Z ÈECH AŽ NA KONEC SVÌTA - Mys Finisterre

Z ÈECH AŽ NA KONEC SVÌTA

Naše dnešní 266. setkání bude vskutku hodno titulu tohoto seriálu, neb se bìhem nìj budeme velice silnì toulat. A to nejenom èeskou historií, ale též roztodivnými a náramnì vzdálenými konèinami evropskými, pøièemž staneme až na místì, jejž lze bez pøehánìní nazvat 'koncem svìta.' A spolu s èeskou výpravou zaèneme v Londýnì.

'Londýn je mìsto veliké a nádherné a má dva hrady. V jednom z nich, ležícím na samém konci mìsta a oblévaném moøskou zátokou, bydlí anglický král. Byl právì pøítomen, když jsme pøijeli. Pøes tu zátoku, jíž je øeka Temže, jest položen most, kamenný a dlouhý, na nìmž jsou po celé délce postaveny domy. Nikde jinde jsem nevidìl takové množství luòákù jako zde. Pod trestem smrti jest tam zakázáno ubližovati jim.

Veliký podiv zde budila délka našich vlasù. Øíkali totiž, že ještì nikdy nevidìli nikoho, kdo by nás pøedèil délkou a spanilostí kadeøí. a nikterak jsme je nemohli pøivésti k tomu, aby uvìøili, že nám tak narostly od pøírody. Tvrdili, že jsou to vlasy pøilepené pryskyøicí. A kdykoli nìkdo z našich lidí šel prostovlasý po ulici, mìl kolem sebe víc divákù, než kdyby tam ukazovali nìjaké podivné zvíøe.

Také takový obyèej tam mají: když pøijde host do hospody poprvé, krèmáøka mu s celou rodinou vyjde naproti a host musí jak jí, tak všem ostatním dáti po hubièce. Nebo polibek jest u nich totéž, jako když podáš pravici: nejsou zvyklí podávati ruku.'

V Anglii byli èeští diplomaté po celou dobu hosty krále Eduarda IV. Strávili v jeho zemi ètyøicet dní, vìtšinou v Londýnì, ale podívali se i do Windsoru. 'Tam nám ukázali srdce svatého Jiøího a jiné svaté ostatky. Daòkù èerných, bílých, skvrnitých a všelijak jinak zbarvených jsem nikde jinde nevidìl takové množství jako na tomto hradì. Po obìdì, když se s rytíøi pan Lev louèil, øekli, že ještì nikdy u nich nebyl host tak milý a vzácný jako on, a velmi našeho pána prosili, aby laskavì dal napsati své jméno, že je chtìjí vepsati do knihy, z níž se zpívají mše, aby u nich zùstala trvalá upomínka na muže tak znamenitého. Když jsme již ujeli kus cesty, spìšnì pøijeli za námi a ptali, jak vlastnì se pan Lev jmenuje.' Sice poøád jsme ještì v Anglii, ale tuto pøíhodu lze oznaèit trefnì po francouzsku faux pas. Když se Èeši koneènì propusinkovali k odchodu, tak uvízli na Normanských ostrovech, kde èekali na pøíznivý vítr. Po pøistání na pevninì si to namíøili za dalším králem, a tím byl francouzský Ludvík XI. I ten je pøátelsky pøijal, a když se rozlouèili, vydali se pøes Pyreneje do Burgosu, a zastavili se u krále kastilského v jeho sídle v Segovii. Návštìvu provázela pøísná bezpeènostní opatøení. 'Byli jsme zavedeni na hrad, ale nebyli jsme vpuštìni všichni zároveò, nýbrž toliko po pìti, a to proto, že tam jsou chovány znamenité poklady královské. (Ano, po husitských válkách nemìli Èeši v Evropì povìst právì nejlepší.) V tom paláci jsou kolem dokola vidìt sochy králù, kteøí tam panovali od založení království v poètu tøiceti ètyø. Všechny jsou ulity z ryzího zlata a každá sedí na královském stolci a drží v ruce žezlo a øíšské jablko. Všichni španìlští králové jsou vá-záni takovým zákonem, že každý, kdo byl korunován královskou korunou a pomazán, musí za své vlády nashromáždit a nasbírat tolik zlata, kolik se rovná váze jejich tìla, aby potom, až odejdou ze života, mohli v segovijském paláci míti místo mezi ostatními králi. (Pùsobivý výklad. ale jinak fyzikální nesmysl. Zlato o hmotnosti 80 kilogramù by vydalo nikoli na sochu, ale na nevelkou sošku.) Tam se pan Jan Žehrovský utkal s nìjakým Španìlem v zápase, kterému pøihlíželi tøi biskupové a mnozí jiní lidi, ale král tomu zápasu pøítomen nebyl. Teprve pøed samým zápasem øekli panu Janovi podmínky neboli pravidla zápasu, že se totiž u nich pøi zápase zachovává ten obyèej, že jeden druhého nesmí chytati za místa nebo údy, které jsou pod pasem, nýbrž toliko nad pasem. Když se zápas zaèal, zaèal pan Jan Žehrovský. Uchopiv zápasníka za ramena, pøimáèkl ho k jakési kamenné lavici. A když ten èlovìk, takto pøitisknut, zakolísal nohou, pan Jan ho, již padajícího, dotiskl tak, aby upadl, a potom si na nìho padlého sedl. Všichni se velmi podivovali, protože ještì nikdy nevyšel z takového zápasu poražen.'

Václav Šašek z Bíøkova nebyl jediný, kdo o výpravì pana Lva z Rožmitálu psal. Popisoval ji i norimberský kupec a bankéø Gabriel Tetzel (ten se k delegaci pøipojil u Norimberka a pùsobil v ní patrnì jako finanèní poradce, jakož i pøíležitostný zápasník, o èemž jsme si již pøesvìdèili). Obì zprávy, Šaškova i Tetzelova, se ve vìcných údajích shodují a doplòují, dokonce nìkterá starší vydání Šaškova cestopisu byla doplòována údaji od pana Tetzela. S tím doplòováním se tak dálo i proto, že na rozdíl od dílka pana Tetzela se Šaškùv cestopis nezachoval, ani žádný jeho souvìký opis, jenom pozdìji latinský, podstatnì upravený pøeklad, který až po jednom století poøídil olomoucký biskup Stanislav Pavlovský pro potomka pana Lva, Zdeòka Lva z Rožmitálu a na Blatné, tehdy nejvyššího hejtmana moravského.

'Když se pan Jan Žehrovský, laškuje s nìjakou dívkou, dotkl jejích prsu, nìjaký Španìl, který to zahlédl, mu nadával svým jazykem, ale nerozumìli jsme, co øekl. A tak pan Jan k nìmu pøistoupil, vyal mu pohubek a vyhodil ho z hospody.' Tato pøíhoda, jakoby opsaná z Haškova Dobrého vojáka Švejka, se odehrála kdesi na cestì ke konci svìta. Ten konec svìta mohl nìkolikrát znamenat i konec èeských životù. 'Na této cestì, když jsme pøišli do kaštanových hájù, páže pana Lva házelo, upravivši si prut, kameny po lese, jak to vidìlo dìlati tamní lidi, kteøí dovedou vrhati drobné kameny velmi daleko a vysoko. Chtìjíc se jim v tom vyrovnati, házelo páže kaménky sem a tam, až tu najednou z neopatrnosti do krve zranilo nìjakého èlovìka, který tam náhodou bez nejmenšího našeho vìdomí ležel za køovím. Ten potom s námi skrze herolda mluvil náramnì hnìvivì a vyhrožoval, že si to odpykáme smrtí.

Na zpáteèní cestì našli jsme asi sto lidí, ozbrojených meèi, samostøíly, kopími i luky, kteøí se sešli, aby pomstili toho muže od hocha ranìného,a chtìli na nás udeøiti. Pan Lev oslovil své lidi takto: Nejmilejší pøátelé, vidím, že jste se tu sešli, abyste nás pøipravili o život. - Ale nepøipravili. Dokonce se spokojili s tím, že Èechy doprovodili do nejbližší hospody.(Jak øíkám, hotový Švejk.)

Kousek dál za Svatým Jakubem je to k Tmavé hvìzdì už jenom ètrnáct mil. 'Stella obscura,' tedy Temná hvìzda se vyskytovala pouze na mapách. Domorodci øíkali tomuto místu už tenkrát (a øíkají mu tak dodnes) 'Finisterre.' Konec svìta. 'Lidé cestující do tohoto místa, vidí na pobøeží asi v polovici cesty loï v kámen promìnìnou s vesly, s veslaøi a s jinou lodní výstrojí. Vypravuje se o tom, že na té lodi pøiplul Kristus s matkou svou. Když potom z lodi vystoupil, šli na onu horu, zvanou Tmavá hvìzda, a založili tam kostel panenské Rodièky boží, který tam stojí dodnes.

Pod tím kostelem je rozsáhlá ves, které øíkají Finisterre, to jest konec svìta, protože za ní není již nic jiného než vody a širé moøe, jehož hranice nezná nikdo vyjma samého Boha.'

'Na rozdíl od zemì španìlské je v Portugalsku je zemì i lid velmi ubohý. Ani pro lidi, ani pro dobytek se tam nenajde nic k jídlu an k pití. je to zavinìno tím, že si v té zemi nepostavili žádné silnice. Èasto i ètyøi nebo pìt let se tam neukáže cestující z cizích zemí.' Asi taky proto se naši poutníci v Portugalsku pøíliš dlouho nezdrželi. Není divu. Podle pana Šaška se tam vyskytovala spousta hadù, štírù a ještìrek, ti hadi s køídly podobnými netopýøím a s hlavami ozdobenými hákovitými ostny, když uvidìli èlovìka, tak se na nìj rozletìli vzduchem a kousali ho. Nebylo o co stát. Cestovatel musel mít k dispozici dryák, lék proti uštknutí; anebo bylo nutno si místo s jedovatým kousnutím vyøíznout. Na zpáteèní cestì se poutníci zastavili v kastilském Madridu (ten byl tenkrát pouhým malým mìsteèkem), a podél pobøeží dorazili do Katalánie. 'Katalánci jsou lidé proradní a zloèinní, víry sice køesanské, pøitom však horší než kteøíkoli pohané. Boøita z Martinic byl od nich jat.' V tom zlotøilém Katalánsku pøišel k úhonì málem i pan spisovatel. Jen taktak se vysmekl z rukou loupežníkù. Zbytek cesty však jinak probìhl v poklidu - jak ve Francii, tak v Itálii a v Rakousku. Ve Štýrském Hradci se podaøilo zastihnout císaøe Fridricha, èehož bylo využito tak, že panovník povýšil milého Václava Šaška z Bíøkova na rytíøe, a jako takový se vrátil po roce a pùl domù. 'Z Nového Mìsta vídeòského poslal pan Lev Šaška napøed domù ke králi Jiøímu a královnì Johanì, sestøe své, aby jim oznámil, že je teï (vraceje se z cesty) u císaøovy manželky. Z Nového Mìsta jsou to ètyøi míle do Bádenu a odtud do Vídnì rovnìž ètyøi. Vídeò je hlavní mìsto rakouské, leží v rovinì a teèe jím øeka Dunaj. Cesta z Vídnì do Blatné je dlouhá dvacet a sedm mil a jest všem dobøe známa.'