Utváření novodobého českého národa – Úvod

Utváření novodobého českého národa – Úvod

Nejvýznamnějším rysem tohoto období byla přeměna starých feudálně stavovských struktur v moderní občanskou společnost a formování novodobého českého národa. České země (podobně jako téměř celá Evropa) byly zasaženy novými liberálními myšlenkami, které mobilizovaly uvědomělé vlastence k všestrannému povznesení všech složek českého národa; v německém prostředí se tento proces soustřeďoval spíše na změnu sociální struktury a na hledání národní identity v souvislosti s tendencemi hlásajícími ideu jednotného národa na území sousedního Německa. Početná komunita židovská se teprve rozhodovala, ke komu se přimkne - zda k formujícímu se českému nebo německému národu.

Uvedené dynamické přeměny se odehrávaly na pozadí střetávání znovuoživeného panovnického legitimismu (vzešlého z vídeňského kongresu) a liberalismu založeného na víře ve svobodu osobnosti. Základním rysem vnitřní politiky habsburského mocnářství byl konzervatismus, jehož hlavní principy vyjadřovalo heslo věrnosti 'oltáři a trůnu'; v nich spatřovali legitimisté vlastní základ státu, od této moci odvozovali všechny ostatní instituce, zákony, práva i výsady jednotlivců a sociálních skupin. Jejich nedůvěra k jakýmkoli změnám vedla mnohdy i ke snaze restituovat staré pořádky, i když bylo zřejmé, že návrat před osvícenské reformy nebude možný. Tomu mělo zabránit posílení policejního dohledu nad veškerým společenským děním a zostření cenzury. Hlavním představitelem konzervativních aktivit předbřeznového režimu byl kníže Metternich (metternichovský absolutismus). Převládajícím politickým směrem první poloviny 19. století se však stával liberalismus projevující se požadavkem zavedení ústavního systému (se základními občanskými svobodami). Vnitřně byl liberalismus značně bezbřehý, rozpadající se na dva základní směry: a) na jedné straně stála aristokracie s představou transformace stávající společnosti (cestou postupných reforem) v konstituční monarchii; b) na opačné straně byl demokratický směr, požadující vedle občanské rovnosti i rovnost politickou; uvnitř tohoto proudu existovaly různé varianty, které se vzájemně lišily mírou radikalismu při prosazování svých požadavků. Oba směry spojoval společný protivník - absolutismus. Teprve revoluční rok 1848 odhalil jejich vzájemné rozpory, které byly ještě dále komplikovány nacionálními a jazykovými požadavky jednotlivých etnik.

Život monarchie nadále sužoval pokračující centralismus, omezující samosprávu zemí, a to i přesto, že patent o vyhlášení Rakouského císařství z roku 1804 teoreticky nerušil právní subjektivitu jednotlivých korunních zemí. Většinu záležitostí řídily byrokratické instituce podřízené přímo Vídni. Správou jednotlivých zemí byla pověřena zemská gubernia (české, moravsko-slezské). Zemské sněmy v Čechách a na Moravě se scházely jen k formálnímu schvalování daní, jinak vyvíjely určitou činnost v oblasti kulturní. Stavovské instituce ve Slezsku měly ještě omezenější kompetence (byly roztříštěné do jednotlivých knížectví). Rakouské vládě se přitom nepodařilo zformovat jednotící státní patriotismus a Rakousko bylo 'zcela imaginární pojem, konvenční označení pro komplex navzájem ostře oddělených národů'. Skutečnými Rakušany se cítila být jen početně omezená skupina důstojníků, státních úředníků a vysokého kléru. Rakousko předbřeznové éry bylo obecně pokládáno (vedle Ruska) za nejzaostalejší evropský režim.

České národní hnutí pokračovalo v orientaci na pěstování jazyka, usilovalo o vytvoření gramatických pravidel a o jeho celkovou kultivaci tak, aby mohla být čeština zavedena do škol a pronikla do veřejného života.

Nová buditelská generace (tzv. jungmannovská) se začala programově distancovat od šlechty a jejího 'zemského vlastenectví'. Šlechta podporující původně národní snahy (zakládání kulturněhistorických institucí, podpora bádání apod.) pozvolna ztrácela zájem na národním hnutí, jež nabývalo masového charakteru; vznikla nová základna v prostředí středních vrstev (měšťané, řemeslníci, živnostníci, podnikatelé). Z těchto skupin se formovala vlastenecky zapálená inteligence (kněží, lékaři, úředníci, učitelé).

V českém (ale i v německém) duchovním prostředí se výrazně prosazoval nový proud - romantismus, jenž vtiskl charakteristické rysy národním kulturám (včetně kultu lidovosti); čeští obrozenci v právu národa na existenci nacházeli zdůvodnění svých snah.

Vedle toho určitý pocit české národní méněcennosti se vlastenci snažili překonávat pěstováním slovanské vzájemnosti, přičemž zpočátku se soustřeďovali zejména na Rusko a zcela nekriticky propadali rusofilství. Tato koncepce slovanství prošla počátkem 30. let (pod vlivem polského listopadového povstání) první velkou krizí. Tehdy si mladší generace českých vlastenců uvědomila hluboký rozpor mezi utlačovatelskou rolí ruského carismu a potřebami slovanských národů. Z těchto deziluzí vykrystalizovala ve 40. letech 19. století nová politická koncepce slovanství - austroslavismus, jenž nahradil Kollárovu abstraktní slovanskou vzájemnost programem spolupráce utlačovaných slovanských národů habsburské monarchie. Dosud vcelku jednolitý proud českého národního hnutí se začal štěpit. Další oporou vlastencům byl vypjatý historismus, opírající se o vybraná období české minulosti (například o dobu Karla IV., husitství). Tato fáze českého národního hnutí se vyznačovala strohou apolitičností, která vycházela z obav z policejních represí (zůstávala tedy výhradně na jazykové a kulturní bázi).

Od 30. let 19. století české národní hnutí zasahovalo stále širší vrstvy českého lidu ve městech i na venkově a vytvářelo si nové organizační formy (kroužky a besedy, české plesy, Matici českou). Největší podíl na národním úsilí měla však stále slovesná tvorba. Odlišná byla však situace v Čechách a na Moravě, kde byla města většinou ovládána německým patriciátem a česky mluvící obyvatelstvo Moravy si teprve postupně uvědomovalo sounáležitost s příbuzným etnikem v Čechách. V souvislosti s politizací českého národního hnutí se v něm vyhranily v podstatě dva proudy: a) liberálně politický (v čele s F. Palackým, prosazující změnu absolutistické a centralistické říše v demokratický stát, v němž by bylo možné uplatnit koncepci austroslavismu); b) radikálně demokratický (vystupující proti privilegiím šlechty, proti absolutismu, za realizaci republikánských myšlenek se sociálními zárodky).

Pád konzervativního absolutistického režimu na jaře 1848 uvolnil prostor pro všechny názorové proudy v habsburské monarchii. Požadavky jednotlivých hnutí (politicky, národnostně, stavovsky diferencované) tvořily nesourodou směs zájmů, často protichůdných, avšak vyjadřující stav monarchie plný rozličných rozporů uvnitř společnosti. Nešlo jen o pouhou reformu režimu, ale vyvstal spor o samotný smysl dalšího fungování Rakouska. V národnostně pestré habsburské monarchii hrálo klíčovou roli řešení národnostní otázky; zájmy a cíle revolučních hnutí jednotlivých národů monarchie se střetávaly a vzájemně křížily. Klíčovou otázkou byl ve vztahu k českým zemím zejména nevyjasněný vztah k Německému spolku.

Hlavním cílem německého hnutí (i Němců v českých zemích) v roce 1848 bylo sjednocení Německa, jehož součástí se měly stát i české země. Tento požadavek narážel na otevřený odpor Čechů (Palackého dopis z dubna 1848), kteří si uvědomovali, že připojení českých zemí k Německu by ohrozilo samu existenci českého národa. České národní hnutí hledalo proti útočnému německému nacionalismu spojence v ostatních utlačovaných slovanských národech monarchie. Politickým vyjádřením těchto snah byla koncepce austroslavismu (Slovanský sjezd), požadující přeměnu Rakouska v konstituční federativní stát, v němž by Slované zaujímali (vzhledem ke své početnosti) významné postavení.

České národní hnutí (vedené liberály) podporovalo v revoluci zachování Rakouska; touto loajální politikou se výrazně oslabilo radikálně demokratické křídlo (potlačení svatodušních bouří), které ztrácelo vliv na českou politiku. Konec českému radikalismu učinilo odhalení příprav k májovému spiknutí. Roztržka v českém táboře byla odrazem rozporů uvnitř celé revoluce 1848/49 (nacionalismus Němců a Maďarů proti nacionalismu ostatních národů monarchie), což vedlo nakonec k porážce revoluce. České národní hnutí (podobně jako hnutí jiných evropských národů) sice nezvítězilo, ale vystoupilo s požadavky, které se staly v dalších desetiletích základem politiky české reprezentace.

Od 30. let 19. století se v českých zemích zrychlilo tempo pronikání strojové výroby do průmyslu, především do textilních odvětví; strojová výroba v následujících letech (zhruba do poloviny století) zcela ovládla textilní průmysl, hluboce zasáhla průmysl potravinářský (cukrovarnictví) i strojírenství. Výroba strojů kladla zvýšené nároky na železářství a také na dopravu. Průmyslová revoluce překonala své počáteční stádium. Revolucí ve strojové výrobě bylo užívání parního stroje, čímž nastala 'volnost' v umísťování továren. Dalším převratem ve využívání energetických zdrojů byl rozmach těžby uhlí. Trvalý růst průmyslové výroby automaticky zvyšoval počet zaměstnaného dělnictva. Velmi početná skupina domácích textilních výrobců zmizela a byla nahrazována kategorií kvalifikovaných dělníků. Ačkoli úroveň jejich životních i pracovních poměrů nedosáhla drastických rozměrů, i v postavení českých dělníků se vyostřila sociální otázka, jež mnohdy přecházela v rozličné formy živelných výstupů (rozbíjení strojů, demonstrace, stávky).

Právě v tomto období nastal poměrně značný nárůst obyvatelstva v českých zemích; z původních 4,8 milionu z roku 1815 vzrostl jejich počet do poloviny 19. století na 6,7 milionu (vzrůst osídlení zaznamenaly nově vznikající průmyslové oblasti - severní Čechy, Brno a okolí, pražská oblast). Tento vzestup obyvatelstva vyvolal zvýšenou poptávku po potravinách, což byla hlavní příčina počátku intenzivnější zemědělské výroby, jejíž průvodním jevem bylo pronikání nových technologických postupů a zvýšené užívání strojů. Rychlejšímu rozvoji zemědělství bránil trvalý nedostatek kapitálu a stále přetrvávající robotní povinnosti (reluice robot postupovala pomalu). Na venkově narůstal počet bezzemků, kteří byli nuceni hledat práci v průmyslu a na stavbách komunikací.

Dynamika hospodářských a sociálních přeměn se odrazila v kulturní sféře. Do urbanismu se promítala jednak tradice klasicistní architektury, jednak požadavky doby, volající po přísné účelnosti a strohosti (byly budovány nové mosty, železnice, tunely, ve městech na místě bouraných opevnění vznikaly parky i okružní komunikace a kolem nich se stavěly empírové činžovní domy a jiné stavby). V okolí průmyslových center rostla předměstí s továrnami. V životním stylu společnosti (měšťanské) převládl směr nazvaný biedermeier. Do stavitelství začal od 40. let pronikat romantismus, v němž se uplatňovaly prvky románského a gotického stylu; nejprve při úpravách šlechtických sídel, později i v církevní a městské architektuře.

IX. Utváření novodobého českého národa – Podrobná data

V habsburské říši byla zrušena cenzura; za čtyři roky byla opět obnovena.

Při stavovské akademii v Olomouci byla zřízena stolice českého jazyka a literatury; obsazena byla až roku 1831 a jejím vedením byl pověřen A. Boček, pozdější moravský stavovský historiograf, který proslul svými falsy.

duben-polovina června

Tažení ruských vojsk českými zeměmi do západní Evropy; ve třech proudech přešlo územím severní Moravy, severních Čech a dále západními Čechami na 115 tisíc mužů, kteří se zúčastnili ve sjednocené armádě čtyř velmocí rozhodující vítězné bitvy s Napoleonem u vesničky Waterloo nedaleko Bruselu (18. června 1815).

24. září

V Královské oboře (ve Stromovce) v Praze-Bubenči předvedl mechanik pražské polytechniky J. Božek svůj parní samohyb (jen jako atrakci). V téže době zkonstruoval podobné vozítko modelář na téže polytechnice F. Brunich.

20. listopadu

Uzavřen tzv. druhý pařížský mír, jenž zavazoval zúčastněné velmoci (Rakousko, Rusko, Prusko a Anglii) k ochraně Evropy před revolucí (i za pomoci vojenské intervence); v roce 1818 přistoupila i Francie. Pakt o tzv. Svaté alianci (z 26. září 1815) byl zpočátku pouze ideologickou proklamací (byl bez Anglie).

23. srpna

Dekretem dvorské studijní komise se nařizovalo, aby na gymnáziích v tzv. utrakvistických městech (kde žili společně Češi a Němci) se navrhovali za prefekty (ředitele) a profesory jen ti uchazeči, kteří znají češtinu; čeština se tam měla stát vyučovacím předmětem. Tento jazykový dekret byl sice uvítán českými vlastenci oslavnými ódami, avšak již nařízením z 16. února 1821 byla jeho platnost v podstatě anulována.

20. prosince

Vyšlo doplňující nařízení k jazykovému dekretu z 23. srpna t. r., podle něhož i bohoslovci měli mít možnost učit se českému jazyku, byl-li v místě k dispozici učitel češtiny. Rovněž se upozorňovalo, že u lékařů, kteří budou chtít působit v českých nebo česko-německých oblastech, se bude vyžadovat znalost češtiny. Podobný požadavek byl vznesen i na lékaře v nemocnicích a na profesory na lékařských klinikách. Skutečná praxe však byla jiná.

Do čela policejního ministerstva ve Vídni byl postaven (až do března 1848) hrabě Josef Sedlnitzky (původem z rodu Sedlnických z Choltic), který zřídil rozsáhlou a hustou policejní síť v říši; školy, úřady, církev, vědecké a kulturní spolky byly podřízeny dohledu policie.

V Praze založen podpůrný spolek tiskařů kartonu a vlněných látek - Staré pražské bratrstvo.

květen

Na Varnsdorfsku vypukly nepokoje domácích tkalců bavlny (tzv. bosácké hnutí) proti pašování látek ze Saska; k podobným nepokojům došlo ještě v roce 1823 a 1837.

1. června

Mechanik pražské polytechniky Josef Božek veřejně předvedl svou parní loď na Vltavě u Císařského mlýna v Bubenči. Loď byla dlouhá 13 metrů a široká skoro 3 metry; poháněna byla parou pomocí zalomeného hřídele na dvě lopatková kola.

29. července

Z iniciativy Moravsko-slezské společnosti k povznesení orby, přírodovědy a vlastivědy (ředitele hraběte H. F. Salma-Reifferscheidta) a také moravskoslezského guvernéra hraběte A. F. Mitrovského bylo v Brně založeno Moravské (Františkovo) muzeum; oznámeno vyhláškou ze dne 24. března 1818. Základem muzejních sbírek se staly dary - přírodniny, rukopisy, tisky, mince a další památky hmotné kultury.

16. září

Ve věžní komoře děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem 'nalezl' básník a filolog V. Hanka domnělý zlomek rozsáhlé sbírky staročeských básní (nazvaný podle místa nálezu Rukopis královédvorský); na dvanácti pergamenových listech a dvou úzkých proužcích bylo zapsáno 6 epických básní, v nichž se líčily historické příběhy z nejstaršího období českých dějin, 2 skladby lyricko-epické a 6 lyrických básní. Rukopis byl kladen do let 1290-1310 (případně do doby ještě starší), v roce 1819 byl vydán tiskem a vzbudil obrovský ohlas v české společnosti (J. Dobrovský vyslovil pochybnosti); postupně byl přeložen do řady evropských jazyků.

23. prosince

Vydán patent o zavedení nové berní soustavy, jejímž základem měl být přesný soupis a trigonometrické vyměření veškeré půdy; vyměřovací komise současně stanovily bonitu a výnosnost každé parcely. Zdlouhavé práce na tzv. stabilním katastru trvaly až do roku 1861. Celkem bylo vyměřeno 12 696 katastrálních obcí, z nichž každá obdržela indikační skicu (katastrální mapu v měřítku 1 : 2880); dodnes slouží jako podklad pro katastrální kartografickou evidenci pozemků.

1. ledna

V Radnicích u Rokycan byl založen místním farářem A. J. Puchmajerem první český čtenářský spolek; vlastní činnost zahájil 28. září t. r. Podle jeho vzoru bylo založeno do roku 1820 dalších sedm čtenářských spolků (Chlumec nad Cidlinou, Ústí nad Orlicí, Litomyšl, Úvaly, Prachatice, Spálené Poříčí, Nepomuk).

15. dubna

Z iniciativy skupiny českých šlechticů (hrabě F. A. Kolovrat--Libštejnský, hrabě Kašpar Šternberk, hrabě František Klebelsberg) bylo v Praze založeno Vlastenecké muzeum v Čechách formou provolání k 'vlasteneckým přátelům věd' (podepsal i nejvyšší purkrabí a prezident českého gubernia, hrabě F. A. Kolovrat). Po dvou letech (v červnu 1820) udělil císař souhlas k založení Muzea a po dalších dvou letech (v červnu 1822) byly schváleny stanovy Společnosti Vlasteneckého muzea v Čechách; jejím prvním prezidentem byl zvolen v prosinci 1822 hrabě Šternberk. Základem muzejních sbírek se staly dary (přírodniny, rukopisy, tisk, památky hmotné kultury aj.). Ústav byl zpočátku jazykově německý, aristokraticky (stavovsky) zaměřený a neměl být bezprostředně spojován s českým národním hnutím.

25. dubna

V Krameriusových novinách vyšel článek J. Jungmanna, jenž vyslovil nesouhlas se stavovským pojetím Vlasteneckého muzea a požadoval nové muzeum jako národně českou instituci jako středisko české vědecké a kulturní práce.

listopad

Nejvyšší český purkrabí hrabě F. A. Kolovrat anonymně obdržel tajemnou zásilku, v níž byly 4 pergamenové listy se starobylým českým textem; mělo jít o zlomek vůbec nejstarší staročeské literární památky, hlásící se do 9. století. Jeden takový zlomek naznačoval, že jde o skladbu popisující jednání starého českého sněmu, druhý (obsáhlejší) líčil známou pověst o Libušině soudu nad Chrudošem a Šťáhlavem. Teprve roku 1859 se zjistilo, že rukopis byl nalezen v knížecím zámku v Zelené Hoře na Plzeňsku (odtud Rukopis zelenohorský). První pochybnosti o pravosti obou Rukopisů se objevily brzy po jejich 'objevení' (zejména ostře vystoupil J. Dobrovský). Přesto romantičtí vlastenci Rukopis zelenohorský vydali doma i v zahraničí. Za původce obou Rukopisů bývá označován V. Hanka (a také J. Linda).

V Praze byl založen Pinkasův buršenšaft; mladý právník A. M. Pinkas poznal za svých studií v Německu pokrokové studentské spolky a spolu s mladým hrabětem Colloredem se pokusili uspořádat oslavu na počest atentátu na známého dramatika A. von Kotzebue (1819), který psal proti radikálům. Policie tomu však zabránila a oba zatkla. V roce 1820 byla činnost buršenšaftu potlačena.

8. února

Zavedeno berní provizorium; základem pozemkové daně byly výpočty josefínského katastru, avšak hrubý výnos pozemků byl převeden na čistý výnos. Berní provizorium odstraňovalo rozdíl ve zdanění poddanské a panské půdy; začalo platit od 1. listopadu 1820. Berním provizoriem zůstaly nedotknuty další daně (nápojová, třídní a osobní, dědická, výdělková, příspěvky na rozličné fondy).

23. března

V Brně došlo k nejstaršímu známému pokusu o rozbíjení strojů v našich zemích; v soukenické továrně bratří Delhaesů na Křídlovické ulici se postřihovačští dělníci rozhodli rozbít nově instalovaný stroj. 'Akce' byla prozrazena policii a shromáždění dělníci byli rozehnáni jezdeckým oddílem; 23 dělníků bylo odsouzeno k tělesným trestům.

10. července

Vydán nový učební plán pro gymnázia, který zavedl šestitřídní gymnázia se čtyřmi nižšími třídami (gramatikální třídy) a dvěma vyššími třídami (humanitní třídy); dosud existovala pětitřídní gymnázia, jen gymnázia v sídlech lyceí nebo univerzit měla šest tříd (tzv. akademická gymnázia).

6.-31. srpna

V Karlových Varech proběhla konference svolaná C. W. L. Metternichem za účasti ministrů devíti německých států (její závěry schválil 20. září t. r. spolkový sněm ve Frankfurtu nad Mohanem). Záminkou k přijetí výjimečných zákonů (tzv. karlovarského usnesení) byl atentát na populárního spisovatele A. von Kotzebue; zákony směřovaly k potlačení ústavního zřízení, svobody tisku, spolků a univerzit (tam byli dosazeni vládní zmocněnci). Byla zavedena cenzura, zakázáno vydávat politické spisy a v Mohuči byla zřízena ústřední vyšetřovací komise. Zákony se staly oporou metternichovského absolutismu (ještě zpřísněny v roce 1824) a platily až do roku 1848.

24. prosince

Císařským rozhodnutím byl zbaven profesury náboženské nauky na filozofické fakultě pražské univerzity filozof a matematik Bernard Bolzano; již v roce 1817 bylo s ním zahájeno vyšetřování pro jeho svobodomyslná a humanitními myšlenkami naplněná kázání, jež nacházela velký ohlas u vysokoškoláků. Bolzano proslul také svou ideou o podstatě zemského vlastenectví, kdy ve snaze zabránit vznikajícímu česko-německému antagonismu formuloval teorii jednotného politického národa, skládajícího se z větve české a německé (blíže v úvaze O poměru obou národností v Čechách, 1816). S Bolzanem byli pronásledováni i jeho přívrženci, zejména v Litoměřicích (V. Zahradník, M. Fesl, J. F. Hurdálek).

23. října-24. prosince

Jednal tzv. opavský kongres zástupců pěti evropských velmocí (Rakouska, Pruska, Ruska, Anglie a Francie) o vojenském zákroku proti revoluci v Neapolsku; 19. listopadu přijal předběžný protokol (podepsaly pouze Rakousko, Prusko a Rusko) opravňující právo velmocí na intervenci proti revoluci v kterékoliv zemi. Jednání pokračovalo v Lublani (11. ledna-26. února 1821).

kolem 1820

Začíná se prosazovat (zejména v městském prostředí) pozdně klasicistní směr biedermeier, projevující se v bytové kultuře (interiéry bytů, tapety, odívání), v malbě (idylické žánry, krajinky, veduty) a i v porcelánu a sklu.

Císařským nařízením byla zastavena jakákoliv přeměna robot v peněžní platy i na státních statcích.

V železárnách V. Tlacha a V. Keila v Ondřejovicích u Zlatých Hor byla zřízena první válcovna v českých zemích; další válcovny vznikaly v Blansku (1823), Tihavě u Hořovic (1823, 1830), ve Vítkovicích (1831) aj.

Na panství hraběte Kašpara Šternberka v Darové u Rokycan byla poprvé v Rakousku uskutečněna tavba koksem ve 'vysoké peci'; dosud se užívalo dřevěného uhlí a tavilo se přímo v milíři. Experiment lze označit za počátek moderní metalurgie.

Ve Šlapanicích u Brna byla uvedena do provozu první významná strojírna v českých zemích - firma Schöll a Luz; v letech 1836-1838 byla přenesena do Brna, nástupcem byla První brněnská strojírna.

polovina února

Podařilo se založit první česky psaný vědecký časopis Krok; v Praze ho vydával profesor univerzity J. S. Presl. Jeho I. díl vyšel ve čtyřech sešitech v letech 1821-1823, II. díl v letech 1824-1831, III. díl 1833-1836 a IV. díl 1837-1840; byly zde uveřejňovány příspěvky z různých oborů společenských i přírodních věd.

březen-květen

Protirobotní vzpoura na jihozápadní Moravě zasáhla Znojemsko (středisko vesnice Rudlice) a Náměšťsko s cílem přestat robotovat (nepřesný výklad berního provizoria z 8. února 1819). Vzpoura zasáhla počátkem dubna 36 panství (i na Brněnsku a Jihlavsku). Do oblasti nepokojů bylo vysláno vojsko, jež hromadným zatýkáním a tělesnými tresty 'revoltu' potlačilo.

Vznikla Pražská společnost pro plavbu parní a plachetní.

Nejrychlejším dopravním prostředkem spojujícím Vídeň s Prahou se staly kočárové poštovní expresy (Eilpostwagen); mohly přepravit 8 cestujících, trať urazily za 23 hodin.

Jan Kollár, slovenský básník a národní buditel, který se hlásil k československé vzájemnosti (sám psal výlučně česky), zveřejnil první verzi své proslulé Slávy dcery, v níž propagoval nejen myšlenky slovanské vzájemnosti (panslavismus), ale i obecně humanistické poselství. Konečná podoba díla byla zveřejněna roku 1832 a zahrnovala na 615 znělek. Nejčastěji bývají citovány jeho verše: Sám svobody, kdo hoden / svobodu zná vážit každou / kdo do pout otroka jímá, / sám je otrok.

6. května

Zahájena pravidelná česká divadelní představení v pražském Stavovském divadle; staral se o ně dramatik J. N. Štěpánek, jenž byl v letech 1824-1834 jedním ze tří spoluředitelů a spolunájemců divadla. Česky se hrálo jen od podzimu do jara, a to pouhé dvě hodiny v neděli a ve svátek (od 16 do 18 hodin). Soubor divadla byl převážně německý, pro česká představení se doplňoval ochotníky; hrály se ponejvíce překlady cizích veseloher a frašek, z původních her díla Štěpánka a Klicpery.

Bratranci Veverkové - rolník František a kovář Václav - z Rybitví u Pardubic zkonstruovali a vyzkoušeli ruchadlo: typ moderního pluhu, který půdu nejen kypřil, ale už i obracel. Ruchadlo bylo vyrobeno převážně ze dřeva a mělo značné konstrukční vady (ve srovnáni s americkými a anglickými železnými pluhy); továrně se vyrábělo od roku 1849.

Z iniciativy profesora pražské polytechniky F. J. Gerstnera a pod vedením jeho syna F. A. Gerstnera byla budována první delší koněspřežní železnice na evropském kontinentě z Českých Budějovic do Lince. Pravidelná nákladní doprava (zejména soli) začala 1. srpna 1832; používala se však také k osobní dopravě.

12. února

V Praze založena Česká spořitelna jako první spořitelna v českých zemích (první rakouská spořitelna vznikla v roce 1819 ve Vídni); kapitálem i vlastnictvím (šlo vesměs o příslušníky šlechty a pražské velkoobchodníky) a také 'managementem' šlo fakticky o německý peněžní ústav. První vklady byly přijaty 14. února t. r.

Začala výstavba druhé české koňské dráhy Praha-Lány (původně mělo jít o trať Praha-Plzeň); z finančních důvodů byla výstavba v roce 1833 přerušena a nedostavěná dráha byla 20. listopadu 1834 prodána knížeti K. E. z Fürstenberka. Pražský dřevař A. Schimann si ji v letech 1835-1839 pronajal k dopravě dřeva z křivoklátských lesů.

Hrabě F. A. Kolovrat-Libštejnský byl povolán z nejvyšší správní funkce v Čechách na místo státního a konferenčního ministra (svěřeno řízení vnitřní politiky, zvláště pak státních financí); stal se partnerem a současně i 'soupeřem' kancléře Metternicha.

Liberecký 'gründer' J. Liebieg si zřídil v Liberci první dílnu, kde začal s 10-12 tkalcovskými stavy vyrábět vlněné látky.

Vyšla Domácí kuchařka M. D. Rettigové, významné české buditelky a vlastenky, která vedle literární činnosti proslula také tím, že se první začala vážně zabývat otázkou postavení žen ve společnosti.

únor

Chrudimský rodák Josef Ressel, v té době lesmistr v Terstu, zde provedl úspěšné pokusy s Archimedovým lodním šroubem; Resselova priorita tkvěla ve správném umístění vrtule na lodi (měla sloužit k pohonu parníku La Civetta), kde šroub měl nikoliv tlačnou, ale tažnou funkci a byl umístěn ještě na přídi.

2. února

V pražském Stavovském divadle se konala premiéra první české původní opery Dráteník; zkomponoval ji pětadvacetiletý kapelník divadla F. Škroup na libreto básníka J. K. Chmelenského.

F. Palacký byl stavovským zemským výborem pověřen prací na dějinách Čech; k sepisování svého životního díla přistoupil v roce 1832.

počátek ledna

Prvním krokem v postupném počešťování Vlasteneckého muzea v Praze bylo založení Časopisu Společnosti Vlasteneckého muzeum v Čechách (od roku 1831 Časopis Českého muzeum), jehož prvním redaktorem byl F. Palacký (do 12. března 1838). Časopis vycházel pravidelně 1x za čtvrtletí a převažovala v něm společenskovědní tematika; uveřejňoval však i básně, překlady a recenze. Zpočátku vycházel v nízkém nákladu (v roce 1832 to bylo 500 výtisků), koncem 30. let bylo vydáváno již 1000 exemplářů. Vedle českého muzejníka vycházel i německý Muzejní měsíčník (později čtvrtletník a od roku 1830 ročenka), který však přes výbornou odbornou úroveň měl malý počet odběratelů, a tak koncem roku 1831 přestal vycházet.

11. března

Lyceum v Olomouci obdrželo opět statut univerzity; škola dostala název Františkova univerzita (Universitas Franciscea) a měla tři fakulty: filozofickou, právnickou, teologickou a medicínsko-chirurgické učení (to bylo 13. srpna 1848 vyčleněno z univerzity a přeměněno na samostatný medicínsko-chirurgický ústav).

20. října

Císař František I. schválil stanovy České vzájemné pojišťovny; o její založení se zasloužili hrabě F. J. z Wrtby a hrabě J. M. Thun. Vlastní činnost zahájila pojišťovna 1. října 1828. Vedle toho byla založena Moravskoslezská vzájemná pojišťovna, která začala fungovat od 1. června 1830.

1. srpna-2. září

V Praze se konala výstava českých průmyslových výrobků; předseda výstavní komise J. Dietrichštejn současně navrhl založení stálé instituce pro podporu průmyslu (pozdější Jednoty k povzbuzení průmyslu v Čechách).

9. prosince

Olomoucký arcibiskup, arcivévoda Rudolf, založil Vítkovické železárny (zpočátku zvané Rudolfova huť), jediný železářský závod u nás, který respektoval nové technologie. V roce 1835 přešly do nájmu vídeňského bankéře J. H. Geymüllera, jenž svoji smlouvu postoupil nájemní společnosti pod názvem Vítkovické těžířstvo; členem společnosti byl i S. M. Rothschild, který si v ní zajistil rozhodující kapitálový podíl (v roce 1843 koupil celý podnik).

Novou etapu rozvoje řepného cukrovarnictví založil chemik a lékárník F. Grebner na panství barona K. Dallberga, kde v Kostelním Vydří u Dačic uvedl do provozu moderní cukrovar. Podle Grebnerova vzoru byly zřizovány další cukrovary (v Chocomysli u Domažlic, v Dobrovici u Mladé Boleslavi, v Malé Chuchli u Prahy). V cukrovaru v Dačicích (1830) v roce 1843 vyrobili první kostku cukru na světě. Nový rozmach cukrovarnictví souvisí s rozhodnutím císaře (1831), kterým byla výroba cukru na 10 let osvobozena od daní (do roku 1840 pracovalo v českých zemích už 64 cukrovarů).

Dvorský dekret ukládal poddaným, že podle výše kontribuce musí konat potažní i ruční roboty také při stavbách a rekonstrukcích silnic (zejména při dopravě stavebního materiálu); kromě toho byli poddaní povinni zdarma pracovat na stavbách kostelů, škol apod.

1. června-16. července

V Ledeburském paláci v Praze proběhla výstava českých průmyslových výrobků; poprvé zde byly udělovány zlaté, stříbrné a bronzové medaile. Obdobné výstavy se konaly v Praze ve dnech 22. června-31. července 1831 a 1.-30. září 1836.

4. října

F. Palacký požádal o úřední souhlas k přípravě českého encyklopedického slovníku; přípravou byl pověřen tříčlenný redakční kolektiv: J. Jungmann, J. S. Presl a F. Palacký. Tento úkol byl však nad síly a možnosti tehdejší české vědy a vedl jen k založení Sboru pro vědecké vzdělávání řeči a literatury české na půdě Vlasteneckého muzea.

V Rudolfově huti ve Vítkovicích byla zřízena první pudlovna v Rakousku; další pudlovny vznikaly v Sobotíně u Šumperka (1838), v Josefově Huti u Plané (1840) a v Liticově u Karlových Varů (1840).

Na schwarzenberském statku Bzí v jižních Čechách byly prováděny pokusy s hnojením kostní moučkou.

F. Palacký vydal v Praze první velkou historickou práci Würdigung der alten böhmischen Geschichstschreiber (Ocenění starých českých dějepisců), v níž kriticky zhodnotil vyprávěcí prameny k starším českým dějinám; dílo mu napomohlo k přijetí za člena Královské české společnosti nauk.

říjen

Na Těšínsku propukly hladové bouře.

1. ledna

Z iniciativy Sboru pro vědecké vzdělávání řeči a literatury české vyšlo v muzejním časopise provolání Vlastencům národní literatury naší milovným (podepsali jej mj. i J. Jungmann, F. Palacký, J. S. Presl a kníže R. Kinský), které vyzývalo k založení zvláštního peněžního fondu nazvaného Matice česká (název byl ohlasem jména nedlouho předtím založené srbské vydavatelské organizace), jenž by sloužil k 'vydávání dobrých českých knih, buďto vůbec prospěšných, buď i vědeckých, aneb krasořečených'. Přispěvatelé (složili alespoň 50 zlatých, buď najednou, nebo ve splátkách) se stali tzv. zakladateli tohoto českého muzejního nakladatelství s nárokem na 1 výtisk každé knihy, kterou Matice česká vydá; v prvním roce měla pouze 32 zakládajících členů, avšak v roce 1847 již 2329. V Matici vyšel například Jungmannův Slovník česko-německý (1836-1839), Šafaříkovy Slovanské starožitnosti (1836-1837) a Palackého Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (1848-1876). Matice česká působila do roku 1949.

září-říjen 1832

České země zasaženy asijskou cholerovou epidemií, která postupovala z východní Evropy; nejdříve se objevila na Moravě (20. září vypukla na Brněnsku) a ve Slezsku, kde onemocnělo na 65 tisíc osob, z nichž třetina zemřela. V říjnu se dostala do východních Čech a v polovině listopadu 1831 do Prahy. Cholera si vyžádala v českých zemích přes 50 tisíc obětí; k menší epidemické vlně došlo i v letech 1836-1837.

Cukrovarnický podnikatel K. Weinrich a chemik F. Kodweiss vypracovali nový způsob čištění řepné šťávy zvaný česká práce; podstatou nové technologie bylo čeření vylisované řepné šťávy kyselinou sírovou v poměru 3 : 1000 a přidání vápenné kaše (v poměru 25 dílů kaše na 1000 dílů šťávy). Česká práce se postupně užívala ve většině domácích, ale i v zahraničních cukrovarech.

Novoborský rafinér skla F. Egermann začal používat červenou lazuru - novou techniku barvení skla (žlutou lazuru používal již od roku 1818).

10. dubna

Sbor pro vědecké vzdělávání řeči a literatury české předložil nejvyššímu purkrabímu hraběti K. Chotkovi Pamětní spis o nynějším stavu vyučování v českém jazyku na učilištích v Čechách, v němž požadoval rozšíření výuky v češtině (spis sepsal pražský arcibiskupský tajemník K. A. Vinařický a J. Jungmann).

V Císařském mlýně v Bubenči byla zřízena bratry Antonínem a Wenzelem Schallowtzem první strojní papírna v českých zemích; podobné papírny vznikaly v Hostinném (1835), ve Vraném nad Vltavou (1837), v Březinách u Děčína (1838), v Horní Kamenici u České Kamenice (1840) aj.

1. března

Z iniciativy hraběte K. Chotka došlo v Praze k založení Jednoty k povzbuzení průmyslu v Čechách, která si kladla za cíl podporovat nové formy podnikání pomocí vydávání knih a časopisů, pořádáním přednášek a výstav, organizováním nedělních kursů pro učně a tovaryše. Původně měla Jednota výrazně aristokratický ráz (prvním generálním ředitelem byl zvolen hrabě J. Dietrichštejn), ten byl opuštěn po roce 1842.

10.-19. září

V Mnichově Hradišti proběhla schůzka rakouského císaře Františka I., ruského cara Mikuláše I. a pruského korunního prince (pozdějšího krále) Bedřicha Viléma; výsledkem jednání byla rakousko-ruská smlouva (9. září t. r.) o vzájemné garanci držav v rozděleném Polsku a o společném postupu proti polskému národně revolučnímu hnutí (potvrdil pozdější vojenský zásah proti povstání v Krakově v roce 1846). Rovněž se oba státy zavázaly zachovávat status quo v Turecku (smlouva z 18. září t. r.). O měsíc později (16. října) byla podepsána v Berlíně rakousko-pruská smlouva.

V Liberci byl založen podpůrný spolek tiskařů kartounu a vlněných látek - Spolek tiskařů a vzorkařů, který navazoval na zkušenosti tovaryšských bratrstev.

V Novém Světě u Jablonce nad Nisou byla zřízena při strojní přádelně bavlny J. Herziga první mechanická tkalcovna bavlny v českých zemích.

2. ledna

V Praze a Hradci Králové vyšlo 1. číslo Kwětů českých (od 1. ledna 1835 Kwěty) za redakce J. K. Tyla; nakladatelem byl J. H. Pospíšil (původně se časopis nazýval Jindy a nyní).

27. července

J. K. Tyl se skupinou svých přátel - ochotníků (K. Sabina, J. Malý, K. H. Mácha, K. V. Zap, J. Kaška, F. Hajniš a další) uspořádal v malém soukromém Kajetánském divadle (umístěném v bývalém refektáři kajetánů na Malé Straně v Praze) divadelní představení (jen pro zvané hosty, k nimž mj. patřili J. Jungmann, F. Palacký, F. L. Čelakovský, V. Hanka). V únoru následujícího roku začali hrát ochotníci pod Tylovým vedením i pro veřejnost. Hrálo se tu do 11. června 1837.

srpen

F. C. Kampelík (po tajné schůzce s polským revolucionářem L. Lukaszewiczem v Brně) se pokusil založit tajnou karbonářskou organizaci, která měla usnadňovat přechody polských disidentů naším územím.

21. prosince

Ve Stavovském divadle v Praze byla uvedena premiéra Tylovy 'první národní frašky se zpěvem' Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka; poprvé v ní zazněla lyrická píseň slepého houslisty Mareše v podání operního pěvce K. Strakatého Kde domov můj, jejíž nápěv složil F. Škroup. V témže roce se objevila 'slovanská marseillaisa' Hej, Slované, jejíž původní text složil S. Tomášik na oblíbený a rozšířený tehdy nápěv polské revoluční písně.

J. Faltis založil v Mladých Bukách u Trutnova první mechanickou přádelnu lnu v českých zemích; do roku 1842 vznikly ještě další tři (Skruhrov, Český Krumlov a Šumperk).

12. února

Kníže F. Oettingen-Wallerstein zřídil ve Zbraslavi první nedělní řemeslnickou školu v Čechách; stejné školy byly v následujících letech otevřeny v Krásné Lípě (1836), Křivoklátě (1837), Praze (1837), Blatné, Litoměřicích, Českých Budějovicích, Plzni a Litomyšli (1839).

2. března

Po 43 letech vlády zemřel sedmašedesátiletý císař František I.; na trůn nastoupil jeho dvaačtyřicetiletý slabomyslný, epilepsií postižený syn FERDINAND I. [1835-1848], jako rakouský císař toho jména I. (zvaný též Dobrotivý); ve skutečnosti za něj vládla státní konference, jejímiž členy byli arcivévoda Ludvík (jeho strýc), kancléř C. W. L. Metternich a F. A. Kolovrat (dva velcí rivalové).

V pěti objemných svazcích vyšel v Praze Jungmannův Slovník česko-německý, největší dílo české obrozenecké jazykovědy, v němž (za pomoci spolupracovníků) bylo soustředěno kolem 120 tisíc hesel s objasněním jejich významu a způsobu užití.

Podnikatel E. Leitenberger vynalezl v Zákupech formovaný tiskařský stroj zvaný leitenbergina (podobný stroji zvanému perotina, který vynalezl v roce 1833 francouzský inženýr Perrot v Rouenu).

4. března

Vláda udělila vídeňskému bankovnímu domu Rotschildů koncesi na stavbu první parní železnice z Vídně do solných dolů v Haliči s odbočkami do Brna, Olomouce a Opavy.

23. dubna

V Praze vyšla lyrickoepická báseň Máj K. H. Máchy, jež položila základy moderní české poezie.

7. září

Ve Svatovítské katedrále v Praze se konala korunovace nového císaře Ferdinanda V. (I.) na českého krále, doprovázená plesy, divadelními představeními, ohňostrojem a dalšími atrakcemi; byla to poslední česká královská korunovace. O tři dny později byla korunována císařova manželka Marie Anna Savojská na českou královnu (také poslední).

počátek podzimu

V Rudolfově huti ve Vítkovicích byla zapálena první koksová vysoká pec v Rakousku; o necelé dva roky později tam byla dána do provozu druhá vysoká pec.

polovina listopadu

V Praze vyšel I. díl německé verze životního díla F. Palackého Geschichte von Böhmen (Dějiny Čech); II. díl vyšel ve dvou částech (v letech 1839, 1842).

zima

Zahájena stavba Severní dráhy Ferdinandovy (Vídeň-Bohumín); vlastní práce započaty v dubnu 1837. Úsek Vídeň-Břeclav otevřen 6. června 1839, Břeclav-Staré Město 4. května 1841, Staré Město-Přerov 1. září 1841, Přerov-Lipník nad Bečvou 15. srpna 1842, Lipník-Nový Bohumín 1. května 1847. Odbočka z Břeclavi do Brna byla otevřena 7. července 1839 a z Přerova do Olomouce 17. října 1841.

Dvorský dekret ukládal továrníkům, aby v případě úrazu či nemoci hradili dělníkovi pobyt v nemocnici po dobu nejdéle 4 týdnů; šlo o první náznak nemocenského pojištění dělníků.

Založena sklárna J. Kavaliera v Sázavě, která se jako první na světě výhradně specializovala na technické sklo.

19. září

Na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v Praze vyslovil J. E. Purkyně svou buněčnou teorii stavby živočišných těl.

1.-2. prosince

V Horní Rokytnici v Krkonoších se živelně vzbouřilo na 400 domácích tkalců bavlny a rozbilo místnímu podnikateli J. Grossmannovi nově instalovaný stroj na vodní pohon.

Vydán přísně ochranářský celní tarif, který podporoval aktivity poměrně úzké skupiny podnikatelů (zakazoval dovoz 63 druhů zboží a měl 654 položek).

Český stavovský historiograf (od 24. listopadu 1838) F. Palacký vydal v Praze I. díl pramenné edice Archiv český čili Staré písemné památky české i moravské; do roku 1944 bylo vydáno celkem 37 dílů v 38 svazcích.

5. února

V konviktském sále na Starém Městě v Praze se konal první veřejný český ples; myšlenka vzešla z řad mladých českých měšťanů, jeho organizátorem byl J. K. Tyl se svými přáteli (J. B. Pichl, V. B. Nebeský, K. Sabina). Druhý ples se pořádal 3. února 1841 na Barvířském ostrově (dnešním Slovanském ostrově) za účasti dva a půl tisíce lidí; největší účast (3 tisíce lidí) byla na třetím českém bále v roce 1842 v Stögrově redutním sále v Růžové ulici. České plesy probíhaly i v dalších letech, ale jejich význam se zvolna ztrácel. Postupně pronikaly plesy i do jiných měst (Kutná Hora, Mladá Boleslav, Čáslav, Domažlice, Jindřichův Hradec, Benešov, Jičín, Slaný, Plzeň aj.).

1. května

V Praze-Karlíně byl spuštěn na Vltavu první český kolesový parník Bohemia, postavený podnikatelem V. Lannou za pomoci anglických lodních stavitelů J. Andrewse a J. J. Rustona; první plavbu podnikl parník 23. května 1841 z Karlína do Obříství u Neratovic a odtud dále do Drážďan. Parník měl sloužit osobní dopravě mezi Prahou (Obříství) a Drážďany, jezdil však jen do Děčína.

Stavitel F. Beer prováděl přestavbu zámku na Hluboké v duchu novogotické romantiky (podobně jako hradu Rožmberk, Bor u Tachova a zámku Sychrov). Na Moravě je nejznámější Wingelmüllerova přestavba zámku v Lednici (v letech 1846-1858).

V Plzni byl založen první, moderně zařízený (měšťanský) pivovar; zahájil výrobu 5. října.

Bylo zřízeno generální ředitelství státních drah; tím stát převzal garanci za výstavbu železnic. Dosud byla provozována jednotlivci, respektive akciovými společnostmi.

11. dubna

Stavovská opozice na českém zemském sněmu v Praze vznesla požadavek na větší pravomoci zemského sněmu, a to alespoň v rozsahu stanoveném v Obnoveném zřízení zemském (1627); myšlenka na rozšíření sněmu o zástupce měšťanstva zůstala osamocená a neprosadila se.

18. května

Na mimořádném valném shromáždění v Praze byly přijaty nové stanovy Jednoty k povzbuzení průmyslu v Čechách (císařem schválené 23. září 1843); ty umožňovaly od 1. ledna 1844 změnit dosavadní aristokratický ráz Jednoty a 'otevřít' se příslušníkům české inteligence i českým a německým podnikatelským kruhům. Postupně se ve vedení Jednoty prosazovala česká liberální inteligence (A. P. Trojan, F. L. Rieger, J. Perner, F. A. Brauner, K. Havlíček Borovský), zejména v její 3. sekci (pro průmyslovou osvětu). Jednota se tak stávala střediskem českého veřejného života v předbřeznové době.

11. června

Vyšel dvorský dekret, který povoloval zaměstnávat děti (s povolením obecního představenstva) až od 9 let (za předpokladu, že navštěvovaly alespoň tři roky školu) a od 12 let (pokud školu vůbec nenavštěvovaly). Pracovní doba pro děti do 12 let byla stanovena na 10 hodin a na 12 hodin pro děti od 12 do 16 let. Přestoupení těchto předpisů se trestalo peněžitou pokutou.

Od počátku dubna 1842 byly zahájeny přípravné práce na stavbě Severní státní dráhy Olomouc-Praha; k slavnostnímu otevření došlo 20. srpna 1845, kdy na nové nádraží Praha-střed přijel první vlak, tažený lokomotivou Bohemia. Pravidelná osobní doprava byla zahájena 1. září t. r., nákladní od 1. prosince t. r. Severní dráha navazovala v Olomouci na odbočku Severní dráhy Ferdinandovy, čímž Praha byla spojena s Vídní. Hned se začalo se stavbou dráhy na sever - do Drážďan.

Na žádost moravského zemského sněmu z roku 1837 povolila císařská kancelář přeložení stavovské akademie z Olomouce do Brna a zřízení technického ústavu v Brně, který by byl napojen na Františkovo muzeum; stavovská akademie zahájila činnost v roce 1846, ke zřízení technického ústavu zatím nedošlo.

Právník F. A. Brauner, působící jako vrchní úředník na vlašimském panství, vypracoval pamětní spis o robotní otázce, který předložil svému zaměstnavateli, knížeti K. Auerspergovi. Jeho reformní návrhy byly odmítnuty. Šlo o jediný předbřeznový konkrétní postoj českých národních liberálů k poddanské otázce.

24. května-polovina června

V Brně propukly nepokoje mezi nezaměstnanými vlnařskými dělníky; byly namířeny proti domácím tkalcům vlny z okolních vesnic (z Blanenska a Vyškovska), kteří přicházeli do Brna odvést svou zpracovanou přízi. Brněnští nezaměstnaní dělníci (bez práce jich bylo zhruba 5600) v nich viděli konkurenci, a proto je přepadali a zabavovali jim surovinu. K uklidnění situace došlo po obnovení práce v soukenických podnicích.

28. února-2. března

Na Tanvaldsku vypukly nepokoje domácích tkalců vlny; příčinou byly nově zavedené pokuty za údajné zpronevěry příze.

17.-24. června

Bouře tiskařů kartounu v Praze vyvolané sporem o mzdy, kdy za obtížnější práci se platilo stejně jako za práci snadnější. Primát v tom měla firma bratří Porgesů na Smíchově, která měla nejlépe mechanizovanou kartounku. Dělníci zde vstoupili do stávky; k nim se přidali další tři pražské kartounky. Stávkující požadovali úpravu mezd a odstranění strojů - perotin. Po odmítavé odpovědi došlo (po vzoru anglických dělníků) k rozbíjení nenáviděných perotin, kterým dělníci přičítali vinu za zhoršení své situace. Stávka byla nakonec zlomena zásahem vojska.

3. července

Na Liberecku (ve strojních přádelnách vlny v Kateřinském údolí) vypukly bouře proti perotinám a za zvýšení mezd; i zde došlo k rozbíjení strojů v továrnách ve Stráži nad Nisou, v Machníně, Kateřinkách a Růžodole.

8.-10. července

Před Poříčskou (Špitálskou) branou v Praze došlo ke srážce železničních dělníků (pracujících na stavbě Severní státní dráhy) s vojskem; dělníci nespokojeni s mzdovými poměry chtěli přednést své stížnosti podnikatelům stavby, bratřím Kleinům. Při střetu s vojáky došlo ke střelbě, čtyři dělníci byli zabiti, další byli zraněni. Následovaly výtržnosti ve středu Prahy, které přerostly v útoky na Židy a v rabování jejich obchodů. Ke srocení železničních dělníků došlo i v okolí Prahy - v Úvalech, Tuklatech a Škvorci a na stavbě Severní dráhy Ferdinandovy u Hranic.

druhá polovina července, srpen

Ke srážkám demonstrujících tiskařů s vojskem došlo i v Merklíně u Karlových Varů (16. července), České Úpě (22. července), mzdové spory propukly u stavebních dělníků v Soběslavi (15. července), stávkovali tiskaři v turnovské kartounce (5. srpna).

konec roku

První zprávy o existenci tajného klubu (spolku) Repeal (pojmenovaný podle irského vzoru), který vznikl v Praze původně jako volná hospodská stolní společnost, zabývající se 'vlasteneckou zábavou'. Teprve od počátku roku 1847 dostávaly volné debaty politické zabarvení; k jejich nejvýznamnějším účastníkům patřili příslušníci pražské inteligence (Češi i Němci) jako V. Gauč, F. Havlíček, L. Ruppert, E. Arnold. Zpočátku se scházeli v různých pražských hospodách, nakonec zakotvili v hostinci U zlaté váhy na Zeleném trhu (dnešní Havelské ulici).

Byl zřízen tzv. Pomocný spolek k podpoře zchudlých obyvatel Krkonoš; ze státní dotace měl podporovat stagnující plátenictví rozprodejem lnu a lněné příze výrobcům za nákupní cenu a výkupem hotových výrobků.

březen

Vypuklo protirobotní hnutí na opočenském panství, kde 14 vesnic odepřelo poslušnost vrchnosti a odmítlo robotovat. Jen za přítomnosti vojska se podařilo 'revoltu' do srpna 1846 zlikvidovat.

květen

Proběhla první velká stávka v západních Čechách; v soukenické továrně Thomasově v Kraslicích zastavilo práci na 200 dělníků.

10. května

Majitel zdejšího panství L. K. Nádherný otevřel v Dolním Adršpachu u Trutnova první přádelní školu v českých zemích; školy tohoto zaměření (vznikaly v severovýchodních Čechách a na severozápadní Moravě v letech 1845-1847) měly rozšířit mezi domáckými přadláky lnu znalost předení jemné příze a zlepšit tak ruční předení lnu, aby bylo schopno konkurovat strojové výrobě. K zakladatelům těchto škol patřili i venkovští kněží, učitelé a vrchnostenští úředníci; svým úsilím však nemohli zastavit vývoj, který směřoval od rukodělné výroby k strojové.

Byla zřízena telegrafní linka z Vídně do Brna; o rok později byla prodloužena přes Olomouc do Prahy.

31. ledna

Došlo k slavnostnímu otevření Měšťanské besedy v najatém dietrichštejnském domě ve Voršilské ulici na Novém Městě pražském za účasti J. Jungmanna, F. Palackého a P. J. Šafaříka; předsedou tohoto společenského, diskusního a vzdělávacího klubu se stal pražský advokát J. Frič. Beseda měla 19 zakládajících, 193 činných a 120 přispívajících členů.

12. března

Vydáno nařízení, jež opakovalo a zostřovalo zdravotní předpisy o noclehárnách dětí v továrnách (z 20. listopadu 1786).

jaro

Třináct vesnic na slapském panství odepřelo vykonávat tzv. povinné práce pro vrchnost; za pomoci vojska byly nepokoje potlačeny.

18. prosince

Vydán nový dvorský zákon o výkupu z roboty, jenž vycházel ze zásady dobrovolné dohody mezi poddanými a vrchností (obsažené již v patentu z roku 1798). Zákon připouštěl různé způsoby výkupu: 1. její reluicí v peněžní poplatek nebo obilní dávku; 2. výkupem v hotovosti; 3. odstoupením části pozemků vrchnosti. Rovněž upravoval i postup při výkupu z roboty u celých obcí najednou. Praktická účinnost tohoto zákona byla však minimální, jeho vydání bylo značně ovlivněno rozsáhlým rolnickým povstáním v Haliči v témže roce; na jeho potlačení se podílelo i rakouské vojsko (spolu s ruským a pruským).

konec února

Po Praze byl rozšiřován tištěný protijezuitský leták, jehož autorství bylo přiřčeno publicistovi E. Arnoldovi a jeho přátelům ze spolku Repeal; Arnold byl po čtyřměsíčním věznění a vyšetřování 8. července t. r. vypovězen z Prahy.

březen

Protirobotní hnutí zasáhlo Bílovecko a šenovské panství; v obou případech došlo k uklidnění po zásahu vojska.

V Praze vypukly hladové demonstrace nezaměstnaných tiskařů.

jaro

Neúroda, stoupající ceny základních životních potřeb a rostoucí nezaměstnanost byly příčinou četných hladových bouří v moravských a slezských městech (Šumperk, Šternberk, Lipník, Svitavy, Krnov, Uherský Brod, Prostějov, Moravské Budějovice, Bruntál, Město Albrechtice, Třešť aj.). Davy hladovějící chudiny přepadávaly obilní skladiště, povozy s obilím a i pekařské krámy, rabovaly a násilím si braly potraviny.

6. ledna

V Brně vyšlo první číslo Týdenníku, listy ponaučné a zábavné; redaktorem prvního českého časopisu na Moravě byl publicista J. Ohéral, vydavatelem brněnský knihkupec F. Wimmer.

polovina února

Po prvních zprávách o revolučních nepokojích v Itálii se objevily (14. února) na pražských ulicích letáky provolávající slávu italským revolucionářům a vybízející Čechy k následování. Začátkem března (po zprávách o únorové revoluci ve Francii) letáků přibývalo; autorství bývá přičítáno členům spolku Repeal.

11. března

V tanečním sále Svatováclavských lázní v Praze se konalo veřejné shromáždění (svolané letáky z iniciativy tajného klubu Repeal), na kterém byl schválen návrh petice císaři (vypracoval F. A. Brauner), požadující v 11 bodech vytvoření jednotného státoprávního celku ze zemí České koruny, zrovnoprávnění Čechů a Němců ve všech oblastech veřejného života, všeobecný výkup z roboty a zrušení poddanství, zavedení obecní samosprávy, svobodu tisku a shromažďování, náboženského vyznání, zřízení nezávislých soudů a občanských gard. Petice byla opatřena mnoha tisíci podpisy Pražanů a také se k ní připojila četná města (Liberec, Litoměřice). Morava a Slezsko se k petici nepřipojily. Definitivní redakcí petice byl pověřen 24členný zvláštní petiční (Svatováclavský) výbor.

12. března

Na své první schůzi se sešel Svatováclavský výbor na Staroměstské radnici, kde zvolil za svého předsedu hraběte V. Deyma a tříčlennou komisi (A. P. Trojan, A. M. Pinkas, V. Gabler).

14. března

V místnostech Průmyslové jednoty projednal Svatováclavský výbor konečné znění petice císaři, které vypracoval advokát A. M. Pinkas; jeho značně loajální návrh (oproti původnímu znění) shrnoval v 11 bodech požadavky pražského občanstva.

15. března

Pod vlivem povstání vídeňského lidu (13.-15. března) slíbil císař Ferdinand I. ústavu; kníže Metternich uprchl do Anglie, 21. března byl pověřen vedením vlády hrabě Kolovrat.

16. března

V Praze byla založena ze studentů a jejich profesorů akademická legie; do konce března 1848 čítala téměř 2360 členů a dělila se na čtyři kohorty.

17. března

Z nařízení vrchních zemských úřadů byly ve všech větších městech zřizovány národní gardy.

Kolem 17. března

Vyšla první část I. dílu práce F. Palackého Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě; šlo o překlad německého originálu Geschichte von Böhmen (1836), který provedl K. J. Erben. Dějiny vycházely postupně v pěti dílech v letech 1848-1876; od III. dílu (vydán ve dvou částech v letech 1850-1851) začaly vycházet v češtině jako originál a v němčině jako překlad.

18. března

V Praze ustaven zvláštní český ozbrojený sbor zvaný Svatováclavské bratrstvo (později přejmenováno na Svornost); tvořili ho především příslušníci tehdejší inteligence. Vedle zakladatele sboru, barona K. M. Villaniho, to byli V. V. Tomek, F. L. Rieger, K. Havlíček Borovský, B. Smetana (složil spolkovou hymnu), J. Mánes a V. Hanka.

19. března

Z Prahy odjela 18členná deputace s peticí do Vídně; společně s ní se vydala i 7členná delegace pražského studentstva s vlastní doplňkovou peticí (vypracována 15. března) s požadavky týkající se školství. Petice byla slavnostně odevzdána císaři 22. března. Připravená zamítavá odpověď byla přepracována v novou odpověď (z 23. března).

20. března

Publikováno Usnesení českého spisovatelstva v Praze, v němž se zdůrazňovala potřeba společného česko-německého postupu v úsilí o konstituční změny v říši.

21. března

V Praze bylo vydáno společné prohlášení českých a německých spisovatelů, ve kterém se více než pět desítek měšťanských intelektuálů přihlásilo k zásadě národní rovnoprávnosti.

23. března

Kabinetním listem císař zrovnoprávnil češtinu s němčinou na českých školách.

27. března

Návrat deputace z Vídně do Prahy; kabinetní list z 23. března v podstatě ustupoval ve všech bodech, avšak závažné otázky ponechával otevřené. Celkově pražskou veřejnost neuspokojil.

28. března

Vydán císařský patent pro Čechy, Moravu a Slezsko slibující do 31. března 1849 zrušení roboty za náhradu; zástupci české šlechty vyslovili již předtím (20. března) souhlas se zrušením roboty za výkupné, moravská šlechta se takto vyslovila 24. března.

29. března

Z pověření Svatováclavského výboru vypracoval F. A. Brauner novou (druhou) petici, v níž se dostaly do popředí státoprávní a jazykové požadavky a kde se objevila formulace o 'všeobecném vykoupení z roboty a jejich urbariálních povinností'; 31. března ji podepsal také nejvyšší purkrabí hrabě R. Stadion a ještě téhož dne večer s ní odjela do Vídně nová deputace.

V Praze byla zvolena (za slabé účasti voličstva) nová 100členná městská rada.

30. března

V Brně se sešel moravský zemský sněm, který byl (od 14. dubna) rozšířen o 30 poslanců ze sedmi královských měst (Brno 10, Olomouc 5, Jihlava 5, Znojmo 3, Uničov 3, Uherské Hradiště 2, Kyjov 2). Tento sněm zasedal do 13. května 1848 a 27. dubna přijal nový volební řád.

1. dubna

Hrabě Stadion jmenoval 24člennou poradní mimořádnou guberniální komisi, složenou převážně ze zástupců německé konzervativní šlechty a měšťanstva; komise měla být oficiální protiváhou Svatováclavského výboru a měla připravit volby do nového českého zemského sněmu.

počátek dubna

Ve Vídni vznikl Spolek Němců z Čech, Moravy a Slezska na obranu své národnosti (Verein der Deutschen aus Böhmen, Mähren und Schlesien zur Aufrechterhaltung ihrer Nationalität), který v krátké době ustavil na 74 odboček, aby čelil českému tlaku; 9. dubna předal Spolek ministru vnitra F. von Pillersdorfovi zvláštní adresu, v níž protestoval proti zavádění češtiny do škol v německých oblastech českých zemí a proti možnému oddělení českých zemí od ostatních rakouských zemí.

5. dubna

K. Havlíček Borovský začal v Praze vydávat Národní noviny; vydavatelem byl hrabě V. Deym.

6. dubna

Část moravských politiků iniciovala odeslání Ozvání moravského lidu císaři a také moravskému stavovskému sněmu, v němž se vyslovili za státoprávní požadavky Svatováclavského výboru.

8. dubna

Zveřejněn text odpovědi vídeňské vlády (tzv. kabinetní list) na druhou pražskou petici císaři; navrhoval kompromisní řešení, kdy v podstatě všechny národní a obecně politické požadavky včetně češtiny ve státních úřadech byly znovu potvrzeny nebo povoleny a spornou zůstávala pouze otázka státoprávního postavení českých zemí (nepotvrzoval státoprávní jednotu českých zemí, ale formálně ji také a priori neodmítal). Požadavek na spojení zemí České koruny v jeden státoprávní celek se setkal s nesouhlasem na Moravě.

10.-13. dubna

Na návrh K. Havlíčka Borovského došlo ke splynutí Stadionovy poradní mimořádné guberniální komise s rozšířeným Svatováclavským výborem (k rozšíření došlo 10. dubna ve Svatováclavských lázních); tento nový stočlenný orgán dostal název Národní výbor. Pracoval ve dvanácti tematických sekcích a měl za úkol připravit jednání budoucího českého zemského sněmu. Jeho ustavení bylo oficiálně zveřejněno 14. dubna guberniální vyhláškou; předsedou byl prohlášen guberniální prezident hrabě Stadion.

11. dubna

V Praze byl zveřejněn otevřený dopis F. Palackého Hlas o připojení se Rakouska k zemi německé (známý pod názvem Psaní do Frankfurtu), v němž český historik sice zdvořile (ale rozhodně) odmítl účastnit se jednání tzv. výboru padesáti (pozván byl i českobudějovický rodák, publicista F. Schuselka), jenž se měl spojit s existujícím Německým spolkem; pozvání zástupců z českých zemí bylo ve Frankfurtu považováno za zcela samozřejmé, protože tyto země byly chápány jako součást Německého spolku a také za více poněmčelé než české. Palackého list v nejobecnější rovině formuloval ideu státu rakouského jako společného státu (a jediného garanta) národních společenství žijících tehdy mezi Německem a Ruskem, přičemž zamítl myšlenku česko-německého státoprávního spojení. Je ovšem třeba zdůraznit, že si Palacký představoval Rakousko federalizované, stejně spravedlivé ke všem svým národnostem, a stavěl se tak na pozice austroslavismu. Zde použitá argumentace určovala na další desetiletí hlavní směry české politiky. Psaní do Frankfurtu bylo uveřejněno (na pokračování) v Národních novinách (15. a 18. dubna, č. 10 a 12).

14. dubna

Moravský zemský sněm (zasedal od 30. března) ústy A. Pražáka (za Moravský klub poslanců) označil požadavek Svatováclavského (resp. Národního) výboru na spojení zemí Koruny české v jeden státoprávní celek za 'separatismus' a v tomto duchu odhlasoval (72 hlasy proti 6 hlasům) zvláštní adresu císaři; rovněž se stavěl proti jednotnému sněmu České koruny.

18. dubna

Pražský Národní výbor se vyslovil proti volbám do frankfurtského parlamentu; toto stanovisko bylo odesláno 24. dubna císaři formou pamětního spisu.

19. dubna

Stoupenci velkoněmecké myšlenky odešli z Národního výboru a ustavili v Praze tzv. Konstituční spolek (Konstitutioneller Verein) jako německou protiváhu Národního výboru.

20. dubna

Národní výbor přijal revidovaný volební řád do českého sněmu, podle něhož by vedle dosavadních 210 nevolených šlechtických zástupců zasedalo 327 volených poslanců.

21. dubna

Pražský Národní výbor protestoval proti vypsání voleb (v Čechách) do frankfurtského sněmu; oficiálně se měly konat 13. a 20. května, ale vzhledem k tomu, že samotný sněm ve Frankfurtu byl svolán již na 18. května, konaly se v německých okresech již od 3. května. Z celkového počtu 68 okresů v Čechách se volilo jen v 19 okresech.

25. dubna

Ve Vídni byla publikována oktrojovaná dubnová (Pillersdorfova) ústava pro Rakousko (bez Uher, Chorvatska a Lombardska-Benátska); tvořila z těchto zemí jednotný a centralizovaný rakouský stát spojený s Uhrami personální unií (stát České koruny zde zcela zanikal). Narychlo sestavená ústava v sedmi oddílech o 59 paragrafech vycházela vstříc volání po konstituci s cílem utlumit veřejné mínění. Zaváděla dvoukomorový parlament, jehož část členů měla vzejít z voleb (nepřímo, prostřednictvím volitelů) a část měla být jmenována císařem. Ve Vídni byla odmítnuta, v ostatních zemích byla přijata s lhostejností; proto již 16. května 1848 byla odvolána.

28. dubna

Moravský zemský sněm se většinou hlasů vyslo-

vil proti volbám do frankfurtského sněmu; ve volbách 24. a 28. května volila většinou jen města.

30. dubna

V Praze byl z iniciativy radikálních demokratů založen český politický spolek Lípa slovanská jako protiváha německému Konstitučnímu spolku; prvním předsedou se stal P. J. Šafařík, sekretářem V. Gauč. Už v červnu t. r. měl spolek jen v Praze 805 členů z řad inteligence, řemeslníků a živnostníků. Veřejná činnost se rozvinula až od druhé poloviny roku 1848.

Do úřadu prezidenta českého gubernia jmenován hrabě L. Thun (po odstoupení posledního nejvyššího purkrabího hraběte Stadiona); funkci nastoupil od 1. května.

V Praze byl formálně ustaven (z iniciativy L. Štúra) přípravný výbor Slovanského sjezdu. O den později (1. května) došlo ke svolání sjezdu do Prahy.

konec dubna

Čeští radikální studenti založili v Praze spolek Bratrstvo akademických občanů (též Slavie), jenž za vedení J. V. Friče měl za úkol udržovat styk s předměstským obyvatelstvem a připravovat se na případnou 'vojenskou akci'.

1.-2. května

Krámky židovských obchodníků v Praze na tzv. tandlmarku se staly terčem protižidovského pogromu; proti rabující městské chudině zasáhla národní garda, studentská legie i vojsko.

6. května

F. Palackému bylo nabídnuto v Pillersdorfově reorganizované vládě křeslo ministra vyučování; ten však jmenovací dekret (již podepsaný císařem) odmítl. Podruhé mu bylo toto ministerstvo nabídnuto 2. září t. r.

10. května

V Praze vypukly lidové bouře proti zatčení faktora Grolla, kterého policie vinila za vytištění letáku Českým bratřím (byl vydán i v němčině pod názvem An mein Böhmen); veřejnost v zatčení spatřovala návrat k předbřeznovým poměrům. Groll byl propuštěn na svobodu.

18. května

Po veřejném protestu F. A. Braunera byly odloženy volby do českého zemského sněmu až na polovinu června 1848.

28. května

Pod vlivem vídeňského povstání (25. a 26. května 1848) a s vědomím zemského velitele knížete Windischgrätze jmenoval hrabě Thun osmičlennou prozatímní vládní radu z českých i německých zástupců; jejími členy byli mj. čtyři Češi - F. Palacký, F. A. Brauner, A. Strobach, F. L. Rieger. Thunovi šlo o vytvoření guvernamentálního orgánu, který by byl schopen v případě nutnosti 'chopit se prostředků' proti jakémukoliv revolučnímu projevu.

31. května

V Brně bylo zahájeno jednání nového moravského zemského sněmu s již zvolenými 261 zástupci: tvořilo ho 58 velkostatkářů (včetně představených klášterů a nejvyšších zemských úředníků), 18 poslanců měst a korporací (majitelé velkostatků), 5 zástupců olomoucké univerzity, 77 poslanců měst a 103 poslanců venkovských obcí; pro převahu zástupců z venkova býval posměšně nazýván 'selský sněm'. Sněm měl vypracovat zemskou ústavu, která by zaručovala Moravě postavení samostatné země, závislé jen na habsburském císařství; zasedal vždy v neúplném obsazení (nejvíce 180 poslanců) do 24. ledna 1849.

druhá polovina května

V Praze zaznamenána řada sociálních nepokojů; se svými požadavky na zvýšení mezd a úpravu pracovních poměrů vystoupili tiskaři kartounu (19.-30.), typografičtí dělníci (23.-24.), truhlářští tovaryši (25.), krejčovští tovaryši (25.-2. 6.), bednářští tovaryši (29.-2. 6.). Koncem května proběhla stávka dělníků v komorních železárnách Karlova huť v Lískovci u Frýdku.

2.-12. června

V Praze probíhal za účasti zhruba 340 delegátů Slovanský sjezd, který se snažil po vzoru sjednocovacích hnutí v Německu (protiváha frankfurtského sněmu) a Itálii usilovat v duchu austroslavismu o sjednocení slovanských národů rakouské monarchie. Otcem této myšlenky byl chorvatský spisovatel a politik I. Kukuljevič Sakcinski; realizace se ujali K. Havlíček Borovský a L. Štúr. Účastníci sjezdu byli rozděleni do tří sekcí: I. sekci předsedal P. J. Šafařík (237 zástupců z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska), ve II. sekci byli Poláci a Rusíni (předseda K. Libelt, 61 členů včetně ruského anarchisty M. A. Bakunina), III. sekce zahrnovala 42 zástupců Jihoslovanů (Chorvatů, Slovinců, Srbů a Dalmatinců). Kongres (slavnostně zahájený na Žofíně F. Palackým) měl projednat čtyři hlavní otázky: 1. vytvoření spolku rakouských Slovanů; 2. vztah slovanských národů k neslovanským v Rakousku; 3. vztah rakouských Slovanů k ostatním Slovanům mimo Rakousko; 4. vztah rakouských Slovanů k neslovanským národům Evropy, zejména Němcům; byly odmítnuty myšlenky frankfurtského sněmu. Při jednání sjezdu se projevily rozpory zejména mezi stanoviskem Poláků (usilujících o obnovení Polska) a mezi austroslavistickou koncepcí většiny účastníků sjezdu. V den vypuknutí pražského povstání byl sjezd úředně rozpuštěn, zasedání bylo odloženo na neurčito, ale už se nikdy nesešlo. Jediným schváleným dokumentem zůstal Manifest sjezdu slovanského k národům evropejským, jehož autorství bývá spojováno s F. Palackým (ze dvou třetin), zbytek formulovali Polák K. Libelt, Čech F. Zach a Rus M. A. Bakunin.

7. června

Zemský vojenský velitel kníže A. Windischgrätz uspořádal v Praze na Invalidovně okázalou vojenskou přehlídku pražské posádky; příští den byla vyvezena děla na Vyšehrad a Petřín.

9. června

Moravský zemský sněm se usnesl na zrušení roboty dnem 1. července 1848 za mírnou finanční náhradu (reluici); většina robotních povinností byla na Moravě vykoupena již před rokem 1848. Usnesení sněmu potvrdil 8. července t. r. císař Ferdinand I.

10. června

V aule Karolina se sešlo pražské studentstvo, které prostřednictvím své deputace požadovalo po Windischgrätzovu zástupci arcivévodovi Karlu Ferdinandovi stažení dělostřeleckých baterií z Vyšehradu, Petřína a také vydání zbraní a střeliva pro jednotku legie; požadavky studentů byly odmítnuty. Podobně dopadla i deputace studentů o den později.

11. června

Přípravy k vojenskému pokoření Prahy vyvrcholily povoláním posil z Kutné Hory a Hradce Králové.

12. června

V dopoledních hodinách na svatodušní pondělí se konala za účasti přibližně 2000 osob 'sbratřovací mše' na Koňském trhu (Václavském náměstí) u sochy sv. Václava na Novém Městě pražském; sloužil ji penzionovaný farář J. Arnold. Po ukončení obřadu se vydal dav dvěma proudy do Celetné ulice k sídlu vojenského velitele s úmyslem uspořádat Windischgrätzovi nějakou 'kočičinu' a dosáhnout jeho odstranění. Před budovou došlo k šarvátkám mezi vojáky a Pražany, které přerostly v ozbrojené střetnutí. Během krátké doby vyrostlo v Praze několik desítek barikád. To znamenalo počátek pražského červnového povstání.

12.-17. června

V Praze došlo k povstání (nebo též k svatodušním bouřím), k otevřeným ozbrojeným potyčkám na barikádách mezi povstalci (tvořili je zejména studenti, tovaryši, dělníci) a vojskem. Boje probíhaly ve dvou časových fázích: I. od pondělí 12. do středy 14. června se jednalo o pouliční boje (střediskem bojů se stala zejména část Starého Města v okolí Klementina, kde byl také improvizovaný štáb povstalců v čele s J. V. Fričem). Ukázalo se, že bez plánu jsou vybudované barikády bezcennou devizou v rukou povstalců (o většinu z nich se vůbec nebojovalo); II. fáze probíhala od čtvrtka 15. do soboty 17. června, kdy bylo staženo vojsko z ulic a přesunuto na levý břeh Vltavy, odkud (z výšin Hradčan a Letné) byl dělostřelectvem ostřelován střed města. Po dělostřeleckém bombardování města Praha 17. června kapitulovala. Proti přibližně 10 tisícům vojáků bojovalo nejvýše 3 tisíce povstalců; padlo 43 a raněno bylo 63 Pražanů.

13.-14. června

V Brně propukly hladové bouře; proti rabování krámků pekařů a obchodníků s potravinami zasáhla národní garda.

15.-16. června

Do Prahy dorazily národní gardy z mnohých východočeských a středočeských měst, například Litomyšle (15. odpoledne), Vysokého Mýta (15. odpoledne), Kutné Hory (16. ráno), Kolína (16. dopoledne), Chrudimi (16. večer). Do bojů však nezasáhly (nebyly náležitě vyzbrojené) a při svém návratu byly na nádraží v Běchovicích u Prahy napadeny vojskem a odzbrojeny.

18. června

Nad Prahou a okolím (do vzdálenosti dvou mil, tj. asi 15 km) bylo vyhlášeno stanné právo a úřady zahájily rozsáhlé zatýkání a vyšetřování účastníků povstání; zároveň byla ustanovena vyšetřovací komise v čele s hrabětem F. Khevenhüllerem. Stav obležení byl zrušen 20. července, vyšetřování zatčených osob bylo zastaveno 15. září 1848 a většina z nich byla propuštěna (poslední zadržovaní byli osvobozeni v prosinci t. r.).

V Ústí nad Labem se konala manifestace Němců ze severních Čech a ze Saska (za účasti 4-5 tisíc osob), na níž byl vysloven požadavek oddělené správy německých krajů a rozdělení českého zemského gubernia na českou a německou sekci se společným prezidentem, tj. požadavek na vytvoření zvláštního čistě německého správního celku (pozdějšího Deutschböhmen). Podobné manifestace se konaly také na dalších místech severočeského a západočeského pohraničí (například na Cínovci, v Chomutově, Mariánských Lázních, u Krupky).

26. června

Prezident českého zemského gubernia L. Thun rozpustil Národní výbor; zrušena byla i jednotka české národní gardy Svornost (jen dočasně) a o tři dny později také prozatímní vládní rada.

Vídeňská vláda zamítla Thunovu žádost z 24. června o svolání českého zemského sněmu na 4. července (původně měl zasedat již 24. června s tím, že volby měly být vykonány ve dnech 12.-14. června; pražské svatodušní bouře to však změnily). Tím bylo o dalším osudu českého sněmu rozhodnuto až do roku 1861.

22. července

Ve Vídni se sešel první rakouský ústavodárný říšský sněm; byl obeslán poslanci zvolenými v jednotlivých zemích nepřímými volbami pomocí volitelů (na každých 50 tisíc obyvatel byl zvolen 1 poslanec, volební právo bylo ohraničeno 24 lety). Na Moravě a ve Slezsku proběhly volby již v červnu, v Čechách až o měsíc později. Sněm měl 383 poslanců, z nichž téměř polovinu (138 poslanců) tvořili zástupci z českých zemí: z Čech bylo 55 českých a 35 německých poslanců, z Moravy 20 českých a 18 německých poslanců a ze Slezska 1 český a 9 německých poslanců.

23. července

Došlo k založení Kladenského kamenouhelného těžařstva (tvořili ho pražský mlynář V. Novotný, stavební podnikatelé V. Lanna a bratři Kleinové).

24. července

Na třetí schůzi říšského sněmu přednesl nejmladší poslanec, šestadvacetiletý H. Kudlich ze Slezska (z Úvalna), návrh na zrušení poddanství; jednání o Kudlichovu návrhu začalo 8. srpna, 31. srpna proběhlo hlasování. Z celkového počtu 354 přítomných poslanců hlasovalo 174 pro zrušení feudálních břemen za náhradu, proti bylo 144, hlasování se zdrželo 36 poslanců. Z českých poslanců hlasovalo pro náhradu 53 poslanců, proti 14 a zdrželo se 11 poslanců.

28.-31. srpna

V Teplicích se konal sjezd zástupců německých měst, obcí a konstitučních spolků z Čech za účasti 112 delegátů 47 měst a obcí a 16 spolků převážně ze severních a severozápadních Čech. Sjezd se vyslovil pro politické a celní spojení s Německem a požadoval rovněž zrušení dosavadního zemského zřízení a zemských hranic a jejich nahrazení krajským zřízením podle národnostního principu. Předpokládal vytvoření dvou až tří německých krajů v severním pohraničí Čech a čtyř až pěti českých krajů ve vnitrozemí. Projekt předložený L. von Löhnerem nepočítal se spojením českých krajů v národní celek.

7. září

Plénum ústavodárného říšského sněmu schválilo konečný text zákona o zrušení poddanství a robotních břemen; císařem byl podepsán 9. září. Dovršil likvidaci středověkého feudálního systému.

7. října

Většina českých poslanců opustila revoluční Vídeň, kde vypuklo den předtím povstání; své odmítavé stanovisko k vídeňským událostem vyjádřili v prohlášení z 12. října (chápali ho jako nacionální boj proti Slovanům).

10. října

Z Brna odjela na pomoc Vídni početná výprava (asi 600 osob) brněnské národní gardy; vídeňské povstání se setkalo na Moravě (na rozdíl od českého politického tábora) s příznivým ohlasem, což bylo dáno dominujícím postavením představitelů německého národního hnutí v moravském politickém životě. Ne všechny ozbrojené skupiny však do Vídně dorazily podobně jako další oddíly z Brna (15. a 16. října). Do Vídně směřoval i oddíl olomoucké studentské legie a pomocné výpravy národních gard z Nového Jičína a Lipníka (ty byly 18. října zadrženy v Přerově vojskem a odzbrojeny).

Moravský zemský sněm se v Prohlášení moravskému národu plně postavil za říšský sněm, vládu a habsburskou dynastii.

14. října

Do Olomouce přibyl vídeňský císařský dvůr; císař s doprovodem uprchl 7. října z Vídně, aby se uchýlil pod ochranu olomoucké pevnosti.

22. října

Císařským patentem bylo zastaveno jednání ústavodárného říšského sněmu ve Vídni a sněm byl svolán (údajně z iniciativy F. Palackého) na 15. listopad 1848 do Kroměříže (dalším patentem z 10. listopadu bylo zahájení sněmu z čistě technických důvodů posunuto o týden, na 22. listopad).

29.-30. října

V Brně vypukly velké bouře, demonstranti přepadali policejní strážnice a stanoviště finanční stráže, nedovoleně se ozbrojovali a dožadovali se odjezdu na pomoc Vídni. Vzbouřenci se při útoku na Bracegirdlovu strojírnu, která vyráběla zbraně, střetli s brněnskou národní gardou; došlo ke střelbě, výsledkem byli mrtví a ranění.

přelom října a listopadu

Ve Slezsku (v Bludovicích, na panství Šenov a na statku Hošťálková) došlo k rolnickým bouřím.

20.-24. listopadu

V Chebu se konal sjezd důvěrníků německých měst, obcí a konstitučních spolků s cílem oživit činnost německých spolků v Čechách.

21. listopadu

Jmenována nová vláda v čele s knížetem F. Schwarzenberkem (švagrem knížete Windischgrätze); 27. listopadu se představila na kroměřížském sněmu se svým programem.

22. listopadu

V arcibiskupském zámku v Kroměříži bylo obnoveno jednání ústavodárného říšského sněmu; hlavním bodem se stal 'návrh práv základních', tedy jednání o nové rakouské ústavě (z celkového počtu 29 navržených paragrafů jich bylo projednáno patnáct, návrh ústavy byl předložen 21. prosince k prvému čtení). Nová konstituce měla vycházet ze zásad francouzského a amerického liberalismu a zavádět řadu demokratických zásad: rovnost občanů před zákonem, zrušení šlechtických výsad, uzákonění všeobecné branné povinnosti, odstranění trestu smrti apod.

přelom listopadu a prosince

Z iniciativy českých liberálů byl založen na kroměřížském sněmu tzv. Slovanský klub, který počtem 120 poslanců (tj. zhruba jedné třetiny sněmu) se stal nejsilnějším sněmovním uskupením; předsedou byl A. Strobach.

2. prosince

V arcibiskupské rezidenci v Olomouci abdikoval císař Ferdinand I. (druhý a poslední Habsburk, který dobrovolně odstoupil, předtím v roce 1555 v Bruselu Karel V.) a na trůn dosedl jeho osmnáctiletý synovec, arcivévoda FRANTIŠEK JOSEF I. [1848-1916], jehož otec František Karel se zřekl nástupnictví. Odstupující císař odjel téhož dne na Pražský hrad, který se stal po dobu dalších 27 let jeho sídlem. Nový císař vládl rekordních 68 let; byla to doba převratných společenských přeměn, zániku feudalismu a nástupu kapitalismu, dovršení průmyslové revoluce a nové vědecko-technické revoluce, prosazení parlamentarismu, ale také rostoucích národnostních antagonismů v mnohonárodnostní monarchii.

5. prosince

Vydán Prozatímní zákon odvodní, jímž vláda žádala nové zvýšené odvody k vojsku, aby mohla doplnit a případně i zvýšit stavy armády, bojující v Itálii a Uhrách; dosavadní úlevy studentů byly zrušeny. Na mnoha místech došlo ke srážkám s vojskem (Chomutov, Žatec, Kraslice, Litomyšl).

29.-31. prosince

V Praze se konal sjezd odboček Lípy slovanské, kterého se zúčastnilo 79 delegátů zastupujících 36 filiálek z českých zemí (z toho 2 moravské spolky); od 1. ledna 1849 začal vycházet pod redakcí K. Sabiny a V. H. Vávry tiskový orgán spolku Noviny Lípy slovanské. Spolek ovládla radikální skupina.

V Brně došlo k založení vlasteneckého a vědeckého spolku Moravská národní jednota; podporoval osvětovou, publikační a vědeckou činnost na Moravě (k zakládajícím členům patřili mj. i F. Palacký a J. E. Purkyně). Prvním předsedou se stal F. M. Klácel. V roce 1853 dostala společnost název Matice moravská (od roku 1869 začala vydávat Časopis Matice moravské).

9. ledna

Došlo k založení Akademického čtenářského spolku, vědecko-vzdělávacího spolku českého studentstva; spolek vydával Akademické listy, rozpuštěn byl 26. srpna 1889.

23. ledna

F. Palacký (od 3. srpna 1848 člen pětičlenné subkomise ústavního výboru říšského sněmu) vystoupil s radikálním programem důsledné etnické federalizace, kdy navrhl rozdělení monarchie na 8 zemí; k Čechám, Moravě a Slezsku přiřadil uherské Slovensko. Většina členů Palackého pojetí odmítla (horlivě jej naopak hájil F. L. Rieger), Palacký 3. února formálně z ústavního výboru vystoupil.

4. března

V Olomouci byla vydána a 7. března vyhlášena (současně s rozehnáním kroměřížského sněmu) oktrojovaná říšská ústava (též označovaná jako Stadionova podle svého tvůrce); byla to první skutečná celorakouská ústava, výrazně centralistická. Zákonodárnou moc měl vykonávat císař společně s dvoukomorovým říšským sněmem: v dolní komoře byl volitelný přímo s vysokým daňovým censem a v horní komoře zasedali zejména virilisté a zástupci volení zemskými sněmy. Výkonná moc měla být soustředěna výhradně v rukou císaře, říšská rada, kterou by jmenoval, by byla jen poradním orgánem. Ústava znala jediné společné rakouské státní občanství (říšské) a předpokládala jednotné celní a obchodní území; jednotlivé korunní země pro ni byly pouhými provinciemi. Současně byl zvláštním patentem publikován i katalog základních občanských práv (ta byla však silně omezena, a praktická cena všech 13 článků byla tak pochybná). Ústava ve skutečnosti nenabyla v celém rozsahu účinnosti a 31. prosince 1851 byla zrušena.

Byl vyhlášen patent o vyvazování z půdy, v němž byly stanoveny hlavní zásady pro výpočet náhrady za feudální povinnosti, zrušené zákonem ze 7. září 1848.

7. března

Ústavodárný sněm v Kroměříži byl rozehnán vojskem.

13. března

Vláda vydala tiskový patent, který zhoršoval dosavadní předpisy o vydávání politických listů; bylo znovu zavedeno odvádění povinných výtisků a byl zakázán pouliční prodej novin a časopisů. Do 4. května museli vydavatelé politických listů složit poměrně vysoké kauce.

15. března

Poslanci říšského sněmu (v počtu 34, z nichž 25 bylo Čechů) vydali Prohlášení poslanců o náhlém rozpuštění sněmu říšského, v němž protestovali proti zásahu vlády; zvláštní provolání analogického obsahu vydali ještě 21. března čeští poslanci na říšském sněmu.

17. března

Vydán spolčovací a shromažďovací zákon, který značně omezoval spolkový život; zvlášť citelně postihoval zakládání a udržování filiálek spolků (například Lípy slovanské).

Vydán tzv. Stadionův prozatímní obecní zákon o zřízení místních, okresních a krajských obcí (platnosti však nabyly pouze předpisy o obcích místních); tím se vytvářel základ budoucí územní samosprávy. V čele obce stál obecní výbor, z jehož středu bylo voleno obecní představenstvo (starosta či purkmistr a nejméně dva radní) jako výkonný orgán obecního výboru. Obec byla prohlášena za základ státu (zdůrazněno novelizací v dubnu 1850). Bývalá patrimoniální správa byla nahrazena okresním hejtmanstvím.

konec března

V Praze se na několik dnů objevil 'tajně' ruský anarchista M. A. Bakunin; v Čechách navázal spojení s některými radikálními demokraty a radikálními studenty, které podněcoval k organizování revolučních komitétů pro přípravu ozbrojeného povstání.

noc z 9. na 10. května

V Praze podniknuta rozsáhlá bezpečnostní opatření, jejichž součástí bylo zatčení hlavních představitelů tzv. májového spiknutí (K. Sabina, K. Sladkovský, J. V. Frič, V. Gauč, F. Havlíček a další); značně diletantským způsobem připravovali (z iniciativy ruského anarchisty Bakunina) povstání na 12. května t. r.

10. května

Nad Prahou a okolím byl vyhlášen výjimečný stav; spolčovací právo bylo suspendováno, tisk dán pod dozor vojenských úřadů. Prováděly se domovní prohlídky a zatýkání. 12. května byl výjimečný stav rozšířen na pevnostní města Terezín a Josefov (v sousední Jaroměři byl vyhlášen ještě v roce 1849) a o čtyři dny později byla zřízena na Hradčanech vojenská vyšetřovací komise; celkem bylo odsouzeno do vězení 79 mladých radikálů. Výjimečný stav byl zrušen k 1. září 1853, většina odsouzených byla propuštěna až po generální amnestii z 8. května 1857.

X. Směřování k samostatnému státu – Úvod

Zhruba sedmdesát let trvalo toto období, které bylo plné dramatických změn a zvratů; přes krátkodobé brzdící 'mechanismy' se posouval ve všech sférách život společnosti daleko dynamičtěji než v předchozích stoletích. Výchozí pozicí byl stav, který se vytvářel již od rozehnání kroměřížského sněmu. Veškeré pravomoci (zákonodárné, výkonné i soudní) náležely panovníkovi; ten je vykonával prostřednictvím svých úředníků. Došlo ke zrušení všech politických práv, přičemž však byla potvrzena rovnost všech občanů před zákonem, včetně uznání náboženské svobody, rovnoprávnosti všech vyznání a zrušení poddanství. V dosavadní politické a správní struktuře monarchie se začal uplatňovat centralistický přístup. Základem státní správy se staly okresní úřady (podřízené krajským úřadům), které podléhaly zemským místodržitelstvím. Přijatý obecní řád se stal směrnicí pro výkon obecní samosprávy (až do roku 1918 a v mnohém přečkal i první republiku a období protektorátu). Závažným opatřením bylo zrušení vrchnostenské (patrimoniální) správy a zřízení politických okresů v čele s okresními hejtmany; nově byly vytvořeny okresní soudy. Země ztratily jakoukoliv právní subjektivitu a staly se z nich pouhé provincie monarchie. Ve snaze vytvořit jednotný (unitární) stát docházelo k přehlížení národnostních hledisek a k preferování němčiny jako úředního jazyka. Současně docházelo k utváření moderního vládního systému, kdy se nejvyšší dvorské úřady transformovaly v ministerstva a 'za pochodu' se vyjasňovaly kompetence jednotlivých ministerstev i vlády (docházelo k přesunům, ministerstva vznikala a zanikala). K pronikavým změnám a k ustálení celé struktury vládní moci došlo v souvislosti s vydáním prosincové ústavy v roce 1867. Povšimněme si nejpodstatnějších změn v základních oblastech života společnosti.

1. V oblasti politické je bezprostředně porevoluční vývoj v 50. letech spojován s označením Bachův neoabsolutismus, který vstoupil do života silvestrovskými patenty, rušícími byť jen na papíře existující ústavu. V některých oblastech si počínal Bachův režim značně liberálně (zejména v oblasti obchodu a průmyslu, školství). Neoabsolutistický experiment utrpěl nezdar (za krymské války, a především vojenskými porážkami v roce 1859) a byl odvolán. Rakousko se postupnými kroky vracelo k ústavnímu systému.

Válečné neúspěchy rakouských vojsk v Itálii koncem 50. let 19. století znamenaly pro monarchii také počátek ústupu z velmocenské politiky. Jednou z příčin porážky byla nákladnost byrokratického státního systému. Hledaly se cesty k nápravě - měly jí být koncepce reorganizace vnitřní struktury státu včetně zásadní přeměny absolutistické monarchie v konstituční mocnářství (říjnový diplom, únorová ústava). Tento proces probíhal ve složitých zahraničněpolitických podmínkách (habsburská státnost byla vázána na širší středoevropské souvislosti a mohla být uskutečňována jen v konfrontaci s německým a italským sjednocovacím procesem). Prusko-rakouskou válkou v roce 1866 skončilo italské a německé 'poslání' habsburské monarchie a vytvořily se podmínky pro řešení vnitřního státoprávního uspořádání (rakousko-uherské vyrovnání). Prosincovou ústavou a následným vývojem do roku 1905 se Rakousko změnilo v liberálně orientovaný, parlamentaristicky řízený stát, neschopný však důsledně řešit nejsložitější svůj vnitropolitický problém - národnostní otázku. Habsburská monarchie přišla o svou historickou šanci prokázat v době nacionalismu a vzniku národních států nosnost a oprávněnost idejí nadnárodního státu ve střední Evropě. Kurs sbližování Rakouska-Uherska s Německem se projevil jako konstantní a setrvalý a stal se pro monarchii Habsburků osudový po jejich společném vystoupení v 1. světové válce.

2. Ve vývoji české společnosti je možné ve sledovaném období vytipovat léta útlumu a vzestupu národního hnutí. Hned v 50. letech došlo v důsledku policejních zásahů k naprostému umrtvení obou proudů české politiky (radikálně demokratického a posléze i liberálního); politickou roli převzala národní kultura, i když i ona musela zápasit s nepřízní doby. Jediná reprezentace české politiky přežila obnovu absolutismu - loajální konzervativní seskupení; to však ztrácelo pozice jak u české veřejnosti, tak i u vládních kruhů. Teprve říjnový diplom a únorová ústava přinesly oživení české politiky. Většina představitelů 'osmačtyřicátníků' se vrátila do veřejného života. V nově vznikající české národní straně se vytvořila dvě křídla: umírněnější liberální křídlo představovali tzv. staročeši a radikálnější křídlo mladočeši. Staročeši v čele s F. Palackým a F. L. Riegrem a mladočeši vedení K. Sladkovským a bratry Grégrovými měli značně rozdílné představy o řadě problémů, ale v otázce programových zásad byli zajedno: dosáhnout samostatnosti Čech (českých zemí) v rámci habsburské monarchie, která měla být přebudována ve federativní a národnostně spravedlivé soustátí. Česká národní strana spolupracovala se stranou konzervativního velkostatku. Na Moravě přetrvávalo zemské vlastenectví a z toho plynula i užší spolupráce českých politiků s historickou šlechtou. Poslanci moravské národní strany se vyslovovali pro státoprávní spojení zemí Koruny české. Převahu v zemském sněmu zde (a i ve Slezsku) měli němečtí liberálové. Ti se (rovněž i v Čechách) ostře postavili proti národní rovnoprávnosti, protože stáli na převážně centralistickém stanovisku (tj. propagovali program jednotného rakouského státu). Tím docházelo v politické oblasti k vyhrocení česko-německých vztahů; do tohoto rámce spadal i přechod českých poslanců na říšské radě k pasivní rezistenci.

Doba ústavních reforem přinášela diskusi o postavení českého národa v monarchii; nejpozoruhodnější politický koncept (známý jako idea státu rakouského) připravil F. Palacký. Formuloval v něm představu uspořádání říše v budoucnosti (jediné spravedlivé řešení viděl ve federalismu, který poskytuje rovná práva všem národům).

Namísto federalizace se však v roce 1867 prosadil dualismus ('zdvojený' centralismus), který byl českými politiky a i veřejností ostře odmítnut (poslanecká státoprávní deklarace, tábory lidu apod.). Vídeňská vláda ve snaze najít vstřícnou cestu k řešení situace v Čechách byla ochotna k dohodě o českém vyrovnání (tzv. články fundamentální). Jejich uskutečněním by vznikl moderní český stát, i když s omezenými pravomocemi v rámci habsburské monarchie. Tento první ale také poslední vážný pokus o česko-rakouské vyrovnání však padl vzhledem k odporu ze strany německého liberálního tábora. Politika obou národních společenství v českých zemích se stále více odcizovala a přecházela k ostřejší konfrontaci. Příležitost ani vůle k novému vyrovnání již nikdy nenastala. Pozitivem 60. let bylo vtažení větší části veřejnosti (než dosud) do politického života; vznikaly politické spolky, obnovila se žurnalistika. Výsledek boje o národní vyrovnání jasně signalizoval, že naděje na prosazení českého státního práva v rámci monarchie se rozplynuly. Proto sílily hlasy volající po návratu k aktivní politice. Česká politická reprezentace poučená neúspěchy (vnitřně již rozpolcená po odchodu mladočechů z národní strany) změnila svou taktiku a přešla od pasivity k aktivní politice; přitom však zdůrazňovala setrvání na sjednocující ideji - českém státním právu. Čeští poslanci se odebrali na zasedání říšské rady (kde je již očekávali moravští poslanci) a obnovili spolupráci s konzervativní šlechtou (tím se posunuli na pravici politického spektra a stali se součástí 'železného kruhu pravice'). Česká politika získala za svou loajalitu k vládě pouhé drobečky (tzv. drobečková politika přinesla například rozdělení pražské univerzity na českou a německou nebo přijetí Stremayrových jazykových nařízení).

Ve vývoji české společnosti se stala důležitým mezníkem 90. léta, která přinesla značnou aktivizaci veřejného dění. Nastupovala politická generace, která kriticky hledala nové cesty české politiky a smysl národně emancipačního boje (tzv. etapová politika). Krach tzv. punktací (znamenající nebezpečí rozdělení země podle národnostního principu) a následný faktický rozpad staročeské strany přinesl novou politickou situaci. Ze stínu dosud dvou nejsilnějších stran se začal krystalizovat třetí politický směr, který se snažil překlenout existující rozkol a nalézt realistická východiska z dané situace; cílem tzv. realistů (T. G. Masaryk, J. Kaizl, K. Kramář) bylo přebudovat Rakousko nikoli ve smyslu státoprávním, ale demokratickém (důraz kladli na otázky hospodářské a sociální, na drobnou práci). Značně se posunulo i sociálně demokratické hnutí - přes první svépomocné a vzdělávací spolky a první léta politické strany s vnitřně neujasněným programem až k budování masové dělnické strany na pevnějších programových zásadách.

Devadesátá léta rovněž přinesla další přeskupování uvnitř české politické scény; vznikají nové politické strany (zakládané převážně na stavovském nebo ideovém principu), z nichž mnohé brzy zaujímaly přední místo na žebříčku voličské popularity (agrární strana). Vedle toho pokračovaly spory o jazyková nařízení, a zejména vrcholil dlouholetý zápas o všeobecné volební právo (přes pátou volební kurii až po všeobecné, přímé a rovné volební právo). Stále významnější dominantou české společnosti (a i politiky) se stával T. G. Masaryk.

Na počátku 20. století existoval v českých zemích už plně rozvinutý moderní český národ, který usiloval o přiměřený díl na politické moci ve státě. Skutečnost byla však značně vzdálena realitě, i když většina českých politiků před vypuknutím války pokládala Rakousko-Uhersko za přirozený a vcelku přijatelný stát s možností uplatňovat v něm české národní zájmy. Vypuknutí války znamenalo porážku dosavadní české politiky, krach všech koncepcí a programů. Český politický tábor se rozpadl do několika proudů - od výrazně prorakouského (katolické strany) přes skupiny prorakouského aktivismu až po postupně se radikalizující protirakouské skupiny. Při hledání východisek z války se nabízely dvě varianty - loajální postoj k monarchii nebo úsilí o vytvoření samostatného státu; k prosazení tohoto cíle bylo třeba podílet se na porážce centrálních mocností (zahraniční akce T. G. Masaryka, československé legie) a na základě toho získat souhlas a záruky Dohody. Vedle těchto dvou krajností u většiny obyvatelstva převládly loajální postoje k monarchii (snaha 'přežít' válku). Nakonec dospělo řešení české otázky ke vzniku samostatného státu.

3. Ve sféře ekonomické přinesla revoluce 1848/49 zásadní převrat: otevřela cestu ke vzniku nového typu ekonomiky, skoncovala s pozůstatky středověké vázanosti na vlastnictví a právo (zejména k půdě a k poddanství rolníka); tato změna se dotýkala také oblasti politické a sociální a byla nezbytnou podmínkou vzniku občanské společnosti. Nejprogresivnější organizační jednotkou v zemědělství zůstával velkostatek (získal z výkupu z roboty, využíval levné pracovní síly a peněz z pachtu), který byl schopen modernizovat výrobu. Při velkostatcích vznikaly i výrobní provozy (cukrovary, lihovary, pivovary). V daleko horší situaci se nacházela rolnická hospodářství (hypotéky, nedostatek investic).

V průmyslové výrobě zaznamenaly české země výrazný hospodářský vzestup (zejména od třetí čtvrtiny 19. století), což bylo umožněno: a) příznivým demografickým vývojem (v roce 1880 měly české země už 8,2 milionu obyvatel); b) liberální hospodářskou politikou státu (rušily se cechy, byly zaváděny akciové společnosti a obchodní a živnostenské komory); c) uplatňováním technických vynálezů a nových technologických postupů. Nejvýznamnějším odvětvím zůstával textilní průmysl, současně se však rozvíjelo strojírenství, vznikaly moderní hutní provozy, vzrůstala těžba uhlí a značný rozmach zaznamenal potravinářský průmysl. Bouřlivý rozvoj průmyslu si vynutil zásadní změny v dopravě (parní železnice, rozšíření poštovních služeb).

V souvislosti s růstem počtu obyvatelstva a rozmachem průmyslu podstatně vzrostla stavební činnost (vznikaly moderní městské aglomerace). Zřetelně se začala měnit i sociální skladba obyvatelstva, docházelo k přeskupování tradičních sociálních vrstev a skupin (český venkov se rozdělil podle majetkových poměrů, přibyla kategorie továrních dělníků a kapitalistických podnikatelů).

Nástup nových mechanismů hospodářského vývoje přinesla léta po hospodářské krizi (1873-1878), znamenající rovněž zásadní strukturální změny; zostření konkurenčních vztahů vedlo ke koncentraci výroby. Končilo období hospodářského liberalismu a začínala fáze soustřeďování kapitálu, vytváření kartelů a monopolů - od extenzivních forem rozvoje se přecházelo k intenzivním. Stát opustil zásadu volné soutěže a nevměšování a začal zasahovat do ekonomiky (celní a daňovou politikou, sociálním zákonodárstvím). Tento trend souvisel s výraznými změnami v technickém rozvoji (hovoříme o technickovědecké nebo druhé průmyslové revoluci). Nejdůležitějšími znaky bylo užívání elektřiny jako pohonné síly a výbušného benzinového motoru (elektrárny, tramvaje, automobily). Celková průmyslová výroba českých zemí představovala koncem 19. století zhruba dvě třetiny rakouské produkce.

4. Kulturní oblast byla zhruba až do 80. let 19. století 'doprovodným' znakem politiky, takže 50. léta byla poznamenána atmosférou neoabsolutismu. Doba ústavních reforem přinesla nové umělecké spolky, besedy, sdružení a ochotnická divadla. Velkorysá školská reforma z konce 60. let vytvořila předpoklady pro rozvoj husté sítě základních škol; české země se mimořádně vysokou gramotností (97 %) zařadily koncem 19. století mezi nejvyspělejší oblasti Evropy. Kulturní sféra se začala výrazněji odlišovat podle národností (česká, německá); zcela specificky se vyvíjela kultura židovská. Diferenciaci kultury začalo ovlivňovat i nové sociální rozvrstvení společnosti, rozrůstala se ideová i tematická pestrost uměleckých děl. Rostl jak počet konzumentů kultury, tak také aktivních tvůrců kulturních hodnot. Do popředí se dostávala otázka umělecké hodnoty jednotlivých děl a také diskuse o koncepci rozvoje české kultury (škola domácí a škola kosmopolitní). Technické a společenské změny související s průmyslovou revolucí zasáhly nejcitlivěji do architektury; vedle účelových staveb (továrny, nádraží, dělnické kolonie) vznikaly i cenné objekty (v historizujících slozích - novogotice, novorenesanci a novobaroku). Souběžně s tím se prosazovaly vlivy secese a kubismu. Zvyšování intelektuální a vůbec kulturní úrovně hrálo významnou roli při uvědomovacím procesu české společnosti.

Přibližně od 80. let 19. století se kultura v českých zemích zbavuje závislosti na politice a stává se autonomní složkou národních aktivit; neizoluje se zcela od politiky, avšak vlastní úroveň samotné kultury se začíná měnit na základě hodnotových estetických kritérií (ne jako dosud převážně politických). K diferenciaci a pestrosti uměleckých děl a žánrů přispívalo jak nové sociální rozvrstvení společnosti, tak i změny životního stylu, technické novinky (elektřina, spoje apod.), urbanizace, růst vzdělanosti a kvantitativní nárůst konzumentů kulturních hodnot. Zásadně se začalo měnit postavení kultury ve společnosti.

Rozhodující úlohu v kulturním vzestupu společnosti hrálo školství; přibývalo základních i středních škol, vzrostla role škol vysokých (v Praze působily vedle sebe české i německé vysoké školy technické a univerzity), na nichž se - spolu s Českou akademií - začala rozvíjet vědecká činnost. Ta se v oblasti společenských věd zaměřila zejména na kritické zhodnocení kulturního dědictví. Spor o pravost Rukopisů a diskuse o tzv. české otázce vyvolávaly vlnu polemik a sporů. Postupně vítězila skupina kolem T. G. Masaryka, vycházející ve své vědecké práci z filozofického pozitivismu a z potřeby vědecké pravdy. Přibývalo těch představitelů české vědy a kultury, kteří rozpoznali povrchnost proudu, jenž se zaštiťoval českým vlastenectvím a nekritickým obdivem k minulosti. Kritika 'českého Kocourkova' pronikala i do původní umělecké tvorby. Nebývalou erupci a živelný vzestup zaznamenala osvětová činnost spojená se zakládáním spolků a zájmových organizací (k nim se také řadil bezpočet ochotnických divadelních spolků, amatérských kapel a sokolských jednot). Zcela mimořádný význam pro rozvoj vzdělanosti širokých vrstev společnosti měl periodický tisk a čilá nakladatelská politika. Celá oblast umělecké tvorby a kultury zaznamenala v předválečných letech jak po stránce tematické, tak i formální nebývalý vzestup, kterým učinila i podstatný krok k vyrovnání s 'Evropou'.