VE SVÌTÌ

VE SVÌTÌ

Sledujeme ètrnáctiletého Karla a jeho stejnì nezletilou manželku Blanku, jak opouštìjí Paøíž a vydávají se do Lucemburku, kde mìl princ zastoupit svého otce Jana ve správì hrabství a získat nìjaké ty praktické politické zkušenosti. Ani ve Francii, ani v Lucembursku, ani v Itálii, prostì nikdy mu nezmizel z obzoru zájem jedné zemì, sice vzdálené, ale pøesto neustále pøitahující jeho pozornost; zemì, kde on sám už šest nebyl; zemì, kde žila v ústraní, takøka všemi zapomenuta jeho matka Eliška, jejíž tváø si asi už nedovedl vybavit, ale o které slyšet tolik vypravovat od své tety, francouzské královny Marie Lucemburské.
'Vrátiv se z Francie, setkal jsem se s otcem v hrabství lucemburském.' (V první dvou kapitolách svého životopisu používá autor, tedy Karel, l.osobu jednotného èísla. Jinak, když mluví o sobì, tak píše zásadnì 'my.') Víc než onu úvodní vìtu o Karlovì roèním pobytu v Lucemburku nevíme. V Lucemburku byl klid, hotové závìtøí. Tu a zase tam ale vyskakovaly ohníèky místních váleèných konfliktù, jednou se jeden král tìšil podpoøe, hned zase o ni pøišel, malé dívenky se vdávaly a chlapci pøed pubertou se ženili, pøesnìji byly vdávány a byli ženìni, souèástí toho svìta plného zmìn byla i smrt. 'Dne 26.srpna 1329 zemøel v Brnì pan Jindøich z Lipé, v dìjinách našich èasto jmenovaný,' konstatuje František Palacký. 'Co královský zemský hejtman strávil poslední léta na Moravì, nejvíce proto, aby blízek byl královnì vdovì Elišce, od nìho vždy vysoce ctìné, ježto pøebývala nejvíce v Brnì, v klášteøe od ní založeném a nad jiné milovaném jeptišek cisterciáckých, pod jménem Aula regia aneb Síò Panny Marie, též jen kláštera králové zvaném.' Dodneška tomu komplexu kostela a kláštera na Starém Brnì neøekne nikdo jinak než Elišèin. Oba partneøi si zaøídili v moravské metropoli dvùr, který svou nádherou i klidnou pohodou úspìšnì zastiòoval dvùr pražský, zvl᚝ když byl Pražský hrad poznamenán manželským rozvratem a poøád bylo na nìm znát nìkdejší požár a hlavnì nezájem majitele. Nejvìtším dílem Elišky Rejèky byl právì kostel a klášter na Starém Brnì. Klášter na Starém Brnì byl hotový za deset let, což pøi tehdejších technických možnostech je doba neskuteènì krátká. Ona vlastnì napodobila svého prvního manžela Václava II., který pøed léty velkoryse založil mužský klášter šedých mnichù na Zbraslavi. K tomu úèelu dala Rejèka poøídit soubor rukopisù pro bohoslužebné úèely. Pravdìpodobnì je sepisovali benediktini v opatovickém klášteøe. Bìhem dlouhých osmi let (to víte, psalo se ruènì, peèlivì a tudíž pomalu) tu vzniklo devìt vzácných rukopisù, malíøsky vyzdobených pøímo skvostnì. Eliška chtìla novì budovaný klášter zajistit i hmotnì, proto zakoupila rozsáhlé komplexy pùdy v okolí Brna, napøíklad mìsto Hustopeèe. Díky Rejèce vstoupil do dìjin Zlín. Tím, že jej právì tato královna koupila, se jméno poprvé objevuje v písemných materiálech. Královna zpùsobila na Moravì veliké majetkové pøesuny: dosud rozptýlené pozemkové državy se soustøeïovaly v zaokrouhlené celky. Dvojnásobná královna-vdova musela mít to, èemu se øíká charisma, nebo jednodušeji øeèeno: byla pøitažlivá, milá, pùvabná, ale taky mìla v sobì pøímo neskuteènou podnikavost. Když si jako dvacetiletá zvolila svým sídlem Hradec, který se od tìch dob jmenuje právì po ní 'Hradec Králové,' stala se opravdovou 'hradeckou královnou.' Vedla v nìm skvìlý dvùr a starala se o výzdobu mìsta, zejména stavbou velkého chrámu svatého Ducha. Jenomže Hradec byl až moc blízko Praze, a tak Rejèka radìji prodala svoje vìnné panství králi Janovi a odstìhovala se do Brna Idyla, kterou v brnìnské zátiší prožívala Eliška Rejèka s mužem svého srdce, však skonèila, když jí bylo jedenaètyøicet let: Jindøich z Lipé zemøel. 'Pán ten hrdinstvím a státním vìhlasem získal sobì jméno veliké a povýšil rod svùj tak, že staven byl na roveò knížatùm zahranièním. O vzácné výteènosti ducha jeho šel jediný v lidu hlas: nikoli také o ušlechtilosti myslí a mravní zachovalosti.' On byl Jindøich z Lipé pøedevším politik a 'ušlechtilost mysli' a 'mravní zachovalost' nejsou zrovna pragmatické. 'Královna vdova nad ztrátou nejvìrnìjšího toho pøítele svého dlouho nijak utìšiti se nedala.' Její náøek nad Jindøichovou mrtvolou byl posledním skandálem, kterým pohoršila veøejné mínìní: 'Tolik plakala a bìdovala, že to bylo všem, kteøí vidìli její náøek, k úžasu.' Vydala se pak ještì na dlouhou pou do Porýní, kde se snažila získat ostatky svatých pro svùj klášter. Možná chtìla na sklonku svého života zbožnými skutky odèinit své chování, které bylo po léta v rozporu s mravními zásadami. 'Královna pøeèkala pána z Lipé ještì o šest let, aniž pak více dala pøíèinu, aby pozor lidu obecného aneb dìjin k ní se zase obrátil.'
Jeden rok a jeden mìsíc po svém nejvìtším sokovi odešla z tohoto svìta i èeská královna Eliška Pøemyslovna. 'Král Jan, když umírala manželka jeho, meškal v Insbrucku u svého milého svaka, vévody Jindøicha Korutanského.' Buïto tam, anebo v Tridentu, kde pak nechal sloužit za svou ženu zádušní mši. On král Jan nikde nezùstával nìjak dlouho. 'Zanášel se velikými a dalekosáhlými plány. Jednalo se mu o to, aby novými úmluvami získal rodu svému všechny državy svého nìkdejšího protivníka a rozmnožil je i dalšími nabýváním panství v Itálii.' On chtìl královský tatínek Jan vzít habsburské panství jakýmsi obchvatem. Jednak oženil svého syna Jana Jindøicha s Markétu Korutanskou, zvanou Markéta Pyskatá, jednak provdal jednu ze svých dcer, Annu, za Habsburka Otu. Což ve skuteènosti nebyly jenom svatby, ale také a hlavnì mezinárodní smlouvy, ve kterých se poprvé objevuje i jméno Janova syna Karla jako pøedstavitele státní moci. Mezi námi: on tatínek èeský král Jan nechal do tìch pergamenù Karlovo jméno napsat bez jeho vìdomí. Na Silvestra 1330. roku vstoupil král Jan v èele malého oddílu rytíøù do mìsta Brescie, které ho vítalo provoláváním slávy jako osvoboditele. Postupnì ovládl Bergamo, Como, Pavii, Novarru a ještì nepøímo i další mìsta v Lombardii, napøíklad Milán. Za svého signora (neboli svrchovaného pána) ho uznala mìsta Cremona, Parma, Modena, Reggio, Piacenza, Verona, Mantova a Lucca. Kam pøišel, tam sliboval mír a pomoc proti rozvratníkùm, a (co bylo nejdùležitìjší) všude bleskurychle vybral znaèné penìžité èástky, kterými si mìstské republiky hodlaly vykoupit klid a ochranu pro své obchodní podnikání. Neobvyklým zpùsobem probìhlo pøijetí mìstské republiky Luccy do souboru lucemburského italského panství: Lucca se totiž stala dìdiènou signorií obou Lucemburkù, tedy i ètrnáctiletého Karla. Mìstská rada pøísahala vìrnost i jemu a všem jeho budoucím potomkùm.
Takže nám patøila prakticky celá severní Itálie. Vlastnì ne - nepatøila. Èeský král tu sice byl signorem, ale jen podle jména. Podle skuteènosti tu žádnou moc nemìl. Ale ono to Janovi nijak zvl᚝ nevadilo. V dané situaci pro nìj bylo dùležitìjší, že mìl z koho tahat peníze. Však on se taky florentský kronikáø Giovanni Villani ve své kronice vyjádøil o Janovi s uštìpaèným pohrdáním jako o 'Èecháèkovi chudém na peníze a dychtivém panství.' Hlavní pøíèina Janova pøíchodu do Itálie se ponìkud zvrhla. Namísto aby Italy chránil pøed bojem soupeøících stran papežské a císaøské, tak se staral akorát o ždímání financí. A zbytek? Nezájem.
Abychom však nechali na èeském králi aspoò nìjakou tu nitku suchou, musíme pøiznat, že se aspoò obèas král Jan choval jako politik. Problém byl ovšem v tom, že jenom obèas. Zasahoval do jmenování místních úøedníkù, øešil místní spory, uklidòoval nevraživost, rozhodoval majetkové pøe, upravoval organizaèní pøedpisy, vydával mìstské a jiné statuty. V Lucce razil Jan vlastní mince, pùlgroše a haléøe s èeským lvem a titulem èeského krále, v Parmì upravil praxi zdejších notáøù. A to už se psal rok 1331.
Tenkráte poslal pro mne otec do hrabství lucemburského,' svìøuje se ve své životopise Karel IV. 'I vydal jsem se na cestu pøes mìsto Méty, vévodství lotrinské, pøes Burgundsko a Savojsko až do mìsta Lausanne nad jezerem. Potom jsem pøešel hory u Brigu a sestoupil do území novarského a odtud jsem pøišel na Velký pátek do mìsta Pavie, které držel mùj otec.' V té Pavii se ti dva zase po dlouhé dobì vidìli. Pobyli spolu jenom krátký èas - Jan Lucemburský z Itálie brzy odjel. Hned tøetí den svého italského pobytu mohl být patnáctiletý èeský princ po smrti.
'O velikonoèní nedìli, tøetí den po mém pøíjezdu, byla otrávena má družina. Já, ochránìn boží milostí, unikl jsem otrávení, protože veliká mše byla sloužena dlouho a já pøi ní pøijímal; proto jsem nechtìl pøed mší jíst. Když jsem potom pøišel k obìdu, bylo mi øeèeno, že má èeleï náhle upadla do nemoci a zvláštì ti, kdož pøed obìdem nìco pojedli. Já jsem sedìl za stolem, nechtìl jsem jíst a všichni jsme byli zastrašeni. A jak jsem se rozhlížel, spatøil jsme èlovìka krásného a hbitého, jehož jsem neznal, který chodil kolem stolu a tváøil se nìmým. Pojav proti nìmu podezøení, dal jsem jej zajmout. Po mnohém muèení tøetího dne promluvil, že on v kuchyni namíchal do jídel jed z rozkazu a návodu Azza Viscontiho z Milána.'
Nìkolik èlenù Karlova doprovodu upadlo do bezvìdomí a nìkteøí zemøeli. I když doznání údajného pachatele bylo ponìkud. no, problematické (bodej, po tøídenním muèení), tak stejnì nemùžeme pochybovat o tom, že se Karel mìl stát obìtí politického atentátu, a ten atentát byl nejspíš zorganizován už pøed jeho pøíjezdem do Itálie. Tento atentát vyjadøoval jeden názor Italù na panování èeského krále, zatímco druhé mínìní bylo vyøknuto o ètrnáct dní pozdìji v Parmì, kde se Karel setkal opìt se svým otcem. 'Mír! Pryè s danìmi!' Pìkné uvítání. Byla však i pøíjemnìjší setkání. Bìhem ètyøicetidenního spoleèného pobytu obou Lucemburkù v Parmì se horeènì jednalo, pøijímaly se návštìvy, konaly se schùzky s diplomaty italskými i zahranièními. Zajel si sem i Jindøich Korutanec. Ten pøijel v doprovodu svého zetì, jinak druhorozeného Lucemburka Jana Jindøicha. Karel se tu setkal se svým mladším bratrem pravdìpodobnì poprvé v životì. Rychle k sobì našli cestu, a upøímný vztah, který se mezi nimi vytvoøil, trval po celý jejich život.
'Zaèínal jsem šestnáctý rok svého vìku. Tehdy mùj otec svìøil vládu nad tím vším a ochranu mé osoby panu Ludvíkovi, hrabìti Savojskému.' To byl pìknì vykutálený poruèník. 'Byl tchánem Azza Viscontiho, vladaøe milánského.' Téhož, na kterého padlo podezøení z atentátu na Karla. Ponechán osudu napospas musel teï patnáctiletý princ v severní Itálii bránit hroutící se lucemburské panství. Jak si poèínal? Je to až neuvìøitelné, ale obratnì, zrale, stateènì. Jako dospìlý chlap s mnoha politickými, diplomatickými a vojenskými zkušenostmi. Jenomže se ujal vìci pøedem ztracené. Ve chvíli, kdy se v Itálii objevil, že už formovala protilucemburská liga z Janových nepøátel, ale i vèerejších pøátel ( tak to už chodívá, a nejenom ve vysoké politice, co si budeme povídat.). 'Toho èasu, když jsem zùstal v Itálii, uèinili tajnì proti mnì a mému otci spolek král neapolský, vladaø milánský, vladaø veronský, vladaø mantovský, a vladaø ferrarský. Až dosud jsme pøed nimi nemìli žádného strachu, ponìvadž s námi uzavøeli smlouvu a pøísahali, i listy potvrdili otci i nám, že budou pøi nás vìrnì stát. Všichni, náhle zosnovavše v mìstech tajný odboj, døíve než opovìdìli nepøátelství, se na nás vrhli.' V rozhodujícím okamžiku zradil i Karlùv poruèník Ludvík Savojský. Uprchl a nechal svého svìøence v Parmì bez pomoci. (Byl to zkrátka èlovìk na svém místì.) Na mapì severní Itálie se to jenjen hemžilo pochodujícími vojsky. Lucemburkové ztratili Bergamo, liga oblehla bez problémù Modenu, protože mezitím byla hlavní síla Karlova vojska vázána na boj s Florenany u Luccy. Modena vydržela, i když ji obléhali šest týdnù. Když protilucembuští povstalci dùkladnì zpustošili celé okolí, tak odtáhli pod hrad San Felice a zaèali zkoušet svoje obléhatelské štìstí tady. V listopadu 1332. roku (bylo to právì na den svaté Kateøiny) vybojoval princ Karel (zrovna ho pasovali na rytíøe) svou první bitvu.
'Dorazili jsme z Parmy v den svaté Kateøiny, kdy hrad mìl být vydán v ruce nepøátel. A kolem druhé jsme zaèali bitvu s dvanácti sty jezdci a šesti tisíci pìšími proti nepøátelùm, kterých bylo dobøe také tolik nebo i více. A bitva trvala od druhé hodiny až pøes západ slunce. A na obou stranách byli zabiti skoro všichni oøi a nìkolik jiných koní. Byli jsme skoro pøemoženi, a kùò, na kterém jsme sedìli, byl také zabit. A zdviženi byvše od našich, stáli jsme tak a pozorovali, že jsme takøka pøemoženi, a již jsme témìø upadali v zoufalství. A hle, v tu hodinu nepøátelé zaèali utíkat se svými praporci, nejdøíve Mantovští, a pak mnozí jiní je následovali. A tak milostí boží jsme získali vítìzství nad svými nepøáteli, zajavše osm set jezdcù na útìku a pìt tisíc pìších pobivše.'
Své vítìzství pøièítal Karel svaté Kateøinì, jejím oddaným ctitelem byl pak celý svùj život; o tom svìdèí mnohá umìlecká díla, obrazy i sochy této svìtice. Karel sám vyvázl s lehèím zranìním na rameni, ale pøedtím než opustil bitevní pole, tak se stateènì bil. Vyšel z pole se štítem a dokázal, že není jinoch kultivovaného ducha, ale kupodivu i neohroženým a schopným váleèníkem. Musel být, už svou postavou. V dospìlosti byl mnohem robustnìjší než jeho otec Jan. Jenomže ono to vítìzství u San Felice nebylo v dané situaci moc platné. S nepoèetnou armádou a s nespolehlivými spojenci mohl Karel rostoucímu protilucemburskému odboji èelit jenom stìží. Musel mu pøijít na pomoc taka Jan. A zase se zbrojilo a válèilo a táhlo a obléhalo, semtam vítìzilo, ale jinak spíš prohrávalo. Jako tøeba u Bergama.
'Tam jsme mìli s nìkterými pøáteli smluveno, že nám otevøou jednu bránu mìsta. A bylo naøízeno, aby za úsvitu vstoupil tam nìjaký oddíl našeho vojska, pak mìl následovat jeden veliký šik, vstoupit za ním do mìsta a držet je v moci, dokud by náš otec s námi a s celým vojskem toho dne nepøišel. I stalo se tak, pøátelé naši v mìstì Bergamu otevøeli bránu a první naši vešli. Avšak druhý šik je nechtìl následovat, nevím z jaké pohnutky, a tu ti první, kteøí v té dobì byli ve mìstì, vyšli z mìsta, protože nemohli sami nepøátelùm odolat, a s nimi unikli i mnozí naši pøátelé; ostatní však, kteøí tam zùstali, byli zjímáni a povìšeni za hradbami; bylo jich poètem pøes padesát. Když pak náš otec a já jsme pøišli a uvidìli, co se stalo a co bylo zanedbáno, byli jsme velice zarmouceni i s celým svým vojskem.'
Karlovi se v Itálii asi zalíbilo, protože se usídlil v Lucce. Dokonce se postavil na odpor otcovu úmyslu prodat Luccu buïto sousední Pise nebo dokonce Florencii, která byla úhlavním nepøítelem Luccy. Vystupoval tady jako suverénní pán a vydával samostatné listiny, i když moc nemìl. To, že vlastnì žádnou nemìl, o tom svìdèí i titul, který se Karel v Itálii ohánìl: 'Karel, z boží milosti prvorozený syn nejjasnìjšího knížete a pána, pana Jana, z téže milosti èeského a polského krále, lucemburského vévody.' a tak dále, a tak dál. Úplnì na konci toho titulu se krèí: 'Pán obyvatel Luccy.' Luccu prostì považoval za svùj vlastní a trvalý majetek. (Aspoò nìco.) On tento doklad je takovým svìdectvím o trvalé nedùvìry mezi tìmi dvìma. Ale už za necelý rok po svém pøíjezdu do Itálie (to mu bylo sedmnáct) použil Karel titulu: 'Karel, prvorozený syn èeského a polského krále (další tituly mùžeme vynechat) a téhož pana krále generální místodržící v italských krajinách.' Karel sídlil v Parmì v honosném biskupském paláci, používal vlastní peèeti, jeho kancléø Mikuláš Brnìnský se staral o finance. Èím dál tím víc byl Karel svým pánem.
Prostì Karel mìl tendenci a nakonec i schopnost k samostatnému vystupování a rozhodování. Historik Josef Šusta øíká, že Karel mìl jinou 'duševnost' než král Jan; jiní zase tvrdí, že na rozdíl od svého otce v nìm byla morální opravdovost. No, o nìèem vypovídá i zajímavá epizodka z období Karla života v Itálii, kterou zaznamenal po letech ve svém Vlastním životopise Vita Caroli, aby ukázal pøíklad svým nástupcùm:
'Pøijeli jsme do vsi jménem Terenzo v kraji parmském. Tehdy té noci, kdy nás pøepadl spánek, ukázalo se nám toto vidìní: andìl Pánì se postavil vedle nás po levé stranì lùžka a udeøil nás do boku øka: ´Vstaò a pojï s námi!´ My pak jsme v duchu odpovìdìli: ´Pane, nevím ani kam, ani jak bych s vámi šel.´ A on, uchopiv nás za vlasy na temeni hlavy, vznesl se s námi do vzduchu až nad veliký šik ozbrojených jezdcù, kteøí stáli pøed jedním hradem pøipraveni k boji. I držel nás ve vzduchu nad zástupem a pravil nám: ´Pohleï a viz!´ A hle, druhý andìl sestupující z nebe držel v ruce ohnivý meè, udeøil jednoho muže uprostøed šiku a ual mu tím meèem pohlavní úd; a ten muž jakoby smrtelnì ranìn umíral sedì na koni. Tu andìl drže nás za vlasy pravil: ´Poznáváš toho, jenž byl udeøen od andìla a zranìn až k smrti!´ I øekli jsme: ´Pane, neznám, ani místa nepoznávám.´ Øekl: ´Vìz, že je to dauphin z Vienne, který byl pro høích smilství takto od Boha ranìn; nyní se tedy mìj na pozoru a také otci svému mùžeš øíct, aby se varoval podobných høíchù, nebo vás postihnou vìci ještì horší!´'
Když se s tím synek ráno takovi svìøil, ten se mu vysmál, že nemá vìøit snùm. teprve pozdìji se všichni dozvìdìli, že dauphin skuteènì padl v boji. Byl to sám Karel, kdo slovy velmi otevøenými a nedvojsmyslnými líèil vlastnì své. nazvìme to dejme tomu 'mladistvé sklony.' A pøitom mu muselo být jasné, že jeho životopis, to nejsou jenom soukromé, intimní zápisky, ale že je urèena pro širší veøejnost. V Èeské kronice, kterou sepsal o století pozdìji Eneáš Silvius Piccolomini, pozdìjší papež Pius II., pøináší autor o Karlovi tuhletu poznámku: 'Praví, že mlád jsa chlípný byl a jsa v Parmì, manželky mnohé poskvrnil, aniž trestán byl od otce. (To by ho musel otec svého syna trestat za nìco, co zhusta provádìl sám.) Zdálo se ve snách Karlovi, že mládenec postavy velmi zpùsobné od drábù jat byl a na vysokém místì, odkudž by mohl ode všech vidìt býti, z šato svleèen, a tu jemu varlátka vyøezána byla. Když se Karel dotazoval, vida pøístojícího mládence, kterýž krásu nade všecky lidi mìl, kdo by ten mládenec byl, s nímž se tak krutì nakládá a proè by tou smrtí trápen byl, jemu odpovìï dána, že jest daufinus, krále francouzského prvorozený, kterýž tìmi obyèeji vzat jest, a že tak muèeni mají býti, kteøíž cizí manželství porušují.' Eneáš byl Ital, znal místní nepsané zvyklosti, a vìdìl, jak byli (nebo jak mìli být) trestáni ti, kdo se dopustili urèitého zloèinu - v tomto pøípadì se jednalo o cizoložství. On vlastnì dopovìdìl to, co Karel naznaèil. Zanechal svìdectví, jak bujné bylo mládí panovníkovo a že snad sám mìl strach z možných následkù. Hrdinou pøíbìhu byl sice daufinus, dauphin, nejstarší syn francouzského krále; ten byl ovšem blízkým pøíbuzným Karlovým, takže výklad snu zùstával v rodinì. I z pozdìjší doby se zachovaly zprávy o tom, že si Karel poèínal ponìkud velmi svìtsky. Jednou ho musel napomínat sám papež, že nosí pøíliš krátký odìv; podruhé vzbudil pozornost, když zase jednal ponìkud pøíliš frivolnì s manželkami nìmeckých patricijù.
'Potom náš otec vida, že se mu nedostává prostøedkù a že nemùže válèit dále proti øeèeným pánùm Lombardie, pomýšlel na svùj návrat a chtìl nám odevzdat ta mìsta i vedení války. My však jsme odmítli, èeho bychom nemohli zastat se ctí. Tehdy, dav nám povolení k odchodu, poslal nás napøed do Èech.'
Dobrodružství Jana Lucemburského v Itálii se uzavøelo stejnì rychle, jako zaèalo. Karel tady nebyl víc už zapotøebí. A tak se jako sedmnáctiletý vrátil do Èeského království, odkud ho odvezli pøed deseti lety. Nemìl na své rodištì pøíliš mnoho hezkých vzpomínek. Ale byla tam jeho kolébka. A mámin hrob.
V øíjnu roku 1333 pøekroèil èeské hranice.