VÍC NEŽ KRÁLOVSKÁ KORUNA

VÍC NEŽ KRÁLOVSKÁ KORUNA

'Filipina Welserová, tajná manželka císařova syna Ferdinanda, žila se svými dvěma dětmi, Ondřejem a Karlem na hradě Křivoklátě, kam se odstěhovala z Březnice, všemi ctěna a vážena. V srpnu 1562 se jí narodila dvojčata Filip a Marie, nesmírně slabé děti, a byla jen nepatrná naděje, že budou žít déle než několik málo dní. Tehdy již pětatřicetiletá Filipina byla porodem velice vysílena a trvalo dlouho, než se zase zotavila. Od té doby však postonávala a nikdy už nenabyla znovu své plné síly. Přesto byla (a to již od mládí) zvyklá stát oběma nohama na zemi a energicky zasahovala všude tam, kde to bylo potřeba. Nepřenechávala domácnost služebnictvu, a o všechno se starala sama, chtěla být informována o každé maličkosti, která se na hradě udála, a byla známa tím, že sama vařila a prostírala stůl, když očekávala přátele.'

Pozoruhodný koníček hradní paní. Tenkrát ovšem představovalo stolování něco trošku jiného než dnes. Kolikanásobně? Až čtyřicetkrát. Hostiny o čtyřiceti chodech nebyly naprosto nic výjimečného. Takže když se Filipina chtěla postarat o blaho svých hostí, byla to námaha vskutku vyčerpávající. Své nápady si poznamenávala do malé osmerkové knížečky (ta se zachovala dodneška), a my s její pomocí můžeme získat představu o kuchařském umění 16. století. Ve svých receptech měla pořádek a systém. U každé tabule popisovala nejprve dorty a končila postními jídly. K mnoha receptům připojovala svoje poznámky - ona si je jaksi známkovala; některé kupříkladu označila jako 'téměř dobré.' Svoje oblíbená jídla nijak zvlášť nezdůrazňovala. Možná že by nebylo od věci si nějaký z Filipininých receptů přiblížit. Třeba - něco od ryb. Štiku.

'Chceš-li připravit štiku, vezmi dva kořeny petržele a šest cibulí a nasyp tyto do hrnce se dvěma mírami vody. Povař je dvě hodiny; potom vyjmi kořeny s cibulemi, přidej krajíc osmaženého chleba, pořádně to promíchej a přidej k tomuto vývaru trochu octa, šafránu, cukru a pepře. Potom dej štiku do vody a až bude pořádně uvařena, slij z ryby vodu a přelej přes ni vývar. Nech ji tak aspoň hodinu dusit a bude.' Téměř dobrá? 'Bude dobrá a správně udělaná.' Nepochybujeme o tom.

Anebo takový černý dort. 'Udělat černý dort.' (Pěkný titulek. Takovému se nedá vzdorovat.)

'Vezmeme osm až čtrnáct hrušek, podle toho, zda jsou velké či malé, a opečeme je dobře nad plamenem, aby se nespálily, nýbrž jen změkly. Dále vezmeme kdoulové jablko a stejně jako hrušky je opečeme nad plamenem, potom v plameni doměkka (kdoule k tomu potřebuje víc času, neboť je tvrdší než hruška). Když je máme obě upečené, oloupeme je a zbavíme jader a položíme je do žejdlíku, naplněného do poloviny mlékem. K tomu přidáme devět vajec se žloutkem a bílkem, dále cukr, dále půl mírky roztlučených mandlí, přičemž musíš velice dbát na to, aby mezi nimi nebyla žádná hořká. To všechno promícháme a potom přidáme skořicovou kůru, hřebíček, pepř, zázvor a také podle chuti muškátový ořech a naneseme na tenké těstíčko, které vypadá skoro jako papír. Přelijeme růžovou vodou, bílkem a cukrem. Dort bude dobrý.' Jak jinak.

Paní Filipina Welserová, manželka druhorozeného císařova syna Ferdinanda, byla zkrátka vynikající kuchařka. Dokázala i postní jídla připravit tak, aby nikdo z hostů neměl dojem, že by se musel příliš zříkat obvyklých požitků. Tenkrát se ještě přísně dbalo na půsty, ale to se dalo obejít. Nejlépe chutně připravenými rybami. Oni to sice tehdejší lidé přesně nevěděli, ale dozajista začínali tušit, že časté požívání masa (a také vývarů) může být škodlivé. Nejednu chorobu, která trápila především bohaté lidi (ve stravě se nepříliš omezující), lze zdůvodnit nesprávnou výživou. Dna, křečové žíly, revmatismus a ještě jiné neduhy, které správnou výživou lze vyléčit nebo aspoň zmírnit její příznaky, ztrpčovaly lidem dlouhá léta jejich života. Že by si však utrhli ten mastný žvanec od úst, to si nejspíš neodtrhli. Ale když bylo zle, tak si uměli poradit.

Člověk si musel většinou pomoci sám nebo sáhnout po mastech a bylinných odvarech, jejichž recepty byly po celé generace tradovány. Často měly tyto léky překvapivý účinek, a ženy, které míchaly prášky a kapky byly vysoce váženy, ale také podezírány jako tajné čarodějky.' Přípravou léčivých elixírů a bylinných čajů se celý svůj život zabývala i Filipina Welserová. Sama také obvazovala chorá místa a přikládala masti a bolest zmírňující náčinky. V okolí Křivoklátu se začala brzy šířit její sláva. Přicházeli k ní muži i ženy, většinou chudí lidé, a vyhledávali radu a útěchu. Dobře věděli, že křivoklátská hradní paní všechny jejich stesky vyslechne a že má i štědrou ruku. Nikdo o ní neřekl, že je čarodějka? Že je čarodějka, to ne. On o ní kdosi řekl ještě něco horšího. Její švagr (pravda - tajný švagr). Maxmilián, budoucí český král a taky císař. On to ani neřekl, on to napsal: 'Byl bych nejradši, kdyby tu čarodějnici strčili do pytle. Bůh mi odpusť, jestliže činím bezpráví.' V tom dopise vskutku slovo čarodějnice - neboli 'die Brekin' - bylo. Protože vskutku činil bezpráví, kdoví, jestli mu Bůh odpustil.

'Pro obyvatele v kraji kolem Křivoklátu byla však arcivévodova manželka pomocnicí v nouzi a všichni byli hluboce zarmouceni, když po smrti císaře byl Ferdinand dosazen za vládce v Tyrolích a odstěhoval se s rodinou do Innsbrucku.' Filipina nebyla Češka. Pocházela z Augsburku, což je bavorské město, přesto pro ni nebylo z Čech lehké odejít, protože musela opustit lidi, které si oblíbila a kteří jí poskytli ochranu a bezpečí. Tady také ukončila svůj krátký život obě dvojčata, po zlém kašli a vysoké horečce. Filipinu tenkrát jenom s námahou udrželi při životě. Obě mrtvé děti byly nejprve pohřbeny na Křivoklátě, ale o něco později vydal císařský dědeček tajný příkaz, podle něhož měly být ostatky obou dětí převezeny do Prahy a jako potomci habsburského arcivévody pohřbeny (sice tajně v noci, ale přece jenom) v císařské hrobce. 'Rok 1567 znamenal v životě manželů rozhodující obrat. Již předtím se předpokládalo, že druhorozený syn bude po smrti otce-císaře vládnout v Tyrolsku. Pro arcivévodu vyvstal tímto regentstvím úkol, kterému věnoval svůj další život.' A díky němuž získal i přívlastek - od této chvíle je to pro dějiny Ferdinand Tyrolský. 'Jako druhorozenec byl stále ve stínu svého bratra Maxmiliána, a to nejenom pro svůj tajný sňatek.' Ono mu nic jiného zkrátka nezbývalo. 'Jako místodržitel v Čechách měl až dosud jen málo povinností, které by mohly dát jeho životu opravdový smysl Když Ferdinand odcházel do Tyrol, aby se seznámil se svou novou zemí a jejími obyvateli, bylo mu jasné, že tam narazí svým nestavovským sňatkem na potíže.' A narazil. Hodně ztvrda. Tyrolští zemští stavové po něm žádali, aby se s Filipinou rozvést. 'Spojili se se stavy přilehlých rakouských zemí a hrozili vyděděním Ferdinandových synů. Pro arcivévodu nebylo lehké přesvědčit všechny o tom, jaký poklad pro něho a později také pro samotné Tyroly Filipina znamená. Teprve jí samotné se podařilo odstranit všechny předsudky vůči tomuto sňatku a získat pro sebe chudé i bohaté.'

Jako sídlo pro svou rodinu si arcivévoda vybral hrad Ambras. Ten tehdy ležel jenom kousek od centra Innsbrucku; dnes je prakticky součástí města. Ferdinand z něj vybudoval jeden z nejvelkolepějších panských sídel své doby. Byl milovníkem krásného umění, vyhledával styk s učenci a umělci, a nelze se divit, že výstavbou ambraského zámku pověřil významné stavitele své doby. Dochovalo se svědectví jistého Pighia, který sepsal pro svého pána, vévodu z Jülichu, jakousi turisticko-informační zprávu: 'Z města Innsbrucku jsme jeli do letního sídla arcivévody Ferdinanda, jež se nachází nedaleko města a které si nezadá vůbec s trojitými vilami starých Římanů svou nádherou a velikostí. Leží na kopci pod nejvyššími vrcholky hor v údolí Innu a kolem dokola jsou černé a rozlehlé budovy. Neboť kromě dvorců a stodol stojí na pahorku zámek, srovnatelný s krásným palácem v nejnádhernější poloze, vyzdobený knížecím zařízením a obrazy, jaké zhlédneme jen v těch nejvýznamnějších městech. Ferdinand dal vybudovat zámek jako letní sídlo, velice pohodlné pro něho i jeho dvůr.'

V zámku jménem Ambras u Innsbrucku byly rozlehlé haly a jídelny, kratochvilné zahrady s exotickými zvířaty, vinohrady a altánky pro dámy. Filipina tu měla (a to byla v tehdejší době náramně vzácnost) považte: svoji vlastní koupelnou s velkou, do podlahy zapuštěnou vanou a s krásným dřevěným táflováním. Arcivévoda sám (jinak nadšený sběratel kuriozit a vzácných předmětů všeho druhu) dal postavit 'uměleckou' a 'zázračnou' komnatu. (Nacházejí se v Ambrasu prý dodnes.) V areálu zámku byla zbudována umělá jezírka se vzácnými rybami, nechyběl tam ani umělý vodopád, v parku byly labyrinty, zámek obklopovaly ptáčnice, míčovna, drobné hodovní pavilónky, porostlé živou zelení. Po pobavení svých hostů dal Ferdinand sroubit v rotundě dřevěný stůl, pod kterým byla umístěna kola, poháněná vodou. Důvod? Když společnost seděla v pokročilou noční hodinu kolem stolu, bylo pro Ferdinanda potěšením nechat uvést kola do pohybu a stůl i s hosty roztočit. Což nemuseli někteří pánové i dámy přežít bez úhony (traduje se, že nikoli). Tím spíš, že víno tady teklo proudem. Kupříkladu ve zvlášť upraveném místě ve skalní sluji, zvané 'grotta' neboli 'jeskyně Bakchova.' Tam musel každý návštěvník dokázat už při vstupu, jak je zdatný. Zdatný co se pití týká. Musel vyprázdnit pohár ve tvaru soudečku se čtyřmi zatavenými obručemi, a to na jeden doušek. Ten 'soudeček' měl tři mázy. Máz dělal čtyři žejdlíky. V dnešních mírách = půl litru. To byl tedy vydatný doušek. Když se dotyčnému podařilo soudeček vypít, aniž oddálil pohár od úst, tak byl zanesen do seznamu pijáků. 'Kdo však to jedním douškem nedokáže a pohár odsadí,' zapsal Ferdinand jako předmluvu do pamětní knihy pijáků, 'tomu bude znovu naplněn a ze zámku nesmí odejít, dokud nedokáže takový přípitek provést. To tedy má být a zůstat spravedlností tohoto zámku a této sklenky.' Tuhletu proceduru podstupovaly i dámy. Nikoli ovšem soudeček, ale loďku. Tedy pohár ve tvaru loďky. Vůči dámám se postupovalo milostivě - jenom dva žejdlíky (tedy čtvrt litru). Ovšem na jeden zátah. I paní Filipina. Po přestálé zkoušce se sama zapsala do seznamu: 'Doufám v Boha. F.W.'