ZPŮSOB TO, KRÁLI FRIDŘIŠE - Královský lusthaus na Bílé hoře

'ZPŮSOB TO, KRÁLI FRIDŘIŠE!'

'Když v pondělí 26. srpna roku 1619. jednomyslně a beze všeho sporu hlasové všech tří stavů Království českého se vyslovili a kurfiřt falcký od nich za krále zvolen byl, tedy na osvědčení k Bohu vděčnosti povinné z takového dobrodiní a přítomnosti jeho božské v tom jednání bylo poděkováno Pánu Bohu veršem z písně kancionálu bratrského a potom druhou písničkou v jazyku německém. Při tom zpívání poklekli všickni na kolena a chválili Boha s díků činěním, že ráčil jim pána a vrchnost ukázati a poznati dáti, a to beze všech hádek a roztržitostí.'

Důvodů pro Fridrichovo zvolení bylo mnoho: Byl významným spojencem českých stavů. Od začátku jejich povstání vynaložil hodně snahy na podporu jejich věci ve světě. Hlavně se připomínalo, jak zprostředkoval první vojenskou pomoc, 'vyslání lidu mansfeldského.' Čeští politikové si také Fridricha považovali jako hlavy Unie protestantských knížat a stavů, což bylo sdružení, které od svého vzniku v roce 1608 tvořilo v říši významnou sílu. Viděli v něm politika, který má rozsáhlé diplomatické styky v celé Evropě. Vyskytovaly se i poněkud přehnané představy o bohatství jeho držav, především Rýnské Falce (což není prosím tesařský ani zednický zářez či záhyb původem z Porýní, nýbrž historické území v Německu na středním Rýnu). Největší důraz však čeští stavové kladli na jeho příbuzenské svazky. Byl totiž zetěm samotného anglického krále Jakuba I. z rodu Stuartů. Přes svou ženu Alžbětu Stuartovnu spřízněn i s královským dánským rodem - Alžbětina maminka se jmenovala Anna Dánská a byla to sestra dánského krále.

Jeho strýčkem byl čelný představitel nizozemské politiky princ Mořic Oranžský. Hlavně od anglického krále si čeští stavové slibovali vydatnou pomoc. Předpokládali, že nenechá svou dceru, českou královnu, na holičkách. Přitom (kdyby ovšem chtěli) mohli si povšimnout už během prvního roku povstání, že anglický panovník se k jejich věci staví víc než chladně. On totiž mezitím rozehrál docela jinou, vyšší hru se Španělskem, se kterým se hodlal sblížit, a nějaké nápadné paktování se s povstalci proti katolickému králi mu do toho scénáře nezapadalo. Ale ani nizozemské příbuzenstvo nemohlo zaručit podstatnější příliv vojáků a peněz, než jaký už poskytovalo. Při sněmovních rokováních o osobě nového krále nezněly poukazy na podporu Anglie a Nizozemí vůbec špatně - a přívržencům falckého kurfiřta se podařilo vyvolat v obecném povědomí dojem, že zahraniční pomoc je při jeho nastolení jistá.

A ještě jeden významný důvod přispěl k Fridrichovu zvolení. Týkal se vyznání. Velké skupině stavovských předáků, členů jednoty bratrské, vyhovovalo mnohem více kalvínství Fridricha Falckého než luteránství druhého vážného kandidáta Jana Jiřího Saského. Ten svými kompromisními postoji a dobrými vztahy s Vídni vzbuzoval nedůvěru, takže nakonec získala profalcká skupina stavů při volbě převahu.

'Jest potřeba tohoto pána sobě dobře vážiti a na pilném pozoru se míti, jak se nás v našich těžkostech doposud ujímal a jak nás penězi i lidem fedroval. Tato slova pronesl při volbě nového českého krále president direktoria Václav Vilém z Roupova. Sluší šetřiti, aby takový pán volen byl, kterýž by dobrými radami se spravoval a takových radů u sebe nedržel, kteří by se španělským způsobem bez vědomí našeho o nás smlouvali a o záhubu naši a ztenčení svobod a privilegií zemských se brali. Proto maje na samého Pána Boha pozor a pro vlast svou dobré vyhledávaje, žádného způsobnějšího regimentu nevidím jako jeho Milost kurfiřta falckého. (Slůvko 'regiment' neznamená v této souvislosti pluk, ale vládu.) Jest to pán mladý, ve třiadvaceti letech, rozumný, učený a mnohých řečí povědomý, takže ještě (dá-li Pán Bůh), když králem a pánem naším bude, bude se moci i jazyku našemu českému naučiti. Má dobré a upřímné rady a sám rozvážlivě a rozšafně koná. Jest dobrých řádů v zemi své milovník a ochránce a každému podle práva a spravedlnosti zadosti činí, ke všem věcem v regimentu svém osobně dohlíží, i v tom šermiclu (šermicl je šarvátka) osobně byl přítomen, když s lidem svým 500 kyrysarů hraběte ze Solmusu, jež vedl proti Království českému, porazil a rozehnal a se svou vlastní zbraní a pistolou na place rytířsky se zatáčel.'

Takže Češi ho nakonec zvolili.

Jenomže pro Fridricha tohleto rozhodnutí (totiž zda přijmout nebo nepřijmout českou královskou korunu) nebylo vůbec jednoduché. Byl sice mladý, nezkušený a navíc ambiciózní, což vše napomáhá tomu, aby se člověk bez rozmýšlení do nějakého toho dobrodružství pustil, ale zase nemohl nevidět, do jak riskantního podniku se dává. Váhal, už loňského listopadu, když u něj čeští stavové poprvé sondovali, zda by byl ochoten stát se jejich králem. Sužovaly jej hrozné pochybnosti, z kterých sám Bůh snad mě vyvede ukázáním cesty pravé. I teď propadl podobnému vnitřnímu boji. S tím výsledkem, že přijal. Byla to pro něj svým způsobem i výzva. Podporovala ho v tom manželka a zkušení politikové na falckém dvoře. A něco pravdy bylo i na názoru, který se vyskytl ve zprávách anglických diplomatů působících v Heidelberku, že totiž kdyby falcký kurfiřt českou volbu nepřijal, stal by se nejnenáviděnějším knížetem v protestantském světě. 'Ve čtvrtek 31. dne měsíce října král Fridrich spolu s královnou Alžbětou k hlavnímu městu Království českého a residenci své královské Praze přiblíživ se, pozastavil se v oboře královské na Bílé hoře ležící a ve stavení na způsob hvězdy šesti- nebo sedmihranné a Hvězda řečené poobědval. Dříve pak, nežli přijel tam, čekali již naň před oborou pěšky všickni direktorové, co jich v Praze pozůstávalo, i s velikým zástupem panstva a rytířstva nejpřednějšího. Kteréž jak spatřil král, i on také sám dolů z vozu sešel a sňav klobouk z hlavy, všechněm pořád pravici své podával a s nimi se otcovsky vítal.' Ještě jednou si to zopakujme: první setkání Fridricha Falckého s Prahou a jejími obyvateli se odehrálo právě na Bílé hoře. Docela lehký mráz nám při tom pomyšlení může přeběhnout po zádech. Bylo to na místě, které se přesně za rok a osm dní změní v krvavé bojiště, kde tento král během pouhých dvou hodin ztratí své království. Jako by v tom bylo jakési znamení. Možná znamení vyššího smyslu dějin. Anebo je to prostší. Už odedávna totiž mívali čeští králové, jedoucí do Prahy, před městem takovou zastávku, kde byli uvítáni a kde se zformoval jejich průvod v triumfálnímu průchodu městem. Obvykle se to konalo na území dnešního Žižkova nebo Karlína, ale tentokrát panovník přijížděl ze západu po staré a dodnes sloužící cestě přes Louny a Slaný. Královský lusthaus u Bílé hory byl nejvhodnějším místem pro nutné zastavení.