VYZRÁT MŮŽEŠ NA MNOHÉ. ALE NE NA VŠECHNY

VYZRÁT MŮŽEŠ NA MNOHÉ. ALE NE NA VŠECHNY

'Když v poslední srpnový den roku 1592. zemřel nejvyšší purkrabí Vilém z Rožmberka, ztratilo České království nejen čelného představitele zemské vlády, ale především zkušeného státníka a politika. Zesnulý aristokrat náležel ke generaci stavovských reprezentantů, která vstupovala do světa velké politiky v polovině 16. století a nyní přirozenou cestou pozvolna odcházela, aby uvolnila místo na výsluní mladším, a také v mnoha ohledem bezohlednějším a dravějším šlechticům' (napsali autoři knihy o českých spiknutích - historici profesor Jaroslav Čechura, doktorka Jana Čechurová, docent Milan Hlavačka a magistra Marie Koldinská). Uprázdněné místo nejvyššího purkrabího vyvolalo dychtivá očekávání. (Jakékoli uprázdněné mocenské místo vyvolává dychtivá očekávání. Lze s tím souhlasit nebo nesouhlasit, ale to je tak zhruba všechno, co proti tomu můžete dělat.) Úmrtí sedmapadesátiletého magnáta pootevřelo bránu ke kariéře hned několika uchazečům o atraktivní post.

Jedním z nich byl potomek dalšího všeobecně respektovaného rodu s erbem růže a zároveň příbuzný mrtvého Rožmberka - pan Adam z Hradce. Právě on vyšel z nastalé mocenské pranice o nejvyšší zemský úřad (ještě jednou si připomeňme, že funkce nejvyšší purkrabí by se dala přirovnat k dnešnímu premiérskému místu), a v lednu 1593. roku se dočkal oficiálního jmenování. Na první pohled to vypadalo, že období nejistoty a napjatého očekávání končí. (I v nás, když je konečně předseda vlády designován, povolí jakási tenze.) Spojenci i odpůrci dotyčného vzali věc na vědomí. Jenomže ona se nám situace vyvinula kapánek jinak. 'Zatímco se Adam z Hradce těšil ze svého úspěchu, spřádal jeho méně úspěšný protikandidát plány na odvetu. Byl to neméně urozený a hlavně velice ctižádostivý šlechtic, který nyní zakoušel trpkou pachuť porážky, totiž nebyl na podobnou životní zkušenost vůbec zvyklý. Už samo jeho jméno představovalo pro jeho současníky takřka synonymum úspěchu a moci, ale také intrikánství a bezohlednosti. (To vše jsou pro politika vlastnosti takřka nezbytné. Nebo raději říkejme: byly.) Příslušník vlivného rodu zastával až doposud úřad nejvyššího hofmistra, tedy druhý nejvýznamnější post v hierarchii zemských úřadů. Z této pozice byl už jenom krůček k dosažení kýženého vrcholu a - když na něm stanul jeho soupeř, pán z Hradce, neuvažoval tento politik ani na okamžik o tom, že by se s nezdarem svých plánů resignovaně smířil. (Ještě tu ještě nepadlo jméno.) Nebyl zvyklý prohrávat a rozhodl se jednat.' (Jméno!) Jiří Popel z Lobkovic.

'Talent Jiřího Popela Lobkovice budovat vlastní kariéru systematicky a promyšleně se projevil už záhy. Jako mnoho jiných šlechtických synků zahájil i on svůj vzestup ve službách arcivévody Ferdinanda Tyrolského, tehdejšího místodržitele v Čechách. Vypracoval se až na komorníka a posléze dosáhl hodnosti arcivévodova rady. Pak si zvolil za manželku Kateřinu ze Šternberka. Ta byla vdovou po vlivném Ladislavovi ze Šternberka, ale pro Jiřího Popela bylo důležitější, že se narodila jako - Kateřina z Lokšan. V životě Ferdinanda Tyrolského zaujímala významné místo - kdysi přijala roli diskrétní patronky Ferdinandova milostného vztahu s měšťanskou dcerou Filipinou Welserovou. Ferdinand se pak odstěhoval do Tyrol a po letech se obrátil na Jiří Popela s prosbou o pomoc - chtěl získat uprázdněný biskupský stolec v Olomouci pro svého Ondřeje. Lobkovic, který si mezitím stihl vybudovat významnou pozici u dvora Rudolfa II., ho horlivě ujišťoval o své ochotě prosazovat Ondřejovo zvolení; ve skutečnosti však rozehrál důmyslnou intriku, v jejímž důsledku ztratil Ferdinandův syn jakoukoli naději na ten církevní post, zato Lobkovic ještě víc upevnil svůj vliv na Rudolfa II. Ferdinand Tyrolský na něj však nezanevřel - neměl ani tušení o obojaké hře svého pražského důvěrníka.'

Pěkný ptáček, tenhleten Jiří Popel. Časem se mu peří ještě více vybarvilo. Císař mu poskytoval jako jednomu z mála téměř každodenní audience, svou přízeň oblíbenému dvořanovi dokazoval i drahocennými dary. Patřil k těm, u něhož se často a vydatně lobbovalo. Prostě byl v něm spatřován vhodný přímluvce, jehož rada a pomoc mohla vyvést z nesnází. Například Martu Krajířovou z Veselice. Vdovu po Adamovi Krajířovi z Krajku. Pomohl jí v majetkové při se sestrami jejího zesnulého manžela. Kdyby tato nešťastnice tušila, co ji v Praze čeká, jistě by se raději dohodla se svými švagrovými po dobrém. Císařův oblíbenec (tedy Jiří Popel z Lobkovic) ochotně slíbil ovdovělé šlechtičně nejenom pomoc, ale poskytl ji dokonce azyl ve svém domě. Což je ušlechtilé. Marta Krajířová mu vzápětí postoupila veškeré své nároky na panství Mladou Boleslav, které bylo jedním z hlavních předmětů jejího sporu s příbuznými. Což je nejenže nejenom nepochopitelné, ale hlavně nelogické od ženy, která původně u nejvyššího hofmistra hledala jen radu. A to všechno ještě navíc mělo dosti hrůznou dohru. Vdova několik dní nato za podivných okolností v Lobkovicově pražském sídle zemřela. 'Zcepeněla převelmi hrozně, pravíc, že hoří; pročež musili na ni líti vodu na hlavu a na nohy. A těch peněz nashromážděných a nahltaných nic neužila, ano jich ani neviděla.' Okolnosti její smrti nikdy objasněny nebyly, zato byla posílena Lobkovicova pověst bezohledného intrikána, který se v honbě za mocí a majetkem neštítí ničeho. Obě švagrové paní Marty byly natolik zastrašeny, že neprojevily nejmenší odvahu hájit svoje práva, a raději hledaly azyl na bechyňském zámku u pana Petra Voka z Rožmberka. Pan Jiří Popel krajířovské panství Mladou Boleslav hbitě směnil za chomutovské, přičemž majitele jaksepatří ošidil, ten však se protestovat neodvážil. Majetkovými čachry však Lobkovicovy podvodné aktivity ani zdaleka neskončily.

Co ten musel prožít (jako Jiří Popel), když císař jmenoval do nejvyšší zemské funkce toho Rožmberka (jako Viléma). Takové malé soukromé peklo. Tak blízko. blizoučko mít na dosah moc, a ona mu jako voda proteče mezi prsty. Skoro to v člověku vzbuzuje soucit, to by ovšem tentýž člověk muset nevědět, že se Jiří Popel (o pět let starší než Vilém z Rožmberka) s prohrou nikdy nesmíří a že bude hledat záminku ke konfliktu. Jakoukoli. Například takové pěkné udání. To dělá hotové divy. Pan z Lobkovic udával, že se Vilém paktuje s arciknížetem Ferdinandem Tyrolským (se strýčkem Rudolfa II.). Psali si. Ferdinand se silně zajímal o nástupnickou otázku v Českém království (koneckonců tady dlouhá léta působil jako jakýsi místodržící), ovšem to Lobkovicovo obvinění bylo opravdu podlé. Bylo samo o sobě nechutné, jak se Jiří Popel odříkal Ferdinanda Tyrolského (jemuž od mladých let sloužil), a ještě nechutněji muselo všem připadat, jak vypočítavě kalkuloval s císařovou podezíravostí. Rožmberský životopisec Václav Březan sice zaznamenal tuto událost jenom velmi stručně, ale byl si moc dobře vědom, že byla závažná a že rožmberskému vladaři hrozila osobní katastrofa: 'Pan vladař osočen v nesrozumění s Jeho Milostí císařskou, heroicky sobě vedl. Tento měsíc u Jeho Milosti císařské ráčil býti. Předtím Jiří z Lobkovic, nejvyšší hofmistr, velice u Jeho Milosti císařské pana vladaře osočil, toho však pán málo dbal a udatně sobě vedl.'

Jiří Popel prohrál. Porážku přijal naoko jako samozřejmost, ale ani v nejmenším nechtěl slevit ze svých cílů. 'Císař tancuje, jak mu pískáme,' to napsal v dopise jednomu neznámému adresátovi. Vůbec si nepřipouštěl, že jeho sebevědomí přerůstá do absurdních rozměrů. Smířil se sice s tím, že Rožmberk je soupeř nad jeho síly, ale nevynechal ani jednu příležitost k útoku proti němu nebo proti skupině jeho přívrženců. V jeho politice byly na prvním místě jeho vlastní zájmy, pak dlouho dlouho nic a potom teprve zájmy císaře a katolické církve. Zájmy jeho vlasti se krčily až dočista vzadu. Byly-li tam vůbec nějaké. Nemohl-li zasáhnout přímo Viléma Rožmberka, zamířil na jednoho z jeho lidí a za oběť si vybral zemana Jana Vchynského ze Vchynic, prvního karlštejnského purkrabího a kdysi dokonce Rožmberkova služebníka. (Na tomto místě není od věci podotknout, že jméno tohoto rodu se zejména cizincům poněkud obtížně vyslovovalo, a tak si je syn Jana Vchynského raději upravil na 'Kinský,' kterýmžto pádem se jméno vesnice Vchynice u Lovosic úplně vytratilo.) Sebevědomý Vchynský vzbudil pohoršení neuvážlivými výroky o právu stavů na obsazování hodnosti karlštejnského děkana, tím se dost nešetrně dotkl císařské moci, a zavdal tak podnět k udání samotnému císaři. Mezi námi: on byl Jan Vchynský zřejmě dost pruďas. Odmítl jako purkrabí na Karlštejně vpustit do hradu nově jmenovaného děkana, i když ho doprovázeli poslové pražského arcibiskupa s dopisem tohoto nejvyššího představitele katolické církve v Čechách.

'Jan Vchynský byl muž povahy násilné,' uvádí historik August Sedláček ve svém spise Hrady a zámky, a dodává: 'On byl přímo vtělenou myšlenkou samostatnosti a svéprávnosti stavovské proti moci panovničí. Přijev roku 1577 před dům Jana Bezdružického z Kolovrat na Malé Straně, dobyl kordu a Ambrože, maštalíře téhož pána, z nám neznámého důvodu v hlavu uhodil.' Cholerik, ale nezasloužil si však takový zákeřný útok, jaký proti němu vedl Jiří Popel z Lobkovic. O to zákeřnější, že přitom zůstával v pozadí, já nic, já muzikant, udání podal arcibiskup Medek. To bonzování bylo formulováno tak, aby nebylo pochyb, že se Vchynský dopustil znevážení panovníky moci, a arcibiskup dvakrát rádi. Tak vznikla obstaral i hodnověrná svědectví kněží pražské kapituly, kteří luterána Vchynského neviděli jako karlštejnského purkrabího první velká trestní aféra z období Rudolfovy vlády, kterou si česká šlechta připomínala ještě za stavovského povstání, protože synové Jana Vchynského nechtěli dopustit, aby se na křivdu jejich rodině zapomnělo. 'Vchynský si zpočátku naivně myslel, že s pomocí svého patrona Viléma z Rožmberka z případu vyvázne bez velké úhony,' napsal historik doktor Josef Janáček ve své monografii o Rudolfovi Druhém. 'Podcenil však složitou síť pletich, kterými jeho případ opředl Jiří Popel z Lobkovic, a podcenil i sílu císařova nevypočitatelného hněvu. Bránil se hlasitě, a tím situaci jen zhoršoval, protože Rudolf II. obratem o všem věděl, o každém jeho slovu, a Vchynský prostě nepostřehl, že svou při ztratil dřív, než se začala vůbec vyšetřovat. Císař mu nejprve vzkázal, aby se vůbec neukazoval u dvora, posléze ho ke dvoru pozval, ovšem proto, aby dobrovolně poddal na milost a nemilost. To už mezitím Vchynskému došlo, že v sázce je jeho majetek i život a neváhal prosit o pomoc nejen Rožmberka, ale i Lobkovice. Vilém z Rožmberka se ho skutečně zastal a přičítalo se mu za zásluhu, že Vchynský vyvázl, neboť 'pokořil se Jeho Milosti císařské, dvakrát k nohám jeho padnuv na kolena a tudy crimen laesae maiestatis - to domnění, jako by velebnosti Jeho Milosti císařské urazil - ze sebe odvedl.'