VZAT OD LIDU NA SLOVO - Jan Žižka na obraze Mikoláše Alše

VZAT OD LIDU NA SLOVO

'Toho roku 1419. v neděli po svatém Jakubu, jinak 30. dne měsíce července, byli purkmistr a někteří konšelé Nového Města s podrychtářem, nepřátelé přijímání z kalicha, od obecného lidu a Jana Žižky, dvořana českého krále, za to, že se posmívali procesí, které se tamtudy mimo radnici vracelo s velebnou svátostí oltářní od svatého Štěpána Na Rybníčku ho kláštera blahoslavené Panny Na Písku, ohavně shozeni z Novoměstské radnice a ukrutně ubiti a usmrceni.'

V husitské kronice Vavřince z Březové se objevuje poprvé Žižka jako historická osobnost. Poprvé, ale nikoli výlučně, protože i v takzvaném vratislavském rukopise Starých letopisů českých je o něm zmínka. Autor uvádí o defenestraci detaily, na které Vavřinec zapomněl anebo je neznal: vypočítává například všecky novoměstské konšely a taky co se s nimi stalo, a nakonec nezapomene ani na 'čeledína' Žižku. 'A Jan Žižka, nejzvláštnější čeledín krále Václava, byl jest při tom smetání konšelském a mordu velikém a neslýchaném.' Zdá se, že Žižkova účast na úroku a na defenestraci (neboli jak mile říká kronika na 'smetání') je potvrzena. Akorát nevíme, na které straně se tu vzal. Podle jedněch šel v procesí s Janem Želivským, podle druhých přijel před radnici až v oddílu královských žoldnéřů, který měl zjednat pořádek. Obě tyto domněnky mají hodně trhlin: V prvním případě by asi byla o Žižkově přítomnosti v procesí nějaká zmínka v pramenech, v druhém případě se zdá nepravděpodobné, že by šedesátiletý Žižka ještě konal běžnou žoldnéřskou službu. 'Žižka snad byl toho útoku účasten,' dozvídáme se od historika Václava Vladivoje Tomka, 'nevíme však jakým způsobem. Snad byl toliko přítomen procesí, a rozpálen hněvem jako jiní bez mnohého rozmyslu pomáhal při udeření na radní dům co hbitý bojovník, nedbaje co z toho pojde.'

Staré letopisy české se dochovaly v desítkách opisů, spíš variant než opisů, protože skoro každý z opisovatelů si tuhle nebo tamhle něco přidal, popřípadě něco, co se mu zrovna nehodilo, tak vynechal (kosmetické úpravy historie nejsou vynálezem 20. století) V jedné z nejstarších variant těchto letopisů, v takzvané kronice třeboňské, začíná tato část vyprávění 'zprávou o smetání konšelů z radnice Novoměstské roku 1419.' Citujeme historika Josefa Pekaře: 'Zde od radnice počal Žižka býti proslulým.' V latinském originále: 'Recipi in famam,' neboli: 'byl brán za slovo, neboť tu počal válčiti až do konce svého života.'

I když byl lidmi na slovo brán (anebo vzat), tak se Žižka zatím moc neprojevoval. Husitští i kališničtí páni uzavřeli se Staroměstskými dohodu 'hájit právo a řád zemské ve jménu královny-vdovy Žofie' Chudinu, která se jako lavina pár týdnů předtím přivalila do Prahy, se podařilo zase pěkně vystrkat za městské hradby. Opustila hlavní město dobrovolně, ale se zlobným reptáním, jako že to nikomu nedarují, a se záměrem vrátit se. Přesně za měsíc. 10. listopadu. Na svatou Ludmilu. Právě tehdy se měla v Praze konat nová slavnost sbratření lidu. Aby tomu zabránil, rozkázal nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka vojensky obsadit Hrad a Malou Stranu. 'To již muselo vzbuditi nedůvěru také u mužů, kterým nebylo o nic jiného než o obranu,' vypráví historik Tomek. 'Žižkovi bylo to konečně pohnutkou k opuštění služby královské. Hrozbami a přípravami spoluvladařů královny Žofie popudil se obecný lid zvláště na Novém Městě pražském, a učinil dne 25. října útok na Vyšehrad. Hájení hradu nejspíš nebylo opravdové. Čeleď královská, k straně Husově vždy příchylná, dala se sehnati ze zámku, a Žižka přidal se k obci novoměstské, kteráž Vyšehrad obsadila k svým rukám.' On se možná Žižka vlastně nepřidal. Útoku na Vyšehrad se sice zúčastnil, ale - nemusel se přidat. Co když se jiní přidali k němu? Podle jedněch historiků Žižka ten útok osobně vedl, zatímco podle druhých byl v té době už přítomen na Vyšehradě jako člen posádky nebo jako dvořan a po dobytí pevnosti přešel na husitskou stranu. Ale není ani vyloučeno, že útok na Vyšehrad byl živelný a že postrádal jakékoli velení. Ať tak či onak, vyšehradská posádka nejevila žádnou chuť k odporu a vzdala se skoro bez boje. O několik dnů nato však bojoval s pražany proti královským oddílům na Malé Straně. 'Pražané staroměstští i novoměstští v sobotu před svatým Martinem zaútočili na Malou Stranu, protože na arcibiskupově dvoře i jinde se usadilo a opevnilo mnoho žoldnéřů - uherský král Zikmund platil všem žold (po půl kopě grošů týdně na koně) ještě předtím, než přijel do země. Ty žoldnéře Pražané přepadli, pobrali jim koně i zbroj a způsobili jim velikou škodu. Arcibiskupský dvůr i některé jiné domy vypálili. A tak tu Malou Stranu pomalu pálili jednak Pražané, jednak posádka Hradu, až ji celou vypálili.'

Pražanům se podařilo vypudit královské z Malé Strany docela snadno, ale když královští znovu z Hradu zaútočili, skončil boj úplnou zkázou Malé Strany. V jejích troskách byla napsána, abychom tak řekli, první kapitola Žižkova válečnického umění. 'Jan Žižka,' poznamenal letopisec, 'byl tehdy vzat od lidu na slovo.' Že ho už ten lid měl vzít jednou, koncem července u radnice, tím ať se prosím nikdo nenechá zmást. Žižka měl při nejmenším tu důvěru pojištěnou.