ZASTAVENÍ UPROSTŘED TOKU ČASU

PRVNÍ, PROSTŘEDNÍ I POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKA (6. ZASTAVENÍ UPROSTŘED TOKU ČASU)

Mezičas, který jsme se rozhodli věnovat prvním, prostředním i posledním věcem člověka, kvůli čemuž jsme se museli pozastavit v toku času, to mezidobí se již chýlí ke svému závěru, stejně jako po narození, dětství, mládí, zralosti a stárnutí přichází odchod. Pohled na závěr lidského žití nás věru nenaplňuje radostným očekáváním (navzdory všem předpovědím, že tento konec nemusí být definitivním), leč i tento pohled je nutný. Nejen z hlediska české historie.

Však musí se mnou, tuť nic platno není,
nepomůže zeď, zámek, žádné stavení,
žádná moc, ani císařská koruna,
papež, kardinál musí na má humna.
Králové, knížata i všickni svatí,
rytíři, hrabata, chudí, bohatí,
ano i v kolébkách ty malé děti,
žádný mi pták v povětří neuletí.
Žádný mi není mladý, starý, smělý,
žádný silný, krásný ani umělý,
žádný dosti bláznivý neb nechutný,
žádný skoupý, štědrý neb ukrutný,
žádný ctnostný, odporný není dosti.
Summou všecko pořád beru k libosti,
co může lézti, létati, plovati.
Protož stroj se, nebuduť déle čekati,
než musím konec s tebou udělati.

Věru netřeba snad jmenovitě představovat tuhletu kmotřičku, jejíž monolog tak líbezně vylíčil luterán Tobiáš Mouřenín z Litomyšle. V době, o které vyprávíme, byla stálým průvodcem člověka.(Nejenom v té době. Smrt je nesmrtelná.) Ale právě tehdy byla neustále opakována, ne-li přímo omílána, až do samého omrzení věta, že člověk neví dne ani hodiny, ba dokonce ani místa, kde se se svou smrtí setká. Někteří měšťané si tuto pravdu dokonce psali i na radnice, aby na ni náhodou nezapomněli, kupříkladu v Novém Městě nad Metují, což jsem si okamžitě ověřil způsobem hodným počátku 21. století, totiž na internetu u webmastera novoměstských www stránek: 'Hora ruit, respice finem. Iuste vive cole Deum.' (Tak, tak: 'Hodiny ubíhají, mysli na konec. Žij spravedlivě a cti Boha.') Číhala na válečném poli, byla nablízku během souboje, stála v hlavách postele, a taky u kolébky a porodního lože. Dances macabres, tance smrti, náramně tehdy oblíbené, nenechávaly nikoho na pochybách, že smrt nedělá žádné rozdíly mezi chudákem a pánem. 'Memento mori!' (Pamatuj na smrt!) Tato věta nedávala zapomenout, k jakému bodu že lidský život směřuje, a to neodvratně. Lidi na smrt nezapomínali, myšlenku na ni ani zdaleka od sebe neodháněli, nezaplašovali ji tak, jako ti činíme zhusta my dnes, naopak, připomínali si ji, nezapomínali na ni, dávali si ji na oči. Kupříkladu takový Petr Vok z Rožmberka v době, kdy na Bechyni pořádal bohatýrské pijácké zábavy, nechal jednu ze svých komnat vyzdobit štukovou výzdobou. Což by nebylo nic mimořádného, ostatně měl na to. Ta komnata mu sloužila jako ložnice. Tomu pokoji vévodí motiv lebky a zkřížených hnátů. Poněkud morbidní dekorace.

Musíme se vžít do myšlení renesančního člověka. Život je krásný. Je třeba ho lokat plnými doušky, ale vždycky, vždycky, vždycky zůstává tady někde v zátylku divný pocit jakýsi. Pocit, že přijde konec. Strach ze smrti byl příznačný, a taky strach z toho, co bude následovat. a co neznáme.

Ten strach ovlivňoval celý lidský život a veškeré konání na tom světě pozemském. (Nejenom ve své ložnici měl ve svém sídle Petr Vok umrlčí hlavu. Na prkýnku obzvláštním vyvýšeným nad svým stolečkem. Stále ji ve svém pokoji míval.) Nejenom pán z Rožmberka si liboval v těch skeletových motivech, taky pan Zachariáš z Hradce měl podobnou libůstku. Svoje rozpoložení mysli vyjádřil v nástropní malbě Zlatého sálu na telečském zámku. Když člověk zakloní hlavu, uvidí to. Lebku s hadem a tanec smrti. Kostlivec tam tančí s příslušníky všech společenských vrstev - od císaře až po chudáka. Před smrtí jsme si všichni rovni. Pán nepán.

'Aby tělo mé mrtvé - bez všeliké slavnosti, nádhernosti a bez obzvláštního nad tělem mým mrtvým a mně po smrti mé vychvalování, v hábitu, kteréhož užívají laici Tovaryšstva Ježíšova - pochováno bylo, to si přeji.' Tak to si přál ve své závěti Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Na konci renesance a na začátku baroka přicházel do módy tichý a chudý pohřeb. Světská sláva ustupovala duchovnímu rozměru nastupujícího doby barokní. Sepisovatelé kšaftu (neboli závěti) se s obavami o svou duši dívali do budoucnosti a snažili se tak nějak připravit si výhodnou pozici. Takže odkazovali rozmanitý majetek a sumy peněz kostelům, církevním institucím, ale i chudým lidem, a stranou dávali nemalé finanční obnosy určené na zádušní mše. Ta měla připomenout památku zesnulého, ale hlavně množství těch mší mohlo zkrátit tolik obávaný pobyt v očistci. Je vůbec zajímavé, jak do těchhletěch výsostně duchovních záležitostí pronikalo postavení budoucího nebožtíka ve společnosti. O tom nás přesvědčují pánové historici Václav Bůžek, Josef Hrdlička Pavel Král a Zdeněk Vybíral ve svém sborníku o Věku urozených, kde se píše, jak to chodilo na konci 16. a na začátku 17. století: 'Zatímco Jáchym starší Slavata se spokojil se čtyřmi sty mšemi, jeho bratr, hrabě Vilém Slavata (to je ten, co plachtil při defenestraci z okna Pražského hradu), ten žádá ve svém testamentu už 3000 zádušních mší.' Asi měl z toho očistce nefalšovaný strach. 'Jenom pro srovnání: španělský král Filip II. požadoval ve své závěti, aby se v co nejkratším termínu po jeho smrti sloužilo - na 30 000 zádušních mší!' Ten musel mít z očistce hotovou hrůzu!