ZNÁM JÁ JEDEN KRÁSNÝ ZÁMEK - Zámek Humprecht

ZNÁM JÁ JEDEN KRÁSNÝ ZÁMEK

Nyčko, dětičky, vám dám něco na památku. (Pozor, rozehrálo se nám tady divadlo.) Podnes nemoh jsem se od těchto peněz odloučit - ale do hrobu je s sebou nevezmu. Z vás, Václave a Verunko, mám dnes takovou radost. a proto dám tobě, můj vnuku, na památku ten jeden dukát, kterej jsem dostal od našeho císaře pána, a ten jeden ruskej peníz! A tobě, Verunko, dám ty druhý dva! Ty vám přinesou štěstí a boží požehnání!

Štědrý dědeček se jmenuje Petr, příjmením Dubský, profesí výměnkář. Obdarovaní jsou, jak už z kontextu vyplývá, vnučka a vnuk.

Zaplať vám to pámbu, dědečku. A dej vám pámbu ještě dlouhýho věku. Vše se odehrává v dějství druhém, v šenkovně honické hospody (ve skutečnosti cerhonické, tam se autor narodil). Zelená kachlová kamna spolu s kruchtou pro muzikanty vytvářejí atmosféru staročeské vesnice. na zdích svícny ze dřeva a v nich lojové svíčky. u stolů sedí sousedská společnost.

Ale to mi, dětičky, ještě musíte slíbit, že ty peníze odevzdáte svýmu nejstaršímu dítěti, aby zůstaly na věčný časy v naší famílii na památku, aby ještě vaši vnuci a pravnuci věděli, že jejich praděd vezl z Protivína do Čimelic ty dva slavné císaře a monarchy! - To vám, dědečku, slibujem!

Volá se, ať žije náš dědeček, ať žije, výkřiky, dialogy, smích. Furiantský smích. Však se ta hra taky jmenuje Naši furianti. Sepsal ji v roce 1887 Ladislav Stroupežnický.

I dejž to pámbu, lidičky, dejž to pámbu, a taky vám za to, že mě máte tak rádi! - Ale když jsem dnes tak rozveselen jako za svejch mladejch časů, tak vám, lidičky, ještě zazpívám jednu starodávnou písničku, kterou jsem před muzikou zpívával, když jsem si svou nebožku Marjánku namlouval. Leží tam už patnáct let za tou bílou zdí radotickýho hřbitova. Ať se jí po této její zamilované písničce tráva na hrobě zazelená, aby věděla, že ten její starej pořád na ni vzpomíná.

A starý Petr Dubský uprostřed jeviště zpívá písničku, která má tato slova:

Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína a v tom zámku jest ovčáček, má překrásnýho syna. A v tom zámku jedna panna, ta ovčáčka milovala, psala jemu v tajnosti psaní plné radosti.

Pěkná melodie. A docela milý text. Však je to text o lásce, ba dokonce nezastřeně o milování. Taková melodie a takový text se člověku zavrtají kamsi do šedé kůry mozkové (nebo ještě hlouběji) a tam uvízne a drží se tam den. dva dny. týden. A nepustí. To se člověk třeba probudí a už při snídani se přistihne, že si ji pobrukuje. A na ulici, když někdo není zrovna v dohledu, tak si ji zapíská. Znám já jeden krásný zámek. Písnička.

Písnička? Nebyla ona to nakonec básnička? Básnička jako předchůdce písničky? Anebo to snad bylo naopak?

Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína. Snad je to ten zámek z písně, která takhle počíná.

Tak je to jasné. Nejprve byla písnička. Asi to tak bude. Básník na ni reaguje. Básník. ale kterýpak to byl?

Co je v písni, také žije, po tom zámku teskno mi je, do sosnových lesů zadul ze zámecké věže roh.

Tu básničku napsal Fráňa Šrámek. Dnes už nejspíš ne, ale kdysi. kdysi to býval pěvec lásky, zamilovaných, životních ideálů - a hlavně stříbrného větru.

Ovčáček, ten stádo pase, tím ovčáčkem já jsem byl, když jsem jednou ovce pásl tu roh v zámku zatroubil, do čtyř stran a nejvíc ke mně, tu mi bylo přetajemně, když jsem večer přihnal domů, už jsem s mámou nemluvil.

Je to ale úplně jiný příběh než ten o panně ze zámku, jež ovčáčka milovala.

Co tam, hochu, dvorkem bloumáš, dávno už je k spaní čas, pak je ráno, vstávej hochu, a já ženu ovce zas, vyháníš a zpíváš chválu, zapískáš i na píšťalu, tenkrát když jsem ovce vyhnal, píšťale se nechtělo.

Ne, pořád nic. Žádná stopa, po které se básník někdy snad na začátku minulého století vydal.

Ovčáček, ten stádo pase, nestarej se, hlídá pes, ovčáček se k zámku dívá, přes zámek až do nebes: jděte přes les, přes sosnový, dojdete až k ovčáčkovi, toho zámku krásná paní, že vás pro něj posílá.

Pozor, je tu první zmínka. Nepatrná. Ale aspoň nějaká.

Nikdo nejde pro ovčáka přes sosnový, temný les, vydíral si srdce z těla, jak se díval do nebes. Dlouho mlčel. Jednou ale vyplakal to na píšťale. Teď to po něm naše sosny v navečerech hrávají.

Jak to vlastně bylo s tou utajenou láskou 'zámecké panny' a obyčejného ovčáčka? Bylo mezi nimi něco? Stalo se cosi. A co to bylo?

Ta Šrámkova básnička má úplně nahoře, nade všemi verši, motto. Takové záhlaví: ' 'Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína. Píseň ze Sobotecka.' Což by znamenalo, že písnička, která básníka ponoukla k básnění, se narodila na Sobotecku, a tím zámkem nemůže být nic jiného než - Humprecht. Vypadá to tak. Ale jakpak se dostala písnička od Sobotky do hry Naši furianti, která se přece odehrává v jižních Čechách? Někdy v době, kdy měly Furianti premiéru, byla v jednom listě uveřejněna Stroupežnického literární zpověď. 'Při spisování hry Naši furianti měl jsem prostě snahu podati a zachovati, pokud možno, věrný obraz života, jak byl v jihočeské vesnici v letech šedesátých devatenáctého století.' Jenže Sobotka leží na Jičínsku. Severovýchod Čech. Vysvětlení není zase moc složité. Stroupežnický vzpomíná, jak jednou dostal od jakési staré ženy z Pardubicka špalíček lidových písní, svázaných do malé knížky, a tam také nalezl i píseň o krásném zámku. Zalíbila se mu a proto ji použil v jedné ze svých příštích her. Tak se dostala do Našich furiantů. Namísto jednoho tu však máme hned druhý problém: Proč si Šrámek myslel, že Humprecht nad Sobotkou je tím zámkem z písničky? A je jím skutečně?