VÍTĚZSTVÍ. NEBO PAST - Jiří z Poděbrad s Matyášem Korvínem - obraz Mikoláše Alše

VÍTĚZSTVÍ. NEBO PAST?

Minule jsme se s vámi rozloučili těmito verši:

Čeští páni se s ním chtěli bít (letopisec má na mysli uherského krále Matyáše, který si zrovna válečně vyšlápl na svého bývalého tchána Jiřího z Poděbrad a armády obou panovníků se potkaly pod kopečky Železných hor). Tak - ještě jednou:

Čeští páni se s ním chtěli bít, neboť ho zde chtěli porazit. Král Matyáš chtěl vyjednávat. Neodhodlal se k bitvě král Jiří a dal přednost tomu, že se s Matyášem smíří. Pak v Uhrově na společné schůzce podali si oba vládci ruce a v jednom domku sami dva rozmlouvali mezi čtyřma očima.

A my se právě teď do té polorozpadlé vypálené chalupy v Uhrově neboli Ouhrově, osadě to obce Vilémova, onoho nevlídného 27. únorového dne Léta Páně 1469. vypravíme.

Výsledky jednání nebyly nikomu známy. Král Matyáš pak jel do Příbrami, kam za ním přijel český král a Matyáš se vymlouval a k schůzce na Moravu ho zval. Když tam oba přijedou, tam že se o všem dohodnou. Co nasliboval tam uherský král! Ale zatím to všechno jenom lhal. Nakonec Jiřího přemluvil, aby uherské vojsko z Čech propustil, které by jinak sotva vyšlo ve zdraví z té neslavné válečné výpravy.

Zpočátku vypadala situace pro českého krále velice hrozivě. Byla krutá zima se spoustami sněhu, cesty byly nesjízdné. Bleskový pochod uherské armády z Moravy do Čech zapůsobil dojmem přímo omračujícím. Dokázala urazit cestu z Brna až k Čáslavi v šesti dnech. Bylo to všem za cenu toho, že se voje prvního sledu odtrhly od svých zásobovacích oddílů. Co čekalo na Uhry před tou Čáslaví? Obrovitá vozová hradba a za ní asi dvanáctitisícová armáda. Situace se během pár dní obrátila o 180 stupňů. Kvůli nedostatku proviantu a hlavně píce pro mrznoucí koně nenalezl Korvín odvahu zaútočit. Rozhodl se raději pro taktický ústup. Jeho vojsko zamířilo podél Železných hor přes Žleby, Ronov a Chotěboř, a najednou bylo v pasti! 'Pohyby vojsk obou nelze určiti podle času a místa; jen to jisté jest, že Jiří obklíčil Matyáše u Vilémova, neboť prý ten odtamtud nikam nemohl pro Železné hory. Zima byla ukrutná, sněhu mnoho a Jiří dal v horách, kdekoli se jen zdál jakýsi průchod, dělati záseky. O síle a poměru vojsk obou nemáme zpráv určitých a věrohodných; víme jen tolik, že Čechové předčili Uhry počtem a že jich přibývalo každou hodinou. Bylo toho dosti, aby Matyáš seznal veliké nebezpečí postavení svého uprostřed země nepřátelské bez jakékoli tam přirozené podpory; proto skrze Albrechta Kostku (kterého na cestě do Čech - nevím kde a kterak - jal) požádal Jiřího o pokoj. Není známo, jaké řeči vedl a jaké důvody přednášel osobní tento přítel obou králů, ale to jisté jest, že Jiřího, když nepřesvědčil, aspoň ho přemlu-vil, takže (jak vypravuje souvěký letopisec český) „král ten milostivý, vida Matyáše ztraceného a moha jeho míti tu po své vůli i se všemi pány svými nepřáteli a jim odplatiti zlým za zlé, podal se ke smlouvě. Ta pak stala se ze strachu a bázně, když viděl Matyáš, že toho času veliké množství Čechů přibylo k vojsku krále Jiřího, žádostivi jsouce nepřátele své zkrotiti a jim rohy srážeti.“

Představujeme si,, že by se na místě krále Jiřího ocitl jeho královský kolega Matyáš. Zdali by on měl taky nějaké zábrany, ohledy, velkorysost? Těžko. Bezohledně by té situace využil a otce své někdejší manželky by srazil bez pardonu na kolena. Český král však zase jednou prokázal velkodušnost, a to prosím v okamžiku, kdy měl vítězství na dlani, souhlasil s nabídkou na vyjednávání. V uhrovské chalupě se sešel s Matyášem, načež oba setrvali spolu v několikahodinovém rozhovoru mezi čtyřma očima. 'Toho dne ráno ve vsi Ouhrově, přivítavše se spolu, vešli do jedné velmi špatné jizébky, v ty časy spálené, a tam jsou mezi sebou rokovali. Co jsou rokovali, to žádný nevěděl.' Mikoláš Aleš tuto scénu pojednal na velikém plátně. Každý ten obraz zná. Poražený Matyáš na něm chmurně očekává ortel vítěze, velkomyslného krále Jiřího. Uherský král sedí, hlavu nachýlenou, český král nad ním stojí, majestátní, svrchovaný, a přitom velkorysý.

Alšův obraz však přesně skutečnému průběhu událostí neodpovídá. Kolem Jiříkova a Matyášova setkání je pořád ještě plno záhad. Kromě těch dvou tam žádný další svědek nebyl. Zdá se, že iniciativa vzešla od Matyáše. Netušil, že ho v zasněžených kopcích uprostřed zimy překvapí mocná, dobře ozbrojená česká armáda, která zná velmi dobře terén a způsobila už předsunutým uherským oddílům hodně škod. Proto asi král Matyáš vyslal k Jiříkovi svého zajatce, proslulého českého diplomata Albrechta Kostku z Postupic, a nabídl jednání o příměří. Možná, že už tehdy Matyáš spekuloval s mírumilovností svého někdejšího tchána, snad se už předem chystal zneužít dobré vůle Jiříkovy. Dokázat mu to ovšem nemůžeme. Jiří návrhy přijal. Vždycky dával přednost dohodě před krvavým bojem a byl vždycky realistou v odhadu možností a daného stavu věcí. 'A tak toliko oznámilo se, že král Jiří přijal pozvání Matyášovo, aby toho dne obědvali spolu a Jiří aby byl u něho hostem. Stalo se tak v Uhelné Příbrami (to je ona Příbram z veršů letopiscových, aby si snad nikdo nemyslel, že si od Chrudimě odskočili až k někam k Brdům). Tam pak brzy za Matyášem přijel i Jiří se syny svými. Když pak podával ruce předním u Matyáše osobám, Zdeněk ze Šternberka řekl nahlas, že on nedá ruky své tomu kacíři, leda k jeho smrti. Surovost tu obracel Matyáš hned v žert a smích. Jiří dělal se, že ji neslyšel. Z toho jest se domysliti, jaká tudíž panovala při tabuli srdečnost a upřímnost, i jaké bylo mezi hodovníky veselí, ačkoli Matyáš mluvil prý nahlas, že má krále českého vše rovné potkati.' Vskutku si poměrně lehce představíme, jaká uvolněná atmosféra v Uhelné Příbrami vládla. Jak jsme slyšeli: samá 'srdečnost a upřímnost.'

Že se ještě vracíme. Co myslel král Matyáš, tím že 'krále českého vše rovné má potkati?' To ukázala nejbližší budoucnost. Právě tady, v Uhrově a v Uhelné Příbrami, v debatě s někdejším zetěm, se Jiří dopustil osudové chyby. Takové nádherné. velkolepé. rytířské chyby. Když se z Uhrova (neboli z Ouhrova) vrátil, tak rozkázal uvol-nit průchody, aby Matyáš i s celou svou armádou mohl beze vší škody odejít. Uhři se potichu z Čech vypařili. Nepadl přitom jediný výstřel. 'Matyáš zavázal se Jiřímu rukoudáním, slovem i ctí svou, že smíří ho dokonale s papežem, a to na základě kompaktát, když jen Čechové na tom základě poslušni budou stolice apoštolské a legátů jejích. Jakmile uvěřil král Jiří, že tak se stane, neměl arci oč bojovati ani čeho žádati více a vrátil se mu blahý pokoj a žádoucí smíření s celým křesťanstvem. Ale že nežádal žádné garancie ani zástavy podstatnější nežli ruku, slovo a čest člověka, od kterého již nejednou byl krutě oklamán, dá se jen nesnadně mluviti o veliké jeho opatrnosti, jakož i chytrosti, o níž obecné domnění bylo.'

Když už i František Palacký pochybuje o Jiříkově opatrnosti, jakož i chytrosti. U Vilémova mohla být křížová výprava proti Čechům rozdrcena, Jiřík však triumf vědomě propásl. Můžeme se jenom domýšlet, jak to, že se český král dal oblafnout. Inu, zřejmě podlehl iluzi, že nepřítel, kterému vyjde maximálně vstříc, se bude cítit mravně zavázán. Taková iluze se ovšem zpravidla nevyplácí. Dělá nám opravdu značné problémy pochopit, jak mohl prohnanému Matyášovi uvěřit. Jakoby zapomněl na tehdy běžnou praxi. Kacířům (a Jiřík byl oficiálně prohlášen za kacíře), tak tedy kacířům bylo možné slíbit dočista všecko, cokoli. Závazky kacířům neměly žádnou platnost. Uherský král se zkrátka z porážky vysliboval. Zaručil se Poděbradovi rukoudáním, slovem a ctí, že napomůže dohodě s Římě a s českou opozicí. Jiřík zase na oplátku slíbil Matyášovi, že souhlasí s jeho kandidaturou na říšský trůn. Ti dva se rozešli jako nejlepší přátelé. 'Uzavřeno bylo mezitím všeobecné stání v koruně české (tedy příměří) až do velikonočního pondělí, které mělo se i prodloužiti, kdyby dotud pokoj celý sjednán nebyl; mezitím pak měli oba králové dne 24. března sjeti se do Olomouce i s radami svými, aby tam pokoj konečný uzavřen byl. Král Jiří rozpustil vojsko své již 1. března (tedy pouhé 2 dny po jednání v uhrovské pastoušce), král Matyáš a Zdeněk ze Šternberka téhož dne psali z Polné Slezanům a Lužičanům, že pokoj jest a nemá dále válčeno býti.'

Zle český král učinil, že lstivým slovům uvěřil; pak na to těžce doplatil. Teď znovu prokáže se lehce, co je dobře známo všem: když člověk mohl by, tak nechce, a kdyby chtěl, už nemůže. Též český král učinil tu chybu, že věřil Matyášovým slibům.

Psal se duben 1469 a nedaleko Olomouce se konalo nové kolo rozhovorů nejvyšších představitelů zemí koruny české a uher-ské, králů Jiřího a Matyáše. Nejednali ve městě, král Jiří pobýval už předtím nějakou dobu na Moravském Šternberku u Olomouce. Sem mu došlo pozvání, aby se pro větší pohodlí usadil se svou delegací na klášteře Hradišti. Ten měl v moci Matyáš. Natolik Jiří zase důvěřivý nebyl, a tak byl zvolen kompromis: pod širým nebem na poli na poloviční cestě mezi Olomoucí a Šternberkem. Dubnové povětří ovšem nebývá pro piknik v trávě zrovna nejpří-hodnější Oni si tam však postavili stany. 'První schůzka, která se stala 7. dubna v poledni ve stanech na poli byla z obou stran slušná a přátelská. Králové oba mluvili spolu dlouho sami beze svědků, aniž mohl kdo věděti, jaký byl obsah řeči jejich. Podvečer, když se vrátil Matyáš do Olomouce, přivedl s sebou osoby, které měly vyjednávati s legáty papežskými. Matyáš choval se k hostům těmto velmi laskavě a ctil je tak, že strana jeho nad tím horšila se i děsila. Legáti však odepřeli se každého vyjednávání s kacíři a položili i celé město Olomouc pod interdikt, pokud oni se v něm zdržovali, takže s nepořízením a hanbou, k veliké nepřátel radosti museli odjeti zase.'

Za to snad ale Matyáš nemohl. (pokud ovšem nebyl předem s legáty na tomto postupu domluven). On totiž ten práskaný uherský král současně jednal s exponenty panské jednoty. Nikoli, jak docílit smíru s Jiříkem, ale kterak ho srazit na kolena. Což je ovšem něco zcela jiného než to, na čem se oba králové dohodli. 'Takovýmto způsobem nemohlo se pokračovati v jednání dále a Matyáš donutil legáty, aby aspoň přítomni byli u konferencí, které se u něho s vyslanci českými počaly.' Češi žádali, aby Matyáš (jak slíbil, když byl v úzkých) vymohl Jiřímu papežské slyšení a přičinil se o smír mezi Římem a Prahou. Ivana Po vzrušené debatě došlo k dohodě, že Češi musejí sepsat své požadavky písemně (pořádek musí být!), a on, Matyáš, jim zase pěkně dopisem odpoví. Nic z toho se nedochovalo. Pouze jedna 'cedule' podepsaná papežským legátem Vavřincem Rovarellou. Byl to jakýsi soupis požadavků vůči králi Jiřímu. V dnešním jazyce bychom použili slova 'diktát:'

'Tyto dole psané věci žádají se od krále českého, chce-li aspoň umříti co král a pokoj míti v zemi: (Povzbudivý začátek. s tou připomínkou královy smrti. Co bylo dál?) Za prvé: aby on sám s domácími svými obrátil se ke svaté katolické víře a církvi všeobecné a opustil všecky články, jež svatá máti církev zavrhuje. Za druhé: aby vydal statky církevní a navrátil je k předešlému stavu. Za třetí: aby král uherský ustanovil v Praze arcibiskupa, opaty, probošty a sluhy boží, aby skrze ně vzmáhala se pocta božská a vypleno bylo kacířství. Za čtvrté: aby Jiří ve spojení s králem naším přičinil se a způsobil obrácení lidu zavedeného i bludného. Za páté: aby arcikacíře Rokycanu vydal nám do rukou. Za šesté: aby krále uherského hned přijal za syna. Za sedmé: aby král uherský podržel vše, co má. Za osmé: aby Jiří hned nyní všem svým kázal přísahati králi uherskému. Za deváté: aby pokud živ jest, byl a slul králem a požíval titulu i důchodů. Za desáté: aby císař měl pokoj. Za jedenácté: aby statky katolíků odejmuté navráceny byly.

Kdyby král tyto podmínky přijal, tak by v Čechách mohla proběhnout v pořádku normalizace.