Z OKNA VEN - Poněkud chaotická ilustrace, znázorňující pražskou defenestraci

Z OKNA VEN!

Pro Pražský hrad byly připraveny dva scénáře. Jeden veřejný (ten byl dohodnut na schůzi českých protestantů v Karolinu), druhý přísně utajený, který byl zřejmě připraven na konspirativní schůzce v domě Albrechta Jana Smiřického na Malé Straně, zvaném později U Montágů. Veřejný plán se měl uskutečňovat navenek. Ve skutečnosti se měl naplňovat plán tajný.

'Vtom i vyšší stavy sešly se hlučně v paláci, a pobyvše v něm malou chvíli, všichni ouhrnkem do Zelené světnice šli.' Zelená světnice, která se nachází hned vedle Vladislavského sálu, sloužila obvykle k soudům a poradám rytířského stavu. 'Za nimi veliké množství obecného lidu tisknouti se chtělo, ale od osob k tomu zvolených ze stavu panského, rytířského i městského jim v tom zbráněno bylo. A vtom se všickni stavové podobojí z míst svých vyzdvihli a ze Zelené světnice u velikém množství i s přimíšením přišlých měšťanů pražských do kanceláře české šli, kde je již místodržící očekávali a (aby se všickni tam směstnati mohli) stolice i truhly v jedno snésti dali.' Když se utišil hluk, ujal se slova Pavel Kavka z Říčan., aby přednesl v místodržícím dotaz ohledně původu císařova 'těžkého psaní.'

Pavel z Říčan měl vlastně tlumočit odpověď na císařovo 'těžké psaní', namísto toho přečetl stavovskou interpelaci, sepsanou zřejmě na schůzce u Smiřických. (Později Kavka u výslechu popřel, že by byl do druhého plánu zasvěcen, což mu místo trestu smrti vyneslo 'jen' doživotí.) Už se vlastně ani nemluvilo o obsahu císařova těžkého psaní, ale o tom, kdo je ve skutečnosti napsal či kdo k němu dal podnět. A co se dělo dál? Na nějakou dobu se události jakoby zadrhly. Ve skutečnosti nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka po krátké poradě s místodržícími prohlásil: 'Je neslýchané chtít na členech královské rady, vázaných nejpřísnějším úředním tajemstvím, aby řekli, co radili nebo neradili králi, oni pak (páni místodržící) že pány podobojí žádají, aby je tou otázkou neobtěžovali a k nějakému vyjednávání, přiznání neb odpírání nenutili.'

V kanceláři nastal hluk a zmatek a hlasy byly zvýšené. 'Veliký křik a těžké domlouvání se zvedlo, aby páni místodržící na tu otázku odpověď dali.' Nejvyšší purkrabí pod dojmem obecné nálady uhnul zcela banální vytáčkou. Napadlo ho, že místodržících je v kanceláři málo na to, aby mohli dát platnou odpověď, zejména že chybí nejvyšší hofmistr přítomný v Praze (to byl Adam z Valdštejna).

Veřejně dohodnutý program se zhroutil. Vilém z Lobkovic oznámil, že 'není potřebí pro nejvyššího hofmistra posílati, poněvadž o jeho smýšlení stavové již vědí; on, Vilém z Lobkovic, že u něj včerejšího dne byl a jeho se jménem všech stavů podobojí dotazoval, zdali také k tomu poručení na odsouzení jejich ctí a hrdel radil a k němu schvaloval. On že mu dal na to zřejmou odpověď, že nikdy k takto doloženému jednání neradil. Odtud že lze souditi, že Vilém Slavata a Bořita z Martinic jsou toho původcové a příčina.' Padlo tedy první adresné obvinění. Nebylo poslední. Zdaleka ne. Další se dostavila ve sledu stále kratších časových úseků.

Do jaké míry jsou ta svědectví hodnověrná, o tom svědčí písemné výpovědi tří postižených účastníků - Slavaty, Martinice a Fabricia. O té květnové středě psal i protestant Pavel Skála ze Zhoře, který studoval všechny dostupné prameny, a jelikož byl za českého povstání úředníkem direktoria, měl snadný přístup k důležitým písemnostem, shromážděným v kanceláři odbojné vlády - řadu si jich opsal a později ve své Historii využil. Nejdůkladnějším informátorem ze všech byl Slavata. Byl ovšem předpojatý - vyhození z okna, to nikomu na objektivitě nepřidá. Přesto je až obdivuhodné, do jakých podrobností dokázal zrekonstruovat průběh událostí, obsah jednotlivých vystoupení účastníků i průběh vzrušené debaty, i když byl sám velmi rozrušen a při nenadálém finále utrpěl šok. Jenomže on to byl nadto všechno úředník střízlivě myslící, málo podléhající autosugesci a vcelku docela objektivní, což nakonec uznávali i jeho protivníci.

O čem se dál vedla v české kanceláři řeč? Začalo se vyčítat. 'Pavel Kaplíř doložil, že Slavata své poddané k náboženství římskému proti Majestátu mocí nutí, bohaté kupce, když nechtějí přistoupit, z města Jindřichova Hradce vypovídá a vyprodávat se jim poroučí. A jeho hejtman na Telči že z jeho poručení s některými tyransky zacházel, koňmi po nich šlapati poroučel, věznil je a ukrutně s nimi nakládal. Načež odpověděl Slavata bázlivě: co se kupců tkne, nikdá nenutil žádného z nich k náboženství, než jak kdo od starodávna vyznával, nenutil je k vyprodání se z města a o ukrutenství hejtmana telečského žádné vědomosti nemá.' (Čili - názor proti názoru.) 'Jiný ze stavu rytířského, z rodu Štampachů, otevřel pravdu Jaroslavovi z Martinic, že po potvrzeném Majestátu poddané své tuchlovské taktéž k náboženství nutil a prostě nejvíce proti tomu Majestátu byl a zrušiti jej usiloval.' Načež on velmi rozpačitě odpověděl, aby se to o něm stavové nedomnívali. 'Ale oni všickni s posměškem a jekotem vzkřikli, nedavše mu více mluviti: Ty jsi dobrý, dobrý! Ty však nejsi ten a takový, co býti máš! A jeden druhému řka: Bratře, ujče, švagře, on není takový! A potom všickni: Mlč, mlč! Však o tobě víme, co jsi a co jsi činil! Jáchym Ondřej Šlik horlivě a slzavě jakožto věrný a horlivý milovník svého náboženství také se ozval a obořil se ohromně na Slavatu a Martinice, připomínaje jim ty křivdy, které jak některým osobám podobojím, tak celé straně evangelické učinil, a jak s nimi z nabádání jízlivých mistrů ze sekty jezovitské zacházeli, jak je bezprávně o jejich práva a úřady připravovali, což dokázali, když toho šlechetného hrdinu českého, hraběte z Thurnu, připravili o purkrabství karlštejnské.'

'Vy pak,' (tohle je přímá řeč Jáchyma Ondřeje Šlika k místodržícím - uvědomme si prosím, že místodržící, to byli lidé držící v království nejvyšší moc na místě panovníkově neboli jakási česká vláda), 'vy ničemná jezuitská pacholátka!' (Panu Šlikovi odvaha vskutku nechyběla.) 'S těmi vašimi pochlebníky, sekretáříčky jste to předsevzíti se opovážili, nevědouce již, kterak jináč nás šiditi! Abyste věděli, že baby nejsme' (na tomto místě udělal podle slov Pavla Skály ze Zhoře šňupku, což znamená opovržlivé gesto a nám je líto, že nevíme přesně jaké), 'a my se vám šiditi nedáme, protože s vámi osobami v stavu rovnými máme činiti a Jeho Milost císařskou za pána našeho nejmilostivějšího uznáváme a s ním na ten čas dobře spokojeni jsouce proti Jeho Milosti nic podnikati nechceme. Dokud staří páni, rozšafní a moudří, toto království spravovali, dobře ono stálo; ale jak vás, jezuvitská pacholátka, na přední místa vlepili, tak se v něm všecko naopak děje! Abyste nám vy měli vzíti to, co nám Pán Bůh dal a milostivá vrchnost potvrdila, na to nemáte moci, a my do našeho přemožení toho nedopustíme! Tu jeden ze stavu rytířského řekl: Páni, přejte nám království nebeského, však my vám pekla nezávidíme!'

Bylo to věru husté v té české kanceláři. Debata byla vskutku více než volná, jeden překřikoval druhého. Hlavními řečníky, kteří budili pozornost, byli zase Thurn, Colonna z Felsu a Lobkovic. Ti označovali Slavatu a Martinice za úhlavní nepřátele podobojích. K nim se přidal ještě Vilém Václav z Roupova. 'Ten pěknou hlasitou řeč rozumně učinil, připomínaje Slavatovi a Martinicovi, že na sněmech i jinde několikráte proti straně podobojí se brali a neupřímně s ní zacházeli. Pročež že stavové apologii sepsanou mají a ji bohdá v brzkém čase tisknouti a publikovati dají, tak aby všemu světu známo bylo o křivdách těch od strany podjednou straně podobojí učiněných.' Protože by vytištění přece jenom trvalo dlouho, tak páni raději na místě vyzvali Pavla z Říčan, aby z apologie citoval pasáž, že 'kdokoli by proti Majestátu postupoval, tak by se na něj jako na nepřítele hleděti muselo.'

A pak ta slova padla. Byla řečena v tónu velice rozrušeném: 'Pokud oni v tomto království budou, stavové podobojí netoliko svým náboženstvím, ale ani životy bezpečni nebudou. Pročež nejlépe bude jim konec učiniti, z tohoto světa je spraviti a skrze to tím lépe sebe ujistiti.'

To byl vlastně rozsudek.