Krč Drška - aneb O vznešenosti despozice

Krč Drška - aneb O vznešenosti despozice

'Tyranie bez dršky –
toť fašírka bez koření!'
KROMBOŽINEC LILIBINSKÝ

KRČ DRŠKA - JEHO PUVOD, POSTAVA, MLÁDÍ A ZVYKY - VYUŽITÍ PACUKAVCU - DRŠKA VĚROZVĚSTEM - UMĚNÍ ZA JEHO VLÁDY - PIBŘICH POSEDLÝ A JEHO HNUTÍ - ODR (HALIFAX) VARTULÍK A STRAŠNÝ DRŠKUV KONEC

     Národy nebývají hrdy pouze na světlá období svých dějin; s odstupem doby se stávají hrdými i na své tyrany, na úplné zhovadilce, kteří jim kdysi tak krásně krvavě vládli. Hovořme o nich s úctou, neboť si nemůžeme být nikdy dost jisti, zda se v příkladu takového despoty nezhlídne nějaký krhútský současník a nevezme si jej za mustr. Proto hodlám vyprávět jen to nejlepší a z kladných pozic o největším krhútském despotovi Krči Drškovi a o hrůzovládě, kterou rozehrál ve své říši na nejvyšší úrovni, k potěše ambiciózních historiků, učitelů, prozaiků, řečníků, propagandistů a školitelů všech následujících pokolení: jeho duch dodnes straší v národě krhútském a zachraňuje břídily na ejčských prestolech, neboť každý pomazaný blb může vmést v tvář svým odpůrcům, kritikům, všem nespokojencům: 'Buďte rádi, že nejsem takový Drška!' A oni zpravidla rádi jsou: relativita hraje velkou roli v historii lidstva - nebýt hanebných stránek dějin, nebylo by ani světlých - nebylo by je čím měřit.
     Zanechme však planých úvah, které - ač geniální - jsou zcela historicky bezcenné, a vraťme se ke svým beránkům, jak říkají Francouzi.
     Po krhútských obcích, osadách a kolibách se dosud nepřestalo hovořit o slávě Prhoně KIátince, největšího z gulichánů, když se na scéně ejčského politického života objevila hvězda, člověk ani ne tak moudrý jako hluboce krutý, známý obecně pod jménem Krč Drška.
     Již samo jeho jméno ho poněkud charakterizuje: byl to muž přikrčeného těla i ducha. (Popisuje ho především blíže neznámý autor monografie o Krči Drškovi jakýsi Rafaj Oštara.) Přezdívku Drška si pak vysloužil pro svou pověstnou ukrutnost.

POZNÁMKA: Jak známo, znamená slovo 'drš' v krhútštině “krev”, slovo dršmaš pak krveprolévání, a drška tedy ukrutníka, kruťasa. Původně se v krhútštině objevovalo také slovo 'kruťas', ale ve zcela jiném významu než v češtině: znamenalo člověka, který 'ukroutí mnoho ťasů' - tedy opilce.

     Krč Drška, jako konečně většina slovanských politiků, vzešel z maloměstského prostředí, narodiv se v zapadlém městečku hornokrhútského pomezí Vnitromázdře. Jeho rané dětství a jinošství není nijak pozoruhodné, i když se v době jeho vlády našla řada spisovatelů, kteří jeho nudné mládí důvtipně rozpracovali do čítanek a brožur, činíce tak svému pánu opsouší službu: ze školních dítek, která se musela těmto výpotkům učit nazpaměť, vzešlo nové pokolen í, které se naučilo nenávidět velikého Krče už ve školních škamnech, neboť byla trestána, když si nemohla zapamatovat projev, který pronesl dvouletý Drška k revoltujícím dřevořezbářům.

POZNÁMKA: Krčovo dětství se tak stalo příčinou jeho vlastního pádu. Pro krhútskou budoucnost z toho plyne poučení, že jména velkých lidí by se nikdy neměla spojovat s tresty.

     Pro nás je však důležité psychologické hledisko vývoje Krčova intelektu v dětství: mlaskot otcových pohlavků mu dával snít o vzpouře a rozněcoval jeho ctižádost rozdávat vlastní, daleko hlučnější a ještě velkolepější rány. Byl to typ myslivý: od raného dětství jej zajímaly věčné otázky lásky, života a smrti: vydržel prý se - podle Rafaje Oštary - dlouhé hodiny se zájmem dívat na pářící se dobytek a dospěl k názoru, že je to jev pozoruhodný. V osmnácti letech se poprvé pokusil uvedený dobytek napodobit, ale pro svou malou, nevzhlednou postavu a přiblblý výraz byl odmítnut všemi krasavicemi, které měl k dispozici a kterých hodlal k tomuto vědeckému pokusu použít. Tak dospěl k názoru, nikoli ovšem bez delšího vnitřního boje, že páření je konání nedobré, nemorální, zavrženíhodné, podezřelé, eklhaftské, hambaté, nedůstojné, protože jemu jest odepřeno. Věnoval se tedy studiu bohosloví a politice.
     Jediným člověkem, který cítil s nešťastným Krčem, byl jeho otec Krč Obrvaň. S velikou námahou sehnal tento opilec skrovnou částku, kterou bylo zapraviti za vyšší vzdělání synovo, a tak, již ve zralém věku 35 let, přichází Krč Drška do okresního semináře při chrámu potrubí v městečku Prvotroska.

POZNÁMKA: Tento chrám byl vybudován už jako ruina z panelů: tamní škola, která se rozpadala od samého dostavění si vydobyla slávu a respekt na celém okrese.

     Již ve škole samé obrátil na sebe pozornost nekonformním a tvrdým postojem ke všem úchylkám od myšlenek slavných věrozvěstu. Po absolvování okresního semináře strávil Krč krátkou dobu ve vojště.
     Pak se střemhlav vrhl do politického života v Ejči, rozhodnut, že vedoucího postavení dosáhne stůj co stůj. Posloužil mu k tomu znamenitý nápad, snad jediný za celou dobu jeho života, nápad, za který Krhútstvo a celé civilizované lidstvo dodnes pyká: podařilo se mu stmelit všechny pacukavce pod záminkou očisty a šíření Prakršna.
     Krč Drška první geniálně rozpoznal a využil úlohu pacukavců v dějinách.
     Poznal totiž z vlastní zkušenosti, že všichni tito tvorové bez fantazie, suchaři, srabíci, moralisté, paďouři, byrokrati, impotenti, maloměšťáci, honimíři, mindrákáři a jiní nevzdělanci si nesmírně rádi hrají na veledůležité a přemoudré.
     Naplnil jejich odvěké, dotud neorganizované touhy, stal se jejich mluvčím a prorokem. Stmelil pacukavce v obrovskou potenciální sílu a s jejich pomocí postupně ovládl celou zemi, neboť pacukavci se vyskytovali ve všech vrstvách a profesích, ba často zaujímali klíčová místa v krhútském národním hospodářství. Svěřil jim ochranu náboženství.

POZNÁMKA: Známý pamfletista a vtipálek té doby, Vrůtek Vondra, který by1 později popotahován, poznamenal, že Krč Drška musel nejprve Prakršno okleštit, aby je mohl ostříhat. (Popotahování je jedním z nejstarších starokrhútských trestů a nezřídka končí smrtí popotahovaného.)

     Krč Drška, tento podnikavý komediant, strávil tři dny a tři noci v ejčské kanalizaci, kde údajně rozmlouval s Lomikelem, pak vylezl, opilý a ušpiněn, a ve svých rukou - jak Mojžíš sestupující z hory Sinaj - držel ušmudlaný papndekl, na kterém bylo naškrábáno několik vyznání pravé víry pacukavců, které ovšem nemá nic společného s vyznáním skutečné víry krhútské nebo uhlířské:
     1. Všechno má své meze!
     2. Pozor, padá-li omítka!
     3. Nemysli, myslí se samo!
     4. Ruka neudělá kluka!
     5. Lépe se báti než litovati!
     6. Nesesmilníš!
     7. Nedotýkej se vedení ani spadlého na zem!
     8. Neponižuj nás spropitným!
     9. Důvěřuj, ale spíše si dej bacha!
    10. Nedívej se na Frantíka, jde-li kolem zahrádky!

     Netrvalo dlouho a pacukavecké hnutí nabylo ekonomické převahy: po smrti sv. otce Hrnce Prkoly, který zemřel pokojně, proboden neznámým zhovadilcem při vykonávání tělesné potřeby, byl Krč Drška jmenován jeho nástupcem. A bylo po legraci. Doslova. Následovala hrůzovláda, jakou dějiny Krhútti nepoznaly a kterou se mohou pyšnit i před vzdálenou cizinou. Byla zavedena okamžitě tvrdá sexuální prohibice, všechny ejčské čibridmíky byly uzavřeny (tradičně vynikaly vzornou obsluhou a byly opěvovány básníky! ), literatura byla podrobena tvrdé protimilostné cenzuře a šmahem z ní byly vyškrtány všechny zmínky o milostných vztazích. Dokonce i v překladech světové poezie bylo slovo 'láska' nahrazováno jménem Krče Dršky, takže např. Ščipačevova b áseří vypadala v soudobém překladu takto:

Krče si važte už teď v mladí
a s léty dvakrát vroucněji:
Drška - to není vzdychat, hladit,
vodit se s lunou v aleji.
Přijdou i mraky, nečas, tíseň.
Pak zkřehlé, kdo vás zahřeje?
Krč Drška je jako dobrá píseň
a píseň složit - těžké je.

     Velicí básníci jako Hanzlík Nepozval a Šotol Škrt, předáci generací, ba dokonce i národní bard Ilja byli nuceni veršovat říkánky na slávu impotence a cudnosti. Z té doby se naopak datuje velkolepé leporelo státotvorného básníka Srandy Šutra 'Krč Drška', jehož části zlidověly a byly zpívány po večerech; začínalo takto:

               Stával jsem sám,
                                        z života
                                                       trče,
               špině své potrhlé
                                        soukromé
                                                       svršky:
               když jsem však
                                        poznal
                                                       velkého Krče,
               stal jsem se
                                        mluvčím
                                                       Veliké Dršky.

     Kdekdo se snažil, aby si mohl došlápnout na kohokoli, hysterické ženy plakaly dojetím v chrámech, staré panny byly uctívány, úředníci shledávali pacukavectví pohodlným při jednání se stranami: život se stal jednodušším a každý problém jevem řešitelným a snadným. Národ rostl, košatěl a kráčel vpřed: jeho pochod byl stále vítězný, protože se stále nacházela individua pravověrnější než ti druzí a nikdy nebyla nouze o záminky k odstranění těch, jejichž prebendy a postavení byly záviděníhodné. Vzdělání se stalo zbytečnou přítěží, neboť nikdo nesměl projevit více inteligence než jeho nadřízený - dokonce se lidé s oblibou vydávali za blbce, aby došli obliby. Také vědci se stali zbyteční, proto jejich práce byla pokládána za ponižující a byli k ní odsuzováni lidé, kteří se nemohli uplatnit v čestně jším povolání. A nad tím vším trčel Krč Drška jako skála, jako symbol, jako koryfej: mladí, již zcela noví Krhúti hřměli píseň populárního kozáka Pilaře Kokrháče:

Pryč jsou doby nečisté –
jsme Krčisté, jsme Krčisté!
Není však vše hotové:
buďme také Drškové, buďme Drškové!

     Jen strach před Lomikelovým rourácením zabránil bigotnímu hrůzovládci, aby vůbec zakázal fyzickou lásku a její rozmanité projevy jako 1íbání, hlazení, ani nemluvě o tom hlavním totiž pohlavním. V archívních záznamech bezpečnostních orgánů té doby najdeme zajímavá hlášení, jako např. že Žudr Toť a bývalá čibrida Tekla Treska byli přistiženi za stodolou v nehrbaté pozici.
     U nadaných lidí, kteří pozbyli možnosti bloudit v hvozdech Zdaravášových, zakrňovaly určité staré myšlenkové procesy, vytvářely se nové kulturní vztahy: umění bylo povýšeno na řemeslo.

/Podstatná část této pasáže byla v prvním vydání cenzurním zásahem redakce nakladatelsví vyřazena./

POZNÁMKA: By1 to veliký krok vpřed, uvědomíme-li si, v jaké vážnosti byla vždy u Krhútů ruční práce (proto se zde dodnes nevyvinul vpravdě moderní průmysl a automatizace).

     Krč Drška, kterému velice lahodilo, že je nazýván přítelem uměn, ač četl pouze kalendáře a policejní raporty, povýšil umělce na státní zaměstnance, soustředil je do dílen, podobných truhlářským, a každý občan či skupina občanů si sem přicházeli sjednat termínovanou dodávku románu, básně, obrazu apod.
     Veškeré melouchaření umělců bylo přísně stíháno. Stálo se , že jeden mladý učeň v básnické dílně Obrana Slava se zamiloval a z přemíry citů vyryl do zdi h1ubince báseň, vytrysklou z hloubi jeho střeleného srdce:

Na Mejkníně u Ejči,
dělají se kola:
chtěla se mnou Anka chodit,
teď mě má za vola!

     Případ se vyšetřil a delikvent byl odsouzen k nuceným prací v jednom předním vědeckém institutu (podle paragrafu 66.69), které byly velmi špatně placeny.
     Toto zkoncesování krhútských uměn mělo ovšem následek, že se někteří umělci, především malíři a básníci, vnitřně poltili: zbytky zásob své vlastní, rychle se kazící fantazie se potají snažili vyplácat, jak se dalo. Tak známý ejčský malíř a uzenář Abstrakta vyplácával zbylé barvy ze státních objednávek na zbylé útržky pláten, aby mohl vykázat prázdnými tubami vyšší spotřebu barev, a tak překračoval plán. Takto zaklohněná plátna schovával, nezn ámo proč, snad z obavy, aby se na jeho podvody nepřišlo. Dlouho po jeho smrti (a již v době vlády Prnty Prkoly) byla tato plátna objevena v jeho pozůstalosti: nedorozuměním byla pokládána za díla zcela neznámého směru a vystavena ve zvláštní síni ejčské gal érie, nad jejímž vchodem byla skromná tabulka s nápisem: Abstraktovo umění.

POZNÁMKA: Díky poměrné izolaci Krhútů od ostatního méně civilizovaného světa se až v tomto století dostala zmíněná plátna do ciziny: v některých zemích vzbudila obrovský zájem a dala zrod směru, nepochopením krhútského příjmení nazvanému 'abstraktním uměním”, ač jde o čistě konkrétní dílo krhútského řezníka Abstrakty.

     Že nešlo v říši všechno zcela hladce, je nabíledni: nespokojenci a kverulanti vždy byli a budou: Za Caesara i za Napoleona, za Františka Josefa, ba dokonce i za Stalina a za Karla IV. se tu a tam nějaký na chvíli objevil: jakž by se nenašel za Krče Dršky!
     V této souvislosti nelze nepohovořit o nesmírně závažném hnutí, kolem kterého dosud koluje tolik pitomých dohadů, nejasností a dokumenty nejasně podložených polopravd. Mám na mysli Hnutí posedlých (HP), vedené rozporuplnou postavou - Pibřichem Posedlým, jehož jméno jen vyslovit bylo po dlouhá léta přísně zakázáno. Snad se bude zdát někomu přehnané, že právě tato složit á postava, oválená v bahně a kalu, zaslouží plné rehabilitace.
     Prozkoumáním nově objevených dokumentů a vyjevených textů, většinou zašantročených na půdě Vatikánu a ve sklepích Intelligence Service, odbouráním nánosu pokrytectví a demagogie na nich lpících, dospíváme k možnosti vyřknout závěry překvapivé a statečné. Nuže tedy: V době, kdy je Krč Drška na koni, kdy je nemožné se volně eroticky projevit, kdy je dokonce hanbou být krasavicí, byl zvolen na uvolněné místo jednoho z věrozvěstů mladý, ztepilý muž, miláček žen, jménem Pibřich. Věren odkazu svých otců a nepsaných zákonů, jež vždycky cos kázaly nám, neváhal odhodlaně vyslovovat svůj názor na správu státní, připouštěje, že Krč je veliký, ale blb; jako Ježíš se stal mesiášem lásky, ale na rozdíl od Kris tapána byl hlasatelem spíše lásky tělesné a přirozenosti mravů.
     Učil mládež, že v korzetu se člověk hůře pohybuje než bez něho, že na kuří oka je především Chirana a nikdo jiný, a vyslovil podivuhodnou filozofickou poučku, že člověk dojde dál bos, ač okrvaven, než se španělskou botou. Jeho oblíbeným symbolem byl akt a vítr. Se svými stoupenci vnikal tajně do lesů Zdaravášových, kde s nimi opékal vuřty a učil je plácat nesmysly, aby toto umění nebylo v národě zcela zapomenuto.

POZNÁMKA: Ve svém traktátu 'Rozp ínání šněrovaček”, psaném překrásnou středokrhútštinou, volá na str.164:
“Ajta, maršíčku, méně škrobu vař si, míň jej k líci klada: těžce roztáhneš pak hubu k smíchu, tak-li zamane se chvíle. Věř mi: trdlo ducha, toť jest sláva obce, vítejž, trdlování volné! Šněrováním zadýcháš se brzy. Slunce jásá, cesta krásná rozepíná náruč, čeká otevřena. Hájek vlídně kyne nám. Machonin měkký zve ke spočinutí v hebkém loži. Podprsenkou, dcerko, stáhneš-li ten příboj rujný – kráčíš-li tak rychle? Sluníčko proklínáš, ops ouch ti nemil - hladova, sousta nepozříš. Spadnětež, šněrovačky, ňadra vyndejte z kapes! Tak volám, sám prostovlas, a bosým srdcem šlapu prach cest!'

(Překlad pořídil autor této knihy)

     Tehdejší doba však ještě nedorostla Pibřichovy renesanční velikosti, chvíle nedozrála. Ňadra nebyla vyndána z kapes, hnutí bylo odhaleno, Pibřich jat soldteskou Krčových impotentů, obviněn, že se svými stoupenci hnětl bžuch a vyznával orut, a z tohoto důvodu byl odsouzen k smrti. Byl upálen sirkami, a to veřejně na ejčském h lavním náměstí dne 12. září v 7 hod. ráno: trpěl velmi, neboť vál silný vítr a sirky stále zhasínaly.

POZNÁMKA: Co to znamená hnísti bžuch, není známo, dokonce ani věrozvěstům. Podle nově vyjevených dokumentů seznáváme, že význam tohoto slova by1 nepochopitelný i samým Pibřichovým současníkům. Snad šlo o smyšlenou frázi, nezbytnou k tomu, aby mohl Krč odůvodnit svůj tvrdý postoj. Podobně je tomu s orutem. Sám nemám nejmenší ponětí, co by to mohlo být. Z tohoto důvodu nebyl dosud Pibřich posedlý rehabilitová n, neboť nikdo neví, z čeho byl vlastně obviněn.

     Jméno Pibřicha Posedlého upadlo časem v zapomnění, teprve dnešní osvícená doba se k němu nesměle vrací, dovoluje nám aspoň poněkud poodhalit roušku tajemství, zakrývající tragédii nešťastného a bezesporu ušlechtilého věrozvěsta, který se dopustil té chyby, že předběhl svůj věk o celá staletí. (Hodně z něho pak čerpal Jean Jacques Rousseau.) Je na čase, aby byla očištěna památka tohoto mučedníka a podrobena hlubokému zkoumání.
     Po krvavé lázni, která smetla Hnutí posedlých, trvalo řadu let, než se národ vzpamatoval. V té době se na pozadí onoho krhútského temna vztyčila světlá postava Vartulíkova, učeného synka pacholkova, a trčela k obloze jak žalná výčitka, jak obraz bídy a svatý na mostě, trčela tak dlouho, až osvobodila národ a založila epochu velkých avatárů.

POZNÁMKA: Avatár byla hodnost pohříchu a ryze krhútská, snad ještě indoevropského původu (v sanskrtu znamená slovo avatar pozemskou inkarnaci boha Višnu, ve francouzštině průšvih). Nebyla to hodnost ani demokratická, ani monarchistická. Bylo to něco mezi prezidentem, králem a šaškem: avatár se sice někdy volí, leč jednou zvolen vládne takřka neomezeně a do životně, čímž jeho zásluhy rostou. Stolec se může uprázdnit jen uhynutím avatára, jeho abdikací nebo zdařilým povstáním. K prvnímu nebo druhému mohl být avatár přinucen, ke třetímu nikoli. Šlo tedy o instituci typicky pospolné-druhobytnou; avatáři nosívali na hlavě někdy máslo, někdy zlatou, zašpičatělou čabraku, podobnou ťubetějce, zvanou rpuť.

     Nechť vedou učení biografické spory o tom, zda byl Vartulíkův tatínek oním pověstným panským pacholkem, který půjčoval pistolku, aby si chasníci mohli dát sem tam nějakou ranku, a tak si nastřádal určité jmění, aby mohl svému nadanému a pilnému synkovi zaplatit ná kladné studium na vyhlášených světových univerzitách v obou Berlínech, Salamance a ve Volovém neboli Oxfordu, nechť nactiutrhači zkoumají pod drobnohledem pomluv jeho problematický sňatek s lady of Halifax, po matce z Ascotu (byl jí prý unesen), my se omezíme na tak dost bohatá fakta.
     Jedním z těchto faktů je ten, že vynikal tak úpornou pílí, že nesnesl být ani na okamžik nečinným a zmocnil se postupně dějepravectví, vlastivědy, jazykozpytu, krasovědy, filozofie, bohosloví, osmi jazyků (při čemž jazykem suaheli neměl ani jednou příležitost promluvit), stal se praraplem, věrozvěstem i věštcem, vrhl se strachy před nudou a matematikou na politiku, a jakoby maní osvobodil národ od Krče Dršky.
     Nemůžeme se tu zdaleka zmínit o všech dílech, která v době svého dlouhého života napsal, hovořme jen o těch nejvýznamnějších. Jeho stěžejní filozofickou prací o životě a smrti je mnohosvazkové dílo 'Šlépěje oušlapu', které je navíc plno poezie a nepostrádá polemického břitu, jímž vyvrací především křesťanské monotheistické systémy.

POZNÁMKA: Dávno před T. R Fieldem (Šumavanským) jest mu život oušlapem, onou pomyslnou stopou člověka na cestě životem, vedoucí z mlhy do mlhy (Šumavanský se spíše kloní k názoru, že jde o cestu z díry do díry). Na sklonku života se dostáváme k Mejknínu, mlhavé řece, která má pouze jeden břeh: ten protější to už je 'onen' břeh, kde se oušlap ztrácí v mlze. Tak učí T. R. Field. Tak učil i Odr (Halifax) Vartulík.

     Krhútský svět ovšem nebyla jen poetická filozofie marnosti, smrti a života, byl to také svět zalidněný obry, vílami, bohyněmi, šotky a strašidly. Také těmto jevům, typickým pro starou i novou krhútskou skutečnost věnoval velkou studii a jen díky ní můžeme i dnes dosti přesně identifikovat různé krhútské nadpřirozené jevy.
     Podle něho se po polích krhútské země honí, hvízdá a huláká strašný rabas, neúprosná filla rozkládá v amorfní tvary všechno, co jí padne do oka a co se jí zalíbí, nenápadná kremlička deformuje těla nevěrných žen, lítá špála vládne mocí zfialovět v komínovém kouři, tu zase dovádí obávaný a mnohaúčelový prepsl se svou družkou zejdou, snažící se zpřevracet zavedený logický pořádek věcí.

POZNÁMKA: Vartulík nás svým dílem “Humanizace strašidel aneb Ruku v ruce se štursou' uvádí doprostřed tohoto prapodivného světa deformací a ukazuje nám některé zajímavé lidské rysy těchto nehmotných jsounů. (Jsouni jsou podle T. R Fielda (Šumavanského) bytosti, které jsou, a označují se tak blíže nerozlišení bozi, lidé i strašidla. Jsou-li dvourozměrní, hovoříme o dvounech, trojrozměrní jsou tříni, zvláštní pak kategorií jsou čtveráci. Kladu mezi ně i Lomikela.)

     Vartulík, ovládnuv tedy všechny humanitní obory, neměl již na domácí půdě dostatek prostoru k emanaci tvůrčího ducha, aby se mohl jaksepatří vydovádět, a proto odchází dodaleka, aby tu přednášel pohanskou filozofii na univerzitách, po hospodách a všude, kde se dalo. Delší dobu prodlel u britského dvora a udivoval tam svým průmyslem (t.j. pronikavým důmyslem). Jednou se zeptal při partii bridge: 'Mé dámy, víte-liž pak, kde je Ejč ( where is H)?' Dámy se svíjely smíchy a Vartulík je dorazil sdělením, že Kvakev štípem klekce. Partie bridge se stala pamětnou, protože dvorní dámy přísahaly, že takový národ nemůže nekonečně úpět a vykonaly okamžitě dobročinnou sbírku k další propagační činnosti.

POZNÁMKA: Sbírka vynesla 892 liber a třípenc (královna dala všechny drobné, co měla u sebe, prohlásivši, že Krhúti skutečně za všechny drobné jsou), dva prsteny, jednu brož, jeden zlatý řetěz od splachovadel, jeden podvazek nesmírné ceny a jednu obnošenou podprsenku.

     Za sebrané peníze publikoval Vartulik řadu propagačních úvah o krhútském národě, např. 'The Crhoot's National Question', 'Les Querhouts s'adressent á l'Humanité':, 'Was der Krhutischen Frage noch beizuf gen ist' a 'Krguty v borbe za mir'. Propagační kampaň měla takový dosah a takovou průraznost, že nezůstala bez odezvy ani doma, ani ve světě.
     Zpanikařený Krč Drška se přesvědčil, že se dopustil velké chyby tím, že se obklopil zcela neschopnými pacukavci, kteří nedovedli vnitřnímu pohybu mas čelit, ačkoliv byl přesvědčen, že se nikým jiným obklopit nemohl. Políčil tak na sebe důmyslnou past, ve které uvízl. Potkal ho zlý konec: byl předhozen pochybným ženám a čibridám, které za své vlády tak tvrdě pronásledoval. Moudře pak o tom poznamena l Vartulík, že člověk schází i tím, čím nechce zacházet
     V den, kdy Krč Drška padl, vypuklo v Ejči krásné povstání: stateční občané se vrhli především na ta skladiště, která už nikdo nehlídal, jiní se vyřádili v nápisech psaných jadrnou hlaholicí, řada krásných dívek byla znásilněna, aniž si to uvědomily, řada nadšenců pronesla projevy a stala se tak politiky. Lid jásal a zpíval píseň složenou na počest památné Vartulíkovy britské partie bridge:

Bridge, ach bridge je všechno,
bridge je má naděje!

     Když Vartulík vtáhl v čele svých věrných do šílících ejčských ulic, sedě na několikagrošovatém koni, bylo mu již 98 let. Město se mu svíjelo u nohou, lidé si rvali ňadra a jiné okončetiny, nazývajíce jej naším tatíčkem, synáčkem, dědečkem, tchánem a strýčkem, ale Vartulík na to vše shlížel ze své koňské výše s klidným pohnutím, líbal předložené mu holčičky v národních krojích a uhýbal matkám, které mu slintaly na kolena. Inu starci, kteří se dostanou na trůn v pozdním věku, bývají tolerantní a osvícení, neboť vědí příliš dobře, že sami nezmění svět a že všechna lidská moc není ničím na prahu smrti.…
     Odr (Halifax) Vartulík chtěl jít národu příkladem vstříc především ve smyslu mravním; na ejčském zámku obýval pouze jednu menší komoru a spával tu v bedně, přikryt denním tiskem. Do shromáždění hordubalů chodíval v trepkách, diplomaty přijímal v jediném, značně ošumělém krznu, takže platil v celé Evropě za velkého filozofa. Když jeho komoří koupil ze skrovných úspor Vartulíkovi nové krzno a staré rozdal chudině, Vartulík tuto svou novou šubu schválně rychle a značně ošuměl.
     Když konečně vydechl milovaný avatár naposledy, celý národ zkoprněl, neboť si nedovedl představit, že by mohl existovat bez tohoto mudrce, který nikomu nepřekážel. Pak zabral moroň, zaskřípal mrulíř, žalobej zněl. Na kimoríně plakal déšť a vítr sténal, že i selihy avatárů se léty propadají v zapomenutou huhláň. Pak už po něm ani psovák nezaštěkal…