Realism and Social Science

Klíčové rysy kritického realismu v praxi: stručný nástin

V této kapitole chci představit kritický realismus načrtnutím několika hlavních rysů, které ho svým přístupem odlišují od ostatních sociálních věd. Samozřejmě existuje nárůst referující filosofické literatury, která kritický realismus prezentuje, debatuje o něm a zároveň prezentuje ostatní filosofické směry a diskutuje o implikacích pro sociální vědy. Radši než bych se pokusil shrnout takovouto literaturu, tak se omezím na postižení hlavních rysů kr. realismu, které více indikují některé z filosofických argumentů, které kr. realismus používá v debatě ve svůj prospěch. Ti, které zajímají epistemologické otázky kr. realismu a chtějí vědět jak souvisí se skeptickými postoji (jako to chtějí vědět postmodernisti), těm doporučuji začít od kapitoly 2.

Začneme s několika implikacemi základních realistických tezí nezávislosti světa na našich znalostech, pak si představíme některé kritickorealistické ontologické charakteristiky (nebo teorie o bytí), obsahující odlišnosti mezi reálným, aktuálním a empirickým a uvažující o stratifikaci světa a o původu nečekaných vlastností. Pak se přesuneme na pohled kr. realismu na příčiny a na jeho způsoby interpretace dimenzí do sociálních věd. Dále na převod projektů kritických sociálních věd, to znamená sociálních věd, které jsou kritické k sociálním metodám, které studují. V druhé části kapitoly se přesuneme k realistickým přístupům empirického výzkumu a ke krátké diskusi příkladů z praxe.

Přechodné a nepřechodné dimenze poznání

Právě jsme zaznamenali základní principy kr. realismu zahrnující nezávislost reality na našem myšlení. To souvisí se základním rozlišením podle Bhaskara (1975) mezi „přechodnou“ a „nepřechodnou“ dimenzí vědění. Objekt vědy (nebo jiného poznávání) ve smyslu věcí, které studujeme – fyzikálních procesů nebo sociálních jevů – tvoří nepřechodnou dimenzi vědy. Teorie a rozpravy se vedou o tom, zda média a zdroje vědění jsou částí této přechodné dimenze ačkoliv jako část sociálního světa mohou být pokládány za objekt studia. Odlišné teorie a způsoby poznávání jsou částí nepřechodné dimenze; v opačném případě by se nejednalo o odlišné teorie (Collier 1994a, s. 51). Když se teorie mění (přechodná dimenze), neznamená to nutně, že se změní i objekt (nepřechodná dimenze): není důvod věřit tomu, že když se změnily představy o tvaru země (z plochého na kulatý), že se změnil i tvar země. V sociálním světě je to komplikovanější s ohledem na jeho podstatu - sám je zdrojem znalostí a proto nemůžeme tvrdit, že existuje nezávisle na alespoň jedné znalosti, nicméně je pravděpodobnější, že to bude již zažitá znalost než vědění získané ze současného výzkumu. Když vědci mění své myšlení je nepravděpodobné, že to přinese významnou změnu jevu, který studují. Nejčastěji jsou sociální vědci odsouzeni k prosté roli vykládání namísto vytváření soc. světa.

Rozlišení mezi nepřechodnými a přechodnými dimenzemi věd implikuje, že svět by neměl být v rozporu s naší zkušeností o něm a proto krátce řečeno je zavádějící mluvit o empirickém světě (Bhaskar 1975). Kr. realismus by se neměl plést s empirickým realismem, což je ekvivalent k empirismu – který identifikuje svět s empirickým, to znamená s tím, co považujeme za reálný svět, protože ho „zažíváme“ a vnímáme našimi smysly. Už vůbec by kr. realismus neměl být spojován s realismem literárním, jako se tak dřív přijímal a vysunoval do středu pozornosti charakter zkušeností zprostředkovaný pojmy, který byl později ignorován.

Reálné, aktuální a empirické

Empirický realismus vnímá svět tak, že se skládá z pozorovatelných dále již nedělitelných objektů, událostí a zákonitostí, jako by objekty neměly struktury a vazby a zejména jako by neměly žádné vlastnosti, které není možné pozorovat. Kr. realismus nerozlišuje pouze mezi světem a naší zkušeností z něj, ale i mezi reálným, aktuálním a empirickým, které definuje zvláštním způsobem (Bhaskar 1975). Když kr. realisti mluví o reálném, netvrdí tím, že se jedná o nezpochybnitelnou „znalost“, ale poznamenávají dvě věci. Za prvé reálné je cokoliv, co existuje, ať už je to přírodní nebo sociální bez ohledu na to, zda je to pro nás empirický objekt a zda budeme schopni porozumět jeho podstatě. Za druhé -reálno je světem objektů, jejich struktur a vazeb. Ať jsou fyzické jako minerály nebo sociální jako byrokracie (zde ve smyslu úřady pozn. překl.), tak mají jisté struktury a příčinné vazby schopnost chovat se různými způsoby a vystupovat jako různé příčiny nebo mají pasivní síly specifickou citlivost na jisté druhy změn. V přechodné dimenzi vědy se pokoušíme identifikovat tyto struktury a síly podobným způsobem, jaký byrokracie může zpracovat velký objem informací velmi rychle z důvodu jejich struktury (hierarchické organizace, specializace, uspořádání). Podobně jedinci, kteří jsou z důvodu jejich fyzikální konstrukce, socializace a vzdělání schopni pracovat, mají tyto charakteristiky i když jsou nezaměstnaní a zahálejí. Realisté proto usilují o identifikaci jak nutného tak možného potenciálu v realitě – čím se věci musí stát a co může být dáno podstatou objektů.

Zatímco reálné v této definici souvisí se strukturami a silami objektů, aktuální odkazuje na to co se stane, když tyto síly jsou aktivovány - co se stane a k čemu to povede (např. když je byrokracie aktivována a zabývá se klasifikací nebo když lidi co nic nedělali začnou pracovat). Když vezmeme příklad marxistického rozlišení mezi pracovní silou a prací, dřívější fyzické a mentální struktury (schopnost pracovní síly vykonat práci), ze kterých je tento směr odvozen, je ekvivalentní k úrovni reálného, zatímco práce jako příklad procesu a jejího efektu náleží k hlavní dominantě aktuálního.

Empirické je definováno jako okruh působnosti zkušeností a jestliže referuje (o realitě) úspěšně, tak to může dělat respektujíc jak reálné tak aktuální; nicméně nahodilé (nikoliv nutné ani nemožné) je, zdali známe reálné nebo aktuální. Zatímco můžeme být schopni pozorovat věci jako je struktura organizace nebo domácnosti stejně dobře jako to probíhá ve skutečnosti, tak některé struktury jsou nepozorovatelné. Pozorovatelnost (schopnost určitých jevů být pozorován) nás může přimět více se spoléhat na to, co existuje, ale samotná existence je na pozorovatelnosti nezávislá. Z tohoto důvodu spíše než spoléhat se pouze na kritérium pozorovatelnosti při vytváření si názorů o tom, co existuje ,realisté akceptují také kauzální kritérium (Collier 1994a). Z toho vyplývá, že pravděpodobný případ existence nepozorovatelných entit může být vysvětlen pozorovatelnými efekty nepozorovatelných entit (něco jako černá díra pozn. překl.), což pravidelně tvrdí jak sociální vědci tak přírodovědci. Například mnoho lingvistů usuzuje na existenci regulérní gramatiky ze schopnosti mluvčích sestavovat nové, ale gramaticky správné věty.

Důležitá implikace těchto gnoseologických poznatků je skutečnost, že určité jevy (či schopnosti či události pozn. překl.) mohou existovat bez příkladů v realitě a proto to, co se stalo anebo si myslíme, že se stalo nepředznamenává to, co se může stát. Povaha reálných věcí (objektů) v daném čase omezuje, ale i umožňuje to, co se může stát, ale nedeterminuje to, co se stane. Realistická ontologie tedy umožňuje pochopit jak můžeme být nebo jak se můžeme stát mnoha jinými, kterými nejsme: nezaměstnaní se mohou stát zaměstnanými, ignorovaný se může stát známým, atd.

Stratifikace a emergence

Při rozeznávání reálného, aktuálního a empirického kr. realismus předkládá stratifikovanou ontologii na rozdíl od ostatních ontologií, které jsou jednolité a je v nich pokaždé buď aktuální nebo empirické nebo kombinace obou. Kr. realismus tedy shrnuje, že to, co můžeme pozorovat je všechno, co existuje, zatímco aktualismus shrnuje že, to co se právě děje na úrovni událostí našeho světa neponechává doménu reálným silám, které se mohou buď aktivovat, nebo ne. Navíc kr. realismus argumentuje, že svět je charakterizován nutnostmi, tj. situacemi, kdy konjunkce dvou nebo více rysů či aspektů se stane novým fenoménem, který má vlastnosti, které nejsou odvoditelné od jevů, ze kterých tento fenomén vznikl, i když ty jevy jsou nezbytné pro existenci tohoto fenoménu. Standardním příkladem z fyziky jsou vlastnosti vody, které nemůžeme odvodit z vlastností vodíku a kyslíku.

Stejným způsobem sociální jevy vznikají z jevů biologických, a ty zase vznikají z chemických a fyzických vrstev. Takto například společenská adaptace (orig. social practice of conversing – což jsem nerozluštil, ale jako příklad lze snad bez změny smyslu použít i adaptaci) závisí na fyziologických dějích v jedinci, jako jsou signály vysílané a přijímané mozkovými buňkami, ale adaptaci nelze redukovat pouze na tyto děje. Redukcionistická vysvětlení ignorující princip vznikání z nižších vrstev (emergent properties) jsou tudíž nepostačující (Bhaskar, 1975).

Abychom vysvětlili sociální jevy, nemusíme se vracet až na úroveň biologie nebo chemie, což ovšem neznamená, že tyto úrovně nemají na společnost žádný vliv. Také to neznamená, že můžeme ignorovat způsob, jakým zpětně reagujeme na ostatní vrstvy – například skrze antikoncepci, lékařství, zemědělství nebo znečištění. Jak je v dnešní době stále více patrné a jak Marx vysvětlil ve svých Theses on Feuerbach (zmiňuje se zde o „sensuální lidské činnosti“), jsme bytosti s těly a vztahy sociálního s fyzickým musejí být respektovány.⁵

V sociálním světě lidské role a identity často vnitřně souvisejí (are internally related), takže to, čím jedna osoba nebo instituce je nebo co může dělat závisí na jejích vztazích s ostatními. Co znamená být učitel nelze tedy vysvětlit jen na úrovni jednotlivce, ale pouze při chápání jeho vztahu se žáky (to platí i pro vysvětlení žáka). Tyto role tedy závisejí částečně na svých vzájemných vztazích a na relevantních částech kontextu, jako například na vzdělávacích institucích. Sociální systém obvykle sestává ze „závislostí nebo kombinací, které příčinně působí na elementy nebo aspekty, a forma a struktura elementů příčinně působí na elementy samé a tak také na celek“ (Lawson, 1997, p. 64). Vnitřní souvislosti ontologická metoda pozitivismu nezachytí, takže soustavně chybně vykládá společnost, když se ji snaží redukovat na nezávislé individuality nebo atomy. V jednu dobu ale můžeme být ovlivněni náhodným střetnutím s věcmi, jejichž existence a poloha je čistě nahodilá nebo s naší existencí souvisí vnějškově (is externally related). Životní dráha jedince je takovými náhodami zásadně ovlivňována.

Kvůli pozoruhodné citlivosti lidí na kontexty – odvozené zejména z naší schopnosti situace spíše interpretovat než být jimi pouze pasivně formováni – mají sociální jevy ztěží takovou trvanlivost jako jiné objekty studované přírodními vědami (jako minerály nebo živočišné druhy). Pokud jsou sociální jevy relativně stabilnější, jako například řada institucí, je tomu tak spíše díky záměrné aktivitě, spočívající v postupných změnách kvůli zachování výchozího stavu nebo alespoň ve snaze zachovat kontinuitu při změně – pokud tato aktivita chybí, je stabilita menší. V důsledku toho nemůžeme od vysvětlení poskytovaných sociálními vědami očekávat stabilitu a jednoznačnost v čase a prostoru; proto je podle očekávání jejich hlavním zájmem především konceptualizace (=tvorba pojmů, formulování něčeho) – což rozhodně není známkou vědecké nezralosti.

Příčinnost (causation)

Jedním z nejcharakterističtějších rysů realismu je jeho analýza příčinnosti, která odmítá standardní Humeův sukcesionistický pohled počítající s pravidelnostmi mezi sledem událostí (Harré and Madden, 1975; Bhaskar, 1975). Základy pro realistickou interpretaci příčinnosti jsme naznačili už v části věnované rozlišení skutečného (real) a aktuálního (actual), kde jsme poprvé uvedli koncept příčinné síly. Objekty jsou struktury nebo jsou částmi struktur. Struktura znamená uspořádání vnitřně souvisejících elementů, jejichž příčinné síly, pokud jsou kombinovány, vznikají ze sil pocházejících z konstituujících elementů.⁶ Tudíž hierarchické struktury umožňují dělbu úkolů, delegování, dozor a efektivní pracovní výkon.

Zdali tyto síly budou uplatněny závisí na dalších podmínkách – v případě nezaměstnaného například na tom, zda se o sebe musí sám starat, zda v jeho okolí existují volná místa atd. Když jsou příčinné síly aktivovány (dělník začne pracovat), výsledek znovu závisí na dalších podmínkách (druhu kontextu, nářadí atd.). Sociální procesy také typicky závisí na vzájemné interpretaci aktérů, takže se může stát mnoho nepřiznaného nebo nezáměrného.

Proto realisté nechápou příčinnost podle modelu pravidelné následnosti událostí, takže vysvětlení nezávisí na nalezení těchto následností nebo na hledání domnělých sociálních zákonů. Obvyklá snaha o prokázání příčinnosti hledáním pravidelně se opakujících událostí je tudíž mylná, v nejlepším případě může vést jen k vytipování potenciálních příčinných mechanismů. Co způsobuje, že se něco stane, nemá nic společného s počtem pozorování toho co se stalo.⁷ Místo toho závisí vysvětlení na určení příčinných mechanismů a rozpoznání toho, zda byly tyto mechanismy aktivovány a za jakých podmínek se tak stalo.

Jinými slovy, vysvětlení, proč určitý mechanismus existuje, zahrnuje odhalení povahy struktury nebo objektu, která má tento mechanismus nebo sílu. Takto učitelova moc (lepší asi kompetence) známkovat žáka závisí na jeho znalostech a kvalifikaci a na jeho společensky uznané legitimitě k výkonu známkování; mechanismus tvorby cen závisí na struktuře konkurujících si firem hledajících zisk na trhu a podobně. V těchto příkladech je znovu patrná závislost sociálních struktur na vzájemné úmluvě aktérů (nebo porozumění, shodě) – ať jde o uznání práva učitele učit nebo o chápání významu peněz širokou veřejností.

Odlišné chápání příčinnosti pozitivismem a realismem znázorňují schémata 1.1 a 1.2.

příčina  následek

pravidelnost

Schéma 1.1 Pozitivistický (sukcesionistický) pohled na příčinnost

následek/událost

mechanismus

podmínky (další mechanismy)

struktura

Schéma 1.2 Kriticko-realistický pohled na příčinnost

Navzdory tajuplnému charakteru této filosofické rekonstrukce je mnoho mechanismů obyčejných, často rozpoznatelných v jazyce pomocí přechodných (tranzitivních) sloves, jako např. vybudovali síť politických konexí (autor tím asi myslí to, že sloveso vybudovat nemůže stát samostatně, ale musí se uvést co bylo vybudováno, čili na sloveso (mechanismus vzniku) se váže předmět (následek)). V běžném životě i sociálních vědách často vysvětlujeme věci odkázáním na příčinné síly.

Stálé pravidelnosti se jenom opakují pravděpodobněji za zvláštních podmínek, a sice v uzavřených systémech. Podmínka uzavřenosti je splněna, pokud je objekt mající příčinnou sílu stálý (vnitřní podmínka) a pokud vnější podmínky, ve kterých existuje, jsou neměnné (vnější podmínka) (Bhaskar, 1975). Takovéto podmínky uzavřených systémů se nevyskytují přirozeně v sociálním světě a časté nejsou ani v přírodním světě, ačkoliv některé přírodní vědy je dokáží při experimentech uměle vytvořit. V otevřených systémech sociálního světa mohou mít stejné příčinné síly různé následky, a to podle způsobu narušení podmínek uzavřenosti – například konkurence může pobídnout firmu k restrukturalizaci a inovování nebo může způsobit její krach. Někdy mohou různé příčinné mechanismy mít stejný následek, například zaměstnání lze ztratit z mnoha různých důvodů. Takové pravidelnosti v sociálním světě jsou ale jen přibližné, omezené v délce trvání a obvykle jsou výsledkem záměrného úsilí, takže jich lze docílit například skrze různá pravidla chování, jako je začátek a konec pracovního dne ve stejnou dobu.

Protože o výsledku události není rozhodnuto před tím, než se stane, jelikož událost závisí na nahodilých okolnostech, je budoucnost otevřená – věci se mohou vyvinout mnoha různými způsoby. Při hodnocení a vysvětlování změn je snadné podlehnout dojmu, že to, co se stalo, bylo vždy jedinou možností, která mohla nastat, takže takovýto zpětný pohled může přinášet ošidné závěry. Sociální vědy jsou často v pokušení přezírat fakt, že v každém okamžiku je budoucnost nejistá a věci se mohou stát různě, a teprve až se něco stane je to neměnné.

Svět tedy není jen prostým „vzorcem“ událostí. Lze hovořit o ontologické hloubce: události vznikají z chodu mechanismů, pocházejících ze struktury objektů, a nastávají v jistém geo-historickém kontextu. Toto tvrzení je v rozporu s přístupy chápajícími svět jako „vzorce“ událostí, které lze zaznamenat zapsáním exaktně stanovených proměnných s následným hledáním pravidelností mezi nimi.

Již dříve jsme poznamenali, že stejné mechanismy mohou vést k rozdílnému výsledku podle kontextu, nebo přesněji řečeno, podle svých časoprostorových vztahů s ostatními objekty, kdy mechanismy mají své vlastní příčinné síly a závaznosti, které mohou spustit, zablokovat nebo změnit působení mechanismů. Přes různorodost a proměnlivost těchto mechanismů lze očekávat jisté pravidelnosti mezi příčinami a následky. Příčiny a okolnosti každé jednotlivé sociální změny mají tendenci se geograficky šířit v čase. Toto je u sociální změny obzvláště zřetelné díky paměti. Co udělají aktéři v daný čas je pravděpodobně ovlivněno dispozicemi „usazenými“ v dřívější fázi (době) a často také vzniklými na jiných místech. V tomto smyslu jsou minulost a jiná místa (nyní chybějící) přítomny nyní a zde (Stones, 1996, p. 49). Kolik rozdílů pochází z kontextu nemůže být ontologicky specifikováno, protože to závisí na povaze sledovaného procesu; jak je ukázáno v kapitole 6, vyskytují se procesy přizpůsobující se kontextu i takové, které jsou na něm nezávislé nebo k němu indiferentní.

Často se stává, že dva či více objektů, které jsou spolu jen v nahodilém vztahu (takovém, že každý může existovat nezávisle na druhém), se dostanou do kontaktu, čili se vzájemně příčinně ovlivňují. V takovém případě může vzniknout nový mechanismus, což se někdy spíše nevhodně nazývá „nahodilá nutnost“. Je tedy nahodilé, pokud je fotbalový klub amatérský nebo profesionální, pokud se ale stane profesionálním, nutně se u něj objeví nové podmínky a požadavky, jako třeba vyšší finanční nároky pro zaměstnance, které mohou být různě kryty – prodejem vstupenek, dary nebo reklamou. Stejně tak je nahodilé, pokud se klub tuto finanční potřebu rozhodne krýt přeměnou na veřejnou společnost, pokud tak ale učiní, musí se chovat podle pravidel závazných pro veřejnou společnost a tak být například ovlivnitelný chováním akcionářů nebo být vystaven riziku násilného převzetí.

Sociální vědci se obvykle nezabývají jen otevřenými systémy, ale i takovými, které obsahují mnoho vzájemně se ovlivňujících struktur a mechanismů. Tak vzniká nebezpečí, že následky vzniklé určitým mechanismem (a jeho strukturou) budou přisouzeny jiným mechanismům. V sociálních vědách je mnoho takových polemik, namátkou hledání jakou měrou přispívá kapitalismus a patriarchát ke skutečnosti, že ženy mají nižší plat než muži. Takovýto problém nalezení příčinné působnosti v komplexním otevřeném systému lze nejlépe vyřešit buď studováním příkladů, které poskytují jasný kontrast v etiologii (podle slovníku cizích slov jde o nauku o příčinách a původu), jakým je například absence jinak běžné podmínky (okolnosti), nebo položením si série otázek typických pro realismus.

Co předpokládá existence tohoto objektu/praxe? Jaké jsou jeho předpoklady, např. co předpokládá použití peněz?

Může/mohl by objekt A, např. kapitalismus, existovat bez objektu B, např. patriarchátu? (Toto je jiný způsob, jakým je možné roztřídit podmínky existence sociálních fenoménů.)

O čem je tento objekt, jenž umožňuje činit jisté věci: např. o čem jsou profesní sdružení, která jsou schopna vynutit si zvyšování platů jejich členů? Je to jejich speciální dovednost, jejich restrikce vstupu do profese, nebo jejich mužské nadvláda? (Přirozeně, může to být více mechanismů v činnosti současně a musíme hledat způsoby rozlišení jejich příslušných efektů.)

Poznamenat tyto otázky je nezbytnost, nikoli pravidlo. Pomohou nám rozlišit, co může být případ (case) a co musí být případ (case), daný jistými předpoklady. Zahrnují spíše counterfactual (nerozumím, nechápu, ve slovníku to není, pozn. překladatele) než associational (opět nerozumím, možná asociativní, pozn. překladatele) myšlení; to znamená, že se nezbývají jen tím, co by s čím náhodou souviset, ale zda by mohly existovat i jiné asociace. (velmi volný překlad, pozn. překladatele) Čili, kapitalismus by mohl být, normálně, spojen s patriarchálním řádem, ale z toho nevyplývá, že musí koexistovat jako vzájemné předpoklady. Patriarchát předchází kapitalismu a mohlo by být tvrzeno, že by mohl existovat v nepatriarchální společnosti (Sayer, 1995). Odpovědi na tyto otázky velmi závisí, jak jsou konceptualizovány objekty (například co vidíme pod pojmem kapitalismus a patriarchát a co všechno tyto pojmy zahrnují?). Pokládání těchto otázek nás nutí zaměřit se na naše konceptualizace. Nejsme-li si jistí v tom, zda vztah mezi A a B je nutný či nahodilý (contingent) (tj. ani nutné, ani nemožné), toto vyžaduje specifikaci, o čem je A či B, které chceme podrobně zkoumat s ohledem na stav jejich vztahů. Studium těchto otázek o podmínkách existence našich objektů studia je fundamentální při teoretizování v sociálních vědách (Sayer, 1992; 1995, kapitola 2).

Takovéto úsudky jsou samozřejmě nepřesné; zůstává nahodilé (contingent), ať již rozpoznáme nutnost (necessity) či nahodilost (contingency), pak ale žádná filozofie vědy nemůže zajistit „královskou cestu k pravdě“ a kritický realismus není výjimkou. Do určité míry vědci inklinují ke kladení takových otázek intuitivně, bez ohledu na to, zda se považují za realisty. Nicméně musím podotknout, že ve skutečnosti se jen málo vědců zabývá takovými otázkami opravdu do hloubky. Mimoto ortodoxní filozofie vědy a metody je aktivně odrazuje upřednostňováním hledání pravidelností a predikcí vzhledem k stavu pravidelností. Krátce řečeno toto má neblahé důsledky pro výzkum.

Interpretační neboli hermeneutická dimenze

Kritický realismus uznává, že sociální fenomény jsou skutečně významné, a tudíž že význam (meaning) není jimi jen externě popsán, ale rovněž z nich utvořen (ačkoli samozřejmě jsou tam obvykle také materiální složky). Význam musí být pochopen, nemůže být změřen či vypočítán, a tudíž v sociálních vědách vždy existuje interpretační či hermeneutické elementy. Nejvíce patrné je to v etnografii a výzkumech jazyků, ale jsou také nutné, ač často nepovšimnuty, v analýzách systémů jako tržní ekonomiky, poněvadž předpokládají, že aktéři rozumějí vzájemným akcím. To znamená, že kritický realismus je jen částečně naturalistický, ačkoli sociální vědy mohou používat stejné metody jako přírodní vědy, pokud jde o kauzální explanaci, avšak musí se od nich odchýlit v použití „verstehen“ či interpretačnímu porozumění (interpretive understanding). Zatímco přírodní vědci musí nezbytně vstupovat do hermeneutického cyklu (hermeneutic circle) své vědecké komunity, sociální vědci rovněž musí vstoupit do toho, co studují. Jinými slovy přírodní vědy operují v jednoduché hermeneutice (single hermeneutic), zatímco sociální vědy operují v dvojité hermeneutice (double hermeneutic). Tyto cykly naznačují dvousměrný pohyb, slučování perspektiv (fusing of the horizont) (to je ale píčovina, pozn. překladatele) posluchačů a mluvčích, výzkumníků a zkoumaných, v kterém pozdější akce a texty nikdy nemluví jednoduše za sebe, ale přesto není redukovatelný na výzkumníkovu interpretaci obou dvou. (to je zcela nesrozumitelný odstavec pozn. překladatele)

Významy souvisejí s materiálními okolnostmi a reálnými kontexty, v nichž se odehrává komunikace a k nimž se vztahuje. Takže zatímco můžeme podporovat hermeneutiku, realismus klade důraz na a) na materiální vazby a nastavení komunikativní interakce a b) na přítomnost nelogického materiálního rozměru společenského života. Ačkoli je častý pohled, že přírodní vědy mají mnoho výhod v tom, že disponují možnostmi experimentů a zabývají se objekty majícími nedostatek vnitřní (intrinsic) význam, je možné rovněž nahlížet na sociální vědy tak, že mají kompenzační výhodu, jmenovitě protože sociální jevy jsou závislé na koncepcích aktérů, máme k nim již vnitřní přístup (internal access), ale nepřesný přístup (Bhaskar, 1979).

Zatímco realismus sdílí s interpretační sociální vědou pohled, že sociální fenomény jsou závislé na konceptu (concept-dependent) a musí být pochopeny, na rozdíl od interpretivismu tvrdí, že není možné vyloučit kauzální explanaci, a) protože materiální změna ve společnosti musí být vysvětlena také, a b) důvody můžou být rovněž příčinami, které nás podněcují dělat věci, myslet rozdílně, atd. Jinými slovy to představuje širší koncepci kauzality v tom, že ne všechny příčiny musí být fyzické. Na první pohled se to může jevit znepokojující, ale popření toho by bylo absurdní, protože by to znamenalo kauzální irelevanci důvodů (Bhaskar, 1979; 1989), jako kdybychom například, když zaškrtneme něčí jméno na volebním lístku, nemá to co dělat s naším uvažováním, co se týče politiky a kandidátů.

Činnosti vždy předpokládají již existující zdroje a prostředky, z nichž mnohé mají sociální rozměr, který je neredukovatelný na vlastnosti jedinců; z důvodu toho, že mluvení předpokládá řeč, řeč komunitu, jakož i materiální zdroje jako hlasivky či ostatní prostředky umožňující vytváření srozumitelných zvuků; založení bankovního konta předpokládá banky, peníze a pravidla regulující poskytování úvěrů a vypůjčování. To, že tyto zdroje a sociální struktury představují samy produkt činnosti (ne struktury bez činnosti), neznamená, struktury a činnosti mohou být navzájem zaměněny. Hledíme-li na ně v čase – s ohledem na to, že nemohou být jiné než časové (temporální) – pak jasně zjišťujeme, že činnosti předpokládají již existující soustavu struktur zahrnujících společné významy, ačkoli ty přisuzují jejich existenci skutečnosti, že v dřívějším čase (t-1) je lidé reprodukovali či transformovali jejich činnostmi, jež byly postupně omezovány a umožňovány strukturami existujícími od času t-2 (Archer, 1995).

Proč kritický realismus?

Kritický realismus nabízí základ pro kritickou sociální vědu, takovou která je kritická k sociálním praktikám (social practices) jejich studií, jakož i k jiným teoriím. Bhaskar především tvrdil, že sociální věda má emancipační potenciál (1986). Sociální praktiky formovány představami, jež mohou či nemusejí být pravda, jestli jsou pravdivé, mohou mít nějaký postoj k tomu, co se stane. Čili vztahy mezi pohlavími (gender relations) jsou zpravidla formovány a reprodukovány názory (vírou), že gender je přirozený spíše než produkt socializace, takže nevýhody, jimiž trpí ženy, jsou implicitně rovněž považovány za přirozené. Sociální vědci, kteří pouze reprodukovali tuto explanaci nekriticky ve svých úvahách, takže pouze oznámili, že gender byl produkt biologických rozdílů, jsou neúspěšní v pochopení genderu. K vysvětlení takového fenoménu je třeba připustit závislost aktivit (činností, akcí) na sdílených významech. Když sociální vědci uvažují rozlišení těchto činitelů, pak nemohou pomoci, ale jsou rozhodující pro vznik myšlenek a činností. Mimoto, jak tvrdí Bhaskar, identifikování znalostí ve společnosti jako chybných, a tudíž činnosti jimi formovaných jako chybně založených implikuje (za jinak stejných podmínek), že by tyto názory a činy by měly být změněny (viz kapitola 7).

Realismus a empirické výzkumné metody

V porovnání s pozitivizmem a interpretivismem kritický realismus podporuje či je kompatibilní s relativně širokým spektrem výzkumných metod, ale to naznačuje, že jednotlivé volby mohou záviset na povaze objektu studia a co je potřeba se o něm dozvědět. Například etnografické a kvantitativní přístupy jsou radikálně odlišné, ale mohou se vzájemně blížit v odlišných a důležitých otázkách – jeden možná pro výzkum vyjádření norem a zvyků skupin, druhý pro výzkum toků světového obchodu. Což je možná nejdůležitější, realisté odmítají kuchařku receptů metod, jež navozují představu, že je možné provádět výzkum, který je aplikuje, bez základní znalosti objektu výzkumu, o nějž jde.

Objekty, které sociální vědci studují, ať jsou to již války, jazyky, instituce, ekonomické aktivity, identity, příbuzenství či cokoli, jsou konkrétní v tom smyslu, že jsou produkty rozmanitých komponent a sil. Sociální systémy jsou vždy otevřené a obvykle komplexní a chaotické. Na rozdíl od některých přírodních věd, nemůžeme izolovat tyto komponenty a zkoumat je za řízených podmínek. My se tedy musíme spolehnout na abstrakci a pečlivou konceptualizaci, přičemž se pokoušíme oddělit různé komponenty či vlivy v našich hlavách, a jen když jsme to učinili a zvážili, jak se kombinují a vzájemně ovlivňují, můžeme myslet na návrat ke konkrétnímu, mnohostrannému objektu a pochopit ho. Hodně závisí na povaze abstrakce, to znamená naše koncepce jednotlivých komponent konkrétního objektu; když dělí, co je prakticky nedělitelné, nebo když slučuje rozdílné a odloučené komponenty, pak jsou výsledky nepravděpodobné. Natolik závisí na technikách abstrakce, jež používáme, způsobu carving up (nevím, jak to přeložit, pozn. překladatele) a definování objektu našeho studia (Sayer, 1992, kapitola 3). Bohužel velké množství metodologické literatury sociálních věd absolutně ignoruje tuto fundamentální otázku, jako by to byla jednoduše záležitost intuice. Čili, mnoho typů sociálních výzkumů operuje s kategoriemi použitými v oficiálních statistikách, třebaže jsou často založeny na špatných či nesoudržných abstrakcích. Vezmeme například kategorii „služby“ jako „obslužný sektor“, jež má identifikovat aktivity, jež mají něco společného a chovají se podobně, i když ovšem zahrnuje ekonomické aktivity tak rozdílné jako doprava, kadeřnictví, cestovní ruch, pojišťovnictví, stravování a proto jsou tedy jsou nevhodné k použití. Není překvapením, že tato kategorie nemůže být explanačně významná. Přesto je mnoho vědců zlákáno použít ji – jako např. služby jako základ „post-industriální“ společnosti – a výsledky takového výzkumu jsou tudíž neprůkazné a/nebo zavádějící. Je to jako když Marx zavádí „chaotickou koncepci“. Ani velká míra sofistiky ve výzkumných metodách nemůže kompenzovat nedbalou abstrakci. Jen když dáme větší důraz na problémy konceptualizace a zabýváme se realistickými otázkami navrženými výše můžeme se pravděpodobně vyhnout takovým nástrahám.

Jak již bylo zmíněno dříve, pokud vezmeme v úvahu působení mnohonásobných (multiply) systémů a příčin ve studovaných případech a fakt, že různé příčiny mají za následek ty samé efekty, musíme vždy počítat s jistým rizikem „misattributions of causality“. Vraťme se zpět k našemu případu vysvětlující sílu odborných asociací: můžeme zmínit několik mechanismů – řízení „closed shop“, přínos z odbroných expertýz, patriarchální moc, rozdílnost široké veřejnosti, atd. Může působit samozřejmě více než jen jedna příčina, ale toto je právě to, co musíme rozvážit (třídit), pokud si chceme být jisti, že jsme not „misattributing causal responsibility“. Toto vyžaduje abstrakci a správný systém výzkumu, který má nástroje takové možnosti identifikovat.

Výzkumníci s praxí v oblasti sociální praxe chápou toto ne jako záležitost následované konkrétní syntézou, ale interpretací. Realisté by však k tomu dodali, že interpretovat to, co aktéři míní, my musíme dát jejich „discourse“ do vztahu k jejich okolnostem, kontextu. Je také nutné připomenout, že sociální realita je pouze částečně „text-like“. Mnoho z toho co se děje nezávisí na nebo nekoresponduje s chápáním aktéra; jsou zde nezamýšlené důsledky a nepoznatelné podmínky a jiné nepochopitelné události.

Design výzkumu také vyžaduje svůj zvláštní způsob abstrakce. Toto můžeme znázornit prostřednictvím rozdílů mezi extenzivním a intenzivním typem výzkumu. Ty mají rodílné cíle, ale mohou se navzájem v rámci výzkumu doplňovat. Kromě antropologie a možná i historie jsou již tradičně extenzivní postupy normou sociálního výzkumu. Ty hledají pravidelnosti ve víře, že rozsáhlé datové soubory opakovaných pozorování nám vydá signifikantní vztahy. Identifikuje se populace, definují taxonomické skupiny na základě jejich sdílených znaků (např. bílé ženy starší 60 let, domy s nižší cenou než 50 tis. liber) a hledají kvantitativní vztahy podle variability. Toto ignoruje nebo přímo nepoukazuje na příčinnou skupinu/“causal groups“, ve kterých jsou jednotlivci právě zapojeni . to jsou skupiny nebo sítě specifických lidí, institucí, „discourses“ a věcí, s kterými jsou ve styku/spojení.

Výzkum intenzivního typu by měl začínat výzkumem jedince (nemusí být ve smyslu jedinec = jeden člověk) a určit hlavní příčinné vztahy (včetně způsobu jejich působení) do kterých jedinci vstupují a studovat jejich kvalitativní povahu, jejich počet. …… definovat tyto „causal groups“ na počátku výzkumu, objevit je; studium jejich fungování může být hlavní součástí nebo objektem výzkumu. Jak napovídá sám název, extenzivní výzkum nám především ukazuje jaké jsou hlavní fenomény a události v populaci, zatímco intenzivní výzkum je hlavně soustředěn na to, co je spouštěčem událostí v jednotlivých případech, nebo ve více etnografické podobě, jaký druh univerzálnosti významu existuje v dílčích situacích. Povšimněte si …

…: extenzivní přístup může být použit v jednoduchých/jednotlivých případových studiích; intezinvní postup nesmí být limitován na jednotlivé případy a může použít, vedle etnografických, pouze ostatní metody. (????)

Tabulka 1.1 Intezivní a extenzivní výzkum: shrnutí (Sayer 1992, Method in Social Science, Routlege, p. 243)

Tabulka 1 ukazuje silné a slabé stránky obou metod. Intenzivní výzkum je výhodný pro vysvětlení příčin a interpretaci významů kontextu, ale je časově náročný, takže může být použit pouze pro malý počet případů. Nicméně navzdory všeobecně rozšířené představě platnost analýzy těchto případů a jejich representativnost ve vztahu k velkému souboru je vždy zcela ojedinělým případem (???):

…. Extenzivní výzkum nám ukazuje vnější nebo kvantitativní rozměr jistých vlastností a vztahů, které však nemusí být příčinnými vztahy a jejich explanační hodnota je malá. Pokusy použít ho jako způsob generalizace je podmíněn jeho implicitní „succesionist theory of causation“ evidentní v jeho závislosti na nacházení pravidelností v rozložení dat. Signifikantně, statistické explanace nejsou vůbec explanacemi v mechanistickém pojetí, pouze kvantitativním popisem formálních (ne podstatných/významných) asociací.

Ukažme si nyní rozdíl mezi intenzivním a extenzivním výzkumem na tomto příkladu: představte si nějaké marťanské vědce, kteří nikdy neviděli lidské tělo chtějí zjistit/pochopit, jak funguje. Někteří, kteří se zaměřují spíše na extenzivní výzkum, na náhodně vybraném souboru hledají podle jejich mínění empirické pravidelnosti s tím, že toto by mohlo podat representativní obraz, na základě kterého by mohli bezpečně generalizovat. Vědci orientující se spíše na intenzivní výzkum by začali částečným pohledem/“at particular point“ – nezáleží na tom, kde – zkoumali by, propojení orgánu/organismu nebo části těla s ostatními částmi těla a zakreslili by schema: jak funguje, struktury těla a systém jak tělo funguje. Je jasné, že ´intenzivní´ vědci by se spíše zabývali tím, jak tělo funguje, než aby se trápili otázkou, zda je jejich objekt vzhlede k celku representativní. Extenzivní výzkum informován „succesionist theory of causation“ a snažící se hledat pravidelnosti na základě jednotlivých událostí nebo proměnných hledá hlavně formální podobnosti a rozdíly spíše než dílčí spoje/vztahy. Intenzivní výzkum zkoumá dílčí vztahy spojení a zkoumá poznatky v širším kontextu – prostřednictvím simulace vztahů část - celek.

Příklady reálného výzkumu

Nyní několik příkladů reálného přístupu na skutečných příkladech ze sociální vědy.

V příkladu prevence kriminality – zločinci mají možnosti a také je využívají k páchání trestné činnosti. Program obsahuje mechanismy, jako např. dohled a bezpečnostní opatření, které jsou zamýšleny spíše jako deaktivace krim. chování nebo blokace jejich uskutečnění (všimněte si, že přes mechanickou metaforu je nutno přiznat, že mohou být aktivovány prostřednictvím důvodů činností aktérů). To, jak oba mechanismy pracují, pokud vůbec, závisí na kontext. Podmínkách, ve kterých se vše odehrává. Takže, např. úspěch programu získat informace od veřejnosti bude záviset na lokální kultuře, zda je rozdrobená nebo zda jsou jedinci propojeni apod. Výzkumníci proto chtějí identifikovat a vysvětlit různé kombinace kontextů/okolností mechanismů a výsledků, při vědomí toho, že soc. systém je otevřený a komplexní a seznam možností bude pravděpodobně dlouhý. Žádný mechanismus nebo soubor mechanismů, speciálně ty z dotyčných programů, nejsou považovány za černé skříňky. Jejich identifikace není záležitostí najití více specifických pravidelností, klastrů statistických asociací, které by vysvětlily mechanismy, ale spíše redefinováním problému. Explanace vyžaduje hlavně inerpretativní a kvalitativní výzkum s cílem objevit motivaci jednání aktérů a okolností v jednotlivých případech – ne prostřednictvím abstrakce těchto poznatků. („not in abstraction from them“). Odpověď kvantitativních otázek ohledně počtu aktérů a ostatních relevantních fenoménů se specifickými vlastnostmi může také být zajímavá, ale to je spíše rozdílné/nesouvisí od/s porozumění(m) mechanismů.

Toto je jednoduchý případ realistické explanace snažící se vysvětlit jak a za jakých okolností (pokud vůbec) mohou veřejné nástroje (v těch programech) zabránit působení takových mechanismů jako je kriminalita, spíše než pochopit struktury a okolnosti, z kterých jsou mechanismy odvozeny. Nicméně kriticky realistické analýzy by mohly na druhou stranu určit takové události, které explanační model podporují.

Druhý příklad je založen na výzkumu s Kevinem Morganem (Sayer a Morgan…)

…. Ekonomický vývoj země je stále vysoce nerovnoměrný, různý na úrovni regionů, a to nejen v míře nebo poklesu, ale i též v kvalitě ekonomické aktivity. Toto platí i v případě přítomnosti toho samého prům. odvětví v několika regionech. Pokusy vysvětlit tento jev mají většinou podobu extenzivních výzkumů, které berou jednotlivé podniky jako součást taxonomických skupin/souborů, např. elektrotechnický průmysl, doufajíc, že vyjdou nějaké pravidelnosti v jejich chování /např. závislost míry zaměstnanosti a dostupnosti levné pracovní síly). Takové pravidelnosti jsou však nalezeny spíše díky otevřenosti systémů. Současná úloha výzkumu je desagregovat populaci ve více specifické kategorie – v tomto případě konzumní elektroniky – součástky a bezpečnostní elektronika atd. Tak dalece jak tyto kategorie korespondují s rozdílnými druhy firem operujících za různých podmínek, může toto pomoci objasnit co pokračuje; ale malé kategorie nebo taxonomické skupiny se mohou stále podílet na části otevřených systémů, ve kterých se jak aktéři tak i jejich okolí mění.

Ekonomický rozvoj země je vždy vysoce nerovnoměrný, odlišné regiony měnící se ne pouze v obdobích růstu nebo úpadku ale i v typech ekonomické aktivity kterou obsahují. To je případ kdy se jeden průmysl provozuje v mnoha regionech. Pokusy vysvětlit to, jsou obvykle přiblíženy skrze extensivní výzkum zpracováním firmy jako člena taxonomické skupiny, jako je elektronický průmysl, v naději nalezení pravidelností v jejich chování, jako korelaci mezi růstem zaměstnanosti a dostupností levné pracovní síly. Takové pravidelnosti jsou zřídka nalezeny kvůli otevřenosti takového systému. Společnou odpovědí na to je rozklad populace do více specifických kategorií – v tomto případě spotřební elektronika, komponenty a obranná elektronika, atd. V té míře jak tyto kategorie souhlasí s odlišnými druhy firem operujících za odlišných podmínek, tak to může pomoci vyjasnit co pokračuje, avšak malé kategorie nebo taxonomické skupiny stále ještě obchodují s částmi otevřených systémů ve kterých se oba klíčoví aktéři a jejich prostředí kontinuálně mění.

V brzkých etapách jsme přehodili výhybku z extensivního výzkumu k intensivnímu výzkumu, začali s klíčovými firmami a umístili je do jejich kauzálních raději než do jejich taxonomických skupin. Dvě firmy ve stejné taxonomické skupině – řekněme spotřebního průmyslu – můžou operovat ve zcela odlišných kauzálních skupinách, interaktivně reagovat s odlišnými institucemi, za různých podmínek. Sledováním těchto spojení v širších kauzálních skupinách rostla informovanost, ale skutečně vytvořené vysvětlení bylo jednodušší - bylo to jako rozsvícení světla – protože jsme vysvětlili chování, odkazy na konkrétní podmínky, ve kterých byly situovány, ne pouze odkazy k formální podobnosti k jiným firmám ve stejných taxonomických skupinách. Proto pro mnoho firem levná pracovní síla nebyla brána v úvahu protože tyto firmy nepoužívali nekvalifikovanou pracovní sílu, a produktivita a efektivnost jejich kvalifikované pracovní síly byla více důležitá než cena pracovní síly, poněvadž jejich konkurenceschopnost závisela hlavně na zavedení nových produktů a služeb raději než na nižší ceně už zavedeného zboží. Kromě toho v některých případech technické změny snížily významnost levné pracovní síly v čase díky automatizaci. Firmy, i prostředí ve kterých působí se změnily v čase a činnosti mechanismů závislých na aktérech interpretací, důležité to bylo pro nalezení toho jak aktéři rozuměli jejich situaci. V důsledku toho bylo malé očekávání nalezení trvání empirických pravidelností, přesto používáním intensivního přístupu, ptaním se na kvalitativní otázky o klíčových vztazích a fungování mechanizmů, nebylo vysvětlení těžké najít.

Bylo možné prozkoumat více větších firem v regionech zájmu v těchto způsobech, tak jsme na konci mohli tvrdit, že jsme porozuměli hlavním trendům ne pouze pár případům. Jako v dřívějších příkladech hodnocení výzkumu, kontext byl rozhodující, extensivní výzkum je nedůležitý pro kontext protože je založen na modelu kvazi-experimentálních výzkumů ve kterých jsou souvislosti homogenizovány.

Ti kdo předpokládali, že extensivní výzkumy jsou pouze legitimní „vědecké“ přístupy často předpokládali že intensivní výzkum musí vést k výsledkům……………… …………………….a ne zevšeobecňování. Avšak globální sítě a trhy jenž extenzivní výzkum, s jeho tvrzeními o produkci „ reprezentativních“ výsledků, obvykle ignoruje. Pohledem na objekty v jejich taxonomických skupinách, člověk získá representativní obrázek, ale jak náš Marťanský výzkumnický příklad ukázal, populace která je reprezentativní může být právě cílem výzkumu, omezeného napříč kauzálními skupinami důležitých aktérů. Umístěním aktérů do kauzálních skupin, intensivní výzkum zajištěný pohledem do velkých celků, ukazuje jaký vztah má část k celku, proto to není pouze potřeba obecního zájmu.

Příběh historických změn představuje více náročných problémů pro sociální výzkum. Zájem kriticko realistické práce v tomto kontextu je přehled studií poválečné britské politiky presentovaných v Marsh a kol.(1998). Jejich cíl je ukázat a diskutovat standardní problémy, které vyvstanou v příběhu politických změn. Především ty všichni kritizují redukcionisty nebo jednostranné popisy, které se pokouší vysvětlit celé období jednoduchými částmi nebo tématy, jako pokles britské ekonomiky v období anti-industriální kultury, nebo Thatcherismu v období osobnosti a modelu paní Thatcherové. Takový redukcionismus nezměnitelně ústí v nepřisuzované vlastnosti kauzalit a pašování elementů z jiných přispívajících procesů pod praporem vybrané části. V kontrastu, Marsh a kol. obhajují multidimenzionální popisy založené na syntéze důležitých významných prvků, ze kterých je analyzována abstraktní a pak kombinovaná zpět směrem ke konkrétnímu, sledování jejich vývoje a interakce v čase a prostoru. Syntéza má být více něž sbírka faktorů a významných událostí, popis má být daný jak vlastně různé elementy členit.

Typickými problémy jsou nedůvěra abstrakcím, jako předpoklad je státní vztah k zahraniční ekonomice, kdy stát je hlavní ekonomický aktér, a zanedbáním způsobu ve které elementy identifikují tento abstraktní vývoj, mění jejich pravomoc. Takto s ohledem na pozdější problémy, Marsh a kol. kritizují analýzy Thatcherismu, které upravují jako stanovené a sjednocené, pouze identifikace nastavení představ a přesuny pod jednoduchým jménem jako je thatcherismus může znamenat nejlepší heroický předpoklad, v nejhorším případě omyl z chybně umístěné konkrétnosti.

Historický příběh se také musí vztahovat uspokojivě k myšlenkové a materiální základně. Myšlenka, způsob myšlení, politické paradigma můžou změnit celý výsledek. Například, nějací komentátoři tvrdí že globalizace není tak moc neúprosná síla zasahující národní vlády, ale tyto vlády používají globalizaci jako argument k snížení vlastní odpovědnosti. Jestli se takové argumenty můžou stát efektivní v produkci změn závislých na jejich praktické adekvátnosti, závisí na tom jaký mají vztah k omezením a příležitostem z kontextu ve kterém jsou předloženy. Protože realisté, March a kol. nesnižují globalizaci k ničemu víc než k diskusi, přesto argumentují, že nejméně v části diskuse je obchodování s něčím reálný. Podobně není dost citovaná ochota a jednání klíčových jednotlivců a institucí jako dostatečná pro produkci změn, protože jejich efektivní závislosti na tom jaký mají vztah k širším diskusím a k posunu k nerovným možnostem vyplívá z kontextu. Tady Marsh a kol. potvrdili „strategické vztahy……………………………… .. Potřebujeme znát ne pouze to jaké hlavní strategie byly aktéry, ale co to říká o kontextu který umožňuje být úspěšný. To je shodné s realistickým konceptem kauzativ a požadavkem na ptaní se různých druhů realistických otázek o nezbytnosti a vhodnosti podmínek později významných, tak jako na rozhodnutí jaká byla spolehlivosti kontextu, která dovolovala určité jednání vedoucí k úspěchu. Často úspěch nebo neúspěch zástupných strategií může mít malý nebo vůbec žádný vliv na vlastní závěry a úmysly.

Aktér (agency) a struktura musí být také zmíněny. Existují přístupy, které zdůrazňují aktéra a jsou relativně nezávislé na struktuře, mnoho archivních výzkumů upadlo do pasti redukce relevantního kontextu, k interakci mezi klíčovými aktéry, ignorujíc takové věci jako ekonomické změny a změny ve veřejném mínění, a struktury ve kterých činitelé jednají. Naopak, agenti přepisují z jiných popisů britského poválečného rozvoje, například, popisy, v rámci subjektů v období britsko anglo-amerického modelu kapitalismu, s jeho krátko-vztahovými, vysoce podílovými, neustále hrozícími z převzetí a nízko úrovňovými investicemi. Stejně jako mnoho parciálních popisů, tak i tato identifikace něčeho důležitého vynechává vliv politických aktérů a podstatnost ekonomiky. Marsh a kol. ukazují, že není neobvyklé pro příběh (narrative) posun, zacházení s historickou minulostí které je ohromně strukturální a popisy nedávné minulosti a současnosti které jsou voluntaristické. Tak jednoduše existuje, že můžeme stále vidět přesvědčivé ukázky obou sil a nebezpečí příběhu (Kapitola 6).

Sociální změny jsou evoluční – sled závislostí už je nahodilý, formovaný dědictvím ovlivněným nahodilými vztaženými procesy nebo podmínkami. Tak zeslábnutí britské ekonomiké na začátku sedmdesátých let, které bylo odvozováno z dlouho trvajících nedostatků jako podinvestovanost, slabý marketing, nedostatek vzdělání a vystavení se konkurenčním trhů, bylo vystaveno nahodilým událostem z 1973, ropný šok následovaný Yom Kippurskou válkou. Prostředí je jak selektivní tak adaptivní, znovu potřebujeme porozumět oběma jeho subjektům a jeho kontextu kvůli umožnění jednotlivých výsledků.

Marsh a kol. také stáhnuli pozornost k problému měřítka a hranice v takových studiích. Příliš mnoho analýz z poválečné britské politiky ignorovalo mezinárodní uspořádání, oboje v období spojené se změnou jinde a přítomností u podobného rozvoje v jiných zemích, jakým byl nárůst neoliberalismu. Tento problém je ekvivalentní k tomu že poznámky na příkladech našich dřívějších průmyslových studiích z definování prostoru jevu jsou kauzálně relevantní k rozvoji subjektu zájmu.

To jsou právě problémy z rozvojového příběhu sociálních změn a indikace realistického přístupu směrem k nim. Mám povinnost více k říct k tomuto příběhu v Kapitole 6. Nicméně mám krátkou diskusi z těchto příkladů a doufám, že jsou dostatečné k demonstraci klíčových vlastností kriticko realistického výzkumu.

Závěr

Toto pak jsou některé z pouhých kostí (bones) realistické metodologie. Mnoho výzkumníků ……………člověk má najít společné asociace mezi jevy, bez sledování otázek o jejich postavení. Mnohé vedou pryč z realistického přístupu k hegemonii pozitivistické metodologie, s jeho přezíráním, problémem konceptualizace a abstrakce a jeho následnictvím teorie kauzalit. Dokonce výzkumy, které odmítly pozitivismus můžou zastavit krátkodobí realistický přístup, když hledá asociace mezi jevem zájmu, bez otázky zda jsou asociovány nutně nebo nahodile.

Společné aspekty ze všech kriticko realistických výzkumů jsou prioritně dány konceptualizací a abstrakcí, způsobem jak „naporcujem“ a definujem naše objekty studia vedoucí k nastavení osudu nějakých následujících výzkumů. Realisté hledají podstatné spojení mezi jevem raději než formální asociace nebo pravidelnosti. Ve vysvětlení asociací hledají rozlišení mezi tím co musí být případ a z jakých pouze může být případ. Vysvětlení sociálního světa také vyžaduje ochotu k jeho stratifikaci, k nepředvídaným silám povstalých z jistých vztahů a k způsobům ve kterých působení kauzálních mechanizmů závisí na přinucení a umožnění efektů souvislostí. Realisté také uznávají koncept závislosti sociálních jevů a potřeby tlumočit významné jednání, ačkoli z myšlení může být příčina, to není něco odděleného z nebo alternativy ke kauzálnímu vysvětlení.

V náčrtu vlastností realistických výzkumů musím opustit na jedné straně mnoho základních otázek jako povahu signifikance, pravdu, objektivitu, situovanou povahu znalostí a mnoho jiných. Toto je diskutováno dál v kapitole 2.