ZASTAVENÍ UPROSTŘED TOKU ČASU

PRVNÍ, PROSTŘEDNÍ I POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKA (5. ZASTAVENÍ UPROSTŘED TOKU ČASU)

Zhruba před měsícem jsme si dali v Toulkách českou minulostí pohov. Relativní pohov, neboť vysílat jsme nepřestali, čehož svědkem je i dnešní schůzka. Pouze jsme se poněkud vzdálili od epicentra dějin, a taky od těch, kdož vysedávajíce nahoře domnívají se, že se kolem nich točí vše jako kolem Slunce, aniž tuší, že jsou mnohdy pouhými kamínky v mozaice. Dnes jsme se po páté zastavili v toku času, abychom zaznamenali první, prostřední i poslední věci člověka. Nuž, vydejme se na cestu. A nedbejme ničehož, že to bude tentokrát trochu bolet a trápit a soužit. To je tak vždycky, když na tělo dolehne zlý neduh.

Stáří zpravidla poznamenávají všelijaké zdravotní neduhy. O tom cosi víme i my, vypravěči o dávné historii, aniž jsme na práh stáří byť jen dohlédli, že. Nemoci provázely lidi, i ty urozené, celý život, s přibývajícím věkem se však hlásily častěji. (To mají nemoci ve zvyku, mršky jedny.) Pokud šlo o šlechtickou rodinu, začalo v jejím okolí trávit velké množství času stále víc lékařů a ranhojičů. Řádky týkající se zdraví nechybějí snad v žádném ze zachovaných dopisů. Najmě urozenci se vzájemně informovali o dovednostech a kvalitách lékařů a žádali jejich zapůjčení.

Zdá se, že nejinformovanější byl v tomto ohledu Karel starší ze Žerotína (však byl taky dosti často churav). V korespondenci uděloval rady nemocným přátelům, a rovněž hodnotil, zda ten či onen felčar měl terapeutický úspěch. Velmi pečlivě a pravidelně si zapisoval zdravotní potíže a způsob léčby ve vlastnoručně psaném deníku pan Jeroným Šlik. Pozoruhodné na tom všem je, že pan hrabě žádnou závažnou chorobou netrpěl. Hypochondr. Stálým průvodcem příslušníků vyššího i nižšího šlechtického stavu byla dna, neboli podagra. Již tenkrát ji způsobovaly nezdravé stravovací návyky. Nic příjemného to nebylo - nemocní byli upoutáni dlouhou dobu na lůžko, když bylo ještě hůř, tak jim dna bránila v pohybu a odsuzovala je do speciálního křesla, ve kterých byli nošeni. Zažívací trakt těch, kteří na to měli, dostal tenkrát zabrat. Strava byla nevyvážená, nezdravá, nadměrná konzumace alkoholu. Kupříkladu takový Vilém z Rožmberka, ten byl skálopevně přesvědčen o tom, že jeho časté střevní potíže souvisejí s požíváním rybího masa v postním období. Požádal papežského nuncia o dispens, abych mohl baštit maso i během půstu. Časté byly katary a zánětlivá onemocnění močových cest a ledvin včetně kamenů. Když bylo nejhůř, lékaři ty kameny operativně vyjímali. Také virózy uměly potrápit, většinou byly doprovázeny zimnicí. I obyčejné zlomeniny mohly být nebezpečné, zvlášť když se zranění špatně hojilo. Petru Vokovi pomohla se zlomeninou ruky až podomácku vyrobená mast jednoho z poddaných.

Po návratu první výpravy Kryštofa Kolumba z Nového světa (dočítáme se z publikace Věk urozených, na níž spolupracoval historici Václav Bůžek, Josef Hrdlička, Pavel Král a Zdeněk Vybíral) se po celé Evropě začala rozmáhat nepříjemná nemoc - syfilis. Tato „francouzská choroba“ (jak se jí začalo říkat v českých zemích) se však nešířila pouze pohlavním stykem. K nakažení příjicí docházelo i ve veřejných lázních, zpravidla při pouštění žilou. Léčba této smrtelné choroby byla poměrně drastická. Do kůže pacientů se vtíralo velké množství rtuti a nemocní postupovali dlouhotrvající kúry ve „světničkách“, kde se pocením a pařením snažili nemoc vyhnat z těla. Syfilidou trpěl kupříkladu Adam II. z Hradce. U něj, protože se snad nakazil v Uhrách, prameny mluví o „uherské nemoci“. (Zatímco Uhři, nakažení u nás, trpěli pravděpodobně českou nemocí.)

A ještě tu máme mor. Ten trápil celou Evropu ve vlnách. Poslední z nich zasáhly české země v letech 1680 a 1713 - teprve pak se tento středověký nepřítel z Evropy odstěhoval. Když přišel do kraje mor, tak se zdrhalo. Chcete-li, můžeme užít jemnějšího výrazu - 'hledalo se útočiště,' ale stejně šlo o totéž. Rudolf II., jak známo, zdrhl, hledav přitom útočiště, do Plzně, Petr Vok, ten zase odjel 'v morovém povětří' s celým dvorem na zámek Kratochvíli a zůstal tam celý rok, a když bylo v české zemi morem povětří zkažené, tak Vilém z Rožmberka nabídl dočasné útočiště dvěma velmožům, kteří mezi patřili mezi nejvyšší zemské úředníky - Bohuslavu Hasištejnskému z Lobkovic a Jiřímu Popelovi taky odtamtud. Lékaři se snažili, jak jenom mohli, ale někdy jejich síly na vážného protivníka nestačily. Přitom lékařské služby ani zdaleka nepatřily mezi nejlevnější. O lékaře se ve své Prostopravdě otřel i Mikuláš Dačický z Heslova. Staví je hned vedle hvězdářů (tedy: on měl na mysli astrology):

Věřme v Pána Boha více,
ne v pleticháře, hadače,
neb Bůh činí, kdy co ráčí,
svou všemohoucností kráčí,
není hvězdářům zavázán,
ale jest sám všech věcí pán.
Doktory pak medicinae
také známe, o nichž víme,
žeť umějí sračky dáti
měšec vypurgovati.
Uzdraví, neb udusí,
přece doktoru dát musí.
Smiluj se Pán Bůh nad duší!

(Pozornému posluchači této drsné renesanční poezie zajisté došlo, že vypurgovaný měšec je tentýž vyprázdněný.) Nikdo se ani příliš nediví, že již tenkrát se nemocným a jejich příbuzných nechtělo platit. Aniž byli zdravotně pojištěni. Kupříkladu rytíř Absolon Sobek z Kornic odmítl uhradit odměnu za léčení jistému vídeňskému lékaři, který léčil jeho strýce na dnu. Léčba samotná byla celkem úspěšná a pacient mohl dokonce opět usednout na koně, leč po nějakém čase vlastním zaviněním zemřel na jinou, nám neznámou nemoc a dědic odmítl smluvně zaručenou částku pěti set zlatých uhradit. Pacient přece zemřel. Sice na něco jiného, ale zemřel. Možná mu lékař jenom pustil žilou. To se pouštělo často a rádo a tekla vskutku krev, nešlo pouze o přenesený význam, ovšem lékaři to nedělali, nýbrž lazebníci, bradýři a ranhojiči. Takovým pouštěním se nemocným ulehčovalo vyloučením nezdravých tekutin z těla. (Aspoň se na to věřilo.) Úspěšnost procedury závisela především na postavení nebeských těles. Po celé 17. století byly velmi rozšířené takzvané minuce, které na způsob kalendářů přinášely údaje o tom, kdy a kde je vhodné otevřít kterou žílu. Krev se pouštěla dvěma způsoby. Vedle tradičního otevření žíly se používalo i méně drastické přikládání skleněných, mosazných, dřevěných nebo rohových baněk. Takřka komicky z dnešního hlediska působí důmyslné nákresy lidského těla s označenými body a popisem, jak který bod ulehčí nemocnému. Při jejich procházení se čtenář nemůže zbavit neodbytného pocitu, že pouštění krve na správném místě bylo vlastně jakýmsi všelékem: Žíly tři za ušima z obou stran hlavy při vrchu, což znamenité je proti vředům a talovům v uších, na hrdle a i za hlavou. (Proti talovům znamená proti hnisu.) Také pro paměť dobrou a k vyčištěné obličeje od poškvrny všeliké i taktéž od zastínění očí zraku to slouží. Člověk si pustil žilou a najednou byl pryč hnis, uhry, šedý zákal a i ta paměť začala sloužit jako za mlada.