ZA KRÁLE HOLCE - Ladislav Pohrobek

ZA KRÁLE HOLCE

'Léta kralování Ladislavova můžeme považovat za dobu nej-krásnější a nejblaženější, jelikož žádnými pohromami nekalenou, v životě pana Jiřího z Poděbrad. Král kraloval a správce vládnul a vedl péči o obecné dobré; onen dával jméno a štít, tento provozoval moc a právo. Snažení správcovo směřovalo k prospěchu krále a vlasti pospolu - postavil jednotu státu čili koruny na dávných pevných základech, údy odtržené snažil se pojiti zase k hlavě tak, aby nescházelo nic, čeho k obnovení někdejší moci a slávy bylo potřebí.'

Když umíral Ladislavův otec Albrecht II. Habsburský, nacházela se jeho manželka (málo milující, ale o to ambicióznější Alžběta Lucemburská) v pátém měsíci těhotenství. Albrechtův nástupce (a byl to dědic tří významných evropských trůnů - českého, uherského a rakouského), ten byl zatím v poněkud embryonálním stavu. Tento fakt zásadně ovlivnil jeho příští osudy. Ladislav (od narození přezdívaný po latinsku Posthumus neboli po česku Pohrobek) přišel na svět ve chvíli, kdy už v čerstvých vodách bezvládí kroužilo plno dravců, připravených kořistit z nepřítomnosti ústřední moci. (Političtí zlatokopové otevírají své claimy neboli dílce půdy, na nichž hodlají těžit, nejrychleji a nejraději právě v takových nepřehledných momentech) Jeden panovník byl v truhle, druhý (jeho nástupce) u prsu kojné. Jako by se na pány usmálo štěstí. Zatímco Pohrobek v blažené nevinnosti zůstával po léta mimo soutěž, tak se ve všech třech opuštěných zemích vynořily osobnosti, které tím či oním způsobem využily bezkráloví k uplatnění ambic, k prosazení vlastních cílů.

Královna-vdova a královna-matka Alžběta to viděla. Od počátku jí bylo jasné, co je v sázce. Rozhodnuta chránit zájmy synka i své vlastní rychle zařídila provolání Ladislava Pohrobka za uherského krále. Dokonce ho dala ve Stoličném Bělehradě okamžitě korunovat, aby mu pojistila alespoň jednu ze zděděných zemí. (On byl odjakživa vrabčák v hrsti lepší než holub na střeše.) Děcku v povijanu ještě nebyly tři měsíce a už mu zkusili nasadit královský diadém. Jenomže ten kojenec nemohl symbol vladařské moci na své klimbající se hlavičce udržet, to bylo jasné. Formální nároky a tituly Pohrobkovy se už tenkrát (a platilo to po celou jeho éru) proměnily v předmět spekulací a vleklých sporů, přičemž on sám byl událostmi vlečen a nijak je neovlivňoval. Ten krásný chlapeček se zlatými vlásky se stal zajatcem vlastní vznešenosti. Kdekdo mu chtěl asi pomáhat. . Ochránci i poručníci vystavovali na odiv čestnost svých motivů, aby pravé zájmy, zištnost a touhu po mocenském sebeuplatnění pěkně ukryli ve stínu. Nejprve se ujali 've jménu matky i syna' Pohrobkových uherských nároků spravedliví Alžbětini rytíři (mezi nimi i kondotiérsky založený Čech Jan Jiskra z Brandýsa), potom přiharcoval jiný ostřílený válečník, největší uherský feudální magnát Jan Hunyady. A když dva roky po narození dítěte matka Alžběta ve věku třiatřiceti let zemřela, poručnictví nad batoletem se rád chopil jeho strýc, římský král Fridrich III. Štýrský. I jemu byl ten zlatovlasý andílek dobrý hlavně k politickému vydírání. O prozatímní správu v zemích bez skutečného krále se rozpoutal dlouhý a spletitý boj. V Rakousku strhl na sebe nejvíc vlivu rod Celských, v Uhrách to byli Hunyadyové, v českém státě nejprve Oldřich z Rožmberka, ale časem Jiří z Poděbrad.

'Hlavním zápisem ze dne 1. května roku 1453. přiznal se král Ladislav ke všem závazkům a výminkám, pod kterými za krále přijat byl. Nejdůležitější mezi nimi zněly v ten smysl, že měl král (za prvé) Čechy a Moravany zůstaviti a hájiti při kompaktátech a smlouvách s císařem Zikmundem učiněných; (za druhé) jeda na korunování, měl nejprve na pomezí zemském a potom při korunování učiniti přísahu zemi; (za třetí) slíbil vypraviti s poselstvím českým své zvláštní posly k papeži anebo jinam, kamž by to užitečné bylo, kolikráte o to žádán bude, a prositi Jeho Svatost co nejpilněji, aby mistr Jan z Rokycan k arcibiskupství českému potvrzen a svěcen byl. Článek čtvrtý mluvil o zachování svobod a práv jak zemi vů-bec, tak i každému stavu zvláště; pátý pak o dluzích a zápisech po císaři Karlovi Čtvrtém, králi Václavovi a císaři Zikmundovi, aby zůstaly ve své platnosti, ale cokoli zapsal císař Fridrich na místě Ladislavově, to mělo býti zrušeno. Článkem šestým až osmým odřekl se král všeho práva k odúmrtím od smrti císaře Zikmunda na korunu spadlým, jakož i k sumám a úrokům královským. Ode dne korunování však mělo právo královské zase jíti, jako za starodávna. Druhým zápisem z následujícího dne potvrdil Ladislav panu Jiříkovi důstojenství správce zemského, tak, jak mu loni svěřeno bylo, a prodloužil jeho trvání o dalších šest let.'

Králi Ladislavovi se ještě nechtělo panovat, takže prodloužil Jiřímu jeho správcovský mandát. Měl v té době teprve třináct let a necítil se pro svůj státnický úkol nejspíš jaksepatří dorostlý. Onoho prvního máje se konala ve svatoštěpánském dómě ve Vídni slavnostní mše. Když skončila, nastal ještě jeden obřad. K trůnu Ladislavovu předstoupil Jiří z Poděbrad a složil budoucímu králi rytířskou přísahu věrnosti. Vyzvánění zvonů oznámilo konec ceremoniálu, a následoval nový řetěz hostin ve vídeňském hradě. V červenci vyjel Ladislav do Brna a strávil v tomto městě celé léto. Líbilo se mu tam, ale hlavně tam usilovně sháněl peníze - na korunovační jízdu do Prahy. Jeho komorníci zastavovali u židovských věřitelů rodové klenoty a šperky a vypůjčovali si peněžní hotovost u norimberských kupců. Ladislav čekal, že za ním Jiřík do toho Brna přijede, jenomže - Jiří nejel. Nejel, protože nebyl s Brnem zadobře. Toto milé město mu provedlo takovou nemiklou věc - od roku 1444 byl s brněnskými konšely v boji na život a na smrt. Což nejenom zní vážně, ale ono tto bylo vážné. 'Ti zlí chlapi brněnští se na mě dopustili urážky rodové cti!' V dohodě se zemskými úředníky totiž brněnští konšelé vylákali v roce 1344 Jiříkova strýce a poručníka Heralta z Kunštátu do města a tam jej v noci za svitu pochodní popravili, přestože mu předtím glejtem zaručili bezpečnost. Což se ale vážně mezi slušnými lidmi nedělá. Jiří tehdy přísahal pomstu zrádným měšťanům a jako poručník strýcových dětí se mstil pálením a pleněním na brněnském zboží. Že by se s nimi smířil, to nepřicházelo v úvahu. 'Jen král může dát jim právo za jejich zradu!' Nenávist a spory trvaly ještě v době Ladislavova příchodu do Brna a vysvětlují nezájem Jiříkům o dlouhý pobyt králův v nenáviděném městě. Teprve na konci září 1453 se pokladna Ladislavova nasytila a skvělý dvůr se dal na pochod ku Praze.

Tady je několik údajů z deníku cesty nového krále za českou korunou. Kdypak to začíná?. Tady to máme. 29. září: 'Čeští stavové vyjeli vstříc zvolenému králi na zemskou hranici do Jihlavy. V čele výpravy tří tisíc ozbrojenců a skvělého průvodu byl pan zemský správce.' 5. říjen: 'Ladislav Pohrobek vjíždí do Jihlavy. Doprovází jej výkvět panstva a čtyři tisíce rytířů na koních. V králově průvodu vidíme vévodu rakouského, markraběte braniborského a biskupa varadinského. Později dorazil do Jihlavy i uherský gubernátor Jánoš Hunyady-' Den nato, 6. října: 'Čeští stavové holdují novému panovníkovi, klekají a slibují věrnost zvolenému králi. Na jihlavském náměstí vyrostly šraňky a kolbiště. Rytíři se předstihují v turnajích, král je ponořen do her a kratochvílí.' 19. října: 'Přiblížila se chvíle, kdy král vstoupí na posvátnou českou půdu. Hranicí mezi Moravou a Čechami je říčka Jihlávka. Král ji přebrodí a sestoupí na louce (na české louce) z koně. Předstupuje před něho pan Jiří v čele stavovské deputace a podává králi evangelium. Ladislav položí prsty na Bibli a německy přísahá, že zachová jako volený český král české stavy při jejich právech a že nezmenší území Čech ani dary, ani zástavami.' Do toho syrového podzimního vzduchu volají čeští stavové na závěr slavnostní přísahu, až jim od úst jde pára: 'Přijměte, Čechové, krále Ladislava za zvoleného krále dědičně!' 24. října: 'Králův průvod připutoval (přes Kutnou Horu) konečně po tolika letech bezkráloví do pražských bran. Mladistvý panovník jede na pozlaceném voze, na každém rohu překrásného kočáru stojí rytíř v lesknoucí se zbroji; všichni však obracejí pohledy na hlavní osobu skvělé podívané, na krále.' Jak praví kronikář ze Starých letopisů českých: 'Do Prahy vjíždí mládeneček hezký a kudrnatý. Je mu necelých čtrnáct let a na první pohled zaujal svým vlnivým zlatým vlasem. Je postavy štíhlé, jemně rostlé, pod světlými vlasy se usmívá andělsky sličná tvář, zbarvená do růžova.' Ladislav přiváží do té přísné, poněkud smutné a jednotvárné Prahy novou módu. 'Je po způsobu burgundském oděn do řasnatého bílého kabátce se špičkovitě pytlovými rukávy a do hnědé sukně - vše je zhotoveno z nádherné flanderské látky, jež se v Čechách platí zlatem.' Mladičký král udiveně pozoruje své nové poddané. Vidí davy jásacího lidu, pozoruje střídmé ošacení, všímá si cechovních korouhví. Nerozumí, co lidi volají. Královský průvod se v bráně zastaví a konšelé odevzdávají Ladislavovi klíče od pražských bran. Král je hned dává dál svému společníkovi panu Jiřímu a ten zase zpět purkmistrům. Královský průvod však nesměřuje na Hrad. Jsou to totiž pořád plus minus rozvaliny. Takže kam s novým českým králem? Do Králova dvora na Starém Městě pražském. (Dnes na tom místě stojí Obecní dům.) 28. října, den korunovace.

'V předvečer tohoto dnes se Ladislav přestěhoval na Hrad, neboť tak vyžaduje korunovační ceremoniál Karla IV. Tu jej vyhledá deputace prelátů a šlechty, a kněží vykropí svěcenou vodou uchazeče o královskou korunu ještě v loži se nacházejícího. Z královského paláce pak vysvěcence vedou k svatému Vítu. V katedrále je hlava na hlavě. Ke knížatům, jež přijali s Ladislavem z Brna, přibyli vévodové bavorští Ludvík a Ota, je tu Jánoš Hunyady a arcibiskup ostřihomský. V chrámu je i Rokacyna a Jiřík, jsou tu všichni čeští předáci, přijeli sem z Plzně i členové pražské kapituly a další katoličtí preláti. Korunovační akt vykonal po slavnostní mši olomoucký biskup Jan Ház. I další noc byl povinen korunovaný strávit na Hradě. Teprve nazítří po korunovaci se vrací do svého sídla.'

A 29. října. 'Korunovaný král se vrací za zvuku trub a ve středu jásajících zástupů z Hradu do Králova dvora. Sjíždí Ostruhovou ulicí (to je dnešní Nerudova) na Malou Stranu, jede po mostě a projíždí Starým Městem (dnešní ulicí Karlovou) na Staroměstské náměstí, odtud pak průvod směřuje ulicí Caletnou k Odrané bráně (tak se říkalo dřív bráně Prašné) a tou branou do Králova dvora. Po cestě královi služebníci rozhazují do davu peníze. Praha a České království má tedy opět po patnácti letech korunovanou hlavu. Jaké vlastnosti má nový král? Jaké je povahy? Co lze od něj očekávat?'

'Tehdy žila země v pokoji a klidu. Ze všech okolních zemí přijížděli kupci s nejrůznějším zbožím. Všechno bylo laciné: strych žita stál dva a půl groše (strych neboli korec čili kořec - taky se mu říkalo měřice - to byly čtyři věrtele, na dnešní míry necelý hektolitr). Vajec bylo tehdy 14 za jeden peníz, slanečků dvacet za sedm penízů, strych ovsa stál tři malé groše, věrtel piva sedm grošů. (Věrtel měl obsah jednoho pivního sudu, zhruba 23 litrů.) Žejdlík malvazu stál šest až sedm penízů (žejdlík, to byl zhruba dnešní půllitr), žejdlík uherského vína čtyři peníze, starého piva bylo půl pinty na jeden peníz, a patoků jedna pinta rovněž za jeden peníz (pinta kolísala mezi jedním až dvěma litry; no patoky neboli konventy, to bývala řídká piva). Tak lacino bylo jak za správy pana Jiřího, nejvyššího správce Království českého, tak potom i v době jeho kralování o několik let později, a tak bylo šedesát krav za sto grošů, sto ovcí za jednu kopu grošů, kámen vlny za patnáct grošů, štůček žitavského sukna za sedm až osm grošů, loket sukna za patnáct peníz a loket hrubého sukna za sedm penízů, strych hrachu za čtyři groše, jeden veliký chléb za peníz, větších ptáků dvanáct za groš a drobných ptáků padesát za tři peníze, dvě koroptve za sedm penízů, krátký kožíšek za tři kopy, věrtel soli stál sedm grošů. V Litoměřicích byly dva žejdlíky vína za haléř, v Praze byl za haléř jeden žejdlík výborného českého vína.'

Z té doby pochází rčení: 'Za krále Holce byla za groš ovce.'