JAROSLAV SEIFERT (1901 – 1986)

JAROSLAV  SEIFERT

Patřil mezi nejvýznamnější proletářské i avantgardní umělce meziválečné poezie.

Narodil se 23. září 1901 v Praze na Žižkově. Byl příznivcem sociální demokracie, později komunista. Po roce 1945 zůstal mimo politické strany. Seifert patřil k symbolům demokracie a československého humanismu.

Před maturitou odešel Seifert ze školy, stal se novinářem (Rudé právo). 1931 – 33 byl redaktorem týdeníku Pestré květy, za války Národní práce a po válce v deníku Práce. V 50. letech se nijak neangažoval v duchu komunismu, spíše stál v tiché opozici. V roce 1956 spolu s jinými spisovateli poukázal na to, že jsou někteří spisovatelé zavřeni. Seifert byl také jistý čas předsedou Svazu československých spisovatelů. Po roce 1968 jako odpůrce totalitního režimu nesměl (až na drobné výjimky) publikovat, jeho sbírky vycházely vlastně až do počátku osmdesátých let jen v samizdatu nebo v cizině. Podepsal prohlášení Charty 77, nebyl však pronásledován (netroufli si na něj). Roku 1984 získal Nobelovu cenu, kterou jela vyzvednut jeho dcera. Zemřel 10. ledna 1986. Pohřeb měl v Břevnovském klášteře.

Světového uznání dosáhl pro celoživotní vzácnou vyrovnanost svého básnického díla a pro jeho humanistický charakter. Svým dílem a občanskými postoji trvale prosazoval demokratické a humanistické ideály. Výmluvným svědectvím jeho životě je vzpomínková knížka Všecky krásy světa (1981 vyšla zároveň v kanadském Torontu a německém Kolíně n. Rýnem; 1982 v Praze).

Proletářská poezie:

Město v slzách (1921)– básnická prvotina vzbudila u čtenářů pozornost upřímností a zachycením atmosféry doby (tuto sbírku věnoval S.K. Neumnanovi); vyznačuje se záměrnou jednoduchostí, křiklavou nadsázkou a naivismem, básnickým světem je zde velké město, které je symbolem utrpení a věznění proletáře

Samá láska (1923) – sbírka ovlivněná smutkem nad dosavadním světem plným zášti a nenávisti, ilustruje přechod od proletářské k poetistické poezii; spisovatel se opájí novodobou civilizací, dychtí po poznání všech krás světa

Poetismus:

S poetistickým opojením ze života píše o velkoměstské civilizaci, inspiruje se prostředím cirkusu a varieté, sportem, filmem … Je u něj odrazem jeho cest do Francie a SSSR. Poetismus se pak plně rozvinul jeho dalších sbírkách: Na vlnách T.S.F. (1925, Télégraphie Sans Fil – bezdrátová telegrafie, později pod názvem Svatební cesta) – sbírka obsahuje básně – obrazy, jež působí nejen slovem, ale i vizuálně, střídají se různé typy písma; charakteristickými znaky jsou volné asociace a radostná hravost

Slavík zpívá špatně (1926) - v této sbírce se odrážejí dojmy z cest do Moskvy. Od záměrného „primitivismu“ formy přechází Seifert k zesílení obraznosti, překvapivě, nejednou i anekdoticky spojuje významy, vliv apollinairovského řazení představ je zesílen básníkovým úsilím překladatelským. Poetistické období uzavírá Poštovní holub (1929).

Období čisté lyriky (30. – 60. léta

Výrazem složitého přerodu byla čtyřletá přestávka mezi Poštovním holubem a další sbírkou Jablko z klína (1933). Dále vycházejí sbírky Ruce Venušiny (1936) a Jaro, sbohem (1937). Jablko z klína je prostoupeno jemnou ironií a sebeironií, nostalgickými vzpomínkami, přibývá rodinných motivů (výrazně se začíná prosazovat vztah k matce) Seifertova lyrická zpověď je upřímná, krásu hledá v obyčejných zážitcích, sociální motivy se prolínají s motivy rodné země, zcela se vytratila mladistvá silácká gesta a příznačná je naopak hořkost poznání o nedosažitelnosti snu, přičemž smyslem života je pro Seiferta právě hledání. Rozpory a napětí lidské existence jsou metaforicky vyjadřovány i v milostných verších, v nichž láska znamená krásu, ale zároveň smutek a stesk z krátkosti okouzlení, a především v básních o umění. Pro vnitřní napětí Seifertových veršů je příznačný oxymóron titulní básně Ruce Venušiny (milostná Venuše – torzo). Proměnou prošla i formální výstavba, Seifertova poezie je v tomto období velmi melodická. V tomto období (30. léta) dospěl k vrcholu svých tvůrčích schopností. /Šlo o nápodobu lidové poezie – ve smyslu formálním. Básně mají jednoduchý ráz. Zjednodušením dospívá k monumentálnosti/.

V roce 1937 zemřel TGM. Lidé to nesmírně prožívali. Seifert psal z každého dne báseň, souhrnně vydaný pod názvem Osm dní (1937 v knižním vydání s kresbami Josefa Čapka). Následující sbírka Zhasněte světla (1938) soustřeďuje básně vyjadřující vztah k ohrožené zemi (v pozdějších vydáních součást svazku Přilba hlíny). V básních zachycuje okamžiky roku 1938 – mobilizaci … Za 2. světové válce byl Seifert přirozeným mluvčím národa. Nejen vyznáním vztahu k Boženě Němcové, ale zdůrazněním síly této osobnosti jako zdroje víry, jak symbolu českého jazyka a domova je Vějíř Boženy Němcové (1940).

Dále psal verše, týkající se Prahy (symbol naší země). Psal o její kráse a monumentalitě – Světlem oděná (1940) a Kamenný most (1944). V závěru okupace oslavuje Seifert Pražské povstání v květnu 1945 a příležitostnou tvorbu z posledních let shrnuje do sbírky Přilba hlíny (1945).

V poválečném období se Seifert opět vrátil k Boženě Němcové, a to ve sbírce Píseň o Viktorce (1950). Je to teskně laděná sbírka, Viktorčina tragédie se pro básníka stala podobenstvím osudu Boženy Němcové samé, a přestože sbírka je oslavou láskyplného citu jako nejvyšší hodnoty života, její tragický podtext zavdal příčinu k zostuzování autora.

V roce 1954 vyšla sbírka Maminka , která obsahuje velmi lidsky cenné básně, ve kterých je hlavním motivem rodina, mateřství. Je to jedna z jeho nejslavnějších sbírek, v níž se ve vzpomínkách vrátil do svého dětství v Praze na Žižkově, kdy centrem všeho dění byla jeho maminka.Nejintimnější a nejosobnější motivy jsou sděleny s kouzelnou prostou a citovou vroucností, přičemž se nad vším vznáší lehký smutek. Básně jsou psány rytmicky pravidelným, stroficky členěným veršem, v němž převládá písňová intonace.

Seifert měl smysl pro výtvarné umění. Z toho vyplynula sbírka Šel malíř chudě do světa (1949). Jde o jakousi „čítankovou“ poezii, inspirovanou klasickými kresbami Alšovými.

Období reflexivní poezie (od 60. let)

Po vydání sbírky Maminka se pro nemoc a nepřízeň oficiálních představitelů české kultury odmlčel na více než deset let. Při svém básnické návratu překvapivě opouští formu melancholicky laděného písňového útvar, jehož byl mistrem, a vrací se jakoby k vlastním počátkům. Nástrojem se mu stává opět civilní volný verš téměř bez metafor. Píše poezii bilancující, básník se navrací ke konkrétním zážitkům svého života i událostem celonárodním. Jeho snahou není přitom vyslovit didaktické poučení, nýbrž pravdu, ať už je jakkoliv hořká. Je to poezie místy až ironická. V roce 1965 vyšla sbírka Koncert na ostrově, o dva roky později sbírky Odlévání zvonů a Halleyova kometa (1967). Protože vystupoval proti normalizačním opatřením, nesměl proto dalších téměř 10 let publikovat oficiálně.

Jisté uvolnění poměrů na přelomu desetiletí umožnilo i Seifertovi vydat několik děl. 1977 vychází oficiálně sbírka Morový sloup, která zahrnuje i hořké reakce na situaci po sovětské okupaci. Dvojice sbírek Deštník z Piccadilly (1979) a Býti básníkem (1983) se opět vrací k dávným událostem básníkova života, kdy byl básník šťasten. Tyto dávné události života jsou uváděny v kontrastu se současností, v níž už Seiferte nečeká téměř nic. Básně jsou psány v mírně sebeironickém duchu.

V roce 1982 vychází memoárová kniha Všecky krásy světa (1981), evokuje jak pocit radosti,tak bolest krušných životních okamžiků a pomíjivosti; po mnoha samizdatových opisech vyšla v exilovém vydání a v roce 1982 v cenzurovaném oficiálním vydání