Maturitní otázky z ČESKÉHO JAZYKA

Rozdělení jazyků

Norma a kodifikace

O původu a vývoji českého jazyka

Jazyk a získávání informací

Slovní zásoba

Slovesný rod

Přejímání slov z cizích jazyků

Odborný styl

Pořádek slov, aktuální větné členění

Tvarosloví sloves

Řečnický styl

Tvarosloví substantiv

Stavba souvětí

Umělecký styl

Věty s polovětnými konstrukcemi

Tvoření slov

Národní jazyk

Význam slov

Jazykověda a její disciplíny

Publicistický styl

Stavba věty jednoduché

Odchylky od větného schématu

Větné členy

Tvarosloví adjektiv

Jazykový styl a slohotvorní činitelé

Neohebné slovní druhy

Styl prostě sdělovací

Zvuková a grafická stránka jazyka

Administrativní styl

Druhy vět dle postoje mluvčího

ČJ 16

TVOŘENÍ SLOV

1/ Tvoření nových slov

Odvozováním používáme slovotvorný základ a slovotvorný prostředek (koncovka, přípona, předpona).

Kmen = část slova, která zbude po oddělení koncovky; může a nemusí být dále dělitelný.

Kořen = nejmenší část slova již dále nedělitelná.

Slova příbuzná = slova se stejným kmenem = slovní čeleď.

Substantiva

Činitelská – od sloves učitel, listonoš.

Konatelská – od substantiv nástrojař, revizor.

Jména prostředků – od sloves: vysílat vysílačka.

Přechýlená – ženská utvořená od mužských příponami –ka, -ice, -yně, -ová,  - .

Jména jako výsledek děje – od sloves výhonek.

Pojmenovaná dle vlastností – od adjektiv dobrák.

Pojmenování míst dle toho, co se v nich koná – od substantiv holubník, nemocnice.

Další skupiny představují obměny významu základového substantiva jména přechýlená, jména mláďat, jména zdrobnělá a zhrubělá, hromadná, abstraktní.

Adjektiva – odvozena od substantiv. Vyjadřují vztah někoho nebo něčeho k osobě či věci označené základním substantivem. Vztahy:

k jedinci Evin byt.

k druhům živých bytostí a/ osob dětské šaty.

b/ zvířat ptačí budka.

k druhům věcí neživých a k abstraktním pojmům obchodní dům, oční lékař.

k místům a/ tvoření ze jmen obecných horský vzduch.

b/ odvozeniny ze jmen vlastních americký.

Jiná odvozená adjektiva vyjadřují: a/ hojnost něčeho kamenitý.

b/ podobnost něčemu čtvercový.

c/ složeniny jihočeský.

Adjektiva odvozená od adjektiv vyjadřují míru vlastnosti.

Adjektiva odvozená od sloves: a/ dějová -telný.

b/ účelová -cí.

c/ adjektivizované přechodníky.

Slovesa

Nejčastěji se odvozují proto, aby se vytvořil dokonavý nebo nedokonavý protějšek k slovesu základovému; někdy se změní význam.

Odvozená od substantiv vyjadřují: a/ stav nebo chování a jeho změnu zedničit, spřátelit se.

b/ vztahy místní stolovat.

c/ časové nocovat.

d/ předmětné strachovat se.

Odvozená od adjektiv mají významy: a/ stávat se nějakým žloutnout.

b/ činit nějakým oslabit.

c/ být nějakým churavět.

Skládáním vytváření nového slova ze dvou či více slovních základů.

Složeniny pravé (vlastní): dva základy spojené spojovacím vokálem (o, e, i); po rozložení nejsou slovem vod½o½vod, deset½i½boj

Složeniny nepravé (nevlastní) – spřežky: lze je rozdělit na dvě slova oka½mžik, země½koule.

Složeniny slučovací (kopulativní) - vztah souřadnosti a vzájemnosti.

a/ podstatná jména lesostep.

b/ přídavná jména sladkokyselý.

Složeniny určovací (determinativní) - vztah podřadnosti; jedna složka závislá syntakticky na druhé.

a/ podstatná jména velkoměsto.

b/ přídavná jména černovlasý.

Složeniny vazebné (reakční) – vztah podřadnosti; se slovesnou vazbou.

a/ podstatná jména teploměr.

b/ přídavná jména samočinný.

Složeniny predikační – vztah predikace hromobití.

Hybridní složeniny – jedna část je cizího a druhá domácího původu elektroléčba.

Zkracováním spojování dvou i více zkrácených slovních základů.

Iniciálové zkratky: z počátečních písmen slov, vyslovují se po písmenech ČR, ODS; vzniklé překladem do češtiny OSN; přejímány v původní podobě UNESCO.

Zkratková slova: z počátečních slabik nebo písmen; skloňují se dle běžných vzorů Čedok.

Zkratky frekventovaných slov a slovních spojení:

a/ Symboly např. pro matematické pojmy m², ha.

b/ Zkratky akademických a vědeckých titulů CSc., Ing.

c/ Praktické zkratky atd., např., a.s., apod. 

2/ Spojování slov v sousloví

Univerbizace = vytváření jednoho slova, proces v běžné mluvě, většinou slova nespisovná.

Př. bytová jednotka bytovka.

Multiverbizace = z jednoslovného pojmenování se tvoří víceslovné.

Př. rychle rychlým způsobem.

3/ Přenášení významu

Metaforicky jehla, jádro.

Metonymicky – vnitřní souvislost stavba.

4/ Přejímání slov z cizích jazyků

Viz. otázka č. 7.

ČJ 18

VÝZNAM SLOV

Sémantika = věda o významu slov.

Slova  jednovýznamová

 vícevýznamová (polysémantická)

Význam slov  obsah významu: to, co slovo znamená, souhrn významových rysů – nejméně dva významové rysy, na něž lze význam slova rozložit.

 rozsah významu: souhrn jevů, které se ustáleným slovem označují, např. pro rysy čtyřúhelníku platí čtverec, obdélník, kosočtverec, kosodélník.

Význam slova se může:

rozšiřovat: např. zápas – dříve: chytání za pas, dnes: soutěž, utkání.

zužovat: např. nábytek – dříve: vše nabyté, získané, dnes: zařízení domácnosti.

přenášet: a/ na základě vnější podobnosti – metafora (např. jehla u gramofonu).

b/ na základě vnitřní souvislosti – metonymie (např. vodovodní těsnění).

Druhem metonymie je synekdocha – záměna části za celek. Např. Vrátil se pod rodnou střechu. = Vrátil se domů.; Vypít láhev.; Hokejisty přivítala celá Praha. apod.

Význam slov  věcný – většina slov.

 gramatický – teprve ve spojení.

 symbolický – proutek = malý prut x hubenost, pružnost. Tato slova jsou kladně nebo záporně citově zabarvena nebo jsou neutrální.

 slovotvorný – podle přípony určujeme např. místo.

ČJ 19

JAZYKOVĚDA A JEJÍ DISCIPLÍNY

Jazykověda = lingvistika = věda o jazyce a jeho užívání; z lat. lingua = jazyk; rozebírá (= analyzuje) a vysvětluje jazyk.

Rozdělení

Hláskosloví nauka o zvukové složce jazykové komunikace tvořené v mluvních orgánech.

Fonetika = nauka o tvoření a obměňování hlásek.

Fonologie = nauka o funkci fonémů. Foném = zvukový prvek s významotvornou funkcí, díky kterému rozlišujeme slova (peče – péče).

Ortoepie = poučení o správné výslovnosti.

Ortofonie = kodifikace ortoepie; tvorba hlásek, výslovnost.

Ortografie = poučení o zásadách užívání písmen při psaní (= pravopis).

Gramatika = mluvnice:

Morfematika = nauka o morfémech, jejich stavbě a druzích. Morfém = nejmenší část slova, která má ustálený gramatický význam (např. koncovka).

Morfologie = tvarosloví, nauka o slovních druzích.

Syntax = skladba, nauka o stavbě vět a souvětí.

Lexikologie = nauka o slovní zásobě.

Etymologie = nauka o původu slov.

Onomastika = nauka o vlastních jménech.

Lexikografie = nauka o sestavování slovníků.

Sémantika = nauka o významu slov.

Slovotvorba = nauka o tvoření slov.

Stylistika = nauka o slohu, o způsobu výběru a užití jazykových prostředků.

Dialektologie = nauka o nářečí.

Nové obory:

Sociolingvistika = nauka o vztazích jazyka a společnosti v historii i současnosti.

Psycholingvistika = nauka o vztazích jazyka a psychických procesů.

Aplikovaná lingvistika

Lingvodidaktika = nauka o metodách jazykového vyučování.

Jazykověda diachronní (historická) – studium vývoje jazyka.

synchronní – studium stavu jazyka v určitém období.

ČJ 20

PUBLICISTICKÝ STYL

Styl sdělovacích prostředků; z lat. publicius = veřejný.

Rozmanitost žánrů, obsahu, náplně.

Požadavky: aktuálnost, působivost, obecná přístupnost, přesvědčivost.

Funkce:   informační

 poučná, vzdělávací

přesvědčovací

zábavná

Žánry

Vlastní publicistické příspěvky

Zprávy – krátké; komentované; informace o tom, co proběhlo.

Oznámení – informace o tom, co proběhne.

Článek – delší příspěvek, založen na zprávě nebo komentáři, někdy mívá kritickou povahu; cíl: informovat, přesvědčit, vzbudit pozornost.

Úvodník – založen na úvaze; důležitá aktuální informace, rozbor situace, vyvození závěru, odhaluje příčiny a souvislosti; vždy na první straně, oficiální ráz; použití 1. osoby množného čísla, spisovný jazyk, řečnické otázky, nevyskytují se živé jazykové prostředky.

Komentář – založen na úvaze; vychází ze zprávy, komentuje, rozebírá nejdůležitější události nebo problém; má funkci úvahovou i hodnotící.

Glosa – malý komentář zpravidla k jednomu faktu.

Zvláštní publicistické útvary

Recenze – kritika nově vycházejících knih.

Kritika filmových a divadelních představení, společnosti, knih, výstav apod. Posuzuje, hodnotí, vytýká záporné a vyzdvihuje kladné stránky. Má různý obsah i formu: v komentáři, referátu, příspěvku dopisovatele. Je založena na analýze, je objektivní a nezaujatá.

Referát – podrobnější informace o společensky významném problému.

Reportáž – publicistický a umělecký/odborný styl; slohový postup popisný (statický/dějový); může být: novinářská, rozhlasová, televizní, filmová, fotografická; očité svědectví autora. Cíl: předat zprávu, informaci, názornou představu o prostředí, podrobný přímý přenos. Je živá a zajímavá, dokumentárně přesná. Používá termíny, aktualizované a expresivní výrazy, přirovnání, hyperbolu, opakování slov. Skladba: jednoduché, jednočlenné, zvolací, neúplné věty, prostá souvětí; výpustka, aposiopese.

Smíšené žánry – publicistický a umělecký funkční styl.

Fejeton – zábavný útvar, který podává aktuální témata denního života zábavným, ironickým způsobem; kritizuje veřejný jev, čímž se snaží o jeho nápravu; má pointu. V novinách pod čarou; J. Neruda, R. Křesťan.

Umělecká reportáž

Sloupek – vtipná časová úvaha; psáno kurzívou; objevuje se ve 20. a 30. letech v Lidových novinách; K. Čapek, E. Bass, K. Poláček.

Causerie – [kózrí]; kratší vtipná úvaha, lehčí tón, zábavná funkce, často dialog, duchaplnost; J. Neruda, J.S. Machar, K. Čapek.

Interview – poslední n. předposlední stránka novin; rozhovor s osobností, většinou připravený, spisovná slovní zásoba; psaná i mluvená podoba.

Jiné než publicistické žánry

Reklama, inzerát – informační styl.

Výkladové články – právní poradna.

Populárně naučné články – např. o pěstování květin.

Administrativní útvary – např. usnesení z jednání.

Umělecký styl – např. povídka na pokračování, báseň.

Zábavné útvary

Křížovky, vtipy, testy, obrazová příloha, programy televize, horoskopy, ankety apod.

Publicistika - projevy mluvené i psané.

Žurnalistika – písemné projevy.

Automatizace = využití předpokládaných ustálených výrazů; může přejít ve fráze; z hlediska čtenáře x novináře; rychle informuje, umožňuje orientaci v textu.

Např. Soud odročen.

Aktualizace = užití neobvyklého, nového výrazu k upoutání čtenáře.

a/ Lexikální neobvyklost – např. Dopravní infarkt; používá knižní i hovorové výrazy (titulky, černá kronika), slovní hříčky (kombinace slohových prostředků); osobitost autorova přístupu.

b/ Aktualizace ve větné stavbě – užití elipsy, subjektivního pořádku slov, jmenných a slovesně jmenných konstrukcí, nevlastních předložek.

c/ Aktualizované titulky

d/ Grafická stránka – např. Absolutní Saudek; nelze udělat ostrou hranici, aktualizovaný výraz se po čase stává automatizovaným.

ČJ 21

VĚTY PODLE ČLENITOSTI

Syntax = oddíl gramatiky, který popisuje a vykládá stavbu vět a souvětí a výstavbu souvislých jazykových projevů.

Při komunikaci vytváříme projevy, menší celky se nazývají výpovědi = základní jednotka jazykové výstavby textu a komunikace; většina z nich je celkem po stránce obsahové i významové.

Věta = větné schéma, vzorec, dle kterého tvoříme výpovědi. Má významovou (obsah) a formální (stavba, uspořádání) stránku. Týž obsah může být vyjádřen různou formou a stylem. Transformace = převod věty jednočlenné na dvojčlennou.

 jednoduchá – jedna základní skladební dvojice.

 souvětí – celek skládající se ze dvou nebo více vět.

 jednočlenná

 dvojčlenná

Věty dvojčlenné: obsahují základní skladební dvojici Þ 2 základní větné členy: podmět a přísudek.

Přísudek je vyjádřen slovesným tvarem.

jmenný  se sponou – tj. tvar slovesa být, stát apod. +

+ podstatné jméno, např. Petr byl hlupák.

+ přídavné jméno, např. Petr je hloupý.

 beze spony – např. Mladost – radost. Mládí, čas lásky.

Věty jednočlenné: nelze je rozdělit na část přísudkovou a podmětovou. základní větný člen jednočlenné věty = fundament.

Slovesné

a/ přírodní děje – např. Prší. Sněží. (základní slovesný tvar)

b/ tělesné stavy – např. Bolí mne v krku. (Ne Bolí mne hlava.)

c/ duševní stavy např. Je mi smutno.

d/ smyslové vjemy – např. Hoří. Zvoní. V kamnech praská.

e/ neosobní tvar slovesa – např. Je dovoleno se nepřezouvat. Jede se na hory.

f/ infinitivní – např. Nekouřit! Nepít!

Neslovesné

a/ jmenné  substantivní – nápisy, nadpisy apod.; vyjádřeny podstatným jménem; např. Vstup. Praha Hlavní nádraží.

adjektivní – vyjádřeny přídavným jménem; např. Okouzlující. Velmi dobré.

b/ adverbiální – příslovečné; např. Velmi dobře. Výborně.

c/ citoslovečné – např. Fuj. Hm. Pá pá.

d/ partikulární – vyjádřeny částicí; např. Ovšem. Zajisté. Ano.

ČJ 22

ODCHYLKY OD VĚTNÉHO SCHÉMATU

Do věty mluvnicky nezačleňujeme: (A tudíž neurčujeme větný člen.)

Citoslovce – začleňujeme před větu.

Př. Brr, to je zima.

Oslovení – od věty oddělujeme čárkou a/ na začátku: př. Pavle, ty zlobíš.

b/ z obou stran: př. To se, Jane, nemá.

Samostatný větný člen – vždy oddělen čárkou; vytčen před větu nebo za ní.

Př. Knihy, ty já mám rád.

Vsuvka – s větou souvisí obsahově, ale ne gramaticky; graficky oddělujeme čárkou nebo pomlčkou; jednoslovné, často používané vsuvky (myslím, prosím, bohužel) oddělovat nemusíme.

Př. Přezouvejte se, prosím.

Osamostatněný větný člen – začleňujeme do rozboru.

Př. Bylo tam příjemně. A přátelsky.

Odchylky od pravidelné větné stavby:

Elipsa (výpustka) - není chybou, pokud nebrání srozumitelnosti nevyjadřování slov, která náleží do větného schématu.

Př. Máte Krysaře? (= Máte knihu Krysař?)

Anakolut – vyšinutí z větné stavby.

Př. Děti, když přišly ze školy, byla jim zima.

Zeugma – spojení dvou větných členů ve vztahu souřadném vazbou, která patří jen jednomu z nich.

Př. Učili se nasedat a sesedat z koně.

Kontaminace – nesprávná kombinace dvou vazeb; správná vazba se směšuje s jinou, převzatou od podobného výrazu.

Př. mimo (4. pád) Mimo Pavlu.

kromě (2. pád) Kromě Pavly.

U některých sloves kontaminace přestává být chybou. Př. „cenit si“ + 4. pád i „vážit si“ + 2. pád.

Atrakce – skladební spodoba, přizpůsobení tvarů ve výpovědi dle zvukové formy; častým používáním přestala být chybou.

Př. Je širší než delší. (než dlouhý)

Aposiopese – nedokončená výpověď, odmlčení, v hovorovém jazyce není chybou.

Př. Jdi do…

ČJ 24

TVAROSLOVÍ ADJEKTIV

Vyjadřují vlastnosti osob, zvířat, věcí a jevů nebo jejich význam nějak omezují. S podstatnými jmény se shodují v rodě, čísle a pádě, v mužském rodě se odlišují životné a neživotné tvary.

 neodvozená – velikost, barva, jakost.

 odvozená – od podstatných jmen, příslovcí, sloves, přídavných jmen.

Přípony: -ní, -ný (místní, pyšný) -ský, -cký (dětský, vesnický)

-ový (kovový) -í (dívčí)

-ův (otcův) -in (matčin)

-vý, -avý, -ivý (poutavý) -cí (prací, secí)

-ný (nedobytný) -telný (viditelný)

 složená (krátkozraký)

 předložkové pády (bezbarvý)

Stupňování

1. stupeň: .

stupeň: -ější, -ejší, - , - .

3. stupeň: nej- + 2. stupeň

nepravidelné: např. malý menší

Druhy přídavných jmen

Tvrdá:  ve tvaru složeném s koncovkami 1. pádu –ý, -á, -é (mladý muž, mladá žena, malé dítě).

 ve tvaru jmenném s koncovkami 1. pádu –0, -a, -o (otec je mlád, matka je mláda, zvíře je mládo).

Měkká:  jen ve tvaru složeném s koncovkou 1. pádu –í (jarní květ, jarní květina, jarní kvítko).

Přivlastňovací: jsou v některých pádech ve tvaru složeném, v některých ve tvaru jmenném. Tvoříme je od podstatných jmen rodu mužského životného (-ův, -ova, -ovo) a rodu ženského (-in, -ina, -ino).

Skloňování

Tvrdá: se skloňují podle vzoru mladý; v koncovkách se píše –ý, kromě 1. a 5. pádu množného čísla rodu mužského životného, kde se píše –í a někdy u nich zároveň dochází ke změně souhlásky před koncovkou:

h z drahý přítel drazí přátelé

ch hluchý stařec hluší starci

k c velký člověk velcí lidé

r dobrý pracovník dobří pracovníci

Měkká: se skloňují podle vzoru jarní, v koncovkách se všude píše –í.

Přivlastňovací: se skloňují podle vzoru otcův (otcova, otcovo) a matčin (matčina, matčino); v koncovkách se všude píše –y/-ý, kromě 1. a 5. pádu množného čísla rodu mužského životného, kde se píše –i (sousedovi chlapci) a koncovky –ými (sousedovými dětmi).

ČJ 25

JAZYKOVÝ STYL A SLOHOTVORNÍ ČINITELÉ

Sloh (styl) = způsob výstavby jazykového projevu (způsob zpracování obsahu a využití jazykových prostředků).

Stylistika = nauka o slohu a jeho druzích.

Prvky podílející se na výstavbě textu:

a/ Ujasnění cíle sdělení;

b/ výběr faktů;

c/ rozvržení obsahu;

d/ jazyková formulace;

e/ realizace textu (písemná nebo mluvená forma).

Slohotvorní činitelé

Styl individuální (osobní)

Má individuální slovní zásobu.

Zobrazuje osobnost autora (vzdělání, zkušenosti, zájmy, povolání).

Je subjektivní.

Styly obecné platnosti

Jsou objektivní.

Je jich velmi mnoho, záleží na:

a/ veřejný x neveřejný (soukromý) projev;

b/ mluvený (ústní) x písemný projev;

c/ účelu projevu citovém zaujetí;

d/ připravenost x nepřipravenost projevu;

e/ monolog x dialog.

Vyjadřování spisovná čeština – v písemných i mluvených projevech.

 nespisovná čeština – jen v mluvených projevech, nevyskytují se knižní slova, volnost ve stavbě vět.

Písemný projev je přehledný, členěný na odstavce; má hutnější větnou stavbu a používá více termínů než projev ústní; není zapojen do situace; neexistuje přímé spojení se čtenářem Þ nutné úplnější vyjádření.

Mluvený projev umožňuje bezprostřední styk s posluchači; je úzce spojen se situací; vyjadřuje se mj. zvukovými prostředky řeči – tempo řeči, zabarvení hlasu, mimika, gesta; je méně přehledný než písemný projev.

Funkční styly – každý projev má určitou funkci, dle které je dělíme:

a/ Styl prostě sdělovací – běžná slovní zásoba, jednoduché věty; výskyt v běžných rozmluvách, zprávách, upozorněních, vyprávěních.

b/ Odborný styl – termíny, ustálené slovní obraty; používá se v úředním a obchodním styku a v administrativě.

praktický odborný styl

vědecký, naučný styl – obsahuje vědecké termíny a náročné pojmy, není určen laikům Þ popularizační práce pro laiky.

c/ Publicistický styl – obsahuje citově zabarvená, obrazná slova; vyskytuje se v novinách, časopisech, publikacích o společenských otázkách, rozhlasových a televizních žánrech; vyznačuje se zajímavými nadpisy článků; v mluveném projevu důraz a spád řeči.

d/ Umělecký styl – používá spisovný jazyk, nářečí i obecnou češtinu – v závislosti na autorovi; výskyt v žánrech uměleckého stylu (viz. ot. 14).

Slohové postupy a slohové útvary

Slohové postupy = způsob uspořádání a výběru jazykových prostředků z hlediska slohu; užívá se buď jeden postup, nebo se kombinují dva i více.

a/ Informační – prosté podávání informace; zpráva, oznámení.

b/ Vyprávěcí – vystižení události, sled děje.

c/ Popisný – uvádíme části určitého celku, jejich vlastnosti a jejich místní a časovou souvislost.

d/ Výkladový a úvahový – vysvětlujeme příčiny, logické závěry.

Slohové útvary = typy jazykových projevů; v dorozumívání je jich velké množství, dělíme je na:

a/ Útvary slohového postupu – např. novinový úvodník založený na úvaze, návod (popis, výklad), reportáž (vyprávění + popis).

b/ Útvary funkčního stylu – v každém je hodně slohových útvarů, nejvíce v prakticky odborném stylu (např. vyhláška, zákony, návody, úvodník, zpráva, komentář, fejeton).

c/ Útvary psané formy – forma článku.

d/ Útvary mluvené formy – v televizi n. rozhlase spojeny s hudbou a zpěvem. dialog (rozhovor, diskuse, debata).

monolog (přednáška, referát).

ČJ 26

NEOHEBNÉ SLOVNÍ DRUHY

Příslovce

Vyjadřují bližší okolnosti dějů (místo, čas, způsob, důvod), stupeň vlastnosti a míru věci.

Ve větách jsou závislá na slovesech.

Lze vytvářet: od přídavného jména; ustrnutím prostého pádu – např. kolem.

Příslovečné spřežky: mermomocí, bohudík, mile rád, bohužel.

 zájmenná: tam, tehdy, kdy, kudy apod.

záporová: ne, nikoli, nikam, nikde, nikdy apod.

Stupňování:  2. stupeň: -ěji, -eji, -e.

3. stupeň: nej- + 2. stupeň.

Ve větě jako  příslovečné určení (času, místa, způsobu, podmínky).

 přívlastek neshodný.

Předložky

Vyjadřují místo, čas, způsob, příčinu, důvod.

Jejich význam se projeví ve spojení s podstatným jménem.

Nejsou větným členem.

Vokalizace: s, z, k, v se, ze, ke/ku, ve.

Kromě + 2. pád.

Mimo + 4. pád.

Vyjma + 2. i 4. pád.

vlastní - jen jako předložky (např. v, s, do).

nevlastní – také příslovce nebo podstatná jména (např. kolem).

Spojky

Nejsou větným členem.

 Souřadicí: a, i, ani, nebo, anebo, či, ale, však, avšak, neboť, nýbrž; nejen – ale, sice – ale, buď – nebo.

 Podřadicí: aby, jakmile, když, kdyby, protože, poněvadž, jelikož, jestliže, -li, až, že, přestože, ačkoli, třebaže, i když.

Částice

Uvozují větu, naznačují její druh.

Nejsou větným členem.

Ať, nechť, kéž,  což.

Někdy je částicí spojka: např. Ale sluší ti to. Že se ti chce.

Citoslovce

Vyjadřují nálady, city, vůli mluvčího; na něco upozorňují, označují zvuky = jsou zvukomalebná.

Nejsou větným členem; nespojují se z pravidla s žádným slovem.

Jsou oddělena čárkou nebo vykřičníkem.

Někdy jsou  přísudkem, např. Žába žbluňk do vody.

 podmětem, např. Na dvoře se ozývalo haf haf.

ČJ 28

ZVUKOVÁ A GRAFICKÁ STRÁNKA JAZYKA

Zvuková stránka jazyka

Fonetika = nauka o tvoření a obměňování hlásek.

Fonologie = nauka o funkci fonémů. Foném = zvukový prvek s významotvornou funkcí, díky kterému rozlišujeme slova (peče – péče).

Ortoepie = poučení o správné výslovnosti.

Ortofonie = kodifikace ortoepie; tvorba hlásek, výslovnost.

Logopedie = věda, která se zabývá vadami výslovnosti a jejich léčením. Vady výslovnosti: ráčkování, šišlání apod.

Dělení hlásek: a/ krátké – dlouhé

b/ znělé – neznělé; např. (b – p, g – h, d – t, v – f, h – ch, z – s).

c/ nepárové: m, n, ň, j, l, r.

Slovní přízvuk: v češtině klademe na první slabiku slova.

Příklonky = jednoslabičná slova, nemají přízvuk; jsou to: tvary zájmen, částice, sloveso být.

Předklonky = jednoslabičná slova, nemají přízvuk; jsou to: spojky a, i.

Větný přízvuk v češtině obvykle spočívá na konci věty.

Větná melodie závisí na druhu věty; u oznamovací věty je klesavá.

Tempo řeči je dáno individuální schopností mluvčího.

Důraz = zesílený přízvuk na slově (v případě, že je slovo jinde než na konci věty).

Subjektivní pořádek slov – jiný pořádek slov u tázacích a oznamovacích vět.

Stavba hlásek, změny v řeči:

Asimilace = připodobnění si dvou sousedních hlásek, např. francouzský, oddaný, bezzemek, rozsvítit.

Ortografie = nauka o správném psaní pravopisu.

Výslovnostní styly:

a/ Základní (neutrální) výslovnost – pečlivá výslovnost souhláskových skupin; veřejné sdělovací prostředky.

b/ Hovorová výslovnost – zjednodušení souhláskových skupin; běžný rozhovor (škola, přednášky apod.).

c/ Nespisovná výslovnost – zjednodušení souhláskových skupin, nepečlivá artikulace.

Grafická stránka jazyka

Písemný projev zachycujeme grafickými značkami, jejichž soubor se nazývá písmo.

Čeština používá latinku, tzn. upravené a přizpůsobené latinské písmo (háčky a čárky).

Grafém = písmeno = grafická jednotka.

Ortografie = nauka o správném psaní pravopisu.

Nová pravidla českého pravopisu platí od roku 1993.

1 hláska = 1 písmeno; ch = spřežka; výjimkou je [i] i/y.

ČJ 29

ADMINISTRATIVNÍ STYL

Označován jako jednací nebo úřední styl; je zaměřen na fakta a jejich sdělení, na ovlivnění a řízení činnosti adresáta; dříve řazen k odbornému, nyní jako samostatný styl.

Adresátem bývá podnik, úřad, ústav, tj. ne jednotlivec.

Znaky: písemné projevy, věcná výstižnost, snadné a rychlé zpracování, úplnost, věcná správnost, náročnost na dodržování norem obsahové i formální stránky; často předtištěné formuláře.

Útvary: žádosti, objednávky, protokoly a zápisy, životopisy, odborné posudky, podnikové dopisy, hlášení, zprávy, oznámení, inzeráty, oběžníky, výkazy. Některé tyto útvary se používají i v jiných oblastech, např. v oblasti publicistické.

Jazyk: užití ustálených slovních spojení a obratů, termínů, citově neutrálních jazykových prostředků; zdvořilý, vyjadřuje objektivní skutečnost. 

Obsahuje: oslovení, adresy, datum , věc, pozdrav, podpis.

Útvary administrativního stylu:

Žádost: slohový útvar, kde se autor obrací na instituci a o něco ji žádá. Uvádíme: vlevo nahoře adresáta; pod to věc – heslovitý předmět žádosti; text vyjadřuje a zdůvodňuje žádost větou; poděkování za kladné vyřízení; pozdrav; vpravo čitelný podpis s adresou; vlevo dolů datum.

Životopis: věcné, stručné vystižení základních faktů průběhu života, které seznamuje adresáta s dosavadním životem autora životopisu, s jeho činností, znalostmi a zkušenostmi. Zpracovává se různými formami dle účelu.

Drobné administrativní útvary: např. reklamace, stížnost, objednávka, nabídka, zpráva, oznámení, pozvánka, hlášení, výkaz. Uvádíme: vlevo nahoře adresu odesílatele; pod to adresu adresáta; pod to věc; text; vpravo podpis; vlevo datum.

Úřední korespondence:

Slouží k vzájemnému informování mezi podniky, institucemi, organizacemi,  popř. mezi nimi a jednotlivci;

je důležitý doklad, proto se eviduje, třídí a archivuje;

každý úřední dopis je opatřen jednacím číslem, razítkem instituce a podpisem oprávněné osoby;

instituce je povinna na každý dopis pisateli ve stanoveném čase odpovědět; vyřizování vyžaduje znalost odborné problematiky, která je předmětem korespondence, stylizační schopnosti, znalost jazykové a státní normy;

jazyk: neosobní, citově neutrální, zdvořilý;

obsahuje: adresy, oslovení, datum, věc, vlastní text dopisu, pozdrav, podpis, popř. přílohy.

ČJ 30

DRUHY VĚT DLE POSTOJE MLUVČÍHO

Oznamovací – oznamujeme; píšeme tečku.

Tázací – ptáme se; píšeme otazník.

Zjišťovací – odpovíme „ano“ nebo „ne“.

Doplňovací – doplňujeme skutečnost.

Vylučovací – př. Půjdeš do kina, nebo do divadla?

Rozvažovací

Řečnická – předpokládáme zápornou odpověď.

Žádací

Rozkazovací – píšeme tečku nebo vykřičník.

Přací – věty uvozeny spojkami ať, kéž, nechť.

Typ 1-3 se může v citovém zaujetí stát větou zvolací.