KRHÚTSKÁ POEZIE STŘÍBRNÉ DOBY aneb SONETY KNĚŽKÁM KVAKVINÝM

KRHÚTSKÁ POEZIE STŘÍBRNÉ DOBY aneb SONETY KNĚŽKÁM KVAKVINÝM

     Nebudu tak moc daleko od pravdy, prohlásím-li tu na vlastní nebezpečí, že krhútská poezie je tak stará jako krhútský národ sám. Nebudu vás ovšem unavovat organizovanými výlety do poetické prehistorie, do dob nejútlejších, kdy se i v krhútštině psával ještě za každým písmenem tuhým tzv. hrubý jiřík a za písmenem trhlým vždy naopak jiřík jemný , jak objevil již před lety nadaný badatel Zdeněk Orut Harsa, ani se nebudeme zabývat čistě akademickým zkoumáním objevu měkkého F ve starokrhútštině, jež učinila filoložka Zlata Huttová v roce 1957.
     Nikoli: nám při přeletu této národní stařiny půjde spíše o dřevní ideové kořeny, na nichž košatěla a pupeněla, ba i planěla - nezřídka - lyrika v každé době současná, obrácená čelem i jinými částmi těla k palčivému včerejšku, k palčivému dnešku a i k neméně palčivému zítřku. Tu pak musíme přímo s gustem konstatovat, že i v tomto starém písemnictví byly erotické tendence dosti podstatné. Krhútské dějiny nás totiž učí, že tam, kde nacházela zdravá erotika své místo, docházelo k celonárodnímu rozpuku, k obdobím kvasnic a hranění, jak je nazýval Jonáš Bicek, kdežto n apř. za časů oblíbeného tyrana Krče Dršky národ strašně upadl, především do falešných iluzí. Je všeobecně známo, že u Krhútů jsou nositeli antierotických koncepcí především pacukavci, zatímco nositeli erotických antikoncepcí jsou pak čibridy. Budiž řečeno ke cti krhútského písemnictví, že tu byly oslavovány spíše čibridy než pacukavci.
     Vždy s trochou panického rozechvění se přehrabávám v prvních výdobytcích krhútské poezie stříbrného období, která je především reprezentována prof. Ladislavem Morhou Novotným a dr. Moroněm.
     Dovolte mi, abych prodlel ve vzpomínce u prof. Novotného, jehož význam pro krhútský národ je možno přirovnat k přínosu takového Václava Tháma, ne-li Klicperovu, šlo-li o echy. Jeho tři básně, jimiž národ obdařil, totiž Na hovíně v Ejčí, Ponikva a Krhútské blebno, není bohužel možno reprodukovat. Profesor Morha Novotný se vposled stal ředitelem obnoveného Krhútského muzea, které založil ve svém bytě na Újezdě. Svou práci pojímal tak svědomitě, že později přímo se svým muzeem splynul a nepozorovaně se stal jedním z jeho exponátů.
     Zatímco se prof. Morha Novotný tedy umlčí navždy, druhý z jmenovaných, dr. Moroň, není k umlčení a vzepne se k sepsání řady příležitostných básní, aby demonstroval svoji potenci. Jeho Fanfáry kněžen a Sonety kněžkám Kvakviným jsou sbírky básnické, které nemají v celé krhútské poezii obdoby. Tak např. v jednom ze svých sonetů dr. Moroň lká:

Milostné tvé práci - čest!
Třeba bych měl v tom pak lítal,
chci se s Tebou dopočítat
posvátného čísla šest!

     Upřímnost až krutá, niternost deroucí se k povrchnosti v plné nahotě a přece plná chlapeckého studu, oné božské nesmělosti, která vždy vyznačovala velké duchy světové poezie. Při tom i nejlascívnější myšlenka asociuje v jeho mysli krhútský národ, ztělesněný číslem šest, číslem národně posvátným. Ne jakékoli číslo, ne zhovadilé chvastounství, ale prostá národní šestka je dominantou autorovy potence - umělecké i lidské.

Z přednášky “Rumplování v kumbále”
přednesené dr. E. H. v Malostranské besedě

KDYBYS BYLA KUŇ

Kdybys byla kůň, byla bys klisna,
zdobená chocholem strakatým, pavím:
Ty jsi však kněžka, a tak jen zdravím,
pitvorně stoje tu, pomalu kysna.

Kdybys byla pták, byla bys vrána,
co legend o ní básník poví ti!
Marno je ale ptáka honiti,
čemusi zdálky zvoní hrana

Kdypak vás osedlám, moroni černí?
Kdy spolu vyjedeme v plném lesku?
Kdy do mne praštíš, Černý Blesku?

Lidé si nemusí být jenom věrní,
a já mám pro tebe jen slova díků.
Ó, hrudě, ó hrudě červených kyrysníků!

ZBOŽŇUJI TVÉ PRÁDLO …

Zbožňuji tvé rozházené prádlo,
do jehož tajemství se sladce vniká.
kdyby v něm tvé hebké tělo vadlo,
ve mně najdeš svého vetešníka!

Jsi oltář rozkoše, a ten má zlatou branku:
chci býti ministrant a sloužit ti jak Panně:
dolévat občas olej do kahánku,
laskat tě teplem chvějící se dlaně.

Co člověk neví, snadno utají,
majitelko střelhbitého jazyka:
po nocích rozkoší ozve se muzika …

Krombožinky bílé - šavle prý nemají!
Mají A nejeden hoch ví,
že mají rovněž nádherné pochvy!

JEZDKYNĚ, BÁSNÍŘKO …

Jezdkyně, básnířko, profile něžný,
jak vzrušující bývá svlékání kněžny,
jak kouzelná je uniforma červánků -
žrec vede k obětišti pohanku

Uvolni uzdy a krev prožeň žilou,
spanilá jízda je projížďka s vílou -
ta nebývá tak rychle hotová!
Dragouni jedou cvalem. cinká podkova.

Fanfáry kněžen - vznešený rod,
kterému přichází ledacos vhod
Zdál se mi sen, že na zem lehna

jsem obdivoval tvoje stehna,
jež vedla do závratných výší.
Běda mi, běda, já už to nedopíši!

(Několik ukázek z básnické sbírky Fanfáry
kněžek od dr. E. Moroně, vavřince st. ceny)