CATEGORII DOCUMENTE |
Bulgara | Ceha slovaca | Croata | Engleza | Estona | Finlandeza | Franceza |
Germana | Italiana | Letona | Lituaniana | Maghiara | Olandeza | Poloneza |
Sarba | Slovena | Spaniola | Suedeza | Turca | Ucraineana |
DOCUMENTE SIMILARE |
|
TERMENI importanti pentru acest document |
|
ZLATÁ BULA KARLOVA
| |
Zlatá bula Karla IV. |
143. schůzka Toulek českou minulostí nás zavede do doby, kdy Karel IV.
prohrál důležitý zápas. Čeští šlechtici mu zamítli Majestas, jakýsi zákoník,
nebo jinak: ústavu Českého království. Karel se ocitl před problémem, jak ten
zádrhel vyřešit. Smetl ho ze stolu velkorysým způsobem - prohlásil, že mu to
lejstro spadlo nešťastnou náhodou do ohně a tam shořelo, tím pádem se nemůže
projednávat.
'Pan císař, dokud ještě dlel v Čechách, moudře pozoroval a zjistil, že se
provádělo mnoho špatností a podvodů se zněním přísahy v českém zemském právu,
protože toto znění je nesmírně dlouhé a obtížné. Chtěje tedy zabrániti těmto
špatnostem a zmařit podvody zlých lidí, zkrátil s obecnou radou a souhlasem
pánů, šlechticů a vladyků Českého království toto znění přísahy a ustanovil,
aby takto zkrácené bylo zachováváno na zemském soudu na věčné časy. A je to
toto znění: Z čeho mne tento viní, v tom jsem nevinen. Tak mi pomáhej Bůh a
všichni boží svatí!'
Karlovi sice původní návrh zákoníku neprošel (dostal název Majestas Carolina),
ale to neznamená, že se nadobro vzdal. Pokračoval například rozhodně v tom, co
už jednou začal (při návratu z ciziny do svého království): v boji proti
majetkovým trestným činům. Na zemském sněmu vyhlásil poměrně inu, zvláštní
zákon. Proč zvláštní? Protože ten zákon stíhal ony zločiny nemilosrdně, bez
jakéhokoli slitování a hlavně: bez možnosti se třeba jednou, někdy v budoucnu
očistit. To znamená, že když jednou takový výtečník loupil, tak ztratil vůbec
to nejcennější. Ne, majetek to není, i když i o ten většinou přišel. Čest.
Takové staromódní slovo. Tu pozbyl. A to až do konce svého života. A
neodvolatelně.
'Kdokoli by z pánů, šlechticů, vladyků nebo měšťanů nebo kterákoli osoba
laická, ať kteréhokoli stavu nebo vynikajícího postavení, kdož by byl pro
zločin krádeže, lapkovství nebo loupeže obžalován a za psance prohlášen a z
tohoto zločinu se v dané lhůtě neospravedlnil anebo jestli jeho přečiny jsou
obecně známé a zřejmé, potom ať tento člověk je na věky bezectný a beze všeho
práva a ať není připuštěn k žádným právním nebo čestným úkonům.'
Žádná šance. Žádná naděje. Aspoň to tak vypadá, že nebyla. Ani když dotyčný
všechno napravil. Karel asi dobře věděl, proč byl tak tvrdý.
'Jestliže císař sám nebo jeho dědici nebo nástupci, čeští králové takovému
člověku odsouzenému, za psance prohlášenému nebo vypověděnému udělí odpuštění
toho, co spáchal, bude taková milost nebo vrácení cti považováno za
soukromoprávní - za podmínky, že onen člověk, kterému bylo dáno vrácení cti,
neutrpí ze shovívavosti panovníkovy časnou smrt, kterou pro své špatnosti
zasloužil, ale odškodní podle své majetkové možnosti ty, kterým způsobil škody.
Ale i když všechno nahradí, přesto nechť zůstane bezectným a bez práva i úcty
po celou dobu svého života.'
Císař Karel prosazoval právo u soudů přímo osobně, protože se jich často
účastnil a dokonce jim předsedal. Vykonával spravedlnost v praxi. Za jeho
nepřítomnosti v zemi (byl přece římským císařem a musel často úřadovat v
zahraničí) se u nás totiž velice rozmohlo lupičství. Když není kocour doma,
myši mají pré - říká staré české přísloví. Nevíme sice, jak přesně staré, ale
zdá se nám, že klidně mohlo vzniknout právě ve století Jana a Karla
Lucemburských. Lupiči tehdy řádili zvlášť v severních a východních Čechách, na
Litoměřicku a Hradecku. Říkalo se těm bandám 'loupežné roty.'
'Zejména na hradu Žampachu rytíř Jan ze Znojma' (on ve skutečnosti
nebyl ze Znojma, jak se domníval František Palacký, ale ze Smojna) 'ten
veliké působil lidu pokojnému zádavy' (jako že mu pouštěl žilou),
'netoliko kupecká zboží, ale i lidi zajímaje a výkupné na nich
vydíraje.' Kromě svého jména a přídomku měl tenhleten loupeživý rytíř
ještě přízvisko. Říkali mu Pancéř (nebo Pancíř), protože chodil neustále v
brnění. 'Pro udatnost neobyčejnou byl dříve od Karla IV. na rytíře pasován
i poctěn zlatým řetězem.' (Ten řetěz dostal za zásluhy při italském
tažení.) 'Nyní, když císař sám vydal se proti němu do pole, podařilo se
netoliko přemoci rotu jeho, ale i jeho samého zajmouti a uvězniti. Když ho pak
přivedli před Karla, hodil mu provaz, jímž oběšen býti měl, okolo krku, pravě,
že nemívá vždy zlatých řetízků na rozdávání.' Jiná verze tohoto příběhu, jak
ji zachytil Beneš Krabice z Weitmile, dokonce tvrdí, že císař oběsil milého
pána ze Žampachu vlastnoručně. A ještě další pramen uvádí, že oběšení se
vykonalo přímo na záslužném zlatém řetěze dotyčného. 'A nastal takový mír
v Českém království a ve všech sousedních zemích, jaký nepamatoval žádný věk a
o němž nikde v kronikách nebylo zapsáno.' (Bodejť - když je klid a mír,
tak se o tom kroniky ani nezmíní - zpráva, která neděsí, není žádná zpráva, tak
nějak platí zákon bulváru od středověku až do dneška.) 'Dříve veřejně se
zdržovali na hradech zběhové a hned zajímali toho, hned onoho a posílali je za
výkupné do Bavor, do Míšně, do Polska a do Rakous, a oni jim naopak. Chodilo
také spolu v jedné tlupě padesát nebo sto ozbrojených zběhů a působilo škody
nevinným. Od té doby se řízením Nejvyššího všechno uklidnilo a nastal dobrý a
nejlepší mír v Čechách, pokud žil svrchuřečený císař.'
S psaným zákoníkem Majestas Carolina Karel pohořel (a to doslova), zato
základní říšský zákon nakonec prosadil. Sice po více než ročních průtazích, ale
podařilo se mu to. Co bylo úhlavní myšlenkou tohoto říšského zákona? Například
nová pravidla pro volbu římskoněmeckých králů. Až do Karlova vlastního povýšení
se prakticky žádné nastolení na trůn v říši neobešlo bez rvaček, někdy i
krvavých. (Nakonec, když byl zvolen sám Karel IV., taky se opozice okamžitě
vytasila s protikrálem) Tahanice o vladařský stolec vznikaly proto, že pro
středověké rytíře bylo prostě obtížné přijmout demokratický volební princip
většiny hlasů. (I některým politikům dneška to dělá dost problémy - tedy
podřídit se většině.) Teprve Karlovi se podařilo tuto myšlenku prosadit. Podle
dokumentu, který Karel sepsal (později se jí začalo říkat podle zlaté pečeti
'Zlatá bula'), mělo římského krále volit celkem sedm kurfiřtů. Tři
kurfiřti byli duchovní a čtyři zase světští. Jako duchovní kurfiřti měli právo
hlasu arcibiskupové trevírský, kolínský a mohučský, přičemž první místo a hlas
měl arcibiskup z Trevíru; čtveřici světských volitelů tvořili král český,
falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský - mezi nimi první místo
patřilo českému králi, 'poněvadž je kníže korunovaný a pomazaný.'
Hned v úvodu Zlaté buly se zdůrazňuje výjimečné postavení českého krále. Ten
měl pečovat o to, aby se předcházelo neshodám mezi kurfiřty z dvojího titulu:
jako císař a jako český král-kurfiřt. Na říšských sněmech a jiných slavnostních
shromážděních v říši měl mít český král přednost před kterýmkoli jiným
přítomným králem. Patřil mu také úřad říšského arcičíšníka. Zlatá bula
uzákonila ještě další výsady pro českého panovníka a český stát: potvrzovala
svobodnou volbu českého krále českým sněmem v tom případě, když panovnický rod
a dědičnost českého trůnu vymřely po přeslici i po meči. U jiných trůnů
římského císařství to neplatilo. Když by vymřela dynastie saského,
braniborského a falckého kurfiřta, v tom případě náleželo do kompetence
římského panovníka, komu kurfiřtskou hodnost přenechá. Zato českým kurfiřtem se
za takové situace automaticky stával ten, koho svobodnou volbou - z říše
neovlivňovanou - přijala za krále česká šlechta. Což není maličkost, taková
právní drobnost, aspoň z hlediska české státnosti naprosto ne. On je totiž v
římskoněmecké ústavě - a ta platila formálně od dob Karla Lucemburka až do roku
1806, kdy Svatá říše římská zanikla - zachován důkaz, že naše země naprosto
nebyla pouhým přívěskem Německa, ani obyčejným lénem říše, což se často říkalo,
tedy hlavně od Němců zněl takový hlas, tím se argumentovalo, ale není to vůbec
pravda. Právě naopak - České království bylo svébytným státem, a ten si vůči
nesoudržnému impériu zachovával ojediněle privilegované postavení. Ta pozice
byla rozhodně nezávislejší než například pozice Saska, Braniborska, Falce a
jiných držav. Krále si Češi vybírali sami, bez cizího zasahování. Čestnou
funkci kurfiřtskou náš panovník prostě trvale držel, aniž ji od někoho musel
přijímat a aniž mu hrozilo, že o ni bude připraven.
Takže jak bychom mohli shrnout postavení českého krále vůči říši tak, jak se
ustálilo za vlády Karlovy? Mnoho výhod - žádné povinnosti - úplná svébytnost.
'Mezitím se ukázalo brzy, jak veliké zásluhy měla do sebe zlatá
bula.' Říkalo se jí buďto Zlatá bula Karlova, anebo taky Zlatá bula
německá, protože valná většina z jejích třiceti kapitol se týká německých
poměrů. 'Císaři způsobilo hojné protivenství a starosti - neb dílo
sebelepší, ježto provésti se dá bez odporu všelikého, málokdy veliké ceny bývá.
Nejvíce hněvala se knížata bavorská, žalujíce, že zákonem, který je vyloučil z
počtu kurfiřtů, veliká stala se jim křivda.' Kromě bavorských Wittelsbachů
se cítili poškozeni i Habsburkové. Ti taky zůstali mimo - císař si na ně
nevzpomněl, i když jejich mocenské postavení je spíš doporučovalo. Mezi všemi
Habsburky byl jeden, který se urazil přímo smrtelně, protože ho nevynechal
jenom císař a král, ale vlastní tchán. Otec jeho manželky. Když si bral
čtrnáctiletý rakouský vévoda Rudolf Habsburský Karlovu dceru Kateřinu, měla
nevěsta jedenáct let. O pět let později starý vévoda zemřel a uvolnil tak místo
mladému, právě dospělému ale hlavně přímo chorobně ctižádostivému synovi. Ten,
do hloubi dotčen tím, že na Habsburky nezbylo místo mezi kurfiřty, zosnoval
proti svému tchánovi sérii intrik. S pomocí padělaných listin se začal
odvolávat na výsady, které prý Rakousku udělil kdysi sám Caesar. Což bylo dost
krkolomné, ale tak úplně bezzubé zase ne, protože listiny skutečně existovaly.
Tedy ty falsifikáty. Kdosi neznámý je vyrobil přímo profesionálně. S těmi
padělky v rukou se Rudolf prohlásil za 'lombardského krále, vévodu alsaského
a švábského, říšského arcičíšníka,' a dokonce i za 'arcivévodu
císařského paláce,' což byla hodnost, o jaké nikdo nikdy neslyšel. Karel v
souladu s nálezem říšských knížat Rudolfovy listiny prostě zavrhl. To znamená,
že nerozsuzoval, jestli jsou ty listiny pravé nebo ne, tím se nezatěžoval,
prostě prohlásil, že privilegia porušují svým obsahem současná práva říše,
císaře i dalších osob a basta. Zakázal Rudolfovi užívat titulů, kterých se
svévolně zmocnil.
Co Rudolf? Poslechl ten mladík svého císaře a tchána? Nejenže neposlechl, ale
troufal si přejít dokonce do otevřeného střetu. V létě roku 1360. musel Karel
proti svému nezdárnému příbuznému poslat trestnou expedici, aby ho přiměl silou
k poslušnosti. 'Téhož roku císař uslyšel, že hrabě würtemberský, říšský
vazal, uzavřel spolek s rakouským vévodou Rudolfem, císařovým zetěm, proti
témuž císaři. Těžce pohoršen touto věrolomností, shromáždil veliké vojsko a
vytáhl s ním proti řečenému hraběti. Když zpustošil jeho země ohněm, vzal si to
onen hrabě k srdci a došel milosti, ačkoli pozdě po mnoha škodách. Podobně
učinil i rakouský vévoda. A císař jim pak zlo neoplatil zlem.'
Když se Karel po třetí ženil (jeho druhá manželka Anna Falcká zemřela jako
třiadvacetiletá), bylo jemu sedmatřicet a jeho nevěstě o třiadvacet méně. Svým
sňatkem Karel zase jednou Evropu překvapil. A nejenom tím, že se po císařově
boku objevilo čtrnáctiletá dívenka. Ještě svatbou v Budíně, kde Anna rostla u
své matky Kateřiny Uherské. Ona ta svatba měla takový no, pikantní přídech.
Tuhletu nevěstu si Karel už předtím vybral pro svého maličkého syna Václava.
Batole si mělo vzít slečnu. I na tehdejší poměry to byl trochu krkolomný nápad,
ale on stejně nevyšel. Ano, to už víme - lucemburský následník jako dvouletý
zemřel. V některých ohledech byl prostě Karel bez skrupulí. Plán, který mu
synova smrt překazila, dokončil sám. Čekal, že bude Anniným tchánem, ale
nakonec se stal jejím manželem. Že by šlo mezi těmi dvěma o lásku, to lze těžko
předpokládat. Motivem k tomu sňatku se stala naděje na několikerý okamžitý
zisk. Anna, dcera svídnického vévody, byla především dědičkou posledního
piastovského údělu, který ve Slezsku zůstával dosud mimo dosah české
svrchovanosti. To léno zatím spravoval Annin strýc, jenomže ten byl bez
mužského dědice a tak je měla převzít Anna. Dále byl tady fakt, že v tomto
děvčeti se Lucemburkům nabízelo sblížení s uherským královským dvorem: Anna
byla neteří uherského krále Ludvíka. Výhod tedy viděl Karel hodně a tak
neváhal. Novomanželka ale zatím stejně pobývala spíš v Budíně, a tak se stalo,
že první dítě porodila, až když jí bylo devatenáct let. Dostalo jméno po
babičce - Eliška. A za necelé tři roky nato.
'Léta Páně 1361. - 26. měsíce února, když se pan císař se svou manželkou,
paní císařovnou Annou, zdržoval v městě Norimberku - narodil se jim v pátek
syn, jemuž bylo u křtu dáno jménem Václav.' 'Radost otcova nad tím
byla nevýslovná; jí uchvácen psal i volal celému světu, zvláště pak Čechům:
Máme syna, dědice, nástupce trůnu, jásejte, věrní milí!'
'Konečně se narodil říši pravý dědic její a rozbroje o nástupce na trůnu
že vlast více v nebezpečí neuvedou. Dítě, jsouc postavy statné, slibovalo
dlouhé živobytí. Z vděčnosti za boží toto nadělení zamýšleli zprvu císař i
císařovna nastoupiti slavnou pouť do Cách osobně - když to pak nešlo, dal Karel
novorozence zvážiti, váhu jeho (16 hřiven ryzího zlata) poslal kostelu v
Cáchách na jméno Karla Velikého postavenému.'
Šestnáct hřiven. jaká asi byla Václavova porodní váha? Jedna hřivna neboli
marca vážila 216 gramů drahého kovu. 216krát 16 rovná se 3 kilogramy 45
dekagramů. Nedonošený tedy český princ rozhodně nebyl. 'Křest nového
kralevice odbýván se slavnostmi neobyčejnými. Mohučský arcibiskup konal jej u
přítomnosti dalších dvou arcibiskupů, kolínského a pražského, a shromáždění
skvělého ze všech končin světa. Z té příčiny přivezeny také svátosti říšské z
Karlštejna do Norimberka a ukazovány lidu. Po celým osm dní nepřestávaly potom
turnaje, divadla, tance i jiné veřejné radovánky.' Navíc Karel odpustil
rodnému městu svého synka všechny berně, prostě vyhlásil tam jakési daňové
prázdniny, a udělil tam v rozsáhlé amnestii všem vězňům milost.
Pro Rudolfa Habsburského, což byl vlastně švagr toho královského mrněte, bylo
Václavovo narození drtivou ranou. On totiž příchod lucemburského dědice
definitivně zmařil všecko, o čem Rudolf snil za svých neklidných nocí - ano, že
by se totiž za příznivých okolností mohl sám ocitnout na českém nebo dokonce
říšském trůně. Taková eventualita přicházela v úvahu - samozřejmě jen tehdy,
pokud by tchán (tedy císař Karel IV.) zemřel a nezanechal mužského potomka.
Celá ta povedená kalkulace teď ale padla, no a zbývala už jenom, poslední
možnost. A to: vystoupit proti císaři tvrdě a co možná nejrychleji. Dobře, ale
- pod jakou záminkou? Jde-li o záminku, ta se v politice vždycky najde. Stačí
ji jenom tak nějak poctivě hledat.
'Za příčinou slova urážlivého, kterým prý si Karel dovolil pojmenovati
matku krále Ludvíka Uherského a dceru polského krále Kazimíra, oba ti králové
chystali se k válce.' Co to bylo za urážlivé slovo, to už kroniky ani
dějepisci raději neříkají. 'Do spolku svého přitáhli pak jak vévodu
rakouského Rudolfa, tak i Menharta Bavorského a Tyrolského. V Budíně uzavřeli
smlouvu, kterak by rozděleny měly býti ty země mezi sebou, jichž na Karlovi
dobudou. Bezuzdnou ctižádostí opojený vévoda Rudolf až i toho se nadál, že
přitom císařskou korunu z hlavy tchánovy posadí na svou vlastní.' Začalo
být horko ve středu Evropy. Foukáním do cizího ohně se Rudolfovi podařilo málem
vyvolat válku. Karel musel mobilizovat, aby čelil hrozícímu vpádu té velké
uhersko-polsko-rakouské koalice. Díky císařově obratnosti z toho mraku
nezapršelo, ale stav krajního napětí na našich hranicích trval až do jara 1363.
Jestliže se českému panovníkovi podařilo nakonec roztržku urovnat, tak to bylo
díky osvědčenému manévru: dalšímu sňatku.
'Velká žalost nastala císaři tím, že manželka jeho Anna Svídnická zemřela
11.července roku 1362. v šestinedělí i s novorozeňátkem svým.' Od Anniny
smrti však neuplynulo ani tři čtvrtě roku, a Karel slavil svoji čtvrtou svatbu.
Bylo mu sedmačtyřicet, zatímco nevěstě bylo nějak mezi patnácti až sedmnácti,
ono se neví přesně, kolik jí bylo let. 'Karel IV. zrušil spolek proti němu
namířený tím, že podal se k manželství mladé kněžně Elišce Pomořanské, vnučce
krále Kazimíra. Nabízení to přijato s potěšením a v Krakově pak slavena čtvrtá
císařova svatba s velikou slavností a nádherou. Tím byl pojištěn pokoj mezi
Českým královstvím a Polskem, a král Kazimír staral se napotom, že i uherský
král Ludvík choval se na čas pokojně.' Rudolf se najednou ocitl v izolaci.
A hned nato ho naděje na zajímavý územní zisk přiměla, aby toho odboje nechal.
Copak Karel Rudolfovi slíbil? Nejenom slíbil - on mu to taky dal. Uvolnil se
totiž trůn v Tyrolích - což byla pro Karla dobrá příležitost, jako svého
dotěrného zetě odbýt. Tu máš Tyroly, synku, hrej si a neobtěžuj. Sešli se v
Brně a pěkně to spolu upekli. Že budou Tyroly připojeny k rakouskému vévodství.
A díky tomu je Tyrolsko až do dneška součástí Rakouské spolkové republiky.
Tečka za tím dlouhým dramatem, které odpoutávalo císařovu pozornost od daleko
důležitějších problémů, se dostavila o rok později. Šestadvacetiletý rakouský
vévoda, kterého si Karel vybral za zetě nejspíš omylem, náhle zemřel.
'Opravdu málo chváliti se může císařovo přání, aby syna svého viděl hned
také skutečným králem a tudíž aby ho i korunovati mohl. Jalový byl zámysl jeho,
že si přál pojištěnu míti dědičnost trůnu a Čechy aby byly uchráněny od
záhubného mezivládí - vždyť Václava nemohla již nikterak minouti koruna v
budoucnosti. Zjevila se tím jen Karlova zvláštní křehkost a záliba ve své krvi.
Zejména Arnošt arcibiskup se dlouho zdráhal povoliti žádosti císařově.'
'Korunování,' měl se vyjádřit Arnošt z Pardubic, 'není pouhý
marný obřad a neuděluje pouze práva, nýbrž ukládá i povinnosti, jichž dítě ne
hned cele vědomo si býti může.' Také fingovaný list maličkého Václava
Karlovi Čtvrtému (nejspíš ho vyhotovil arcibiskup Arnošt) dal průchod
nesouhlasu s tím prázdným korunovačním aktem, které se týkalo dítěte, sotva
odrostlého plenkám. To děcko samozřejmě nemělo a nemohlo mít o významu toho
obřadu vůbec pojem. Arnoštův nesouhlas však nebyl nic platný. 'Nakonec
provedl císař vůli svou přece a v den svatého Víta, 15.června 1363. roku korunován
jest Václav v arcibiskupském kostele pražském.' Václavova korunovace
českým králem se stala předmětem přímo sžíravé kritiky všech lucemburských
nepřátel. O celé té slavné korunovaci napsal takovou, no, dejme tomu reportáž
pražský kanovník Pavel Žídek, a protože svůj spis jménem Spravovna sepsal
česky, i my jej uvedeme v češtině. Se vším všudy. I se slovem, které v dnešních
slovnících označujeme jako 'vulg.', tedy vulgární, které však našim
předkům zřejmě jako takové nepřišlo.
'Když byl ve dvú letú, tehdy korunován jest na hradě a v té chvíli plakal
náramně a zesral oltář svatého Mauricí na hradě, až jeden pekař dal mu koláček,
teprv se utajil.'
No, a my si myslíme, že lépe jsme dnes ani skončit nemohli.
Politica de confidentialitate | Termeni si conditii de utilizare |
Vizualizari: 832
Importanta:
Termeni si conditii de utilizare | Contact
© SCRIGROUP 2024 . All rights reserved