ZA KRÁLE HOLCE - Ladislav Pohrobek

ZA KRÁLE HOLCE

'Léta kralování Ladislavova mùžeme považovat za dobu nej-krásnìjší a nejblaženìjší, jelikož žádnými pohromami nekalenou, v životì pana Jiøího z Podìbrad. Král kraloval a správce vládnul a vedl péèi o obecné dobré; onen dával jméno a štít, tento provozoval moc a právo. Snažení správcovo smìøovalo k prospìchu krále a vlasti pospolu - postavil jednotu státu èili koruny na dávných pevných základech, údy odtržené snažil se pojiti zase k hlavì tak, aby nescházelo nic, èeho k obnovení nìkdejší moci a slávy bylo potøebí.'

Když umíral Ladislavùv otec Albrecht II. Habsburský, nacházela se jeho manželka (málo milující, ale o to ambicióznìjší Alžbìta Lucemburská) v pátém mìsíci tìhotenství. Albrechtùv nástupce (a byl to dìdic tøí významných evropských trùnù - èeského, uherského a rakouského), ten byl zatím v ponìkud embryonálním stavu. Tento fakt zásadnì ovlivnil jeho pøíští osudy. Ladislav (od narození pøezdívaný po latinsku Posthumus neboli po èesku Pohrobek) pøišel na svìt ve chvíli, kdy už v èerstvých vodách bezvládí kroužilo plno dravcù, pøipravených koøistit z nepøítomnosti ústøední moci. (Politiètí zlatokopové otevírají své claimy neboli dílce pùdy, na nichž hodlají tìžit, nejrychleji a nejradìji právì v takových nepøehledných momentech) Jeden panovník byl v truhle, druhý (jeho nástupce) u prsu kojné. Jako by se na pány usmálo štìstí. Zatímco Pohrobek v blažené nevinnosti zùstával po léta mimo soutìž, tak se ve všech tøech opuštìných zemích vynoøily osobnosti, které tím èi oním zpùsobem využily bezkráloví k uplatnìní ambic, k prosazení vlastních cílù.

Královna-vdova a královna-matka Alžbìta to vidìla. Od poèátku jí bylo jasné, co je v sázce. Rozhodnuta chránit zájmy synka i své vlastní rychle zaøídila provolání Ladislava Pohrobka za uherského krále. Dokonce ho dala ve Stolièném Bìlehradì okamžitì korunovat, aby mu pojistila alespoò jednu ze zdìdìných zemí. (On byl odjakživa vrabèák v hrsti lepší než holub na støeše.) Dìcku v povijanu ještì nebyly tøi mìsíce a už mu zkusili nasadit královský diadém. Jenomže ten kojenec nemohl symbol vladaøské moci na své klimbající se hlavièce udržet, to bylo jasné. Formální nároky a tituly Pohrobkovy se už tenkrát (a platilo to po celou jeho éru) promìnily v pøedmìt spekulací a vleklých sporù, pøièemž on sám byl událostmi vleèen a nijak je neovlivòoval. Ten krásný chlapeèek se zlatými vlásky se stal zajatcem vlastní vznešenosti. Kdekdo mu chtìl asi pomáhat. . Ochránci i poruèníci vystavovali na odiv èestnost svých motivù, aby pravé zájmy, zištnost a touhu po mocenském sebeuplatnìní pìknì ukryli ve stínu. Nejprve se ujali 've jménu matky i syna' Pohrobkových uherských nárokù spravedliví Alžbìtini rytíøi (mezi nimi i kondotiérsky založený Èech Jan Jiskra z Brandýsa), potom pøiharcoval jiný ostøílený váleèník, nejvìtší uherský feudální magnát Jan Hunyady. A když dva roky po narození dítìte matka Alžbìta ve vìku tøiatøiceti let zemøela, poruènictví nad batoletem se rád chopil jeho strýc, øímský král Fridrich III. Štýrský. I jemu byl ten zlatovlasý andílek dobrý hlavnì k politickému vydírání. O prozatímní správu v zemích bez skuteèného krále se rozpoutal dlouhý a spletitý boj. V Rakousku strhl na sebe nejvíc vlivu rod Celských, v Uhrách to byli Hunyadyové, v èeském státì nejprve Oldøich z Rožmberka, ale èasem Jiøí z Podìbrad.

'Hlavním zápisem ze dne 1. kvìtna roku 1453. pøiznal se král Ladislav ke všem závazkùm a výminkám, pod kterými za krále pøijat byl. Nejdùležitìjší mezi nimi znìly v ten smysl, že mìl král (za prvé) Èechy a Moravany zùstaviti a hájiti pøi kompaktátech a smlouvách s císaøem Zikmundem uèinìných; (za druhé) jeda na korunování, mìl nejprve na pomezí zemském a potom pøi korunování uèiniti pøísahu zemi; (za tøetí) slíbil vypraviti s poselstvím èeským své zvláštní posly k papeži anebo jinam, kamž by to užiteèné bylo, kolikráte o to žádán bude, a prositi Jeho Svatost co nejpilnìji, aby mistr Jan z Rokycan k arcibiskupství èeskému potvrzen a svìcen byl. Èlánek ètvrtý mluvil o zachování svobod a práv jak zemi vù-bec, tak i každému stavu zvláštì; pátý pak o dluzích a zápisech po císaøi Karlovi Ètvrtém, králi Václavovi a císaøi Zikmundovi, aby zùstaly ve své platnosti, ale cokoli zapsal císaø Fridrich na místì Ladislavovì, to mìlo býti zrušeno. Èlánkem šestým až osmým odøekl se král všeho práva k odúmrtím od smrti císaøe Zikmunda na korunu spadlým, jakož i k sumám a úrokùm královským. Ode dne korunování však mìlo právo královské zase jíti, jako za starodávna. Druhým zápisem z následujícího dne potvrdil Ladislav panu Jiøíkovi dùstojenství správce zemského, tak, jak mu loni svìøeno bylo, a prodloužil jeho trvání o dalších šest let.'

Králi Ladislavovi se ještì nechtìlo panovat, takže prodloužil Jiøímu jeho správcovský mandát. Mìl v té dobì teprve tøináct let a necítil se pro svùj státnický úkol nejspíš jaksepatøí dorostlý. Onoho prvního máje se konala ve svatoštìpánském dómì ve Vídni slavnostní mše. Když skonèila, nastal ještì jeden obøad. K trùnu Ladislavovu pøedstoupil Jiøí z Podìbrad a složil budoucímu králi rytíøskou pøísahu vìrnosti. Vyzvánìní zvonù oznámilo konec ceremoniálu, a následoval nový øetìz hostin ve vídeòském hradì. V èervenci vyjel Ladislav do Brna a strávil v tomto mìstì celé léto. Líbilo se mu tam, ale hlavnì tam usilovnì shánìl peníze - na korunovaèní jízdu do Prahy. Jeho komorníci zastavovali u židovských vìøitelù rodové klenoty a šperky a vypùjèovali si penìžní hotovost u norimberských kupcù. Ladislav èekal, že za ním Jiøík do toho Brna pøijede, jenomže - Jiøí nejel. Nejel, protože nebyl s Brnem zadobøe. Toto milé mìsto mu provedlo takovou nemiklou vìc - od roku 1444 byl s brnìnskými konšely v boji na život a na smrt. Což nejenom zní vážnì, ale ono tto bylo vážné. 'Ti zlí chlapi brnìnští se na mì dopustili urážky rodové cti!' V dohodì se zemskými úøedníky totiž brnìnští konšelé vylákali v roce 1344 Jiøíkova strýce a poruèníka Heralta z Kunštátu do mìsta a tam jej v noci za svitu pochodní popravili, pøestože mu pøedtím glejtem zaruèili bezpeènost. Což se ale vážnì mezi slušnými lidmi nedìlá. Jiøí tehdy pøísahal pomstu zrádným m욝anùm a jako poruèník strýcových dìtí se mstil pálením a plenìním na brnìnském zboží. Že by se s nimi smíøil, to nepøicházelo v úvahu. 'Jen král mùže dát jim právo za jejich zradu!' Nenávist a spory trvaly ještì v dobì Ladislavova pøíchodu do Brna a vysvìtlují nezájem Jiøíkùm o dlouhý pobyt králùv v nenávidìném mìstì. Teprve na konci záøí 1453 se pokladna Ladislavova nasytila a skvìlý dvùr se dal na pochod ku Praze.

Tady je nìkolik údajù z deníku cesty nového krále za èeskou korunou. Kdypak to zaèíná?. Tady to máme. 29. záøí: 'Èeští stavové vyjeli vstøíc zvolenému králi na zemskou hranici do Jihlavy. V èele výpravy tøí tisíc ozbrojencù a skvìlého prùvodu byl pan zemský správce.' 5. øíjen: 'Ladislav Pohrobek vjíždí do Jihlavy. Doprovází jej výkvìt panstva a ètyøi tisíce rytíøù na koních. V královì prùvodu vidíme vévodu rakouského, markrabìte braniborského a biskupa varadinského. Pozdìji dorazil do Jihlavy i uherský gubernátor Jánoš Hunyady-' Den nato, 6. øíjna: 'Èeští stavové holdují novému panovníkovi, klekají a slibují vìrnost zvolenému králi. Na jihlavském námìstí vyrostly šraòky a kolbištì. Rytíøi se pøedstihují v turnajích, král je ponoøen do her a kratochvílí.' 19. øíjna: 'Pøiblížila se chvíle, kdy král vstoupí na posvátnou èeskou pùdu. Hranicí mezi Moravou a Èechami je øíèka Jihlávka. Král ji pøebrodí a sestoupí na louce (na èeské louce) z konì. Pøedstupuje pøed nìho pan Jiøí v èele stavovské deputace a podává králi evangelium. Ladislav položí prsty na Bibli a nìmecky pøísahá, že zachová jako volený èeský král èeské stavy pøi jejich právech a že nezmenší území Èech ani dary, ani zástavami.' Do toho syrového podzimního vzduchu volají èeští stavové na závìr slavnostní pøísahu, až jim od úst jde pára: 'Pøijmìte, Èechové, krále Ladislava za zvoleného krále dìdiènì!' 24. øíjna: 'Králùv prùvod pøiputoval (pøes Kutnou Horu) koneènì po tolika letech bezkráloví do pražských bran. Mladistvý panovník jede na pozlaceném voze, na každém rohu pøekrásného koèáru stojí rytíø v lesknoucí se zbroji; všichni však obracejí pohledy na hlavní osobu skvìlé podívané, na krále.' Jak praví kronikáø ze Starých letopisù èeských: 'Do Prahy vjíždí mládeneèek hezký a kudrnatý. Je mu necelých ètrnáct let a na první pohled zaujal svým vlnivým zlatým vlasem. Je postavy štíhlé, jemnì rostlé, pod svìtlými vlasy se usmívá andìlsky slièná tváø, zbarvená do rùžova.' Ladislav pøiváží do té pøísné, ponìkud smutné a jednotvárné Prahy novou módu. 'Je po zpùsobu burgundském odìn do øasnatého bílého kabátce se špièkovitì pytlovými rukávy a do hnìdé suknì - vše je zhotoveno z nádherné flanderské látky, jež se v Èechách platí zlatem.' Mladièký král udivenì pozoruje své nové poddané. Vidí davy jásacího lidu, pozoruje støídmé ošacení, všímá si cechovních korouhví. Nerozumí, co lidi volají. Královský prùvod se v bránì zastaví a konšelé odevzdávají Ladislavovi klíèe od pražských bran. Král je hned dává dál svému spoleèníkovi panu Jiøímu a ten zase zpìt purkmistrùm. Královský prùvod však nesmìøuje na Hrad. Jsou to totiž poøád plus minus rozvaliny. Takže kam s novým èeským králem? Do Králova dvora na Starém Mìstì pražském. (Dnes na tom místì stojí Obecní dùm.) 28. øíjna, den korunovace.

'V pøedveèer tohoto dnes se Ladislav pøestìhoval na Hrad, nebo tak vyžaduje korunovaèní ceremoniál Karla IV. Tu jej vyhledá deputace prelátù a šlechty, a knìží vykropí svìcenou vodou uchazeèe o královskou korunu ještì v loži se nacházejícího. Z královského paláce pak vysvìcence vedou k svatému Vítu. V katedrále je hlava na hlavì. Ke knížatùm, jež pøijali s Ladislavem z Brna, pøibyli vévodové bavorští Ludvík a Ota, je tu Jánoš Hunyady a arcibiskup ostøihomský. V chrámu je i Rokacyna a Jiøík, jsou tu všichni èeští pøedáci, pøijeli sem z Plznì i èlenové pražské kapituly a další katoliètí preláti. Korunovaèní akt vykonal po slavnostní mši olomoucký biskup Jan Ház. I další noc byl povinen korunovaný strávit na Hradì. Teprve nazítøí po korunovaci se vrací do svého sídla.'

A 29. øíjna. 'Korunovaný král se vrací za zvuku trub a ve støedu jásajících zástupù z Hradu do Králova dvora. Sjíždí Ostruhovou ulicí (to je dnešní Nerudova) na Malou Stranu, jede po mostì a projíždí Starým Mìstem (dnešní ulicí Karlovou) na Staromìstské námìstí, odtud pak prùvod smìøuje ulicí Caletnou k Odrané bránì (tak se øíkalo døív bránì Prašné) a tou branou do Králova dvora. Po cestì královi služebníci rozhazují do davu peníze. Praha a Èeské království má tedy opìt po patnácti letech korunovanou hlavu. Jaké vlastnosti má nový král? Jaké je povahy? Co lze od nìj oèekávat?'

'Tehdy žila zemì v pokoji a klidu. Ze všech okolních zemí pøijíždìli kupci s nejrùznìjším zbožím. Všechno bylo laciné: strych žita stál dva a pùl groše (strych neboli korec èili koøec - taky se mu øíkalo mìøice - to byly ètyøi vìrtele, na dnešní míry necelý hektolitr). Vajec bylo tehdy 14 za jeden peníz, slaneèkù dvacet za sedm penízù, strych ovsa stál tøi malé groše, vìrtel piva sedm grošù. (Vìrtel mìl obsah jednoho pivního sudu, zhruba 23 litrù.) Žejdlík malvazu stál šest až sedm penízù (žejdlík, to byl zhruba dnešní pùllitr), žejdlík uherského vína ètyøi peníze, starého piva bylo pùl pinty na jeden peníz, a patokù jedna pinta rovnìž za jeden peníz (pinta kolísala mezi jedním až dvìma litry; no patoky neboli konventy, to bývala øídká piva). Tak lacino bylo jak za správy pana Jiøího, nejvyššího správce Království èeského, tak potom i v dobì jeho kralování o nìkolik let pozdìji, a tak bylo šedesát krav za sto grošù, sto ovcí za jednu kopu grošù, kámen vlny za patnáct grošù, štùèek žitavského sukna za sedm až osm grošù, loket sukna za patnáct peníz a loket hrubého sukna za sedm penízù, strych hrachu za ètyøi groše, jeden veliký chléb za peníz, vìtších ptákù dvanáct za groš a drobných ptákù padesát za tøi peníze, dvì koroptve za sedm penízù, krátký kožíšek za tøi kopy, vìrtel soli stál sedm grošù. V Litomìøicích byly dva žejdlíky vína za haléø, v Praze byl za haléø jeden žejdlík výborného èeského vína.'

Z té doby pochází rèení: 'Za krále Holce byla za groš ovce.'