ZIKMUND LUCEMBURSKÝ 14. 12. 1368 – 9. 12. 1437

Zikmund Lucemburský

Uherský král od 1387, český král od 1419, římský král od 1410, římský císař od 1433; syn Karla IV. a Alžběty Pomořanské, bratr Václava IV. a Jana Zhořeleckého, manžel Marie Uherské a Barbory Celské; otec Alžběty Lucemburské. 1373 obdržel Braniborsko a byl předurčen na polský trůn (1379 byl zasnouben s Marií, dcerou polského a uherského krále Ludvíka I.), v zápase o polskou korunu 1382 – 84 byl poražen. 1385 vpadl do Uher a 31. 3. 1387 dosáhl královské korunovace. Z finančních důvodů 1388 zastavil bratranci Joštovi Lucemburskému Braniborsko. Jako uherský panovník bojoval s Benátkami o dalmatské pobřeží a bránil expanzi osmanských Turků na Balkáně. 28. 9. 1396 byla Turky poražena jím zorganizovaná křížová výprava u Nikopole. 1401 byl zajat uherskými šlechtici a internován na hradě Siklos. Po propuštění podpořil českou vyšší šlechtu proti Václavu IV.., od něhož si 1402 vynutil jmenování správcem Českého království a fakticky vládl v Čechách, což vzbudilo značný odpor části českých obyvatel Po návratu do Uherska uklidnil poměry a podníti prudký hospodářský a kulturní rozvoj. Za základ panovníkovy ekonomické moci považoval města, která podporoval udělováním privilegií. Zastával podřízenost církve světské vládě. 1403 – 04 po sporu s papežem zakázal odvádět peněžní dávky kurii a sám se rozhodl obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských. Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta Falckého usiloval o římskou korunu. 21. 7. 1411 získal pět kurfiřtských hlasů a s Václavovým souhlasem se stal faktickým římským králem (slavnostní korunovace 8. 11. 1414 v Cáchách). 1411 zasnoubil dceru Alžbětu Albrechtu II. Habsburskému a vytvořil tak předpoklad pro pozdější spojení uherského, římského a českého trůnu. 1415 odstoupil Hohenzollernům Braniborsko. Jako římský panovník usiloval o reformu římské církve a odstranění papežského schizmatu. Proto podpořil svolání koncilu kostnického. Neúspěšně řešil české problémy. České dědictví se po smrti Václava IV. snažil získat kombinací politického a vojenského nátlaku, jím vedené křížové výpravy proti husitům skončily neúspěchem. 1431 jako světský protektor podpořil konání koncilu basilejského. V létě 1436 byl přijat po ujednání kompaktát a dalekosáhlých ústupcích za českého krále i husity. Poslední rok vlády věnoval plánům reformy vnitřního uspořádání Svaté říše římské.