Moderní smìry v poezii 90. let 19. století

Moderní smìry v poezii 90. let 19. století

V 90. letech konèí v Evropì jakési období pozitivismu a optimismu a nastupuje doba pesimismu, rozpadu morálních hodnot a potøeby subjektu vyjádøit své až katastrofické stavy. Dosavadní úspìšný rozvoj spoleènosti umožòoval optimistický pohled na svìt, ovšem konec století pøináší zmìnu a jakoby i strach pøed novým stoletím. Rychlejší životní tempo, civilizaèní vymoženosti a konkurenèní boje v souvislosti s již mírnì kapitalistickou spoleèností, to vše je pøíèinou spoleèenského napìtí, neshod a kritické pozornosti ke každodenní realitì. Nový životní pocit souvisí i s vlnou spiritualismu. Na literaturu mají také vliv nové filozofické názory prezentované A. Schopenhauerem a F. Nietzsem. Všechny nové umìlecké smìry konce století a poèátku nového, 20. století mají spoleèné rysy: soustøeïují se na vnitøní život èlovìka, na jeho senzibilitu, vyjadøují právo na osobité vidìní svìta a pravdivé, nezastøené vyjádøení osobních zkušeností a prožitkù. Generace básníkù 90.let 19.století, která vyniká svou rùznorodostí a množstvím myšlenkových smìrù a proudù, je spojuje v nìkolika základních znacích: novokonformismus (nepøizpùsobivost), individualismus (nezávislost jedince na spoleènosti), subjektivismus (do literatury vstupuje básníkovo nitro, které je odhalováno velmi otevøenì a bez zábran).

Symbolismus: Edgar Allan Poe, Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Jean Arthur Rimbaud, Stéphané Mallarmé, Otokar Bøezina, Rainer Maria Rilke, Otokar Bøezina, Antonín Sova.

Impresionismus: Maeterlinck, Paul Verlaine, Fráòa Šrámek, Antonín Sova.

Expresionismus: Rainer Maria Rilke, Richard Dehmel.

Dekadence a naturalismus: Oscar Wilde, Guy de Maupassant, Karel Hlaváèek.

Symbolismus

je jedním z umìleckých smìrù tzv. literární moderny, který vzniká ve Francii v poslední ètvrtinì 19. století. Je reakcí na tehdejší realismus a naturalismus. Obraz skuteènosti se snaží podat prostøednictvím pøenášení významu z jedné vìci na druhou - použitím symbolù. Ty, jako konkrétní pøedmìty, èasto vyjadøují urèitý abstraktní pojem. Výklad pojmu symbol je nejednotný, ale pomìrnì dobøe jej vystihl, zároveò s postihnutím celého symbolismu, francouzský básník Charles Baudelaire, který napsal o poezii: „barvy, tóny, vùnì odpovídají si.“ Symbol není nic skuteèného, je to jen znak pro nìco, co si každý má vyložit po svém. Naším úkolem není bádat po tom, co tím chtìl básník øíci, ale naopak mi sami pro sebe si musíme øíci, co v nás (bez použití oné pragmatické èásti v nás) ten èi onen symbol vzbuzuje. S tím souvisí velký rozvoj básnické obraznosti - náladu a dojem vyvolávají u ètenáøe jednotlivá slova a jejich souzvuk (hudebnost poezie). Symbolismus nerespektuje konvence a hranice literárních žánrù - do poezie pøináší napø. volný verš. Jeho pøedstaviteli ve Francii je trojice tzv. prokletých básníkù (šokují svými názory, dílem, životem, jejich pøedchùdcem byl Francois Villon, tvoøí pod vlivem drog).

Impresionismus

vzniká opìt ve Francii, nejprve jako smìr malíøský. Snaží se vyvolat v divákovi bezprostøední dojem okamžiku v individuálním prožitku. K tomu impresionistiètí malíøi bohatì využili komposice svìtla a barev. Umìlec vybírá detaily, motivy, obrazy nikoliv pro jejich vlastní význam, nýbrž pro vyjádøení nálady a atmosféry chvíle. Nechce vyvolat pøedstavu nìèeho urèitého, konkrétního dìje, ale chce dosáhnout úèinku neopakovatelnosti okamžiku. Básník pracuje vlastními prostøedky tzv. výbìrem slov, pojmenovává barvy, vùnì pocity, zvuky. Èastými motivy jsou duševní stavy (smutek, radost, štìstí, melancholie, nostalgie, ironie).

Dekadence

byl myšlenkový proud související se spoleèenskou stagnací, beznadìjí, pesimismem a odvratem od života. Vyjadøoval se jako odpor k m욝ácké spoleènosti, únikem do oblasti „èistého umìní“, pocitem nudy a zoufalství, návratem k náboženskému prožitku a mystice. Pøevažují motivy smrti, zánikù, zdùrazòovány jsou patologické jevy a patologické stavy lidského vìdomí, nespoutaná sexualita a jakékoliv výstøední pocity. Výrazný je sklon k individualismu. Tyto prvky jsou v díle rozvinuty do krajnosti, nìkdy až takové, že dílu rozumí pouze okruh básníkových pøátel nebo jen básník sám.

Vitalismus

je specifický smìr v èeské poezii a próze. Zdùrazòoval spontánnost citových a smyslových reakcí èlovìka, který se tìší radosti z prosté existence, sblížení s pøírodou a pocitem štìstí z nejvšednìjších a nejobyèejnìjších. (Fráòa Šrámek).

Civilismus

je tendence v poezii koncem 19.stol. a zaèátku 20.stol zobrazovat technické vymoženosti. Jedná se spíše o zamìøení projevující se v øadì avantgardních smìrù (futurismus, kubismus, dadaismus) a ne samostatný umìlecký smìr. Pøedstupnìm civilismu v próze byl jednak naturalistický román z velkomìsta, jednak vìdeckofantastická literatura. V poezii k civilismu pøímo míøila básnická díla opìvující pokrok a sílu vìdy. (Walt Whitman, Emile Verhaeren).

Charles Baudelaire

byl typický paøížský umìlec, prokletý básník. Život prožíval do krajnosti (opium, hašiš), oblékal se výstøednì. Jeho osudovou ženou se mu stala Jeanne Duvalová, mulatka pracující jako pomocná hereèka. Celý život ho tížila chudoba a nemoc, která ho sužovala již od raného mládí a na kterou i zemøel. Zbožòoval dílo E. A. Poeho, kterého neustále pøekládal. Byl to výrazný individualista, ovlivnìn dadaismem, je považován za otce dekadence a symbolismus. Snažil se svými básnìmi jitøit smysly do krajnosti, evokoval cítìní nových vùní a barev. Jeho první sbírka Kvìty zla je formálnì založena na protikladech. Zlo ho dìsí i fascinuje. Sbírka vyvolala velký rozruch a on za ni dostal i pokutu. Chtìl ukázat svìtu krásu zla a ošklivosti. Básnìmi se prolíná naturalismus, symbolismus i impresionismus. (b.Zdechlina). Z dalších sbírek jsou to Malé básnì v próze, Umìlé ráje a povídky Malý Èarodìj a Fanfarlo. Nechal publikovat svùj intimní deník.

Jean Arthur Rimbaud

byl pøísnì vychováván, skvìle studoval, ale byl svéhlavý už od dìtství a mìl sklony k tuláctví. Spøátelil se s Verlainem, který ho uvedl do umìlecké spoleènosti Paøíže. S Verlainem se toulali po Belgii a Anglii, na èas pobývali v Londýnì. Verlain Rimbauda postøelil pøi hádce a za to byl Verlaine odsouzen do vìzení. Rimbaud mìl rùzná zamìstnání pøi svých toulkách po svìtì - navštívil Egypt, Habeš, Indii a procestoval celou Evropu. Geniální básnì psal zejména ve svém mladickém vìku mezi 15. a 19. rokem. Jeho básnì jsou originální svou bohatou imaginací i prudkostí pøechodù, mùžeme v nich nalézat surrealistické pravzory a mají i jakýsi halucinaèní ráz. Základním prostøedkem je výrazný protiklad (sen se protíná s realitou, která bolí). Byla mu amputována noha, a jelikož byl postihnut zákeøným sarkomem, brzy zemøel. Své básnì vydával jen èasopisecky, ve sbírkách vyšly až po jeho smrti za pøispìní Verlaina - Iluminace, Pobyt v pekle. F. X. Šalda jej nazval „božským rošákem“. Jeho nejznámìjší básnì jsou Spáè v dolinì (idylická, krásná pøíroda do níž je zasažena smrt – v posledním verši – mrtvý voják) Má bohéma (toulat se, nespoutanost, obraz volnosti) Veèerní modlitba, Samohlásky (sonet o samohláskách, pøiøazuje jim barvy) Opilý koráb (lyrická báseò, pásmo vidin a symbolù, ztotožnìní s korábem, opojení moøem)

Paul Verlaine

byl významný francouzský symbolista se sklonem k impresionismu.Celý svùj život prožil bohémským životem. Toulal se spolu s Rimbaudem Evropou a za jeho postøelení byl odsouzen do vìzení. Jeho básnì nemají pøímo zachycovat realitu. Smyslovost, náladovost a bezprostøednost se projevuje v hudebnosti veršù (využívání dlouhých vokálù), pøedstavivosti a obrazotvornosti. Je mistr náladovosti – b. Píseò podzimní. Ze sbírek jsou to Saturnské básnì, Galantní slavnosti, Moudrost, Romance beze slov. Do teorie poezie se zapsal svou programovou básní Básnické umìní.

Stéphane Mallarmé

byl belgický symbolista známý pouze velmi úzkému okruhu. Jeho básnì vyšly poprvé teprve po jeho smrti. Nejznámìjší básnì jsou Zvoník, Moøský vánek, Kvìtiny. Jeho básnì jsou bez rozumového výkladu a bez jasnì postihnutelného smyslu, kdy se snaží zámìrnì pùsobit na ètenáøovu citlivost a zároveò je v jeho básních i hudebnost.

Edgar Allan Poe

studoval na soukromé škole, z které byl vylouèen, stal se redaktorem literárního èasopisu i pøes to byl stále velice chudý. Oženil se svou tøináctiletou sestøenicí Virginii, která zemøela na tuberkulózu a omrzliny a on hledal útìchu v alkoholu a opiu. Po otištìní jeho básenì Havran se stal slavným. Pomocí symbolù v ní popsal myšlenky lidí konce minulého století, hledal krásu ve smrti, ve stavech šílenství, hrùzy a stresu. Díky svým èerným pøíbìhùm je považován za zakladatele hororové a detektivní prózy. Jeho nejznámìjší básnì jsou Havran, Anabel Lee, Mìsto v moøi a Zvony shrnuté v básnické sbírce Tamerlán a jiné básnì. Známé jsou také detektivní novely Vraždy v ulici Morgue, Pád rodu Usherù, Zlatý chrobák, Jáma a kyvadlo, Èerná koèka.

Oscar Wilde

byl anglický básník a dramatik a byl vychován v umìleckých sférách, jelikož jeho matka byla spisovatelka. Byl nadán jiskøivým intelektem a sršivým vtipem (psal aforismy). Píše proti anglické puritánské morálce. Za homosexualitu byl odsouzen na dva roky do vìzení. Psal pohádky pro dospìlé: Slavík a rùže, Šastný princ – obìtavost, láska, nedocenìní lidskosti. Povídky: Cantervilské strašidlo. Román: Obraz Doriana Graye. Divadelní hry: Vìjíø lady Widermerové, Jak je dùležité míti Filipa.

Rainer Maria Rilke

existenciální a dekadentní poetik s formálnì dokonalou a i filozoficky hlubokou lyrikou. Jeho poezie se obracela k základním metafyzickým problémùm, jako smysl lidského života, láska, utrpení a smrt - Kniha hodin, Nové básnì, Orfeovy sonety, Elegie guinejské.  

Maurice Meaterlinck

tvoøil nejdøíve symbolické náladové dramata plné tajù, tajemství a pochmurných zámlk. Pozdìji psal symbolistické verše, líèící lidskou osamìlost. Jeho symbolistická dramata jsou Slepci, Pelléas a Mélisanda, Vnitøek a impresionistická dramata Mona Vanna a Modrý pták.

Èeská literatura

V èeská literatuøe pøelomu století jsou pesimistické nálady umocòovány neúspìšným politickým zápasem èeských stran s Vídní. Chmurné nálady a osamocení jedince, to vše vede k vzniku individualistických proudù. Nové moderní evropské smìry se k nám dostávají pomalu, nebo jsou brždìny tradièním smyslem pro spoleèenskou zodpovìdnost literatury. Nová generace s tím nesouhlasí, pociuje nedostatek uspokojení a pocit krize doby. Dochází k ostrému rozchodu mladých spisovatelù se starší generací. Staré už bylo pøežito, pøicházelo nové, ale to staré stále neuvolnilo cestu novým myšlenkovým proudùm. Mladá generace poprvé vystoupila r. 1895 založením tzv. Èeské moderny - spojení spisovatelù, kteøí mìli stejné umìlecké názory, spojoval je kritický postoj , ale všichni byli velmi silné osobnosti (individualisté), každý si šel svojí vlastní cestou. Každý mìl jiné umìlecké zamìøení ale spojovala je kritika a tak vydali programové prohlášení mladé generace Manifest èeské moderny, pod který se podepsali F. X. Šalda, J. S. Machar, A. Sova, O. Bøezina, V. Mrštík. Ústøedními body manifestu byla svoboda a volnost slova, dùraz na individualitu, osobitost a sociální cítìní. Jejich poezie je neobyèejn bohatá a rozrùznìná, jazyk se zbavuje umìlosti, obohacuje se o výrazy z oblasti moderní civilizace, je kultivovaný a dokáže vyjádøit složité psychické stavy a smyslové prožitky. Jsou zpracovávána nadèasová témata (samota, vìèný život, bratrství). Básníci využívají množství metafor, složitých symbolù (hovoøí o jejich složitých pochodech) a zachycují nálady a smyslové vjemy.

Josef Svatopluk Machar

pùsobil jako úøedník ve Vídni a získal urèitý odstup od èeských pomìrù. Pøátelil se s T. G. Masarykem, ale pozdìji se názorovì rozešli a on se uzavøel do svého individualismu. Byl básníkem – realistou. Jeho verše jsou kritické, strohé, racionalistické, byl založením polemik a satirik. Jeho poezie se spíše podobá próze. Má spíše myšlenkovou hodnotu než hodnotu umìleckou a byly poplatné pouze pro danou dobu (dnes by se nám to zdálo suchopádné). Mìl velmi kladný vztah k dílùm J. Nerudy.

Confiteor I. – III jeho rozsáhlá básnická skladba je lyrický deník moderního èlovìka. Sbírka Zde by mìly kvést rùže je sbírka veršovaných pøíbìhù o ženách a jejich nerovném postavení ve spoleènosti. V ženì objevuje pasivní bytost obdaøenou bohatým citem, který se však nemùže rozvinou a stále se støetává s drsnou životní realitou. Epická báseò Teta je toho záøivým pøíkladem.Osud ženy, podávaný ètenáøi formou rozhovoru dívky a tety, líèí støízlivì nepatetický pohled ženy a omlouvá drsné chování muže. Svým Svìdomím vìkù se pøibližuje J. Vrchlickému a V. Hugovi. Cyklem více sbírek se zamýšlí nad vývojem lidstva a jeho spoleènosti a ideál spatøuje v antice.

Antonín Sova

byl básník svázaný s jihoèeskou krajinou. Psal lyriku pøírodní a milostnou. Byl to samotáø, velice pøemýšlivý a citlivý. Mìl neobyèejný smysl pro barevné odstíny, pro mihotavý svìt pøírody a veškerého dìní, pro pohaslé barvy a zvuky. byl to neobyèejný individualista, impresionista a symbolista. Sbírka Soucit i vzor je impresionistické zachycení dìje, èasté jsou symboly. Kvìty intimních nálad je opìt impresionistická sbírka. Intimní lyrikou se prezentuje ve sbírce Ještì jednou se tam vrátíme (b. Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?) Od melancholie pøechází postupnì do pesimismu. Ve sbírce Z mého kraje neusiluje o reálný význam, jde mu spíše o vzbuzení nálady a zachycení smyslového dojmu krajiny. Ve sbírce Údolí nového království se autor stylizuje do role poutníka.

Otokar Bøezina

byl básník, vizionáø, mystik, myslitel a filozof. Vychází z impresionismu, ale tvoøí v symbolismu. Mìl hluboký vztah k Èeskomoravské vrchovinì. Byl samotáø a stranil se lidí. Má dvì básnické etapy. První je symbolistická, pesimistická a silnì individualistická – vzpomíná na dìtství, mládí a lásku. Rozmlouvá s abstraktními jevy, ze kterých si tvoøí vlastní svìt. Je nespokojený se souèasným svìtem. V druhém období se stává sociálním humanistou a soucítí s trpícími. Sbírka Tajemné dálky je poznamenaná vzpomínky na matku a mládí. Samota a bolest se mu stávají osudem. Snaží se pøiblížit k poznání tajemství vesmíru a lidské existence – prvky dekadence (b. Moje matka). Už v názvu sbírky Svítání na západì je vidìt symbolický oxymorón. Sbírka je silnì individualistická. Vrcholem jeho tvorby je sbírka Ruce. Snaží se pøiblížit celému svìtu, ruce jsou symbolem milionu rukou, které objímají svìt. Pochopil že se všichni lidé musí podílejí na pøemìnì svìta. Jako první èeský autor používá volný verš. Jeho poezie je filozofická s nadèasovými tématy, za což je ve svìtì velice cenìn.

15, Homonyma, synonyma, antonyma

Vìtšina èeských slov má nìkolik významù. Èasto užíváme slov v pøenesených významech (hlava, koruna, jazyk, oko). Jednovýznamová slova se vyskytují jen v malé míøe - jsou to vlastní jména (Praha, Snìžka) a nìkteré odborné názvy (teèna, sloveso, vodík). Slova vícevýznamová mají více významù. Významy se vyvozují ze základního významu (jazyk – orgán v ústní dutinì, øeè, jazyk u boty). Od mnohoznaènosti nutno odlišovat homonymii (souzvuènost slov).

Homonyma jsou slova, která mají stejnou podobu – písemnou nebo fonetickou, avšak jejich významy se liší. Mají buï rùzný pùvod, nebo sice stejný pùvod, ale dnes již spoleèný základní význam nedokážeme rozpoznat (žít trávu - žít klidnì, vinný ocet - vinný èlovìk). Druhy homonym - homonyma úplná (shodují se ve všech gramatických tvarech) homonyma èásteèná (nìkteré tvary jsou shodné, nìkteré odlišné) homonyma nepravá. Homografy se shodují jen v grafické podobì, zvukovì jsou odlišné (panický) homofony se shodují jen zvukovì, graficky jsou odlišné (led - let)

Synonyma jsou slova nebo slovní spojení, která pojmenovávají jeden a týž pøedmìt nebo jev nìkolika rùznými zpùsobvy. Nìkdy mají význam úplnì stejný (mluvnice – gramatika), jindy jen podobný (hrdý – pyšný). V urèitých situacích se dají vzájemnì zamìòovat.

Antonyma (opozita, slova protikladná) jsou slova nebo slovní spojení, která oznaèují skuteènosti stejného druhu, ale mají protikladný význam (malý – velký, koupit – prodat).

Historismy (slova historická) pojmenovávají zaniklou skuteènost – napø. gladiátor, sudlice, vozová hradba.

Zastaralá slova jsou ta, kterých se pøestalo užívat v souèasném jazyce, protože byla nahrazena jinými (silozpyt - fyzika, hrubì - velmi, luèba – chemie).

Archaismy jsou slova historická nebo zastaralá (v dnešní dobì nepoužívaná), která se užívají v umìlecké literatuøe pro pøiblížení doby dìje (halapartna).

Neologismy jsou slova novì utvoøená nebo novì pøejatá z jiných literatur (lunochod, louèenec)

Expresivní slova jsou slova citovì zabarvená, která mají za úkol nejen pojmenovávat, ale vyjadøovat i kladný nebo záporný vztah autora k oznaèované skuteènosti (holèinka, hajat, mamièka, babizna, chlastat).