Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA - Mys Finisterre

Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA

Naše dnešní 266. setkání bude vskutku hodno titulu tohoto seriálu, neb se během něj budeme velice silně toulat. A to nejenom českou historií, ale též roztodivnými a náramně vzdálenými končinami evropskými, přičemž staneme až na místě, jejž lze bez přehánění nazvat 'koncem světa.' A spolu s českou výpravou začneme v Londýně.

'Londýn je město veliké a nádherné a má dva hrady. V jednom z nich, ležícím na samém konci města a oblévaném mořskou zátokou, bydlí anglický král. Byl právě přítomen, když jsme přijeli. Přes tu zátoku, jíž je řeka Temže, jest položen most, kamenný a dlouhý, na němž jsou po celé délce postaveny domy. Nikde jinde jsem neviděl takové množství luňáků jako zde. Pod trestem smrti jest tam zakázáno ubližovati jim.

Veliký podiv zde budila délka našich vlasů. Říkali totiž, že ještě nikdy neviděli nikoho, kdo by nás předčil délkou a spanilostí kadeří. a nikterak jsme je nemohli přivésti k tomu, aby uvěřili, že nám tak narostly od přírody. Tvrdili, že jsou to vlasy přilepené pryskyřicí. A kdykoli někdo z našich lidí šel prostovlasý po ulici, měl kolem sebe víc diváků, než kdyby tam ukazovali nějaké podivné zvíře.

Také takový obyčej tam mají: když přijde host do hospody poprvé, krčmářka mu s celou rodinou vyjde naproti a host musí jak jí, tak všem ostatním dáti po hubičce. Neboť polibek jest u nich totéž, jako když podáš pravici: nejsouť zvyklí podávati ruku.'

V Anglii byli čeští diplomaté po celou dobu hosty krále Eduarda IV. Strávili v jeho zemi čtyřicet dní, většinou v Londýně, ale podívali se i do Windsoru. 'Tam nám ukázali srdce svatého Jiřího a jiné svaté ostatky. Daňků černých, bílých, skvrnitých a všelijak jinak zbarvených jsem nikde jinde neviděl takové množství jako na tomto hradě. Po obědě, když se s rytíři pan Lev loučil, řekli, že ještě nikdy u nich nebyl host tak milý a vzácný jako on, a velmi našeho pána prosili, aby laskavě dal napsati své jméno, že je chtějí vepsati do knihy, z níž se zpívají mše, aby u nich zůstala trvalá upomínka na muže tak znamenitého. Když jsme již ujeli kus cesty, spěšně přijeli za námi a ptali, jak vlastně se pan Lev jmenuje.' Sice pořád jsme ještě v Anglii, ale tuto příhodu lze označit trefně po francouzsku faux pas. Když se Češi konečně propusinkovali k odchodu, tak uvízli na Normanských ostrovech, kde čekali na příznivý vítr. Po přistání na pevnině si to namířili za dalším králem, a tím byl francouzský Ludvík XI. I ten je přátelsky přijal, a když se rozloučili, vydali se přes Pyreneje do Burgosu, a zastavili se u krále kastilského v jeho sídle v Segovii. Návštěvu provázela přísná bezpečnostní opatření. 'Byli jsme zavedeni na hrad, ale nebyli jsme vpuštěni všichni zároveň, nýbrž toliko po pěti, a to proto, že tam jsou chovány znamenité poklady královské. (Ano, po husitských válkách neměli Češi v Evropě pověst právě nejlepší.) V tom paláci jsou kolem dokola vidět sochy králů, kteří tam panovali od založení království v počtu třiceti čtyř. Všechny jsou ulity z ryzího zlata a každá sedí na královském stolci a drží v ruce žezlo a říšské jablko. Všichni španělští králové jsou vá-záni takovým zákonem, že každý, kdo byl korunován královskou korunou a pomazán, musí za své vlády nashromáždit a nasbírat tolik zlata, kolik se rovná váze jejich těla, aby potom, až odejdou ze života, mohli v segovijském paláci míti místo mezi ostatními králi. (Působivý výklad. ale jinak fyzikální nesmysl. Zlato o hmotnosti 80 kilogramů by vydalo nikoli na sochu, ale na nevelkou sošku.) Tam se pan Jan Žehrovský utkal s nějakým Španělem v zápase, kterému přihlíželi tři biskupové a mnozí jiní lidi, ale král tomu zápasu přítomen nebyl. Teprve před samým zápasem řekli panu Janovi podmínky neboli pravidla zápasu, že se totiž u nich při zápase zachovává ten obyčej, že jeden druhého nesmí chytati za místa nebo údy, které jsou pod pasem, nýbrž toliko nad pasem. Když se zápas začal, začal pan Jan Žehrovský. Uchopiv zápasníka za ramena, přimáčkl ho k jakési kamenné lavici. A když ten člověk, takto přitisknut, zakolísal nohou, pan Jan ho, již padajícího, dotiskl tak, aby upadl, a potom si na něho padlého sedl. Všichni se velmi podivovali, protože ještě nikdy nevyšel z takového zápasu poražen.'

Václav Šašek z Bířkova nebyl jediný, kdo o výpravě pana Lva z Rožmitálu psal. Popisoval ji i norimberský kupec a bankéř Gabriel Tetzel (ten se k delegaci připojil u Norimberka a působil v ní patrně jako finanční poradce, jakož i příležitostný zápasník, o čemž jsme si již přesvědčili). Obě zprávy, Šaškova i Tetzelova, se ve věcných údajích shodují a doplňují, dokonce některá starší vydání Šaškova cestopisu byla doplňována údaji od pana Tetzela. S tím doplňováním se tak dálo i proto, že na rozdíl od dílka pana Tetzela se Šaškův cestopis nezachoval, ani žádný jeho souvěký opis, jenom později latinský, podstatně upravený překlad, který až po jednom století pořídil olomoucký biskup Stanislav Pavlovský pro potomka pana Lva, Zdeňka Lva z Rožmitálu a na Blatné, tehdy nejvyššího hejtmana moravského.

'Když se pan Jan Žehrovský, laškuje s nějakou dívkou, dotkl jejích prsu, nějaký Španěl, který to zahlédl, mu nadával svým jazykem, ale nerozuměli jsme, co řekl. A tak pan Jan k němu přistoupil, vyťal mu pohubek a vyhodil ho z hospody.' Tato příhoda, jakoby opsaná z Haškova Dobrého vojáka Švejka, se odehrála kdesi na cestě ke konci světa. Ten konec světa mohl několikrát znamenat i konec českých životů. 'Na této cestě, když jsme přišli do kaštanových hájů, páže pana Lva házelo, upravivši si prut, kameny po lese, jak to vidělo dělati tamní lidi, kteří dovedou vrhati drobné kameny velmi daleko a vysoko. Chtějíc se jim v tom vyrovnati, házelo páže kaménky sem a tam, až tu najednou z neopatrnosti do krve zranilo nějakého člověka, který tam náhodou bez nejmenšího našeho vědomí ležel za křovím. Ten potom s námi skrze herolda mluvil náramně hněvivě a vyhrožoval, že si to odpykáme smrtí.

Na zpáteční cestě našli jsme asi sto lidí, ozbrojených meči, samostříly, kopími i luky, kteří se sešli, aby pomstili toho muže od hocha raněného,a chtěli na nás udeřiti. Pan Lev oslovil své lidi takto: Nejmilejší přátelé, vidím, že jste se tu sešli, abyste nás připravili o život. - Ale nepřipravili. Dokonce se spokojili s tím, že Čechy doprovodili do nejbližší hospody.(Jak říkám, hotový Švejk.)

Kousek dál za Svatým Jakubem je to k Tmavé hvězdě už jenom čtrnáct mil. 'Stella obscura,' tedy Temná hvězda se vyskytovala pouze na mapách. Domorodci říkali tomuto místu už tenkrát (a říkají mu tak dodnes) 'Finisterre.' Konec světa. 'Lidé cestující do tohoto místa, vidí na pobřeží asi v polovici cesty loď v kámen proměněnou s vesly, s veslaři a s jinou lodní výstrojí. Vypravuje se o tom, že na té lodi připlul Kristus s matkou svou. Když potom z lodi vystoupil, šli na onu horu, zvanou Tmavá hvězda, a založili tam kostel panenské Rodičky boží, který tam stojí dodnes.

Pod tím kostelem je rozsáhlá ves, které říkají Finisterre, to jest konec světa, protože za ní není již nic jiného než vody a širé moře, jehož hranice nezná nikdo vyjma samého Boha.'

'Na rozdíl od země španělské je v Portugalsku je země i lid velmi ubohý. Ani pro lidi, ani pro dobytek se tam nenajde nic k jídlu an k pití. je to zaviněno tím, že si v té zemi nepostavili žádné silnice. Často i čtyři nebo pět let se tam neukáže cestující z cizích zemí.' Asi taky proto se naši poutníci v Portugalsku příliš dlouho nezdrželi. Není divu. Podle pana Šaška se tam vyskytovala spousta hadů, štírů a ještěrek, ti hadi s křídly podobnými netopýřím a s hlavami ozdobenými hákovitými ostny, když uviděli člověka, tak se na něj rozletěli vzduchem a kousali ho. Nebylo o co stát. Cestovatel musel mít k dispozici dryák, lék proti uštknutí; anebo bylo nutno si místo s jedovatým kousnutím vyříznout. Na zpáteční cestě se poutníci zastavili v kastilském Madridu (ten byl tenkrát pouhým malým městečkem), a podél pobřeží dorazili do Katalánie. 'Katalánci jsou lidé proradní a zločinní, víry sice křesťanské, přitom však horší než kteříkoli pohané. Bořita z Martinic byl od nich jat.' V tom zlotřilém Katalánsku přišel k úhoně málem i pan spisovatel. Jen taktak se vysmekl z rukou loupežníků. Zbytek cesty však jinak proběhl v poklidu - jak ve Francii, tak v Itálii a v Rakousku. Ve Štýrském Hradci se podařilo zastihnout císaře Fridricha, čehož bylo využito tak, že panovník povýšil milého Václava Šaška z Bířkova na rytíře, a jako takový se vrátil po roce a půl domů. 'Z Nového Města vídeňského poslal pan Lev Šaška napřed domů ke králi Jiřímu a královně Johaně, sestře své, aby jim oznámil, že je teď (vraceje se z cesty) u císařovy manželky. Z Nového Města jsou to čtyři míle do Bádenu a odtud do Vídně rovněž čtyři. Vídeň je hlavní město rakouské, leží v rovině a teče jím řeka Dunaj. Cesta z Vídně do Blatné je dlouhá dvacet a sedm mil a jest všem dobře známa.'