UHERSKÝ RYTÍŘ

UHERSKÝ RYTÍŘ

'České království, věru prastaré, jest uzavřeno hranicemi Německa, na východě má Moravu a část Slezska, na jihu se stýká s Rakousy a Bavory, na západě s krajem norickým, na severu s Lužicí a Míšní. Důstojností kurfiřtskou a prvenstvím vyznamenává se toto království, jemuž je přímo podrobeno přes 30 měst (ostatní jsou ve vlastnictví knížat a předáků království). Mimoto jsou mu poddány kraje Morava, Slezsko a Lužice. Několik německých knížat si od něho vyprošuje fojtství jako léno. Půdu má království úrodnou jako snad žádná jiná země: je velmi úrodná na obilí, víno, ovoce a vonné koření. Oplývá hojně zlatem, stříbrem i drahými kameny a ostatními kovy neméně vzácnými. Vyvěrají tam porůznu četné léčebné prameny a vřídla. Čechami protékají četné řeky, jež v nich většinou i pramení, mezi nimi vyniká Labe, vytékající do Saska, do Labe pak vtékají ostatní: Vltava, Ohře, Sázava, Jizera, Otava a Mže. (S tou Otavou a Mží je to trošku jinak, i když Mží myslel autor Berounku.) Toto království obývají Slované, jejichž jazykem, avšak uhlazenějším, mluví, lidé to velcí duchem i tělem, jež lze docela srovnati se lvy - ve znamení lva se také rodí a užívají ho jako znaku. Jsou však velmi ušlechtilí a dobročinní právě tak k cizincům jako k domácím; platí u nich více dobré mravy než jinde zákony.'

Pěkná slova pana Jana Jessenia z Jasena, pěkná, i když pravda - v pitevním protokolu bychom je nečekali. Škoda, že nejsou aktuální dodnes. Úvahami na toto téma bychom však překročili rámec těchto Toulek, a to nám věru nepřísluší. Naším úkolem jest putovati českými dějinami a všímati si všeho a všech, co a kdo se tam nalézá. Postavu dr. Jana Jessenia z Jasena s jeho Anatomií pražskou jsme věru přehlédnouti nemohli. Patřil do ní i rozsáhlý odstavec o Praze: 'Hlavou království jest Praha, ležící nad řekou Vltavou' (někdy bohužel i pod ní) 'na místě přirozeném i uměle velmi opevněném a přitom zdravém a půvabném. Ta se skví velmi nákladnými budovami, veřejnými i soukromými i divadly zcela královskými a je snad ze všech evropských měst největší. (Největším městem snad Praha v Evropě ani nebyla, ale mezi nejdůležitější jistě patřila.) Dozajista jest hodna nejvznešenějšího sídla říše, takže by se leckomu, kdo ji spatří, plným právem zdálo, že vidí nikoli město, nýbrž svět. (Hezky řečeno.) V ní bydlí tolik velmožů, rytířů a mužů stavu patricijského, pocházejících ze skvělé rodiny a rodu, a veliké množství mužů učených, že jich sotva kde jinde žije více. (A dále autor vypočítává ne méně než 52 jména rodů i jednotlivců, čehož však příznivce Toulek českou minulostí ušetříme.) Nikterak jsem nemohl, ba ani nesměl zanedbati těch, kdož mě zahrnuli přemírou úsluh a dobrodiní, dokonce i nezaslouženě. (A že jich teda bylo!) Avšak musel bych psáti nikoli dopis, ale celou řeč, nikoli list, ale celý svazek, kdybych tu měl poznamenávati jednotlivá jména výtečných mužů, jež chovají Čechy. (A to se ještě pisatel nezmínil o Moravě a o dalších zemích Koruny české!) Domnívám se, že se o nich pochvalně zmíním v budoucnosti při vhodné příležitosti. (A tu si v Praze v červnu roku 1600. pečlivě připravoval, tu svoji budoucnost.) Neboť jsem chtěl tento spis a vydání svého dílka tak určiti pro ně, jak jsem je chtěl podniknouti kvůli nim; neboť oni byli z převeliké příčinou toho, abych anatomii podnikl a dokončil. Neboť co mi nikdy ani ve snu nepřišlo na mysl - dostal jsem podnět a svolení k veřejnému konání pitvy. Tu jsem v Praze v Rečkově koleji, v místě velmi vhodném, za velkého shromáždění slavných a učených mužů, vědychtivých a vzdělaných měšťanů (jakož i ostatní senzacechtivé veřejnosti) podnikl dne 8. června gregoriánského kalendáře na jakémsi oběšenci, a potom s pomocí Boží šťastně za všeobecného potlesku dokončil dne 12. června. Tomu dílu přálo i nebe: bylo totiž dílu nápomocno po celý onen čas chladno, pro tu věc nutné, a noční deště; stále jasné počasí za dne dovolovalo pracovati pod širým nebem. Historii této pitvy jsem si v hodinách prázdna v duchu opakoval, zaznamenal jsem ji, jak mi bylo poručeno, a konečně jsem ji dokončil a tu ji právě předkládám. Poklesky, jichž se porůznu vyskytne velmi mnoho, podle své laskavosti oprav, a libo-li, užívej této knížky a těš se jí s mými Čechy. Buď zdráv.'

S pozdravem (v tehdejších knihách obvyklým) odevzdal svůj spisek veřejnosti její autor, profesor a svého času i rektor wittenberské university dr. Jan Jessenius z Jasena, jehož rod pocházel z Horních Uher, přesněji ze středního Slovenska, kousek od města Martina a jenž právě v českém hlavním městě vykonal první veřejnou pitvu ve střední Evropě. V knížce byl otištěn i dřevoryt, znázorňující Jessenia s rukou položenou na lebku kostry, a pod ním básnický doslov Jesseniova pražského přítele Typotia: 'Tento obraz, toť zevnějšek Jessenia, hodný jeho ducha, jejž žádná ruka nedovede zobrazit. Neboť on dovede obsáhnout všechna umění, i když se chce omezit jenom na lékařství.' Svou Pražskou anatomií (což byl onen zmíněný spisek o veřejné pitvě v Praze) navázal Jessenius styky s tímto městem a její utrakvistickou vysokou školou, akademií Karolinskou, Karlovým učením. Jesseniovy vztahy k universitě byly tak úzké, že když při jeho druhé návštěvě v Praze za dva roky nato mu zemřel jeho švagr, zval na jeho pohřeb sám 'rektor akademie pražské' mistr Jan Adam Bystřický. Syn zemřelého, Jesseniův synovec, byl snoubencem dcery slavného Tychona Braheho, který byl před nedávnem uložen k věčnému spánku v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí. Koncem května 1602 požádal sám císař Rudolf II. saského kurfiřta o uvolnění Jessenia z jeho služeb, a záhy poté se Jessenius odstěhoval definitivně ze svého saského působiště. Čekala ho Praha.

'S přispěním Petra Voka z Rožmberka, kterému věnoval dr. Jessenius svůj Traktát o kostech, připravila pražská akademie svému novému členu byt v koleji Loudově, na rohu dnešní Husovy ulice a Betlémského náměstí, v samém sousedství Betlémské kaple, o niž právě tehdy vedla universita spor s katolickou hierarchií. Jessenius tuto laskavost oplácel jinak: darem asi dvou tuctů knih pro studenty a účastí na blahopřání, které členové Karlova učení poslali nejvyššímu kancléři Zdeňku Vojtěchovi Lobkovicovi, když se ženil s Polyxenou, vdovou po Vilémovi z Rožmberka. Ve spojení s universitou uskutečnil Jessenius další pitvy a jeho lékařská pojednání vycházela pak pravidelně v Praze. I pro laiky jsou srozumitelná a poučná především Jesseniova věnování, protože to byla cesta, jak si autor získával přízeň mocných.'

V Praze se Jessenius kromě přednášek na vysokém učení věnoval výnosné lékařské praxi. Do dvorského prostředí se mu však proniknout nepodařilo - nejsou žádné zprávy o tom, že by byl jmenován tělesným nebo aspoň dvorním lékařem. Bydlel nadále v universitní koleji jako vážený host - podobně jako jiný příchozí, přilákaný do Prahy leskem císařského dvora, Jan Kepler. 'Tělesný lékař kurfiřta saského. Uherský rytíř.' Ano, tak se Jessenius podepisoval v době svého pražského pobytu.

Hlavně tím druhým titulem dával najevo, že mu události v jeho rodné zemi (té se říkalo tehdy Horní Uhry nebo Horní země a je to dnešní Slovensko, přesněji střední Slovensko, kraj zvaný Turiec), že ty události v jeho vlasti mu nebyly lhostejné. Tam totiž zrovna zuřila občanská válka, v Horní zemi povstal Bočkaj a kromě toho tu byla stálá hrozba - Turci. Dr. Jessenius se začal plést i do politiky, když napsal veřejný list uherským stavům, ve kterém se stavěl proti jejich požadavkům, aby z pohraničních pevností byly odvolány cizí, zejména německé žoldnéřské posádky. Jessenius připomínal, že bez cizí pomoci by své hranice proti Turkům Uhři neuhájili. 'V Uhrách jsou vojáci z celé Evropy a nejsou o nic lepší než Němci, ostatně - válka hodně omlouvá. Uhry jsou školou vojenského umění a němečtí a jiní bojovníci v zápase s Turky vykonali mnoho hrdinských činů. A protože Turci jsou stále nebezpečnější, bylo by nevděčné a nebezpečné, kdyby stavové trvali na odvolání německých vojáků, jak tomu chce mermomocí luza, ono mnohohlavé zvíře, jak mu říká Platón.' A ještě jeden konflikt začal být čím dál zřetelnější - mezi císařem Rudolfem a jeho mladším bratrem Matyášem, přičemž Matyáše podporovala opozice uherská, moravská i rakouská. To všechno dodávalo aktuálnosti dvěma problémům, o kterých kdysi Jessenius psal s poněkud mladickou povrchností. Za prvé: Otázka oprávněného odporu poddaných proti panovníkovi - tyranovi. A za druhé: Otázka rovnováhy mezi mocí panovníkovou a mocí stavů, hlavně v Čechách, kde boj o politickou moc doprovázel rozpor náboženský.