VÁCLAV II. 27. 9. 1271 – 21. 9. 1305

Václav II.

Český král od 1283, polský král od 1300 z rodu Přemyslovců; syn Přemysla II. Otakara a Kunhuty, otec Václava III. 1278 – 83, v době jeho nedospělosti, vládl v Čechách Otta Braniborský, na Moravě německý král Rudolf I. Habsburský. 1279 – 83 uvězněn Ottou Braniborským na hradě Bezdězu a v Braniborsku. 1283 jeho návrat vykoupen českými stavy. Zpočátku vládl Václav II. pod vlivem Záviše z Falkenštejna. V opozice proti Závišovi z Falkenštejna stála skupina pánů kolem biskupa Tobiáše z Bechyně a Purkarta z Janovic. V důsledku jeho intrik byl Záviš z Falkenštejna 1289 zajat a 1290 popraven. Od Rudolfa I. Habsburský získal Václav II. potvrzení kurfiřtské hodnosti českým králům a funkci říšského arcičíšníka. 1304 – 05 zvítězil ve válce s Albrechtem I. Habsburským. V zahraniční politice se snažil rozšířit vliv do okolních zemí; pokusil se ovládnout Míšeňsko, 1291 připojil Chebsko. 1300 korunován v Hnězdně polským králem a uzavřel manželství s dědičkou polského trůnu Eliškou Rejčkou. 1301 (po vymření Arpádovců) přijal pro svého syna Václava III. Korunu uherskou, kterou mu nabídla část uherské šlechty. Moc v Uhrách však neudržel. Ve vnitřní politice dbal o všestranný rozvoj země. V době rozmachu těžby stříbra (zejména v Kutné Hoře) vydal Horní zákoník Václava II. a nechal razit novou kvalitní minci pražský groš. Neuspěl v pokusech o založení vysokého učení v Čechách a o kodifikaci právních zvyklostí.