VPÁD PASOVSKÝCH - Sadelerova rytina Pražského hradu

VPÁD PASOVSKÝCH

'Císař Rudolf prahl po pomstě. Chtěl se pomstít těm, kdo mu ublížili, ale ze všech nejvíc toužil spravedlivě potrestat bratra Matyáše. Snad by se střízlivým císařovým ministrům podařilo udržet jeho pomstychtivost na uzdě, kdyby se na scéně neobjevil v létě 1609. roku arcikníže Leopold Pasovský, který rázem všechny ostatní císařovy důvěrníky zastínil projevy servilní oddanosti a přehorlivou péčí o Rudolfovy zájmy. Druhorozený syn arciknížete Karla Štýrského (tudíž Rudolfův bratranec), biskup pasovský a štrasburský, byl mladý muž překypující elánem a činorodostí. V době vydání Majestátu mu bylo třiadvacet let a udivoval všechny své příbuzné nenasytnou, někdy až nestoudnou dychtivostí po moci a světských hodnostech, kterou nemohly v žádném případě uspokojit vysoké hodnosti církevní - zavazovaly ho k celibátu a proto si od nich udržoval odstup tím,že nepřijal vyšší svěcení.'

Mezi dvěma bratranci byl značný věkový rozdíl. Rudolf byl o 34 léta starší než Leopold. Zdá se, že se k němu musel chovat spíš jako taťka. Byl k němu otcovsky shovívavý - proto ho podporoval a povzbuzoval ho v úsilí získat vévodství Jülich-Clčve, což se Leopoldovi nakonec skutečně podařilo. Bratranec se spoléhal na císaře, že se postará, aby mu připadlo trvale, ale nejen to: mělo mu sloužit jako odrazový můstek k dosažení koruny. Koruny přímo císařské, té po Rudolfovi? (Přece ji nenechá spadnout rovnou do klína tomu zrádnému Matyášovi!)

'Rudolf nepřestával živit svou pomstychtivost a dokonce v sobě překonal nechuť k nepříjemným povinnostem a vrozenou pohodlnost a projevoval v zápase o Leopoldovo nástupnictví nezvykle mnoho aktivity. Kvůli Leopoldovi samému by se císař asi tak rozhodně neangažoval - mířil však přes Leopolda na bratra Matyáše, a to už za všechny ty nepříjemnosti stálo. Proto také svolal do Prahy poradu říšských knížat. Mělo se na ní jednat o problémech, které mu ležely na srdci: o dalším držení jülišského vévodství, o nástupnictví arciknížete Leopolda v říši a o konečném narovnání sporů s bratrem Matyášem.'

Té poradě se tenkrát říkalo 'konvent.' Pokud bychom předpokládali, že se Rudolf setká se svým mladším bratrem, když s ním chtěl 'narovnat spory,' tak nikoli. Matyáš pozván nebyl. Dostavil se však další bratr, Maxmilián, a také Ferdinand Štýrský, Rudolfův bratranec, přijel. (Ten tehdy nemohl tušit, že se dívá na jednu ze svých budoucích zemí.) Přibyli arcibiskupové z Kolína a z Mohuče, a ještě pár vévodů a lantkrabat, a samozřejmě nesměl chybět saský kníže Kristián, jenž se těšil, že se mu v Praze opět povede 'nebýt ani jednu hodinu střízliv.' Naše hlavní město zase po nějaké době zažilo trošku toho společenského lesku. Císařské sídlo se opět jednou blýsklo před celou Evropou. Konaly se v něm skvělé knížecí průvody a kavalkády se spoustou nádherných kočárů a vyšňořených jezdců a ve dne v noci se opájelo společenským děním na vysoké úrovni a velmi náročným. Vůbec nejvíc starostí měli kvartýrmajstři, aby ustájili všechny ty jezdecké a tažné koně. Museli nakonec vydat směrnici, že jedna delegace nemůže mít víc než sto koní. Saská delegace přijela se třemi stovkami koní, tak musela dvě stovky poslat domů. Prostě soupeřilo se v přepychu, čehož si všiml i Mikuláš Dačický z Heslova. Velice ho to pohoršovalo: 'A tu o potřebách křesťanských se radíce, slavně se ctili, hodovali a pangetovali, skrze což velká drahota v potravinách vznikla, zvláště v pokrmech slavných: tetřev pták platil 25 kop, bažant 12, koroptva 2 kopy míšeňské, což prve v Čechách slýcháno nebylo. A co potom od drahého, nádherného šatstva a nákladných světských šperků, zvláště při fraucimoru - to při tom! Někteří páni čeští se svými pangety knížata převyšovali. Vanitas vanitatum!' Marnost nad marnost!

Pan Dačický přitom rozhodně nepatřil k žádným škarohlídům, a že by si liboval ve střídmosti či dokonce v askezi, to už vůbec ne, ale přece jenom se cítil zaskočen vší tou přehnanou poživačností a extrémními projevy mravní volnosti, které ti nejbohatší stavěli záměrně na odiv, jako by chtěli všem dokázat, že jejich pocit svobody nezná žádných hranic. (Uměli bychom přinést nejedno svědectví tohoto druhu i naší doby se týkající, leč nebudeme odbíhat.) 'Rudolf II. přivítal všechny hlavní účastníky pražského konventu osobně. Věnoval sice každému z nich jen několik minut, ale při jeho nedobrém zdravotním stavu byly i takové krátké audience obětí a někteří z hostů si to uvědomovali. Ostatní společenské starosti přenechal svým dvořanům, kteří ochotně doprovázeli hosty pražského shromáždění na lovy do obor kolem Prahy a do revírů na císařských panstvích v Polabí i na hostiny a pitky. Teprve když došla do Prahy zpráva o zavraždění francouzského krále Jindřicha IV., začal Rudolf chápat, jak vážnému nebezpečí monarchie unikla.'

Když už jsme u toho pařížského atentátu, který změnil další vývoj Evropy. snad je na místě uvést povzdech již zmíněného Mikuláše Dačického z Heslova, jenž dodnes neztratil na aktuálnosti (tedy ten povzdech): 'Zle a nebezpečně jest na tom světě, zvláště potentátům světa tohoto.' Francie sice to malé jülišské vévodství ztratila, ale bratranec Leopold jej od Rudolfa nedostal. Císař pochopil, že by je stejně neuhájil, a udělil je v léno saskému Kristiánovi. Zabil tím dvě mouchy jednou ranou: jednak se zavděčil užitečnému spojenci, jednak si tímto problémem nemusel zatěžovat hlavu a mohl se věnovat Leopoldovu nástupnictví a samozřejmě i novému narovnání s Matyášem. (To hlavně.) Shromáždění v Praze trvalo tři měsíce, a další dva zabralo jednání ve Vídni, kam se vydali Rudolfovi poslové, aby přiměli Matyáše klesnout do kolen. Což ovšem dotyčný neměl naprosto v úmyslu. A že by Matyáš Rudolfa veřejně doprošoval, to už vůbec ne. Takže jediný skutečný výsledek všeho snažení bylo, že se delegace v Praze dobře najedly a napily a zahonily si v královských oborách.

'Když se narovnání s Matyášem nekonalo, upřely se poslední Rudolfovy naděje k vyřešení nástupnické otázky na říšský trůn v Leopoldův prospěch. Na konventu mu přítomní kurfiřtové kolínský, mohučský a saský slíbili, že svůj hlas Leopoldu Pasovskému dají. Jelikož čtvrtý hlas náležel českému králi, zdálo se, že bratranec Leopold má zabezpečenu většinu volitelských hlasů. Tyto na první pohled jednoduché počty se však ukázaly chybné, protože Leopold (absurdně ctižádostivý, neschopný a krajně nesvědomitý) byl pro vlivné politiky v Evropě jako budoucí císař prostě nepřijatelný. Od začátku byli proti němu všichni příbuzní Habsburkové, jako nežádoucí připadal většině říšských stavů a s jeho kandidaturou vyslovily zásadní nesouhlas i katolické velmoci - Španělsko a papež.' Rudolf II. se nedokázal rozloučit se svými sny o vzkříšení své někdejší slávy a moci. Na nějaký čin neměl dost odvahy a energie, byl však obklopen (na neštěstí) bezohlednými dravci, kteří zneužívali jeho slabosti a pošetilé naděje v zázračný obrat, a ti ho nepřestávali pobízet, aby se ještě jednou pokusil vzepřít nepříznivému vývoji. Nejvlivnějším a nejnebezpečnějším z těchto prospěchářských rádců zůstával Leopold Pasovský. Tomu už protivníci dali jasně na srozuměnou, že konec Rudolfovy vlády bude nutně znamenat i konec jeho vlastní politické kariéry. Leopold neměl vlastně co ztratit, a protože si během své krátké, leč pestré dráhy navykl hrát hazardně, nezalekl se pohrůžek a byl připraven zkusit štěstí ještě alespoň jednou bez jakéhokoli ohledu na riziko. Císaře Rudolfa, který už nedokázal rozpoznat, co může posloužit jeho prospěchu a co ho zavádí do zkázy, vědomě manévroval do stejné hazardní hry. Leopold asi nebyl sám, kdo přemlouval Rudolfa, aby se pokusil o nový zvrat v situaci za pomoci vojenského sboru, ležícího v pasovském biskupství, jisté však je, že se jeho vábení neminulo účinkem a že právě on přiměl císaře k účasti na přípravách dobrodružné akce, která se vymykala všem běžným měřítkům promyšlené politické konspirace.