Francouzská literatura

Francouzská literatura

Středověká literatura

- Chansons de geste (= písně o činech) – jsou hrdinské eposy, nejprve zpívané lidovými pěvci, žongléry; poprvé zapsány koncem 11. století : podle nich vznikaly umělé eposy dvorských básníků

- Píseň o Rolandovi - nejznámější hrdinský epos, který líčí časy Karla Velikého (11.st.); Roland velitel zadního voje křížové výpravy, je zrazen nevl. Otcem a překvapen nepřáteli. Jeho rytířská hrdost mu nedovoluje i přes rady přítele Oliviera zatroubit na roh olifant a přivolat královskou pomoc. Teprve marný boj jej přiměje k povolání pomoci, král Karel porazí Saracény, křesťanství vítězí, Roland však umírá. Kontrast věrnosti a zrady, křesťanství a světa nevěřících buduje v příběhu dramatičnost.

- Alexandreida – epos zachycuje oblíbený námět o Alexandru Velikém, makedonském králi, který prestože zemřel mladý, proslavil svými výboji, kniha z konce 12

- Tristan a Izolda – keltská pověst o lásce, která je silnější než čest, život a smrt, její počátky sahají do Skotska, byla přenesena do Bretaně a několikrát zpracována ve Francii; Statečný rytíř Tristan má pro svého strýce, krále Marka, získat plavovlasou Izoldu. Tristan s Izolepu omylem vypijí kouzelný nápoj lásky, který je určen starému králi, a od toho okamziku jsou k sobě poutáni vášnivou a silnou láskou. Po mnoha útrapách končí jejich příběh tragicky.

- Román o Lišákovi – zvířecí epos, soubor 27 básní, jehož hrdinou je lišák Renard. Parodující rytířské romány (zvířata mají lidské vlastnosti odpovídající vždy určité společenské vrstvě)

Renesance a humanismus

poč. 14. st. (v Itálii) – poč. 17. st.

z fr. la renaissance (= znovuzrození), z lat. humanus (= lidský)

vliv zámořských objevů ð vzestup měšťanstva a měst, rozvoj věd společenských i přírodních (astronomické objevy – Koperník, Galileo, důkaz kulatosti Země), vynález knihtisku (Gutenberg) – rychlejší předávání zkušeností a vědění; inkunabule – prvotisky (do r. 1500)

znaky:

q znovuzrození (obrození) antiky, návrat k antické kultuře jako vzoru

q nový ideál vzdělání: touha po pravdivém poznání člověka a pozemského života (proti středověkému poznávání boha a zájmu o posmrtný život); všestrannost poznání

q kult smyslů a rozumu (proti kultu víry)

q pocit sebevědomí jednotlivce (víra ve vlastní síly)

q rozvoj literatur v národních jazycích (místo latiny)

q v architektuře: vodorovné pravoúhlé linie, jónské sloupy, podloubí, kopule, v malířství: návrat k přírodě, objev perspektivy

q mnohostrannost umělců: např. Michelangelo Buonarroti – sochař, stavitel, malíř, básník; Leonardo da Vinci – malíř (Mona Lisa, Poslední večeře), vědec, vynálezce, konstruktér, teoretik umění

q v popředí literatura nauková (životopisná, cestopisná, pedagogická), lyrika (city člověka), alegorie

15. – 16. st.

Poezie:

François Villon (1431 – po r. 1461) – 1. moderní evropský básník, lyrik; tulák, bohém, 1. prokletý básník (neochoten smířit se se soudobou společností, vyjadřuje nejistoty přechodné doby)

básně Malý testament a Velký testament (závěť, odkaz)

obraz vlastní bídy, kritika společnosti

protikladnost vyjádření: (např. v básni Balada)

marnost × touha po životě

ctnost × pohrdání, otrlost

vtipnost a výsměch × vážnost

radost × zoufalství

forma: francouzská (villonská) balada

– lyrická báseň

– 4 strofy (3 + poslání); 3 x 7 – 12 veršů, poslání 4 – 6 veršů

– refrén

– 2 – 3 rýmy

vliv na Vrchlického, Nezvala, Mahena, písně Voskovce a Wericha

próza:

François Rabelais (1494–1553), původně mnich a lékař; satirik, kritik zla a lidských chyb, humanista satirický román – epopej Gargantua a Pantagruel (5 dílů) – vyprávění o dvou obrech (otci a synovi) ð groteskní nadsázka – výsměch středověkým přežitkům, scholastické výchově, hlouposti a všemu, co brání člověku plně žít – prosazuje svobodomyslné názory, zdravý rozum a optimismus (ideál renesančního života) – vypravěčské umění (vtip, slovní hříčky) i filozofické úvahy

Pierre Ronsard (1524–1585) – autor formálně dokonalé milostné poezie podle antických vzorů

Michel de Montaigne (1533–1592)– tvůrce eseje = úvaha, stať o otázkách filozofických, vědeckých nebo uměleckých; na rozhraní vědeckého a uměleckého podání; autorova originalita ve zpracování

Renesance a humanismus

poč. 14. st. (v Itálii) – poč. 17. st.

z fr. la renaissance (= znovuzrození), z lat. humanus (= lidský)

vliv zámořských objevů ð vzestup měšťanstva a měst, rozvoj věd společenských i přírodních (astronomické objevy – Koperník, Galileo, důkaz kulatosti Země), vynález knihtisku (Gutenberg) – rychlejší předávání zkušeností a vědění; inkunabule – prvotisky (do r. 1500)

znaky:

q znovuzrození (obrození) antiky, návrat k antické kultuře jako vzoru

q nový ideál vzdělání: touha po pravdivém poznání člověka a pozemského života (proti středověkému poznávání boha a zájmu o posmrtný život); všestrannost poznání

q kult smyslů a rozumu (proti kultu víry)

q pocit sebevědomí jednotlivce (víra ve vlastní síly)

q rozvoj literatur v národních jazycích (místo latiny)

q v architektuře: vodorovné pravoúhlé linie, jónské sloupy, podloubí, kopule, v malířství: návrat k přírodě, objev perspektivy

q mnohostrannost umělců: např. Michelangelo Buonarroti – sochař, stavitel, malíř, básník; Leonardo da Vinci – malíř (Mona Lisa, Poslední večeře), vědec, vynálezce, konstruktér, teoretik umění

q v popředí literatura nauková (životopisná, cestopisná, pedagogická), lyrika (city člověka), alegorie

15. – 16. st.

Poezie:

François Villon (1431 – po r. 1461) – 1. moderní evropský básník, lyrik; tulák, bohém, 1. prokletý básník (neochoten smířit se se soudobou společností, vyjadřuje nejistoty přechodné doby)

básně Malý testament a Velký testament (závěť, odkaz)

obraz vlastní bídy, kritika společnosti

protikladnost vyjádření: (např. v básni Balada)

marnost × touha po životě

ctnost × pohrdání, otrlost

vtipnost a výsměch × vážnost

radost × zoufalství

forma: francouzská (villonská) balada

– lyrická báseň

– 4 strofy (3 + poslání); 3 x 7 – 12 veršů, poslání 4 – 6 veršů

– refrén

– 2 – 3 rýmy

vliv na Vrchlického, Nezvala, Mahena, písně Voskovce a Wericha

próza:

François Rabelais (1494–1553), původně mnich a lékař; satirik, kritik zla a lidských chyb, humanista satirický román – epopej Gargantua a Pantagruel (5 dílů) – vyprávění o dvou obrech (otci a synovi) ð groteskní nadsázka – výsměch středověkým přežitkům, scholastické výchově, hlouposti a všemu, co brání člověku plně žít – prosazuje svobodomyslné názory, zdravý rozum a optimismus (ideál renesančního života) – vypravěčské umění (vtip, slovní hříčky) i filozofické úvahy

Pierre Ronsard (1524–1585) – autor formálně dokonalé milostné poezie podle antických vzorů

Michel de Montaigne (1533–1592)– tvůrce eseje = úvaha, stať o otázkách filozofických, vědeckých nebo uměleckých; na rozhraní vědeckého a uměleckého podání; autorova originalita ve zpracování

Klasicismus

2. pol. 17. st., 18. st.

(z lat. vynikající, vzorný)

znaky:

q jednotné principy a pevný řád

q rozumová kázeň (cit podřízen povinnosti a rozumu × baroko)

q krása je v pravdě a v obrazu přírody

q vzor – antické umění

q literární žánry

t vysoké (óda, epos, tragédie) – o životě vysokých vrstev, např. vladařů, vojevůdců; rýmovaný verš

t nízké (komedie, fraška, bajka, satira) – postavy neurozené, náměty ze současnosti; verš i próza

q klasicistické drama dodržuje 3 jednoty: místa, času a děje (Aristotelés)

17. st. (absolutistický stát Ludvíka XIV.)

tragédie:

Pierre Corneille – Cid základní konflikt: povinnost a čest × cit a láska Rodrigo (smysl pro čest, mravní čistotu; vznešenost a odvaha) × Xiména (přes lásku k Rodrigovi nucena pomstít smrt svého otce) alexandrin = rýmovaný jambický 12slabičný verš s přerývkou po 6. slabice se střídá s 13slabičným veršem

Jean Racine Faidra – osudová vášeň, láska k nevlastnímu synovi; důraz na psychologii postav

komedie:

–Moliere – vl. jm. Jean-Baptiste Poquelin – klasik světové komedie – kritický pohled na skutečnost, satirický obraz nedostatků, výsměch lidským slabostem; smírné řešení konfliktu; hrdinové pojati satiricky i humorně (sympatie diváků) – politická satirická hra

Tartuffe – na pokrytectví a církev

hlavní postavy:

bohatý měšťák, důvěřivý slaboch Orgon; bezcharakterní, zištný, vychytralý pokrytec a podvodník, náboženský fanatik (”svatoušek”) Tartuffe;

Kleantes, prozíravý bratr Orgonovy ženy

jazyk: verš i próza, prostá mluva

– kritika záporných lidských vlastností:

hra Lakomec – lichvář Harpagon, schopný pro peníze obětovat všechno

Don Juan – pokrytecký šlechtic; kritika rozmařilosti

Misantrop – nepřítel lidí; kritika vypočítavosti šlechty

Zdravý nemocný – útok na šarlatánství, sobectví, pokrytectví lékařů

bajky:

Jean de La Fontaine – 12 knih Bajek; příběhy zvířat – nositelů lidských vlastností (pokrytectví, lstivost, intriky)

Osvícenství a racionalismus

18. st.

znaky:

q navazuje na renesanci, rozvíjí tradice racionalismu, optimismu; kritika absolutismu a reakce

q důvěra v ”osvícený” rozum (poznaná pravda), prosazuje svobodu myšlení a rovnost

q sepětí osvícenství s literaturou: spisovatelé byli zároveň vědci, filozofy, historiky, publicisty

zvlášť výhodné podmínky (boj proti absolutismu)

François Voltaire – historik, filozof, dramatik, básník, prozaik, publicista – jízlivý kritik absolutismu, církevního fanatismu – próza Candide neboli Optimismus – filozofický román o hledání lidského štěstí (putování hlavního hrdiny a jeho sluhy světem)

Charles de Montesquieu (1689–1775) – kritik doby román Perské listy (Peršanova cesta do Evropy za vzděláním)

tzv. encyklopedisté – mladší generace

– vydali Velkou encyklopedii – souhrn dosavadního vědění; dílo významné pro šíření osvícenských myšlenek, shrnovala znalosti a možnosti současné vědy, techniky a umění

např. matematik d'Alembert

filozof Denis Diderot (1713–1784), autor románu v dopisech Jeptiška (autobiografie dívky přinucené vstoupit do kláštera) a románu Jakub fatalista (o otázkách společenské morálky; dialog bodrého sluhy s pánem)

Preromantismus

znaky:

q přechod mezi klasicismem a romantismem

q důraz na cit

q odmítnutí konvencí, příkazů, řádu – i v umělecké tvorbě (požadavek tvůrčí svobody)

q návrat k přírodě, k lidové slovesnosti

q vzor – venkovský, prostý, nezkažený člověk, prostý způsob života

q obdiv k schopnému, podnikavému jedinci

Jean-Jacques Rousseau – zastánce názoru, že jen příroda zachovává člověka v jeho svobodném, přirozeném stavu, civilizace ho kazí (člověk je od přírody dobrý) – Nová Heloisa – román lásky v dopisech, líčení citů a přírody – Emil – o přirozeném rozvoji člověka, pedagogické románové pojednání

Antoine-François Prévost (1697–1763), kněz, autor románu Manon Lescaut (kritika touhy po majetku a penězích × láska)

literární směr (ve všech evropských literaturách) i životní postoj (touha po svobodě)

vznik – v období mezi dvěma revolucemi (1789 ve Francii a 1848 v Evropě); naděje na nové společenské uspořádání (volnost, rovnost, bratrství) nesplněny zcela (revoluční zvraty, napoleonské války, policejní režimy), proto nespokojenost člověka, buřičství

Romantismus

znaky:

q důraz na city a fantazii (× osvícenský a klasicistní důraz na rozum)

q protiklad snu a skutečnosti, jedince a společnosti (individualismus) ð pocit osamění, odcizenosti

q východiska: obdiv k minulosti, mystice, k lidové slovesnosti a k přírodě, exotice; únik do vlastního nitra

q ústřední hrdina splývá s autorem; je výjimečný, neschopnost a nezájem přizpůsobit se (vyvrženec společnosti, loupežník, vrah, kat, cikán)

časté téma – nešťastná láska

neúspěšné buřičství ð světabol, skepse (spleen, chandra)

q nové estetické hodnoty a subjektivní vztah ke skutečnosti; kontrastnost, smysl pro barvitost, hudebnost, zvukomalebnost jazyka, obraznost

q slovesné druhy a formy – obliba poezie, zvl. lyrickoepické básně (balady), veršované povídky, romány, dramatické básně; v próze zvl. historická povídka a román

romantismus se obvykle nevyskytuje v čisté podobě, ale s prvky klasicismu, preromantismu, sentimentalismu nebo realismu

François René de Chateaubriand – básnická povídka Atala – návrat ke křesťanství a mystice před ”rozvratem” doby, únik do minulosti, prostředí exotické americké přírody, příběh nešťastné lásky Indiána Šakty a dívky Ataly, zasvěcené matkou Bohu; barvitost, biblický patos, zvukomalebnost

Victor Hugo – básník, prozaik, dramatik – básnický cyklus Legenda věků (3dílný) – obraz vývoje lidstva k humanitě; kontrastnost, motivy nešťastné lásky; vliv na Vrchlického, Machara

drama Ruy Blas

próza – román Chrám Matky boží v Paříži – součást volné prozaické trilogie (r. Dělníci moře, Ubožáci); Paříž 15. stol. za Ludvíka XI., obraz královského dvora, církevních hodnostářů i spodiny lidstva; kontrast krásy a ošklivosti (Esmeralda × hrbáč Quasimodo), zla a ušlechtilosti (pokrytecký kněz Froll × Quasimodo); dramatický dějový spád

Ubožáci (Bídníci) – Rozsáhlá románová skladba líčí životní osudy uprchlého trestance Jeana Valjeana, v základní myšlence jde o zápas s nespravedlností společenských zákonů v době francouzské restaurace a červencové monarchie

Stendhal přechod mezi romantismem a realismem; psychologická próza

román Červený a černý – příběh Juliena Sorela, jeho ctižádostivost a snaha vyniknout ve společnosti i cestou pokrytectví a přetvářky; barvy symbolizují vojenskou uniformu a kněžskou kariéru

román Kartouza parmská – příběh mladého šlechtice, dějiště v Itálii a v bitvě u Waterloo; intriky, pokrytectví, tragický konec

Alfred de Musset

román Zpověď dítěte svého věku – intimní a generační román s autobiografickými rysy (vztah k spisovatelce G. Sandové), drama Se srdcem divno hrát (jemná povahokresba a lyrická atmosféra)

Realismus

převládl v literatuře 2. pol. 19. stol. (z lat. realis = věcný, skutečný; realita = skutečnost); vliv rozvoje přírodních a technických věd, filozofie (zvl. pozitivismu: skutečné je to, co lze dokázat smysly, tedy pozitivně; Auguste Comte); prosazení exaktního myšlení (vědecké postupy založeny na matematických výpočtech a metodách); snaha uplatnit tytéž vědecké postupy i v literatuře; literatura je chápána jako vědecká analýza společnosti

znaky:

q pravdivý obraz skutečnosti (bez idealizace); přesné a všestranné studium života společnosti a nitra člověka

q typizace (na jednotlivém je zobrazeno obecné); literární hrdina se proměňuje, vyvíjí; někdy je jeden ústřední hrdina nahrazen kolektivem

q objektivní přístup ke skutečnosti (autor není účasten, stojí jakoby nad příběhem, svůj názor uplatňuje výběrem faktů, tématu, postav)

q kritika nedostatků ve společnosti (odtud název kritický realismus)

q román je analýzou skutečnosti; oslabuje se sevřený děj

q nové výrazové prostředky: hovorová řeč, nářečí, archaismy ap.

Naturalismus

krajní směr realismu; aplikuje teorii dědičnosti nebo determinaci prostředím na literaturu ð člověk je omezen svou biologickou podstatou, zobrazen jako výsledek vlivu prostředí a dědičnosti; lat. natura = příroda

Honoré de Balzac – zakladatel realismu

cyklus Lidská komedie – téměř 100 románů, obraz francouzské společnosti od francouzské revoluce; důkladný popis různých prostředí i postav všech společenských vrstev; měšťácká dravost, mamonářství, touha po moci a zisku, pokrytectví

např. román Otec Goriot – z prostředí měšťanského penzionu; ústřední (titulní) postava – bohatý kupec, který svým dcerám rozdělil majetek a byl pak jimi opuštěn; Evžen Rastignac – mladý muž ”na vzestupu”, zpočátku sympatický, ale formován prostředím, jeho charakter se mění (honba za kariérou); Vautrin – uprchlý zločinec, zlý, cynický, ovlivňuje Rastignaca (jak být úspěšný v dravčí společnosti); prolínání osudů několika postav; mravní hodnoty přepočítávány na peníze, majetek; jakýkoli cit, je-li upřímný a otevřený, je považován za slabost; podrobné popisy města, ulic, domů, zařízení bytu; jazyk charakterizuje postavu i prostředí; realistický román encyklopedický

román Eugenie Grandetová – o lakomci, který zničí štěstí své dcery, aby vyplacením věna nezmenšil své bohatství

román Ztracené iluze – venkovský básník Lucien Rubempré poznává v Paříži rub a líc umělecké slávy (úspěch záleží na zájmu těch, kterým umělec slouží); dilema: žít čestně × zaprodat se

román Lesk a bída kurtizán – o vztazích nejvyšších vrstev s podsvětím

Gustav Flaubert – mistr zobrazování lidských vášní a citových vztahů

román Paní Bovaryová – hlavní hrdinka Ema, dcera bohatého sedláka, trpí v zajetí nudného měšťanského prostředí, touží po přepychu, romantice, hledá smysl života, utíká před banalitou k nové lásce, ale deziluze ji zabíjí; Emin manžel – venkovský lékař Karel Bovary – je sice dobrák, ale omezený člověk; lékárník Homais – upovídaný, plný frází o pokroku, měšťák, patolízal; realistický román psychologický

román Citová výchova – příběh rozčarování z prázdného života měšťácké společnosti; autobiografické rysy

Guy de Maupassant (1850–1893) – mistr povídky a novely; převaha popisu a vypravování

povídka Kulička – z prusko-francouzské války, o nevěstce, kterou zbabělí spolucestující pohrdají, ač všechny zachránila

román Miláček – o pařížském novináři, který k rychlému vzestupu bezohledně využívá žen

Émile Zola (1840–1902) – představitel naturalismu (teoretik i tvůrce); vývoj tvorby od studia člověka (”lidského živočichopisu”) a jeho pasivity přes kritiku společnosti až k obrazu lidské aktivity;

román Tereza Raquinová – hrdinka je hříčkou vlastních sklonů a vrozených chyb, výsledek vlivu prostředí a dědičnosti, zbavena vlastní svobodné vůle

románový cyklus Rougon–Macquartové, např.

román Zabiják – z prostředí pařížských krčem, vliv alkoholu na morální svědomí, kritický tón

román Germinal – z prostředí hornické stávky

romány Nana, Lidská bestie – obraz vysoké společnosti a polosvěta

Literární moderna

konec 19. stol.

dosavadní úspěšný rozvoj společnosti umožňoval optimistický pohled na skutečnost; koncem století – změna: rychlé životní tempo, konkurenční boj, katastrofické představy, chaos a desorientace ð růst napětí, neshod a kritické pozornosti ke každodenní realitě, odmítnutí hodnot a ideálů měšťanské společnosti 19. stol. ð pesimistický životní pocit, beznaděje;

vliv filozofie Arthura Schopenhauera; něm. filozof Friederick Nietzsche: obdiv k silnému jedinci, jeho vůli k moci, odmítnutí demokracie, útok na křesťanství; nový životní pocit souvisí i s vlnou spiritualismu (duchovnost)

odraz v literatuře ð proměny směrů, zvl. v poezii (hledání nového uměleckého slohu, cest), vyjádření odporu spisovatelů ke společnosti, její morálce a vkusu; zdůrazňování svobody jedince (individualismus); prosazování nových estetických norem ð rozmanitost stylů, směrů, žánrů a různá východiska: idealistické teorie, náboženské představy, radikálně revoluční názory

společné rysy:

q soustředění na vnitřní život člověka, jeho senzibilitu (citovost smyslů a nervů na podněty)

q právo na osobité vidění světa, pravdivé a nezastřené vyjádření osobních zkušeností, prožitků, nálad bez falešných ohledů, zábran morálky

tzv. ”prokletí básníci”

ve své době sice nepochopeni (svou tvorbou a životním postojem pobuřovali měšťáckou morálku), ale otvírali cestu nové poezii

Charles Baudelaire básník a překladatel (E. A. Poe), kritik; do češtiny přeložen poprvé Vrchlickým;

protiměšťácký postoj, bohémský život v Paříži

lyrická sbírka Květy zla (odsouzena z mravnostních důvodů k pokutě) titul – spojení představy krásy a zla (oxymóron); provokující otevřenost, pobuřující cynismus ð hledá krásu i v ošklivosti

např.

b. Zdechlina – syrový obraz rozkladu a hniloby × závěr: skutečná krása mrtvých lásek; kontrast: život × smrt; krása je v pravdě (vliv klasicismu)

b. Co povíš dnes večer – intimní zpověď, čistá lyrika; pocity smutku, samoty × touha po kráse a plném životě

b. Ó, já tě zbožňuji – zoufalství, milostná zklamání × uctívání krásy; láska × pohrdání; láska přináší radost, ale i zklamání; naturalistická přirovnání

b. Vztahy – vztah člověka k přírodě = harmonie; bohatá obrazotvornost, fantazie, citlivost; v přirovnání – dojmy sluchové, čichové, vizuální, chuťové; forma sonetu

b. Epigraf na odsouzenou knihu – útok na čtenáře, kteří autora nepochopili; báseň v próze Koláč – doklad básníkova sociálního cítění

Baudelairův přínos:

q hledání harmonie, čistoty × skutečný svět

q touha po kráse a jejím pravdivém, citlivém (až syrově otřesném) vyjádření

q bohatá obrazotvornost, fantazie, lyrismus, vytříbená forma

q cynismus a otevřenost pobuřuje měšťáky

Paul Verlaine představitel symbolismu bohémský způsob života Básnické umění

formulace principů, toulky Evropou s Rimbaudem; za jeho postřelení vězněn

programová báseň symbolistické poezie:

q obsahová neurčitost (nepřímý, volný vztah ke skutečnosti, obraz nemá přímo zachycovat realitu)

q básnění náznakem a odstínem

q vnitřní opravdovost, citovost; subjektivita

q hudebnost

q představivost a sen

q vsugerovat čtenáři pocit ð nálada okamžiku

b. Podzimní píseň (sb. Saturnské básně) – přeložena mnoha básníky (Holan, Hrubín, Seifert, Jelínek aj.);

pocity vzbuzené podzimní přírodou ð nejistota, beznaděje

smyslové vnímání, odstíny citu; zachycení okamžité nálady, volně řazené představy, náznakovost, symboly; hudebnost (využití dlouhých vokálů, dvojhlásky ou, sykavek); rytmus verše

Jean Arthur Rimbaud ”božský rošťák” (F. X. Šalda) dokonalé básnické dílo vytvořil ve svých 15–19 letech; uveřejněno jen v časopisech (soubor Iluminace vydal posmrtně P. Verlaine)

b. Mé bohémství – výraz odporu k soudobé společnosti, básníkův životní postoj, tuláctví (rozbitý střevíc, děravé kapsy, svrchník už shodil skutečnost, roztržené kalhoty); pocit spokojenosti, štěstí a klidu (”Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu”) – zvukomalba

b. Večerní modlitba – bohémství, tuláctví – snaha šokovat čtenáře (viz název = pobuřující, ironizující)

zákl. umělecký prostředek – protiklad; sen se prolíná s realitou, která bolí:

obě básně

budovány na všestranném smyslovém vnímání

bezprostřední subjektivní prožitek

forma sonetu

využití zvukomalby:

b. Opilý koráb

snová báseň (nikdy neviděl moře) ð fantazie, obrazotvornost; obraz bouřlivé plavby

řetězec metafor, které přecházejí do symbolického vyjádření ð symbolický obraz básníka totožného s lodí (pohyb v jeho tvorbě)

b. Samohlásky – zvuk každé samohlásky spojuje s barvou:

b. Spáč v úvalu – obraz přírody a spícího vojáka; závěrečný verš je šokující (hrůzný okamžik – mrtvý voják); forma sonetu

Rimbaudova poezie:

q budována na bezprostředním osobním zážitku a fantazii

q metafory často kontrastní, barvité

q propracovaná zvuková stránka verše (zvukomalba)

q vedle důsledně spisovného jazyka i obraty z periferie

q kritický vztah k měšťácké společnosti, šokující otevřenost

Stéphane Mallarmé – hudební koncepce poezie: nejen libozvučnost hlásek, ale hudebnost poezie v její podstatě

Literatura 1. pol. 20. století

rozvoj techniky a civilizace; 1. světová válka; pak úsilí o nový řád vede k vítězství fašismu (Itálie, Německo) a komunismu (Rusko po říjnové revoluci 1917); rozpad Rakouska-Uherska, vznik samostatného československého státu – 1. prezident T. G. Masaryk; samostatnost národa už požadoval Manifest českých spisovatelů z roku 1917; poválečná konjunktura vystřídána světovou hospodářskou krizí 30. let, příprava dalšího válečného konfliktu, španělská občanská válka, 2. světová válka

Romain Rolland

představitel humanistické tradice; Nobelova cena; prozaik, hudební vědec, autor životopisů významných osobností (Beethoven, Tolstoj aj.);

předválečná tvorba – 10 dílný cyklus Jan Kryštof (román – řeka) – životní osudy geniálního německého hudebníka

protiválečné zaměření: novela Petr a Lucie – založena na kontrastu: hrůzy války × vysněný svět dvojice milenců, problémy války × rozvíjející se cit lásky; lyrické, poetické ladění příběhu, shakespearovský motiv; dějiště – válečná Paříž, od ledna do března 1918; tragický konec: společná smrt v kostele při náletu ð obžaloba nesmyslnosti války

tentýž protiválečný postoj i v románě Okouzlená duše a Dobrý člověk ještě žije

Henri Barbusse

román Oheň – otřesný deník vojenské čety (pohled ”zdola”), vlastní zážitky z fronty; netradiční román – pásmo scén, úvah, příběhů bez ústředního hrdiny

Antoine de Saint-Exupéry

francouzský hrabě, letec v 2. světové válce, autor pohádkové prózy Malý princ – setkání letce s malým princem z neznámé planety; proklamace nutnosti přátelství a odpovědnosti; projev víry v člověka a jeho velikost; rozdílnost pohledu na svět: dítě × dospělý člověk

tzv. letecké romány, např. Noční let

2. pol. 20. století

znaky

q odraz války

protest proti její krutosti

patetická oslava hrdinství, statečnosti, pompézní scény, hromadné vraždění (východní literatura, zvl. ruská)

nepatetický pohled (zdola), rozbor lidské psychiky, dojemnost i naturalismus (západní literatura)

satirický nebo humoristický pohled

q angažovaná próza – opak válečné dehumanizace, nespokojenost s nedostatky doby, krize mezilidských vztahů pocity ohrožení, úzkosti, odcizení (existenciální próza, italský neorealismus; v oficiální literatuře východních zemí socialistický realismus – optimistický pohled)

q snaha distancovat se od ideálů konzumní společnosti, kariérismu – americká beatnická generace, angličtí ”rozhněvaní mladí muži”

q experimentální próza (zvl. v oblasti formy) – absurdní literatura, drama, francouzský ”nový román”

q magický realismus – návrat k starým mýtům, legendám (latinskoamerická a ruská literatura)

q vědeckofantastická literatura (sci-fi, fantasy), katastrofické vize, fikce

q postmodernismus – reakce na modernismus, míšení žánrů, komplikovaná kompozice, prolínání dějových a časových rovin aj.

q     rozmach tzv. populární (komerční) literatury – řemeslně zvládnuté, ale myšlenkově nehluboké, esteticky díla hodnotná i bezcenná; snaha přiblížit se k nenáročnému čtenáři

Jean-Paul Sartre

francouzský filozof a spisovatel

povídky Zeď, román Hnus, filosofické úvahy Bytí a nicota; – o smyslu lidské existence, svobodě člověka; absurdní shody náhod

Albert Camus

francouzský filosof a prozaik, Nobelova cena;

rozsáhlejší novela Cizinec – děj v Alžírsku, vypravěč Mersault bezdůvodně zastřelí Araba, zatčen a popraven; ve vězení úvahy člověka nevěřícího v nic, pocit odcizení, samoty, lhostejnosti k světu a životu; subjektivně chápaná svoboda (rozhodnutí k čemukoli)

Sammuel Beckett

irský spisovatel, Nobelova cena;

hra Čekání na Godota – chaotický dialog dvou tuláků na opuštěném místě, marně čekají na toho, kdo by změnil jejich život; opakovaná scéna s chlapcem, který vždy oznámí, že pan Godot přijde další den; monotónnost, stereotyp, bezútěšnost, nekonečnost čekání

Eugéne Ionesco

francouzský básník a dramatik rumunského původu

hry Plešatá zpěvačka, Nosorožec – problém komunikace mezi lidmi a stereotypnosti