ZEMSKÝ SPRÁVCE - Kazatel Kapistrán

ZEMSKÝ SPRÁVCE

Na dnešní schůzce Toulek českou minulostí se potkáme s Jiřím, plným jménem 'z Kunštátu a na Poděbradech', v nové funkci. Už není pouhým spoluhejtmanem boleslavského kraje, ba ani vrchním hejtmanem poděbradské jednoty, dokonce ani správcem všech obcí českých příchylných k zákonu božímu (tedy kališnických). V roce 1452 byl jako dvaatřicetiletý zvolen na českém sněmu - zemským správcem. Funkční období: zatím na dva roky.

'My páni, rytíři, zemané i města vyzdvihujeme sobě a volíme za správce mocného a pravého v Království českém urozeného pána Jiří z Kunštátu a na Poděbradech, přidávajíce k němu pány Alše a Zdeňka ze Šternberka, Zbyňka Zajíce z Házmburka, Jindřicha z Michalovic, Jana ze Smiřic, Mikuláše Trčku z Lípy, Jana ze Soutic, Zdeňka Kostku z Postupic, Jakuba z Vřesovic, a z měst Vaňka z Kněžmostu a Bartoše Ptáčka ze Slaného, aby království řídili a spravovali podle práv, řádů a svobod starodávných koruny české, jak se jim nejlépe nejužitečněji bude zdáti: úřady a soudy aby osazovali, práva každému domáhali, chudému i bohatému pravdu i spravedlnost činili, loupeží silničních, válek svévolných neb jakýchkoli útoků neřádných žád-nému zdvíhati a činiti více nedopouštěli, kacířstva zjevná, bludy a falše, pálení a jiné neřády stavovali a tak zemi krotili a lidi v pokoj a jednotu i svornost vedli; abychom tím v pokoj a řád vniknouce tím snáze a spíše krále i arcibiskupa a tak hlavu světskou i duchovní míti mohli.'

Pravomoci zemského správce Jiřího byly skoro královské. Měl právo obsazovat úřady a soudy vhodnými osobami, spravovat královské důchody, jednat jménem země, pečovat o veřejnou bezpečnost. Klidně ho můžeme už v této době považovat za nekorunovaného českého krále, a nebudeme daleko od pravdy. Jiří měl tehdy už i dobré rodinné zázemí. Rok poté, co jeho první žena Kunhuta v šestadvaceti letech zemřela, se žení podruhé, 'a to s Johanou, dcerou pana Jana z Rožmitálu, seděním na Blatné, a sestrou Lva z Rožmitálu, jednoho z vůdců katolického panstva. Byla to paní znamenitých darů srdce i ducha, která svému manželovi vždy byla věrnou a laskavou družkou v dobách dobrých i zlých a ještě i po jeho smrti zasahovala velmi účinně a blahodárně v osudy svého národa.' Jiří byl sicepodobojí. tedy kališník, ale to mu nevadilo, že si bere katoličku. Ani Johaně to nevadilo, že se vdává za kališníka. Proč by mělo? Ostatně ukázalo se, že to byla velice šťastná volba. Jiří s Johankou totiž vytvořili manželskou dvojici, která vynikala nad jiné svými schopnostmi. Tento pár přímo ztělesňoval nové poměry v království. Jiřímu ten sňatek s dívkou z katolického rodu napomohl k porozumění s katolickými šlechtici, což bylo porozumění, které ho dovedlo nakonec až na český trůn.

'A tehdy, prošed Korutany a Štýrsko a pobyv nějaký čas ve Vídni, navštívil Království české arcimisionář Kapistrán. Kamkoli přicházel, všude kněží a lid s relikviemi svatých vycházeli jemu vstříc, jej co papežova vyslance a zvěstovatele pravdy, co nějakého velikého proroka i posla božího k sobě přijímali, ba jakoby svatý Petr aneb Pavel nebo jiný z apoštolů tudy cestoval, všickni obyvatelé se k němu hrnuli a třebas jen kraje roucha jeho dotknouti se dychtili, nemocné své snášejícíce k nohám jeho, z nichž prý nejednomu zdraví vráceno bylo.' Zdá se, že tento muž jménem Kapistrán, nazývaný podle svého rodiště, což bylo Capestrana u Neapole, působil u nás hotové pozdvižení. Ale nejenom u nás. Ta sláva horlivého kazatele se šířila doslova po celé Evropě. Na konci července 1451 se tento stařec (bylo mu tehdy už 66 let) objevil v Brně a svou výmluvností přiměl několik moravských šlechticů, aby se zřekli kalicha. 'Byl to muž postavy malé, suchý, hubený, utrmácený, pouhá kost a kůže, ale mysli stále jasné a bodré, ducha usedlého, silný v práci, velice učený a výmluvný. Kázával každodenně, rozjímal o věcech vysokých i hlubokých, k utěšení lidí učených i sprostných, jejich mysli vodil kam chtěl. K jeho kázání sbíhalo se denně lidstva do dvaceti i třiceti tisíc a pozorněji poslouchali jeho, až nerozumějíce, co mluvil, nežli tlumočníka, neb měl obyčej pronášeti řeč svou nejprv v latině celou, potom pak teprve dával místo tlumači. Vídeňané, když se dočkali jeho, v takovém davu hrnuli se k němu, že nikde jim ulice nestačily, muži a ženy tiskli se jedni přes druhé, a když spatřili toho muže, prolévali slzy radostí, spínali ruce k nebi a dobrořečili jemu.' Už přes vstupem do našich zemí byla Kapistránova image jedinečná. Kazatel oděný v hrubé houni a s jiskřícíma očima proklínal tento hříšný svět a hrozil tresty pekelnými. Kališníci sice bývali (co se mravů týká) na sebe dost přísní; jejich přísnost však byla ve srovnání s nároky tohoto mravokárce ubohým odvarem. 'Nikoli mečem, ale slovem božím podrobím Čechy opět Římu!' tento Kapistránův slib letěl papežovi do Říma. Na náměstí českých a moravských náměstí opět vzplály hranice a na nich shořely, ne, lidé to nebyli, Kapistrán se spokojil se šachovnicemi, kostkami, kartami. Ale také 'nemravné,' to jest světské rukopisy putovaly do plamenů. Rozvášněné ženy přibíhaly k ohni a vrhaly do plamenů (nikoli 'se do plamenů') - letěly tam pouze jejich ustříhané copy, a s nimi šperky a ozdoby šatů a čepců. Otec Kapistrán neváhal dokonce sám osobně stříhat mužům a ženám kadeře (zdály se mu příliš dlouhé a necudné), taky zkracoval dlouhé špičky u střevíců (protože i tyto výkřiky módy byly v rozporu s boží vůlí). Jak to věděl? - to už nikdo nezkoumal. 'A tak obcházeje Čechy, brzy v Rakousích, brzy v Bavořích, brzy v Sasích, Durynsku, Slezsku, v Polsku a na Moravě kázával skrze tlumočníka, zle nespokojen jsa, jestli ho kde u velikém davu a procesí nepřijímali; a jakkoli se zdál pohrdati světem podle nábožných řádů svých, toužil po vybraných jídlech a dobrém víně.'

Jiným kázal vodu, sám pil víno. nic nového pod sluncem. Ale šlo tomuto misionáři vskutku jenom o kadeře nebo o dlouhé špičky střevíců? Vlasy, vousy, vrkoče, zahnuté špičky škorní - to byly pro něj jenom ďábelské doplňky k hlavnímu projevu kacířství - ke kalichu. Nikdo neměl mít podle něj smilování s kališníky. Jsou to kacíři, proto jim je vyhlášen nemilosrdný boj! I syn je povinen povstat proti svému otci - kacíři! 'Pekelné tresty jsou přichystány pro všechny, kdož věří v kalich a v kompaktáta, tu marnou a zbytečnou třtinu!' Do prahy se Kapistrán neodvážil, jenom ji v kruzích obcházel a vystupoval jenom pod bezpečnou ochranou katolíků. Arcibiskupa Jana Rokycanu nazýval arcikacířem a zvířetem bezsmyslným, což si Rokycana nedal pochopitelně líbit a počastoval Kapistrána termíny jako pokrytec, tulák a svůdce lidu. Tuto slovní přestřelku ukončil pan zemský správce Jiří ostrým dopisem: 'Řeholníče! List z Tvé strany nás došlý podobá se více spisu hanlivému nežli psaní, aniž na řeholníka se sluší, aby (s odpuštěním) pln jsa jedovatých řečí sotva od způsobu šaška rozeznati se dal. A věru, mníš-li, že Tobě tak mluviti volno z moci té, kterouž od stolice apoštolské míti se chlubíš, uchyluješ se velice od smyslu svaté stolice té, která obyčej má počínati sobě vždy milosrdně a vlídně. Neboť i kdyby skutečně mistr Jan Rokycana byl nějak přestoupil meze slušnosti (čehož my však nevidíme aniž věřiti tomu můžeme), měla opatrnost muže nábožného mírniti se a neosopovati se tak náruživě, věda, že tvrdé slovo budívá vztek. Hlahol křiklavých řečí, kterýmiž ty, mniše, na cti utrháš nejvěrnějším učitelům našim, rozléhá se v uších našich odevšad - i nemůžeme se vynadiviti, že ke lžím takovým odvážil sis přitisknouti pečeť svou!'

Kapistránova mise od Čech neskončila zrovna velkým úspěchem. Ne, to je slabé slovo. Skončila krachem. Vzbudil proti sobě odpor nejenom u kališníků (což se dalo předpokládat), ale i u všech rozvážných lidí, kteří viděli v náboženské toleranci lék na bolest země, rozdělené náboženskými spory. 'Češi chrochtají jako kanci,' napsal Kapistránův životopisec, 'a skřípou zuby proti Kapistránovi, nemohou jej však zabít, ač by chtěli, protože věrní katolíci jej ochraňují jako v hlavě.' Z téhož pramene se dovídáme o pestrém sortimentu nadávek, kterými kazatel v soubojích s českými kacíři šermoval, jenomže nadávky a fanatické projevy nebyly ani v 15. století žádným přesvědčujícím argumentem. Což došlo i papežovu legátu Mikuláši Kusánskému. 'Ten uslyšev o prudkosti řečí Kapistránových, ulekl se a domlouval mu, aby drážděním podobojích nezavíral cesty jejich ke smíření.' 'A jakž pak je nazývati mám?, byl v rozpacích Kapistrán. 'Kacíři jsou buď oni, nebo my. Třetího nezbývá!'

Kapistrán nepřesvědčil ani jednu z vážných osobností. Získal jen pár odpadlíků od kalicha, ale hlavně proti sobě popudil většinu obyvatelstva. Lidé proti němu zpívali posměšné písně, a v Kroměříži dokonce namalovali na zeď k jeho potupě obraz. Co na něm bylo? Kapistrán. Kazatel visel za nohy mezi čerty a nahými, velice rozpustilými ženami.