VYDUPANÁ SVOBODA - Rudolf II. na Arcimboldově obraze

VYDUPANÁ SVOBODA

'Poté, co byl doživotně uvězněn na krumlovském zámku, don Julius, levoboček císaře Rudolfa, všemi opuštěn a v šílenství v červnu roku 1609. zemřel. Jeho případ byl o to nepříznivější, že vrhal nepříznivé světlo i na císařův neblahý zdravotní stav. Vědomosti o dědičných souvislostech „posedlosti zlým duchem“ byly sice hodně mlhavé, ale už samo upozornění na podobnost choroby u otce a syna hrálo do rukou císařovým protivníkům, kteří chtěli přesvědčit všechny ostatní, že Rudolf II. není schopen vládnout. Málo platná byla skutečnost, že ostatní císařovy děti byly normální a že s nimi nebyly žádné potíže, a kromě toho je skoro nikdo neznal, i když se dospělosti dožili tři synové a tři dcery (benátský vyslanec psal dokonce o osmi císařových potomcích). Za nadaného hocha byl označován syn Matyáš, který odejel na studia do jezuitské koleji v Ingolstadtu. Jeho sestra dona Karolina měla za sebou zásnuby a před sebou svatbu. Ta byla nadlouho poslední potěšující událostí u císařského dvora v Praze, ačkoli se odehrávala na samém okraji dvorského života a císař sám ji sledoval jen zpovzdálí. Rudolfův spor s bratrem Matyášem se totiž mezitím rozrostl v obrovský konflikt, který svým význa-mem překračoval hranice monarchie a stával se vážným evropským problémem a na rudolfinský dvůr se valila jedna pohroma za druhou.'

Neměl to lehké císař Rudolf, neměl. V rodině ani v monarchii. Až do února roku 1608. se však stále ještě dalo zabránit otevřenému střetnutí a občanské válce. Nakonec i celý katolický tábor by určitě takové řešení hrozivého sporu uvítal, jenomže mírové narovnání, to bylo možné jenom za předpokladu, že císař bezpodmínečně ustoupí a učiní první a nejdůležitější krok ke smíru tím, že schválí obě mírové smlouvy dojednané s jeho bratrem, arciknížetem Matyášem. K čemuž se ovšem Rudolfovi ne-chtělo. K tomu se mu vůbec nechtělo. On byl totiž skálopevně přesvědčen, že celý rozkol v monarchii je jenom vyústěním sporu o nástupnictví, který mu vnutil bezohledný Matyáš a ze všecky ostatní nesnáze z tohoto základního sporu pramení. No a protože nikdo z císařova okolí neměl dost odvahy, aby to císařovi řekl (anebo to možná nikomu ani nedošlo), tak si Rudolf myslel svoje, a čím déle, tím víc si to svoje myslel.

'O vyvrcholení katastrofy se nakonec rozhodovalo na Moravě,' konstatuje historik doktor Josef Janáček ve své knize o Rudolfovi II. 'Málokdo v zemi si ještě pamatoval, jak stavové s nadšením a nadějemi tady císaře vítali, když sem přijel po své korunovaci poprvé, ale ještě rychleji na tehdejší slávu zapomněl sám Rudolf. Vybíral sice od Moravanů daně, nutil je jako stavy jiných svých zemí k půjčkám peněz a k plnění dalších povinností, ale s netajeným despektem přezíral všechny ostatní zemské záležitosti. Morava mu byla se svými specifickými problémy tak vzdálená, jako by ležela na jiném konci Evropy. (Tento zádrhel se v české politice opakuje, co Praha Prahou jest, a lze se nedíti, že tomu tak zůstane navěky věkův a nikdy jinak, amen.) Ani císař, ani jeho ministři nepřipouštěli, že by mohla opozice na Moravě přerůst běžný rámec a vytvořit politickou sílu, která ovlivní vývoj jeho sporu s bratrem Matyášem. Podceňováním moravské opozice chybovali císařovi rádci z Čech, kteří se vždy dívali na události na Moravě s nepatřičnou přezíravostí.' (Morava? To je takový roztomilý vinorodý venkov.) Nikdo nedocenil aktivitu dvou osobností - Karla staršího ze Žerotína, o němž se vědělo, že je rozhodným osobním nepřítelem císaře Rudolfa a už dávno vystupuje jako hlava moravské protestantské opozice, a Karla z Lichtenštejna, odpadlíka od víry bratrské a nyní katolíka, velice nespokoje-ného s politikou císaře a proradného dvora, což překlenulo hluboké rozdíly v jejich náboženské a politické orientaci a přivedlo je k plodné a účinné spolupráci ve prospěch arciknížete Matyáše.'

Už v prosinci roku 1607 uspořádal Žerotín na svém zámku v Rosicích u Brna tajnou schůzku s předáky rakouských stavů. Podařil se mu tak první krok ke sblížení moravské opozice s opozicí ra-kouskou a uherskou. Lichtenštejn zase vedl početnou skupinu do boje proti moravskému zemskému hejtmanovi Berkovi z Dubé. Ještě než byl svolán zemský sněm v Ivančicích, bylo rozhodnuto, že Morava přejde na Matyášovu stranu. Nač Rudolf sáhl, to se mu hroutilo pod rukama. Doslova. Byl polovičatý, byl nedůsledný, smysl pro realitu ustupoval stále víc bludným chimérám. Oč bezhlavěji si počínal císař, o to cílevědoměji postupoval jeho mladší bratr. S přehledem vedl složitá jednání se stavy i ostatními spojenci, a taky se dokázal zbavit hrozby nového konfliktu s Turky, když uzavřel coby správce Uher s budínským pašou mír. Zaplatil za to sice 200 000 dukátů, ale i ten nejdražší mír bývá lepší než válka. 'Smlouva s Turky byla uzavřena koncem března 1608. Začátkem dubna měl Matyáš na hranicích Rakouska s Moravou pohromadě víc než 20 000 vojáků a na uherských hranicích bylo připraveno dalších 18 000 ozbrojenců, kteří mohli kdykoli vytáhnout na pomoc Matyášovu sboru. Celá tato síla byla připravena k pochodu na Prahu a nikdo si nedovedl představit, jak by ji mohl nepočetný císařský sbor zadržet. Čekalo se už jenom na poslední signál, a ten měl přijít z moravského sněmu. Matyáš s určitostí věděl, že může s Moravany počítat, ale z taktických důvodů vyčkával, až se k němu přihlásí celé sněmovní shromáždění, protože šlo o první zemi patřící do svazku české koruny a příklad Moravanů mohl povzbudivě zapůsobit i na Čechy, Slezany a Lužičany.'

Dnešní Ivančice jsou vskutku nevelkým, i když půvabným městem, leč v minulosti se jejich význam čas od času vyhoupl i nad úroveň mnohem silnějších konkurentů. Bylo tomu tak bezesporu i uprostřed dubna roku 1608. Události následovaly jedna za druhou: Arcikníže Matyáš vyjel z Vídně, v Ivančicích současně sesadili z úřadu zemského hejtmana pana Berku z Dubé a novou hlavou Moravy s titulem direktora zvolili Karla z Lichtenštejna. Hned nato se moravští stavové připojili k rakousko-uherské opozici, a na tento okamžik už čekal Matyáš, který se od Vídně vydal ke Znojmu. Nespěchal. Nemusel. Cesta z Vídně do Znojma se dala urazit v případě nutnosti na koni za jediný den. Matyášovi se protáhla na osm. Před Znojmem přivítali arciknížete v čele zástupu moravských stavů pánové Žerotín a Lichtenštejn, a ti se také postarali, aby Matyáše přivítali s patřičným jásotem i obyvatelé královského města Znojma. Efekt musel být dokonalý. Však to taky byla součást úspěšné Ma-tyášovy propagandy, na které všem jeho stoupencům hodně záleželo. 'Ihned po příjezdu do Znojma vydal Matyáš manifest do všech zemí českého státu. Vysvětluje v něm pohnutky svého dosavadního jednání. Zdůvodňuje své rozhodnutí vytáhnout proti císaři jeho neschopností vládnout i zlou vůlí Rudolfových rádců, kteří připustili vyhrocení poměrů v habsburské rodině, a prohlašuje, že nemá v úmyslu nic jiného než chránit práva, privilegia a svobody všech habsburských zemí před kýmkoli. V závěru manifestu Matyáš vyzývá české stavy, aby se dostavili na začátku června do Čáslavě ke společnému jednání se stavy rakouskými, uherskými a moravskými.'

Když se o tom Rudolf dozvěděl, moc ho to nepotěšilo. Po pravdě - byl zdrcen. Beze studu plakal (dokonce i před svými služebníky), a opět několikrát vyhrožoval sebevraždou. Hned nato naopak hýřil neoprávněným optimismem, sliboval, že vojákům vyplatí dlužný žold, prohlašoval, že Matyáše vyžene ze země svinským krokem. Taky se ho pokoušel zabít na dálku kouzlem. Na toho však žádné zaříkávání neplatilo. Pěkně pomalu, beze spěchu, s taktickým otálením se jeho vojsko přesunulo Moravou a bez odporu vtáhlo do Čech. A zatím v Praze. zmatek. Absolutní chaos. Rudolf neměl k dispozici prakticky žádné obranné prostředky, pomýšlel na útěk, choval se nepříčetně. I v Čechách se (podobně jako v jiných zemích) o osobě císaře mluvilo dost neuctivě. Nikdo tady už Rudolfa nechtěl. Nechtěl, jenomže - stalo se něco překvapivého. Až na pár výjimek se do Čáslavě nikdo z českých šlechticů - nedostavil.Prakticky nikdo nepovažoval za nutné ani se dostavit, ani se omluvit. Nepřijel ani Petr Vok z Rožmberka - údajně pro nemoc. To ovšem Matyáše velmi zaskočilo. On totiž kalkuloval s tím, že se za jeho program a okamžité nástupnictví postaví stavy ve všech zemích monarchie, což se nestalo. Jeho vojska se proto vydala na Prahu. Mezi námi: byl to spíš takový pomalý manifestační pochod, který se válečnému tažení podobal pramálo. Matyáš dával bratrovi čas a šanci k dohodě po dobrém. 'Zásluhou nejvyššího českého kancléře byl svolán sněm do Prahy, který měl vymazat účinky sjezdu svolaného Matyášem do Čáslavě. Lobkovic také vynaložil značné úsilí na to, aby Rudolfa přiměl k osobní účasti. Věděl sice, že císař má k podobným shromážděním nepřekonatel-ný odpor, předpokládal však, že jeho přítomnost na sněmu vyvolá velký ohlas a oživí tak Rudolfovy vyhlídky ve stávajícím konfliktu.' A jakpak se zachoval císař? 'Rudolf, zmítaný nejhoršími starostmi o svůj osud, českého kancléře skutečně poslechl.' Holt nevydržel s nervy. 'Když se 23. května roznesla zpráva, že se Rudolf II. dostaví do soudní světnice, sbíhali se lidé v největším spěchu na Hrad, aby tuto vzácnou chvíli nepropásli. Mnozí dokonce ani nevěřili, že je Rudolf ještě naživu, neboť se po Praze vykládalo, že v hradních komnatách žije pod jeho jménem jakýsi švec, Rudolfovi nápadně podobný, a že císařští ministři už vládnou delší dobu sami. Bledý a roztřesený Rudolf však skutečně prošel zástupem lačných diváků do sněmovního shromáždění a usedl na trůně. Tichým hlasem pronesl několik úvodních slov, která kancléř Lobkovic ihned přeložil do češtiny, a potom se stavům omluvil, že se necítí zdráv a že musí sněmovní jednání opustit. Po několika minutách císař skutečně odešel, ale účinek tohoto krátkého setkání stavů s panovníkem, k němuž došlo po celých deseti letech, byl pro většinu přítomných šokující. Leccos mu sice vyčítali a zazlívali a měli vůči němu četné výhrady, ale při pohledu na lidskou trosku, která zasedla v čele soudní světnice, se mnozí z nich neubránili soucitu a přijali s povděkem, že se císař zase brzy vzdálil. Nesvůj však se mezi stavy cítil i Rudolf II., i když jeho pobyt na sněmu byl neuvěřitelně krátký. Někteří očití svědkové sice vyprávěli, že císař v těch ně-kolika chvílích mezi stavy nápadně oživl, ale lidé, zahrnující císaře ovacemi na cestě z císařského paláce do Vladislavského sálu a při návratu, ho viděli příliš zběžně a podávali proto o něm svědectví dost problematická.'