ZLATÁ PRAHA

ZLATÁ PRAHA

Ze dřeva byla Praha, když práh jí poprvé kladla kněžna Libuše, chtíc, město by vzrůstalo výš. Z mramoru potom stála, když v plném nádhery lesku vztyčila nad nebes báň staveb a věží svých hrot. Nyní již z mramoru není ni ze dřeva: stala se zlatou, co jsi se trvale v ní usídlil Rudolfe, Ty!

No. Klenot české literatury tohleto zrovna není, tohleto, nicméně královéhradecký měšťan Petr Capella z Elbinku si těmito verši získal věčnou slávu. Přihodilo se mu to, jelikož jako první přiřkl Praze přívlastek 'zlatá.' Císař pán z toho radost ale neměl, neboť ta básnička nebyla pro něho. Poeta v ní panovníka oslovuje - Rudolfe, Ty!, ale hlavně oslavuje, nikoli však Rudolfa, leč svatbu lékaře Jana Koita z Bílé Hory, kterýžto si bral za ženu Ludmilu, dceru našeho starého známého doktora Tadeáše Hájka z Hájku. Neopomněl přitom s patřičnou dávkou pochlebenství spojit velký vzestup Prahy s trvalou přítomností císaře Rudolfa II.

Tak jednoznačně devótně neznělo žádné jiné známé svědectví o Praze kolem roku 1600, i když jinak si překotný růst významu tohoto města uvědomovali téměř všichni současníci. Kupříkladu takový Hipolyt Guarinoni. Ten byl propuštěn císařem z dvorských služeb v jedné z temných chvil panovníkových roku. Dostal padáka, na hodinu. Znelíbil se. Pod dojmem své náhlé nezaměstnanosti si vybral Prahu jako výstražný příklad zpustlosti lidského pokolení.

Úplně jiný náhled měl na hlavní město protestantský farář u svatého Michala v Novém Městě pražském Bartoloměj Martinides. Ten patřil totiž k jeho věrným obdivovatelům. Roku 1615 vydal tiskem svého průvodce po Praze: !Popis nejvznešenějšího a nejozdobněji upraveného královského města Prahy.' Rovněž Tycho Brahe, dánský hvězdář, naši metropoli vychvaloval pro její krásu a příhodnost jejího klimatu. A naopak - vzdělaný anglický cestovatel Fynes Moryson ve svém spise nemilosrdně odhaloval vážné nedostatky v pestré měšťanské zástavbě, v zanedbávané čistotě veřejných prostranství, jakož i v pohostinství. 'Praha se vlastně skládá ze tří měst, z nichž každé je ohrazeno, přesto však nevyniká pevností. Pokud by puch ulic nezahnal Turky nebo pokud by se jim nepostavili v poli, lze v opevnění skládat jen pramalou naději. Ulice jsou špinavé, je tu několik malých náměstí, některá stavení jsou z cihel, povětšině však ze dřeva a u hlíny; postavena jsou s malým půvabem a umem, stěny jsou sroubovány z celých stromů, tak jak je svezli z lesa, přičemž zbytky kůry lze leckde spatřit z obou stran.

Vltava přes zimu zamrzá tak, že unese i dvoukolové káry, pročež z ní vyřezávají velké kostky ledu a ukládají je do sklepů pro císaře a prince, a ti si led dávají v létě do vína, což mu podle mě ani na lahodnosti ani na prospěšnosti zdraví nepřidá, neb teplota podnebí a síla českého vína (jež je drobné a trpké) nevyžaduje takového chlazení.

V hospodách žádají za krmi asi tak šest českých grošů, leč obvykle jídlo nepřipravují za předem stanovenou cenu, jako to činí v Němcích, nýbrž co si kdo objedná, to mu udělají, a sluha, jenž všechny věci nakupuje mimo dům, předloží potom oučet. Já velice příhodně jídával u jednoho měšťana za půldruhého tolaru týdně. Měl jsem tu také naložené oustřice; když se k tomu náhodou namanul jeden český mladík, požádal kupce, aby mu jich dal plnou misku, jež obnášela dobrých dvacet oustřic. Ježto mu zachutnaly, objednal dalších pět talířů, jeden za druhým, což mu pak kupec napočítal na pět tolarů. Ta drahota mu jistě byla stejně málo outěšlivá, jako ho předtím utěšila chuť oustřic.'

Česká a zároveň císařská metropole se však mohla pochlubit i jednou zvláštní atrakcí. Byla to roztodivná zvířata a ptáci - v našem hlavním městě taková hezká a velice dlouhá tradice. 'V iluminovaném Vyšehradském kodexu krále Vratislava II. z roku 1085 je u písmene D vmalována miniatura knížete Václava. Patron naší země je zobrazen na skládací stoličce, jejíž zkřížené nohy jsou nahoře zakončeny lvími hlavami a dole tlapami. Lev skutečně patřil k nejstarším symbolům českých králů a byl chován na panovnických dvorech mnohem dříve, než nám to přisuzuje nepříliš originální pověst o rytíři Bruncvíkovi z poloviny 13. století. Krátce po vzniku této pověsti, v roce 1280., koupila královna Kunhuta, vdova po Přemyslu Otakarovi Druhém od benátského dodavatele Michala Buldy párek lvů, a nejenomže se nikdo nepodivoval nad exotičností těchto šelem na Pražském hradě, ale nikomu to nestálo ani za pouhé zaznamenání, takže dnes o tom víme jen díky královnině liknavosti s placením. Pak nemáme být národem dlužníků, když ani první dámy neplatily jak měly. ale zůstaňme u toho lva. (Lví historii vypátrali v Knize Jiřího Horáka o staré Praze.) Básník a kronikář Vavřinec z Březové (ten patřil do doby husitské, v níž působil jako písař na Novoměstské radnici a jako universitní mistr) sestavil pro krále Václava IV. nejstarší český snář. V něm uvádí, že pokud by se snad panovníkovi zdálo o nějakém tom lvu, tak že poté dosáhne velikého a nečekaného úspěchu. Pokud můžeme posuzovat Václavovu vládu, muselo se mu o lvech zdát dost řídce. Ovšem nejenom lvi pobývali na Pražském hradě (tedy kromě pana krále a jeho spolupracovníků). Běžně tu byli chováni i tygři, leopardi, orli a medvědi. Lvy krále Václava IV. opatroval lvář Matěj. Víme o něm kvůli zmínce, že když panovník v roce 1382 přesídlil z Hradu do Králova Dvora na Starém Městě, tak se s ním přestěhovali i lvi a jejich ošetřovatel. Dalším důvodem pro zprávy o královských šelmách už bylo jenom nějaké neštěstí. V kronice Mikuláše Dačického z Heslova najdeme ke dni 24. března roku 1477 tento stručný záznam:

'V pondělí před Matky Boží zvěstováním lev udávil dítě v Praze; bylo v červené sukni; a chtíce ho zase vylúditi, táhli samici za hrdlo, i udávili ji.' Podobně neradostnou informaci jsme se dočetli v korespondenci Jiřího Schweinitze z Koblence arciknížeti Ferdinandovi - to se psal rok 1548. Schweinitz pro arciknížete vyjednávat dlouho s jedním gdaňským obchodníkem o zakoupení lvice, a když ji konečně získal, musel místodržícímu vladaři v Praze sdělit , že lvice cestou ve slezské Lehnici náhle zcepeněla. 'Císaři náležejí dvě zdí obehnané obory,' dozvídáme se opět od všímavého Angličana Morysona. 'Jedna z nich sluje Stella,' což je po česku Hvězda, nachází se v místech, které co nevidět vstoupí do našich dějin, totiž na Bílé hoře, 'protože stromy tu zasázeli do hvězdicových outvarů a také malý zámeček uvnitř je podobně postaven, s šesti cípy do tvary hvězdy.' Bylo to dílo Ferdinanda, později zvaného Tyrolský. 'Zde chová císař (myslí se Rudolf II.) dvanáct velbloudů, indického osla, žlutého, celého kosmatého a s chlupy na hubě jako lev. Dále indické tele a dva gepardy, kteří prý jsou krotcí, pokud taková šelma může být krotká. Jsou žlutí a černě tečkovaní, hlavu mají zčásti jako lev a zčásti jako kočka, ocas je kočičí, tělo mají jako chrti. Když lovci vyrážejí na hon, na zavolání za ně vyskočí a sedí na zadku koní jako psi. Běh mají náramně rychlý, takže snadno uštvou i jelena.'

Ale abychom nezamluvili erbovní zvířata českého pana krále. Právě pro lvy byl vybudován nad západním koncem Jeleního příkopu u Prašného mostu Lví dvůr. Ona to byla jakási miniaturní zoologická zahrada s dravou zvěří, jejíž kotce s malými výběhy byly obehnány po jedné straně vysokou zdí s vyhlídkovým ochozem v patře, kam se vstupovalo po točitých schodech. Silný muž, který byl pověřen ošetřováním šelem, se jmenoval Ludmila Nebeská. nebyl to totiž silný muž, ale silná žena. Po ní nastoupila její dcera Otýlie. Emancipace po rudolfinsku. Zásobování Lvího dvora bylo svěřeno Židům ze staroměstského ghetta. Podle císařského nařízení odváděli denně na pro každou šelmu dvě libry hovězího nebo telecího, tedy asi kilogram čerstvého masa. Za Rudolfa II. se Lví dvůr podstatně rozšířil - zděné i dřevěné kotce se táhly podél severního svahu Jeleního příkopu až ke Královskému letohrádku. Císař toužil po nových a nových exemplářích. Kdo si ho chtěl naklonit, tak mu nějakou tu vzácnou šelmu přivezl darem. Když na Pražský hrad dorazilo kupříkladu poselstvo ruského cara Fjodora I. (syna Ivana Hrozného), přivezlo kromě dalších darů tři leopardy. 'Ani tomuto reprezentačnímu zvěřinci se nevyhýbalo neštěstí,' zjišťujeme v knize Jiřího Horáka. '15. ledna 1583 zde leopard zle potrhal jakéhosi muže a ještě hůře neznámou ženu, která těžkému zranění podlehla. Nejeden šrám utržil i lvář.' Po poslední tragické události se začala o šelmy ve Lvím dvoře starat proslulá Laurenciana Pylmannová. Pečovat o lvy bylo velice výnosné, plat byl mnohem vyšší než některé úřady a služby z dvora, zastávané šlechtici. Paní Laurencianě patřil ve Vlašské ulici pěkný dům, který byl osvobozen od veškerých daní a poplatků a navíc ještě dostávala každý rok nové šaty. Lvářka požívala mimořádné přízně všemocného Rudolfova komorníka Langa, byla častým hostem jeho velkolepých hostin, na oplátku ho zásobovala dvorními klepy a novinkami. Největšího lva Mohameda si ochočila tak, že za ní běhal poslušně jako pes, dokonce na něm jezdila po dvoře zvěřince a nechávala ho proskakovat obručí. 'Turecký vyslanec, kterému ukazoval císař Rudolf II. Lví dvůr, poznamenal, že když u nich předvádějí šelmy sultánovi, přední velmoži žádají, aby s nimi mohli zápasit. Císař to považoval za výzvu a obrátil se na své dvořany. Z družiny vystoupil mladý rytíř z rodu Hanibalců a chtěl se utkat se druhým největším lvem. Císař souhlasil a rytíř, ozbrojený jenom lehkým oštěpem, vstoupil do výběhu. Tam se na něho lev vztekle obořil, rytíř obratně uskočil a vší silou mu vrazil oštěp do hrudi, takže lev byl na místě mrtev. Když potom skolené zvíře otevřeli, viděli, že mu oštěp probodl přesně srdce. Císař odměnil odvážného Hanibalce zlatým řetězem a vždy jej pak před ostatními šlechtici vyznamenával zvláštní přízní.' (Dnešní politikové na rozdíl od těch rudolfinských se vyznačují srdnatostí většinou pouze verbální.)

Sláva pražského Lvího dvora byla ale jenom dočasná. Po Rudolfově smrti rychle pohasla - s novým císařem se zvěřinec přestěhoval do Vídně. Poslední dva tygry od pruského panovníka tam měl ještě císař Leopold I. a po nich obýval věhlasný Lví dvůr už jenom párek opelichaných medvědů. 'V době jeho největšího rozkvětu Rudolfův astronom a také hvězdopravec Tycho Brahe císaři předpověděl, že život největšího lva Mohameda (jinak oblíbence paní Laurenciany), je osudově spojený s životem samotného vladaře.' A opravdu byl. Astrologické proroctví se kupodivu naplnilo. Když stařičký lev Mohamed 19. ledna roku 1612 sešlostí věkem pošel, přežil ho šedesátiletý císař Rudolf II. - pouze o jediný den.