KRHÚTSKÉ NÁRODNÍ PÍSNĚ A TANCE

KRHÚTSKÉ NÁRODNÍ PÍSNĚ A TANCE

     Vedle pohádek, kuchařských předpisů, veršovaných odplivnutí a pohřebních zpěvů, tedy útvarů typických pro každé národní obrození, je nepřetržitým prýštidlem dneška vetchá lyrika lidová, prostonárodní hry, říkadla, tanečky a písně.
     Lidová píseň krhútská je prachstará, tak stará, až je to hanba. Můžeme dokonce směle říci, že je podstatně starší než folklór český: není divu, Krhúti byli v naší kotlině dřív. Důkazem za mnohé nám budiž osud populární krhútské písničky z VIII. století n.1. 'Hospodyně, pomiluj mne, věrozvěste, polituj mne, ty znáš, kde je všeho míra, spas mě, když mě uslyšíš!', jejímž autorem byl jakýsi věrozvěst Krleš. Snad že ji Čechové nedobře odposlouchali nebo snad že ji shledali málo lidovou, chtějíce ji pokřesťanštit, stal se jim z prosté hospodyně Hospodin, věrozvěsta pokřestili na Jezukrista a zcela špatně si vysvětlili podpis autora, hulákající proti vší logice jeho jméno třikrát za každou slokou: Krleš! Krleš! Krleš! Přesto se stal tento otrokářský překlad vůbec nejstarší českou písemnou památkou!
     Než vraťme se k naší krhútské lidové písni, jež tryská z každodenního, přímo z prostého života.
     Krhútský soubor lidových písní a tanců Zimostráze Vysrálka ze západního pomezí připravil pro vás malou ukázku této fundamentální prostonárodní tvorby.
     Na scénu přicházejí naši furianti, hoši v líbivých národních krojích, na nichž pozorujeme barevné lípance a fleče, na hlavách má každý velkého hrycha s pytlem. Zvolna zpívají vstupní píseň:

Ještě stojí zdinec můj, ještě je ho kousek ,
máš-li hlad, Krhúte, tak se nacpi housek.

Protože jde o komihel, natřásají hoši v rukou bidla:

Hrdě držím bidlo to, jak už to holt bývá,
máš-li bol, Krhúte, nacucej se píva!

A už to frčí, muži se rytmicky natřásají v komihelu, a jen škoda, že český překlad nemůže plně vystihnout jadrnost pomezního dialektu:

To svět ještě neviděl, neviděl,
jak se tančí komihel, komihel,
když se ruka poprská, poprská,
bidlo se tak nemrská, nemrská!

Cára haf haf, cára haf haf,
už jsem z toho paf!

Pak z božího vnuknutí, vnuknutí,
oddávej se blbnutí, blbnutí,
to se nám to vohání, vohání,
vždyť jsme přece pohani, pohani!

Až uvidíš Japonce, Japonce,
vydrž s nima do konce, do konce,
až ti někdo napráská, napráská,
čti si doma Jiráska, Jiráska!

POZNÁMKA: Jirásek je tu uveden jako příklad kvůli českému rýmu - v originále mohlo být o jakoukoli četbu, třeba o Viktora Huga.

To už ale přicupitávají dívky, pomalounku, rytmicky krokem krouží:

Držela jsem v hrsti ptáčka,
úplného ubožáčka,
nevěděla jsem jak počít
pěkně se s ním v kole točit

Muži do toho furiantsky vpadají se vztyčenýma rukama:

Pusť už, děvče, toho ptáka,
postavím ti sněhuláka,
ten má aspoň krapet zdání
o frigidním milování!

Nastává chvíle vzájemného škádlení - tak na poněkud nařvaného chlapce dívky zaútočí:

Cos, synku, červený jako korál,
tatíček se tě ptá, co jsi zvoral?

Mládenec upřímně odpovídá:

Zvoral jsem, zvoral, co se dalo,
takže jsem vydělal dosti málo

Dívky:

Když se ti, synečku, dělat nechce,
sotva se uplatníš - bez protekce!

Jedna dívka předstupuje před ostatní a upřímně se jim svěřuje:

Měla jsem milého úředníka.
Ten se moc nepředřel, jak se říká:
nedal nic na moje nářky,
makaly na něj dvě sekretářky!

Měla jsem milého Papuána -
to jsem si však dala, Kristapána!
Nejdřív se mnou jen tak spával,
potom mě potají ohlodával!

V oplátku na to se svěřuje mladý, hezký, ale naivní chlapec:

Když jsem já šel včera ejčskou branou,
dívaly se dvě soudružky za mnou,
a volaly hošíčku, zazpívej nám písničku!

Marně na mne, soudružky, voláte,
za co vy mne, hernajs kruci máte -
kdo vás jednou miluje, týden se kurýrujete!

Další chlapec rozčileně vypráví svou písní:

Na té naší návsi holub vrká,
mysli si, co mysli, mě to krká,
krká, krká, krkat musí,
už se mi všechna ta drůběž hnusí!

Proto jsem zabíjel včera vepře -
že si dám vnitřnosti s trochou pepře.
Marně mu v útrobech člověk šátrá –
ta naše čuňata nemaj' játra!

Nyní přicházejí chlapci a dívky do kolového tance a společně pějí:

Pod našimi okny teče potrubí,
moje milá se s tím ale nechlubí,
voda pořád teče, kouká na ní vkleče,
ona pořád teče - to ji zahubí!

Pod našima okny roste kaluže,
prý však za to ale nikdo nemůže –
milá se v ní topí, koukám, co to tropí,
ona se v ní topí - kdo jí pomůže?

Rozhořčeni nad nepřízní osudu přicházejí chlapci ke zbojnickému tanci:

Buřte, buřte, buřte!
ty jsi má potrava!
Člověk k tobě tíhne,
kéž nás nepostihne
masová otrava!

Hlavní tanečník v popředí mává rachlíkem:

Tři dny jsem na zboj chodil,
pak jsem to odmarodil!
Znovu bych jít nemohl,
to bych se roznemohl!

Druhý tanečník vykřikne: Joj a teď do teho, horní chlapci! A všichni:

Když se nedá leccos koupit,
musí zbojník občas loupit,
vyřiďte tam doma matce,
že jde všechno velmi hladce.

Už jsem přece dosti starý,
počkám si tu na žandáry
vždyť při dnešní velký láci
uživím se i na Pankráci!

Ale jedna z dívek hlavního zbojníka napomíná:

Jaroši, Jaroši, nehraj si na šaška,
co proti kanónům zmůže tvá valaška!

Hoši furiantsky odpovídají:

Valaška a flaška, a kroje salónní -
kdo může popříti, že jsme též kanóni?

A začíná závěrečný rej, muži se opět chápou bidel (neboli prnt), aby zatančili závěrečný komihel nikoli nepodobný čardáši, začínající nesrozumitelnými výkřiky:

Ó pé bé há - ó pé bé há
vezměme do lisu!
Dodaly mi místo kamen
klozetovou mísu!
Mísu, mísu, mísu, mísu
v té nemohu topit,
nemusím však ó pé bé há
žádnou pětku klopit!