ZKÁZA RODU SMIŘICKÝCH - Zřícenina Kumburku

ZKÁZA RODU SMIŘICKÝCH

Vímť já jeden krásný zámek nedaleko Jičína, ostává tam kováříček a má krásného syna. A v tom zámku panna byla, ovčáříčka milovala, milovala v tajnosti, přišla k němu v rychlosti.

Začneme u samotného činu. Kde jsme přestali před týdnem? Jedna zámecká slečna se měla ráda s jedním ovčákem? (On to nemusel být zrovna ovčák, tahle profese se stala v romantické literatuře módou teprve v 18. století, mohl to být klidně kovář. nebo třeba švec. prostě obyčejný poddaný. Hlavně když to byl pohledný kluk. A šikovný. (Nebo obojí.) Náš úkol zní: Najít takovou historickou příhodu, která by svým průběhem odpovídala ději v jedné z nejznámějších českých písniček. Zdali se taková našla? Inu, jedna by tu byla. Mikuláš Trčka. Hejtman Království českého. Zemřel v dubnu 1516. Byl majitelem zámku na Veliši (což je na dohled od Jičína), a tenhleten Mikuláš dal roku 1507 zazdít svou nevěrnou manželku, protože milovala jiného. Neříká se sice koho, ale proč by to nemohl být ten pastýř nebo někdo podobný? Ovšem je tu zádrhel - byla to manželka. Zazděná. Posléze. Přitom ale písnička tvrdí, že šlo o pannu. Mezi manželkou a pannou je jistý rozdíl. Aby se ta příhoda s nevěrnou manželkou pana Mikuláše stala námětem písničky Znám já jeden krásný zámek, tak by k tomu bylo třeba, aby se objevila v lidových pověstech. Ona se v nich však neobjevila. neobjevila.

V tom případě by tedy bylo lépe postupovat v pátrání opačně. Což znamená nehledat v historii, kolik panen (nebo manželek) bylo uvězněno pro nevěru (ono jich asi bylo víc), ale vypátrat, kterých těchto událostí si všimly lidové pověsti. Teď jenom najít v těch zaprášených knižních regálech plných sbírek nejrůznějších pověstí tu pravou.

Tady je: Jaroslav Mencl, Pověsti Jičínského kraje. Poměrně prostá. s ještě prostšími obrázky. Docela útlá, a přece: 'Na jičínském zámku žil před dávnými a dávnými lety rytíř Byl bohatý, pyšný a urozený. Měl dvě dcery - Meluzinu a Kateřinu. Starší Meluzina byla panna hodná, mírná, často poddané navštěvující, s nimi hovořící a jim pomáhající, rovněž se sama přírodou toulající a zpěvu ptáků naslouchající. (Prostě v kolektivu oblíbená.) Mladší Kateřina byla z jistého těsta. (Je to jasné: nesnášela Meluzininu popularitu.) Záviděla. Záviděla a čekala. Čekala na chvíli, kdy by mohla sestře ublížit. A ta chvíle přišla. Meluzina si zase jako obvykle vyšlápla kamsi za město do lesa, a tam - hle, setkala se s mládencem, vedoucím bujného koně.' Slovo dalo slovo, mladík jí porozprávěl takový menší horror, jak se splašil ve vsi kůň, všichni dostali ze zdivočelého zvířete strach, jenom on ne, jenom on si naň troufl a zkrotil ho, no prostě nevinná rozmluva, normálně si spolu povykládali a pak se rozešli a nikdy se už neviděli. Jenomže: Meluzinu sledovala mladší sestra, Kateřina. Mladíka samozřejmě neznala, ale patřičnou informaci jí poskytla kolemjdoucí stařena: 'To je přece Vít, kovářův.' A Kateřině to stačilo. Rychle se vrátila na zámek a ještě zatepla otci žalovala, že se Meluzina tajně schází - v lese! - s prostým mladíkem. Tatínek se rozzuřil a aniž si ověřil pravdivost onoho nařčení, dal milou Meluzinu ihned po jejím návratu internovat. Na hradě Kumburku. 'Mnoho let trvalo trápení chudery Meluziny. Plakávala ve svém neútulném obydlí, bědovala a lidé za větrných nocí naslouchali jejímu nářku: Meluzina, slyšíte? Ale ani když krutý otec po čase zemřel, z vězení se Meluzina nedostala. Kdyby se dostala, ujala by se - jako nejstarší dědička - celého panství. Což se Kateřině pochopitelně nezamlouvalo, a tak Meluzina trpěla v kumburské věži dál.'

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že postava jménem Meluzina není jen tak vycucána z palečku našeho prostého lidu. Byla to skutečná historická osobnost, leč nikoli české provenience. Její původ byl francouzský, tradovalo se o ní, že to je mořská panna, ale pravdě mnohem blíž je kategorie 'bílá paní.' Tato reálná francouzská šlechtična byla jakousi pramáti hraběcího rodu de Lusignan a zakladatelkou rodového sídla ve městě Lusignanu (podle tohoto města, rodu i hradu dostala Meluzina svoje jméno - ano, slovo Meluzina vzniklo z 'mčre de Lusignan,' popřípadě 'mčre de Lusigne.' Mčre de Lusigne - Meluzina. Tahleta historická Meluzína nebyla žádným osamělým bloudícím strašidlem, nýbrž matkou sedmi synů, z nichž dva dokonce zasedli na královský trůn, v Jeruzalémě a na Kypru.

Považovali jsme tento historickou odbočku za nutnou, leč nyní jest již načase vrátit se domů. Bohužel - bude to do míst nepříliš pohostinných, neboť věž na hradě Kumburku není zrovna prostředí, evokující představy o světlé budoucnosti. 'Vysvoboď mně - a vezmu si tě za muže!', tato slova adresovala Meluzina z okna svého nedobrovolného příbytku kolemjdoucím statným zbrojnošům a jejich ještě statnějšímu veliteli. Ten neváhal a souhlasil. Jenomže: souhlas je jedna věc, a dobýt dobře hlídaný Kumburk je věc druhá. Hrad vskutku vzdoroval celý den, ale nakonec (to už se stmívalo) vnikli dobyvatelé dovnitř. Jeden za zraněných obránců jim prozradil, kde je Meluzina uvězněna, takže teď už jenom rychle urazit zámek a dovnitř! Vpadli tam s pochodněmi, aby ji vysvobodili, jenomže vtom se vznítil kolem nich střelný prach, uložený v obrovských sudech, zahřměla obrovská rána a celý hrad vyletěl do povětří. Všichni našli na Kumburce smrt. Z hrdého, krásného místa zbyly pouhé zříceniny (něco je z nich vidět dodnes) a v těch se už honí jenom vítr. Déšť postupně smyl mnohou krev a taky vinu. Za nocí prý sedává na zbořené zdi sýček a v hlubokém temnu se ozývá jeho hrůzyplný hlas.

Třeba to tak bylo, třeba ne.