Hodiny na rohu ukazovaly šest a v centru byl vlastně klid. Zrovna přicházel jednou z několika cest do města, kde už nechtěli lidi žít.
Tak přišel, aby hrál, aby na chvíli čas stál.
Prstem pohladí díry malý píšťaly a ta se rozezní do dáli. Ta hudba je nádherná a nebe do černa.
Píšťala zní a bránu nekonečnou hudba otvírá. A tisíc hlasů s ní a celej dav se k smrti zvolna ubírá. Šli lidi místo krys, to krysař temně, temně na píšťalu hrál, když dílo dokončil, tak dlouho plakal, ale eště dýl se smál.
Jak sirky lámou se stromy, jako krabice padaj domy. a lidi jak stádo ovcí řítěj se ze skály.
To krysař je ztrestal písní, že žily v hnilobě a plísni, za to, že když odcházel, že se mu vysmáli.
Jako rajská hudba ta jeho píšťala zazněla, jako modrej plamen vnikaly její tóny do celýho těla. V jejich srdcích a myslích se něco bortilo a lámaly se ledy ta píseň se nesla celičkým krajem naposledy.
