ZASTAVENÍ UPROSTŘED TOKU ČASU

PRVNÍ, PROSTŘEDNÍ I POSLEDNÍ VĚCI ČLOVÉKA (4. ZASTAVENÍ UPROSTŘED TOKU ČASU)

Znej již milost mou a mne stálou k vůli tobě,
prosím, nechť těžko není přáti mi tak jako já tobě.
Neb já míním v té lásce až do smrti setrvati,
nezjinačím, to ty máš sám shledati.
Pro tebe jsem se odvážila
lidských řečí i také svého hrdla,
spíše mne budeš mrtvou viděti,
než bych já to měla, můj nejmilejší, jináče změniti.

Věru dojemné skládání. Nalezeno bylo uprostřed minulého století v brněnské Universitní knihovně na jednom tiskovém archu a vypovídá o tom, nakolik milostná vášeň cloumala našimi praprababičkami a prapradědečky (několik pra jsem přitom vynechal) v době před více než čtyřmi stovkami let. Nejenom tato a ještě další básně vypovídají o tom, kterak se naši předkové vypořádávali s nájezdy lásky. Šlechtičtí mládenci měli pro tento účel zvláštní památníky, do kterých si poznamenávali svoje první erotické a sexuální zážitky, a to především z kavalírských cest Evropou, které byly součástí jejich vzdělávacího procesu. Drobné básničky o přátelství a lásce doprovázely ilustrace, zobrazující kavalíra s kurtizánou, milostné dostaveníčko v zahradě, projížďku na loďce ve dvou. Milování bez vídání jako noc temná bez svítání. Tolik milostná teorie. Dodejme, že mnohdy bez jakékoli milostné praxe:

Miloval bych rád,
i když jak, mé štěstí jde naopak.
Jedem, pacholče,
sedlej koně,
necháme všeho tak.

Ach ano, bylo to kdy těžké. A někdy to bylo ještě těžší:

Milovalo se nás tři.
Ona jiného a já ji.

I mladý šlechtic Lev Vilém z Kounic nabýval své první milostné zkušenosti na cestě do Itálie a Španělska. Tento potomek českobratrské rodiny a dědic jihomoravského slavkovského panství konvertoval ke katolictví, byl žákem jezuitské koleje v Olomouci a vychovatelé mu připravili vzdělávací cestu po evropských baštách katolictví. K nemalé radosti historiků si Lev Vilém vedl po celou dobu své cesty podrobný deník, do něhož si zapisoval nejzajímavější zážitky svého putování. Ze strachu nad ztrátou či odcizením deníku některé zápisky zaznamenával dokonce šifrovaně. Šifra to byla zajisté umná, leč computer si s ní poradil během několik vteřin. Mladý pán z Kounic si všímal kromě architektonické krásy kostelů a klášterů také půvabu neznámých dam a paní, stejně jako čistoty spanilých jeptišek. Přátelé ho uvedli i mezi proslulé benátské kurtizány (on se však zamiloval do jedné z divadelních hereček a nebylo dne, kdy by ji nenavštívil a nepřinesl jí nějaký dáreček - rukávník, ozdoby z korálů nebo cukrářské výrobky). Záhy se však měl přesvědčit o nestálosti ženského srdce, neboť dívka jeho srdce další dárek odmítla. 'Nedej se nikdy více ošáliti žádným ženským předstíráním!' nabádal jinoch v deníčku sám sebe, pro případ, že by snad v budoucnu na to pozapomněl. Po příjezdu do Španělsku podnikl několik bujných výjezdů v dámské společnosti, 'a tam jsme našli dobrou zábavu a společnost, kterou jsme doprovázeli až domů v jejich vozech. A tu jsem ztratil své panictví.' No, a bylo to.

Společnost byla tehdy víceméně tolerantní, co se předmanželského pohlavního styku týká. Tedy - pokud se týká jinochů. Dívky na tom byly poněkud hůře. Pokud šlechtična neodolala milostným nástrahám, čekal ji trest v podobě opovržení vlastní rodinou, vězení a ztráty dědických nároků (o jednom takovém poklesku - nadto urozené dívky s neurozeným chasníkem - vypráví i jedna z nejznámějších lidových či zlidovělých českých písní; my si ten příběh si schováme na některou z nejbližších Toulek českou minulostí). Na podobné případy ostatně pamatovalo i zemské zřízení z roku 1564: 'A jestliže by se také přihodilo, že by která panna panenství svého nezachovala a to se v pravdě shledalo, má konečně svůj díl i statek ztratiti.'