ZDRÁV BUĎ JIŘÍ, KRÁL ČECHŮ! - Jiří z Poděbrad

ZDRÁV BUĎ JIŘÍ, KRÁL ČECHŮ!

'Ve čtvrtek, den po své smrti, ležel král Ladislav celý den na márách ve svém domě a lidé se s pláčem chodili na něho dívat, byl jich veliký dav. V pátek na svatou Kateřinu hned po kázání vyšel smuteční průvod. První šli řemeslníci se svícemi, za nimi žáci a mniši, pak rektor university s mistry a studenty. Nato vedli štolbové deset koní, pokrytých černou látkou a s jezdci, za nimi šli pražští kněží v komžích a po nich mistr Jan Rokycana, volený arcibiskup pražský, v černém ornátu. Potom šli všichni královi rytíři v černém rouchu jako mniši a každý z nich nesl v ruce černou svíci. Staroměstští konšelé nesli krále Ladislava na márách a kolem nich šli čeští a rakouští páni. Král ležel na márách, přikrytý až ke krku zlatohlavem, takže hlava byla nezakrytá a každý mohl ještě vidět jeho tvář. Potom šel nesčíslný zástup prostého lidu. Rozléhal se mezi nimi takový nářek a pláč, jako když kdysi zemřel starý císař Karel.'

Smuteční průvod šel celou Prahou až do chrámu svatého Víta. Tělesné ostatky Ladislavovy tam měl být uloženy vedle jeho pradědečka Karla IV. Zemští úředníci začali ničit odznaky královského důstojenství. Zničili královské pečetidlo, poškodili jablko, zlomili žezlo a meč a všecky ty trosky královské moci položili po bok královské mrtvole. Uplatnila se tak symbolika středověkých pohřebních ceremoniálů. Pan Jiří třikrát obešel v kruhu hrob a roztrhl nejprve českou korouhev. Pak roztrhal i korouhve ostatních zemí, ulámal žerdě a pohodil je na zem. Šlapal po těchto vnějších symbolech zaniklé slávy svýma těžkýma nohama a poté je vhodil k rakvi. Zanikl život, zhasl královský majestát, zmařena je moc vláda královská.

'Přítomní Němci, kteří se na to všechno dívali, se dali do velikého pláče, protože jim bylo líto toho, co se stalo s jejich korouhvemi. Při pohřbu měl kázání nad královým tělem mistr Rokycana, třebaže se to kanovníkům nelíbilo - jeden z nich, doktor Václav, řekl: Mistře, přestaň, už je toho kázání dost Všichni čeští páni, od malých až po nejvyšší, byli velmi smutní, a zvláště pan správce království. Každému, kdo chtěl jít k ofěře, dávali peníze, ale mnozí chudí lidé si od Němců peníze vzali a nechali si je.

Potom správce pan Jiří a čeští páni vsedli na koně a jeli do svých domů na oběd, bylo ve čtvrt na tři.' Král je mrtev - dokonce je i se vší pompou pohřben - ať žije král! No dobře, ať žije. Ale kde je? Je tu správce království, ale není to král. Pohřební obřady ukázaly, že se pan správce ujal velice rázně řízení běhu veřejných věcí. Měl k tomu pověření stavovské obce, ale hlavně tajné pověření královo, které počítalo se správcovským úřadem až do roku 1459. I poslední rozhovor s králem utvrdil Jiřího ve správcovské funkci, ba dokonce mu naznačil ujmout se králova odkazu. Korunu sice na hlavě nemě, ale už v den královy smrti svolal zástupce stavovské obce a sjednal s nimi podmínky vlády v době nového bezkráloví. Ze všech si nejvíc pospíšili pražští konšelé, kteří byli první deputaci, osvědčující panu správci svou neskonalou věrnost a bezmeznou oddanost. 23. listopadu (tedy v den, kdy Ladislav po čtvrté hodině odpolední umírá) se pan správce a stavové dohodli, že se v prosinci sejde zemský sněm, který připraví volbu nového krále. Už žádné nabídky možným zahraničním uchazečům. Nebylo u nás pochyb o tom, že český král bude volen stavy. Svého času trvali čeští páni na zásadě, že neuznají dědičné nároky Ladislavovy a že ho přijmou toliko jako krále voleného 'Koruna a království jsou takovými právy nadány,' zdůraznil s jistou nadsázkou i Jiří z Poděbrad, 'že mají podle buly císaře Karla svobodnou volbu, a od té doby žádný král nedošel koruny ani jinak nebyl přijat než volbou.'

Pan Jiří se začal zajímat i o ostatní země Ladislavovy, hlavně o Uhry. Právě v den, král naposledy vydechl, vjížděl do Prahy Matyáš Hunyady. No tak - vjížděl. Spíše ho vedli, a to v poutech, a hned nato ho uvrhli do vězení. To ještě zařídil Ladislav - chtěl mít vznešeného vězně u sebe jako rukojmí a jako záruku proti vzbouřencům v Uhrách. Po Ladislavově smrti pan Jiří sedmnáctiletého Matyáše ze žaláře vysvobodil, a dokonce ho ubytoval ve svém rodovém paláci v Bočkově dvoře. Odkud se v Jiřím vzala ta náhlá velkorysost? Byla to u něj rodná sestra jeho až vzácné prozíravosti, která mu pomohla správně se orientovat v uherských poměrech. Jiří díky ní pochopil, že ten mladík, ten Matyáš, Hunaydy, může být v budoucnu význačnou osobností. ba dokonce že se může stát i uherským králem. Jestli Jiří myslel už tehdy i na svatoštěpánskou korunu pro svého hosta, to sice tvrdit nemůžeme, ale je fakt, že už na konci onoho nešťastného roku konal pan správce přípravy k tomu, aby si Matyáše získal. V prostředí Jiříkovy rodiny Matyáš pookřál a s panem správcem se sblížil. (To asi Jiří uměl moc dobře, sblížit se.) No a když se takto hezky sblížili, tak se dohodli, 37letý český správce a 17letý uherský syn bývalého uherského správce, že toto sblížení ještě víc posílí. Svatbou. Tedy: zatím zásnubami. Jiří přislíbil Matyášovi svoji devítiletou dceru Kateřinu a smluvil se s ním i o prostředcích k volbě Matyášově. Bylo to. jak to říct, abychom neurazili - zadarmo? Bez urážky - nebylo. Budoucí uherský král se zavázal splatit Jiříkovo pohostinství a dobrou vůli zlatem a stříbrem, což byly kovy, které uherské komoře štědře dodávaly doly v Kremnici a Banské Štiavnici . Pan Jiří dostal 'darem' 60 000 zlatých, dále převzal 14 centů stříbra, několik set volů a blíže neurčený počet sudů vína. (No, a pak že jsou 'dary' politickým osobnostem a stranám vynálezem 20., respektive 21. století!.) Mimochodem - Jiří ty peníze a zlato a stříbro a také voly, jakož i víno skutečně dostal, neboť nezůstalo jen při slibech a Matyáš se stal opravdu 24. ledna 1458 uherským králem a panu správci čestný dluh splatil. Setkal se s ním brzy po volbě v moravské Strážnici a potvrdil i zásnuby s pannou Kateřinou. Podle rodového znaku Hunyadyů - a tím byl havran v erbu - si začal Matyáš říkat !Korvín,' toho jména první.

'Čekatelů osiřelého českého trůnu bylo tenkráte drahně, ale čím větší počet jejich, tím menší od každého nebezpečenství. Nejdůležitější mezi nimi byla bezpochyby knížata domu rakouského, císař Fridrich, bratr jeho arcikníže Albrecht a kníže Zikmund Tyrolský. Připovídali se skutečně k nároku na korunu českou všichni tři - císař nadto počítal si léno říšské odumřelé a tím i propadlé, že poslední majitel opominul žádati o propůjčku jeho. První pán, co hned po smrti Ladislavově počal činiti přípravy sku-tečné k dědění všech jeho trůnu a zemí, byl Vilém, kníže saský, manžel starší Ladislavovy sestry Anny, i když se vědělo arci, kterak se choval k ubohé té paní, již dával nyní národům za dědičku.'

Těsně předtím totiž Vilém svou manželku zapudil, ale teď se mu náramně hodila, takže si na ni zase vzpomněl. Jeden králův švagr se ozval. proč by to nezkusil i druhý? 'Také Kazimír, král polský, manžel druhé Ladislavovy sestry Elišky, osoboval sobě právo k trůnu českému, ačkoli neměl k němu ani důkazu, ani způsobilosti, neboť právo takové (bylo-li jaké), nemohlo jíti nežli po starší sestře. Mimoto, král ten ač ne zlý, ukázal se neschopným k vládě vlastních zemí svých a v Polsku se jednalo o přidání jemu správce poručníka. (Jeden lepší než druhý.) Kromě těchto knížat, předstírajících jakés takés právo, našlo se i jiných více, kteří nabízeli se Čechům buď přímo, nebo skrze prostředníky, a líčili a slibovali všeliké výhody za zvolení své. Za Fridricha, kurfiřta braniborského, přimlouvali se zvláště stavové lužičtí, neopominuvše pochváliti známost jeho jazyka slovanského. (To ještě není zdaleka všechno.) 'Mezi Čechy samými našli přímluvce také bratr jeho Albrecht, tak řečený Achilles, a bavorský kníže Ludvík, příjmím Bohatý. Nejdůležitější však mezi komponenty tohoto druhu byl francouzský král Karel VII.' A uprostřed všech těch mocichtivých pánů - dosavadní správce tohoto království Jiřík z Poděbrad. Podle případného vyjádření Františka Palackého se choval podle evangelia, 'opatrně jako had a nevinně jako holubice.'

'Nejdůležitější pramen moci, který se ocitnul v moci jeho, bylo ukládání a řízení sněmů obecných co jediné studnice vrchpráví národního. On pak užíval pramene tohoto mírně a stoudně. Když pak sjeli se stavové o suchých dnech adventních 14. prosince do Prahy v dosti valném počtu a počali mluviti o potřebě nového krále, jméno páně správcovo nebylo aspoň veřejně mezi kandidáty ani jmenováno.'

Jiří se svou kandidaturou nevystoupil. Zatím. Ze zkušenosti věděl, že je třeba pomalu. trpělivě. opatrně pracovat v pozadí. (Opatrně jako had, nevinně jako holubice.) Na začátku roku 1458 měl jednu poradu s českými pány za druhou. Sliboval, získával, kupoval si hlasy. Současně vydával na vzor volbu v Uhrách, kde se krále stal domácí, uherský šlechtic. Neúmyslnou, ale opravdu pouze čirou shodou okolností jeho nastávající zeť. (To byla vskutku jen a jen náhoda.) Volba českého krále dostávala stále mocnější nádech národní, vlastenecký. V únoru už to bylo ve veřejnosti známo - že pan správce uchází o českou korunu. A 9. března už o tom v Římě věděl i bývalý císařský sekretář, nyní už kardinál Eneáš Silvius Piccolomini. Jenomže sotva vešly ve známost první zprávy o Jiřího kandidatuře, tak začali pracovat jeho nepřátelé a obraceli se - k příčinám Ladislavovy nemoci. Jak to, že tak znenadání mladý, zdravý král zemřel? Jak ho mohl zahubit mor, když v Praze epidemie neřádila? Kdo měl nejvyšší zájem na jeho smrti? Kdo mohl krále zahubit? Kdo měl nejblíže ke králi než Jiří z Poděbrad? Na takové sugestivní otázky mohla být jenom jedna odpověď. Král Ladislav byl obětí vraždy! Ty pověsti začaly nejdřív vířit ve Vídni, kam se vrátili z Prahy královi pomocníci a lékaři. Nejprve krčili rameny a významně naznačovali tajemnosti okolo královy smrti, pak už podezření neskrývali a vypovídají hlasitě: 'Vrahem je pan správce!'