ZALOŽENÍ TÁBORA - Táborskému hradu se od 16. století říká Kotnov

ZALOŽENÍ TÁBORA

'Kvésti bude víra. Růst bude spravedlnost. Nebude na zemi nižádného kralování neb panování. Úroky i daně přestanou. Neb všichni budou rovni co bratří a sestry.'

Mohli lidé shrbených hřbetů slyšet líbeznější slova? Brzy začali opouštět to málo, co jim svět ponechal. Novým útočištěm se jim stala pětice vyvolených měst: Město Slunce Plzeň, Klatovy, Louny, Žatec, Slaný a taktéž proroky označené hory. Oreb u Třebechovic, Beránek u Volyně, Bzí u Blovic, Burkovák, Tábor.'

'Jeden kněz, řečený Vanček, s jedním zvoníkem Hromadou, první průvodci a pořadatelé oněch poutí na hory, přibravše Jana z Bydlína a Jana řečeného Smolín a jisté množství táborských bratří a sedláků, skrývali se v masopustním čase několik dní a nocí v lesích, aby dobyli města Ústí. A dobyli ho s pomocí svých bratří uvnitř v první středu v postě, což bylo 21. února, před rozedněním, ježto lidé byli opilí a po tancích a jiných radovánkách toho času obvyklých pohříženi v spánek a takřka bez starostí spali. A hned zjímali protivníky pravdy jak světské, tak duchovní, přičemž někteří z nich utekli přes hradby města, některé však vyhnali z města a uvázali se v jejich statky. A do toho města se den ode dne sbíhali ze sousedství přívrženci přijímání z kalicha.'

Kazatelé venkovské kališníky ujišťovali, že konec strádání se kvapem blíží. Představy, co se stane, byly čím dál určitější: Je teď víc než jisté, že k příchodu Vykupitele a tedy i k zániku starého světa dojde o masopustu 1420. Někteří kazatelé vypočítali, že konec světa nastane mezi svátky svaté Scholastiky a svatého Valentiny (to máme mezi 10. a 14. únorem). Kazatel Koranda v Plzni už dočista podlehl vizionářskému amoku. Vzrušenými slovy vyhlašoval, 'že v některý den všichni nosem vzhůru budou ležet zemřevší,' a taky že 'více domů zůstane v Plzni než lidí zlých živých.' Po všech těchto ranách nemělo být vyvoleným třeba žádných knih. Koranda se holedbal, že svou drahou Bibli zastavil za pouhé tři haléře.

A jak to tedy bylo se starým světem? Zanikl, zanikl? Toho 10. února to - jak známo - zrovna nevyšlo. A následující dny taky nic. Ani 11., 12, ba ani 13. a 14. února se nic nekonalo, zbyla ovšem naděje, že se to povede jindy. Původní hluboké rozčarování se proměnilo v novou naději. Kristus chce, aby jeho věrní vzali osud svůj i osud světa do rukou sami! Kdo s tou myšlenkou přišel na jako první? Možná tu výzvu poprvé vyřkl některý z jihočeských kazatelů. Třeba to byl kněz Vanček. Nebo Petr Hromádka. A taky snad kazatel Jan z Bydlína. Anebo Jan ze Smolína? Kandidátů je, jak vidno, víc. Kdo z nich to byl, to se asi nedozvíme. Třeba zrovna ten zvoník Hromada, anebo snad student Petr Hromádka. Hromada a Hromádka, to byla nejspíš jedna a táž osoba. A z těch dvou jeho profesí je nejpravděpodobnější třetí - kazatelská. Každopádně víme, že se věci začaly dít přesně na den 21. února.

'Léta Páně 1420., nějaký student Hromádka ještě s některými bratřími založil město Tábor. Pak poslal k bratru Žižkovi, aby mu dal posily, že našel dobré místo a usadil se na něm. Žižka poslal Chvala Řepického z Machovic ještě s dalšími bratřími. A tak tu horu osídlili a nazvali ji Tábor; předtím se jmenovala Hradiště, neboť kdysi před mnoha lety tu také bylo velmi pevné město, ale protože měšťané se protivili svým dědičným pánům, pánům z Ústí, bylo město do základů zničeno. Zůstalo pak po dlouhé časy pusté do tohoto osídlení.'

Mezi námi: na Hradišti už žádné město dlouho nebylo , nejméně dvě stovky let, ale nějaké základy tam určitě zbyly. V každém případě se tam nacházel gotický hrad, vybudovaný na skalnatém ostrohu mezi řekou Lužnicí a Tismenickým potokem někdy ve 13. století. A abychom vnesli do čtenářských hlav ještě větší zmatek, než v nich jsou spletité zákruty naší historie s to vyvolat samy o sobě, tak dodáváme: Kopec Burkovák, na kterém se pořádaly poutě a který se naším vyprávěním už několikrát mihl, není prosím vás totožný s místem, na kterém se dnes nachází město Tábor.

Onu středu 21. února se jihočeští kališníci vynořili ze svých lesních úkrytů a rázným útokem se zmocnili Sezimova Ústí. Všechno se to stalo, jak dokládá svědectví, před rozedněním na 21. února. Byla to závěrečná noc masopustního veselí, kdy i stráže v Sezimově Ústí zřejmě vyspávaly. Bratři uprostřed hradeb patrně přemohli hlídku jedné ze dvou bran a napomohli tak svým spojencům vtrhnout do spícího města. V sutinách zaniklého Sezimova Ústí byl po staletích nalezen hromadný hrob (čistky všeho druhu rozhodně nejsou vynálezem 20. století). Řadě katolických měšťanů, faráři i zdejším dominikánům se ale podařilo ve zmatku uprchnout; řeholníci dokonce stačili odnést archiv i knihovnu. Právě v Sezimově Ústí vznikl první 'Tábor' - když nepočítáme shromaždiště na Burkováku, kde však nic nestálo. 'Ke kterémužto městu den ze dne plynuli z okolí stoupenci přijímání kalicha,' zpravuje nás kronikář Vavřinec z Březové. Jenomže v tom Ústí byl Tábor jenom nakrátko. Měl takovou dost závažnou vadu. Nikoli že kališníkům nepatřil, to by jim příliš nevadilo, ale - když on se nedal bránit. A tak hned koncem dalšího měsíce, tedy března všichni bratří Sezimův hrad opustili (zapálili přitom všechno, co nešlo pobrat), no a přestěhovali se. To stěhování ale nebylo příliš na dlouhé lokte - sotva tři kilometry na sever. Vyhlídli si na první pohled nedobytný sráz nad Lužnicí, kde leželo jak už víme v rozvalinách bývalé panské sídlo, Hradiště. Jenomže na blízkém hradu jménem Hradiště fungovala silná posádka a odtud hrozilo velké nebezpečí. Proto ho bratří během několika dnů oblehli kolem nechráněného západního předpolí a vzápětí také dobyli. Myšlenka přenést sídliště na Hradiště a založit tady jakousi vzornou obec vznikla někdy začátkem března. Proč právě tam? Protože to byl kopec. Tedy: poněkud vznešeněji řečeno 'hora,' a právě na hoře očekávalo zcela jistě usedlíky proměnění Páně. Hora se pak dostala i do pečetního znaku a do názvu: 'Obec hory Tábor.'

A teď už konečně přichází řada na to, co se stalo s městem Sezimovým Ústím. Chystala se doba pomsty a odplaty, ve které bylo zhynouti celým městům. Takže nezbývalo ni jiného, než aby šli Ústečtí příkladem. V tu sobotu 30. března 1420 chiliasté zapálili celé město i s předměstím a zaskočili tak všecky své skryté odpůrce i váhavce, které už v minulých dnech pro všechny případy zakopali své úspory. Oheň postupoval tak rychle, že ženy nestačily dopéct chléb a v řemeslnických dílnách na Novém městě vzalo za své nemálo užitkových předmětů, včetně keramiky a železného nářadí. Všichni kazatelé i vojenští vůdci se mezitím shromáždili na Hradišti. 'Na vysokém výsadku, obklíčeném hlubokými údolími a vodami na způsob poloostroví, našlo se tam dosti prostranství pro město, které spojeno jsouc s pevnou zemí jedinou úžinou zšíří několika kroků, dalo se snadno učiniti nedobytným. Byla dána o tom zpráva do Plzně Žižkovi, jenž důležitost věci takové uváživ, kázal osaditi se tam a poslal houf statných bojovníků k jeho ochraně. Takto povstalo rychle město nové, které brzy na slovo vzato jest.'