Moderní směry v poezii 90. let 19. století

Moderní směry v poezii 90. let 19. století

V 90. letech končí v Evropě jakési období pozitivismu a optimismu a nastupuje doba pesimismu, rozpadu morálních hodnot a potřeby subjektu vyjádřit své až katastrofické stavy. Dosavadní úspěšný rozvoj společnosti umožňoval optimistický pohled na svět, ovšem konec století přináší změnu a jakoby i strach před novým stoletím. Rychlejší životní tempo, civilizační vymoženosti a konkurenční boje v souvislosti s již mírně kapitalistickou společností, to vše je příčinou společenského napětí, neshod a kritické pozornosti ke každodenní realitě. Nový životní pocit souvisí i s vlnou spiritualismu. Na literaturu mají také vliv nové filozofické názory prezentované A. Schopenhauerem a F. Nietzsem. Všechny nové umělecké směry konce století a počátku nového, 20. století mají společné rysy: soustřeďují se na vnitřní život člověka, na jeho senzibilitu, vyjadřují právo na osobité vidění světa a pravdivé, nezastřené vyjádření osobních zkušeností a prožitků. Generace básníků 90.let 19.století, která vyniká svou různorodostí a množstvím myšlenkových směrů a proudů, je spojuje v několika základních znacích: novokonformismus (nepřizpůsobivost), individualismus (nezávislost jedince na společnosti), subjektivismus (do literatury vstupuje básníkovo nitro, které je odhalováno velmi otevřeně a bez zábran).

Symbolismus: Edgar Allan Poe, Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Jean Arthur Rimbaud, Stéphané Mallarmé, Otokar Březina, Rainer Maria Rilke, Otokar Březina, Antonín Sova.

Impresionismus: Maeterlinck, Paul Verlaine, Fráňa Šrámek, Antonín Sova.

Expresionismus: Rainer Maria Rilke, Richard Dehmel.

Dekadence a naturalismus: Oscar Wilde, Guy de Maupassant, Karel Hlaváček.

Symbolismus

je jedním z uměleckých směrů tzv. literární moderny, který vzniká ve Francii v poslední čtvrtině 19. století. Je reakcí na tehdejší realismus a naturalismus. Obraz skutečnosti se snaží podat prostřednictvím přenášení významu z jedné věci na druhou - použitím symbolů. Ty, jako konkrétní předměty, často vyjadřují určitý abstraktní pojem. Výklad pojmu symbol je nejednotný, ale poměrně dobře jej vystihl, zároveň s postihnutím celého symbolismu, francouzský básník Charles Baudelaire, který napsal o poezii: „barvy, tóny, vůně odpovídají si.“ Symbol není nic skutečného, je to jen znak pro něco, co si každý má vyložit po svém. Naším úkolem není bádat po tom, co tím chtěl básník říci, ale naopak mi sami pro sebe si musíme říci, co v nás (bez použití oné pragmatické části v nás) ten či onen symbol vzbuzuje. S tím souvisí velký rozvoj básnické obraznosti - náladu a dojem vyvolávají u čtenáře jednotlivá slova a jejich souzvuk (hudebnost poezie). Symbolismus nerespektuje konvence a hranice literárních žánrů - do poezie přináší např. volný verš. Jeho představiteli ve Francii je trojice tzv. prokletých básníků (šokují svými názory, dílem, životem, jejich předchůdcem byl Francois Villon, tvoří pod vlivem drog).

Impresionismus

vzniká opět ve Francii, nejprve jako směr malířský. Snaží se vyvolat v divákovi bezprostřední dojem okamžiku v individuálním prožitku. K tomu impresionističtí malíři bohatě využili komposice světla a barev. Umělec vybírá detaily, motivy, obrazy nikoliv pro jejich vlastní význam, nýbrž pro vyjádření nálady a atmosféry chvíle. Nechce vyvolat představu něčeho určitého, konkrétního děje, ale chce dosáhnout účinku neopakovatelnosti okamžiku. Básník pracuje vlastními prostředky tzv. výběrem slov, pojmenovává barvy, vůně pocity, zvuky. Častými motivy jsou duševní stavy (smutek, radost, štěstí, melancholie, nostalgie, ironie).

Dekadence

byl myšlenkový proud související se společenskou stagnací, beznadějí, pesimismem a odvratem od života. Vyjadřoval se jako odpor k měšťácké společnosti, únikem do oblasti „čistého umění“, pocitem nudy a zoufalství, návratem k náboženskému prožitku a mystice. Převažují motivy smrti, zániků, zdůrazňovány jsou patologické jevy a patologické stavy lidského vědomí, nespoutaná sexualita a jakékoliv výstřední pocity. Výrazný je sklon k individualismu. Tyto prvky jsou v díle rozvinuty do krajnosti, někdy až takové, že dílu rozumí pouze okruh básníkových přátel nebo jen básník sám.

Vitalismus

je specifický směr v české poezii a próze. Zdůrazňoval spontánnost citových a smyslových reakcí člověka, který se těší radosti z prosté existence, sblížení s přírodou a pocitem štěstí z nejvšednějších a nejobyčejnějších. (Fráňa Šrámek).

Civilismus

je tendence v poezii koncem 19.stol. a začátku 20.stol zobrazovat technické vymoženosti. Jedná se spíše o zaměření projevující se v řadě avantgardních směrů (futurismus, kubismus, dadaismus) a ne samostatný umělecký směr. Předstupněm civilismu v próze byl jednak naturalistický román z velkoměsta, jednak vědeckofantastická literatura. V poezii k civilismu přímo mířila básnická díla opěvující pokrok a sílu vědy. (Walt Whitman, Emile Verhaeren).

Charles Baudelaire

byl typický pařížský umělec, prokletý básník. Život prožíval do krajnosti (opium, hašiš), oblékal se výstředně. Jeho osudovou ženou se mu stala Jeanne Duvalová, mulatka pracující jako pomocná herečka. Celý život ho tížila chudoba a nemoc, která ho sužovala již od raného mládí a na kterou i zemřel. Zbožňoval dílo E. A. Poeho, kterého neustále překládal. Byl to výrazný individualista, ovlivněn dadaismem, je považován za otce dekadence a symbolismus. Snažil se svými básněmi jitřit smysly do krajnosti, evokoval cítění nových vůní a barev. Jeho první sbírka Květy zla je formálně založena na protikladech. Zlo ho děsí i fascinuje. Sbírka vyvolala velký rozruch a on za ni dostal i pokutu. Chtěl ukázat světu krásu zla a ošklivosti. Básněmi se prolíná naturalismus, symbolismus i impresionismus. (b.Zdechlina). Z dalších sbírek jsou to Malé básně v próze, Umělé ráje a povídky Malý Čaroděj a Fanfarlo. Nechal publikovat svůj intimní deník.

Jean Arthur Rimbaud

byl přísně vychováván, skvěle studoval, ale byl svéhlavý už od dětství a měl sklony k tuláctví. Spřátelil se s Verlainem, který ho uvedl do umělecké společnosti Paříže. S Verlainem se toulali po Belgii a Anglii, na čas pobývali v Londýně. Verlain Rimbauda postřelil při hádce a za to byl Verlaine odsouzen do vězení. Rimbaud měl různá zaměstnání při svých toulkách po světě - navštívil Egypt, Habeš, Indii a procestoval celou Evropu. Geniální básně psal zejména ve svém mladickém věku mezi 15. a 19. rokem. Jeho básně jsou originální svou bohatou imaginací i prudkostí přechodů, můžeme v nich nalézat surrealistické pravzory a mají i jakýsi halucinační ráz. Základním prostředkem je výrazný protiklad (sen se protíná s realitou, která bolí). Byla mu amputována noha, a jelikož byl postihnut zákeřným sarkomem, brzy zemřel. Své básně vydával jen časopisecky, ve sbírkách vyšly až po jeho smrti za přispění Verlaina - Iluminace, Pobyt v pekle. F. X. Šalda jej nazval „božským rošťákem“. Jeho nejznámější básně jsou Spáč v dolině (idylická, krásná příroda do níž je zasažena smrt – v posledním verši – mrtvý voják) Má bohéma (toulat se, nespoutanost, obraz volnosti) Večerní modlitba, Samohlásky (sonet o samohláskách, přiřazuje jim barvy) Opilý koráb (lyrická báseň, pásmo vidin a symbolů, ztotožnění s korábem, opojení mořem)

Paul Verlaine

byl významný francouzský symbolista se sklonem k impresionismu.Celý svůj život prožil bohémským životem. Toulal se spolu s Rimbaudem Evropou a za jeho postřelení byl odsouzen do vězení. Jeho básně nemají přímo zachycovat realitu. Smyslovost, náladovost a bezprostřednost se projevuje v hudebnosti veršů (využívání dlouhých vokálů), představivosti a obrazotvornosti. Je mistr náladovosti – b. Píseň podzimní. Ze sbírek jsou to Saturnské básně, Galantní slavnosti, Moudrost, Romance beze slov. Do teorie poezie se zapsal svou programovou básní Básnické umění.

Stéphane Mallarmé

byl belgický symbolista známý pouze velmi úzkému okruhu. Jeho básně vyšly poprvé teprve po jeho smrti. Nejznámější básně jsou Zvoník, Mořský vánek, Květiny. Jeho básně jsou bez rozumového výkladu a bez jasně postihnutelného smyslu, kdy se snaží záměrně působit na čtenářovu citlivost a zároveň je v jeho básních i hudebnost.

Edgar Allan Poe

studoval na soukromé škole, z které byl vyloučen, stal se redaktorem literárního časopisu i přes to byl stále velice chudý. Oženil se svou třináctiletou sestřenicí Virginii, která zemřela na tuberkulózu a omrzliny a on hledal útěchu v alkoholu a opiu. Po otištění jeho báseně Havran se stal slavným. Pomocí symbolů v ní popsal myšlenky lidí konce minulého století, hledal krásu ve smrti, ve stavech šílenství, hrůzy a stresu. Díky svým černým příběhům je považován za zakladatele hororové a detektivní prózy. Jeho nejznámější básně jsou Havran, Anabel Lee, Město v moři a Zvony shrnuté v básnické sbírce Tamerlán a jiné básně. Známé jsou také detektivní novely Vraždy v ulici Morgue, Pád rodu Usherů, Zlatý chrobák, Jáma a kyvadlo, Černá kočka.

Oscar Wilde

byl anglický básník a dramatik a byl vychován v uměleckých sférách, jelikož jeho matka byla spisovatelka. Byl nadán jiskřivým intelektem a sršivým vtipem (psal aforismy). Píše proti anglické puritánské morálce. Za homosexualitu byl odsouzen na dva roky do vězení. Psal pohádky pro dospělé: Slavík a růže, Šťastný princ – obětavost, láska, nedocenění lidskosti. Povídky: Cantervilské strašidlo. Román: Obraz Doriana Graye. Divadelní hry: Vějíř lady Widermerové, Jak je důležité míti Filipa.

Rainer Maria Rilke

existenciální a dekadentní poetik s formálně dokonalou a i filozoficky hlubokou lyrikou. Jeho poezie se obracela k základním metafyzickým problémům, jako smysl lidského života, láska, utrpení a smrt - Kniha hodin, Nové básně, Orfeovy sonety, Elegie guinejské.  

Maurice Meaterlinck

tvořil nejdříve symbolické náladové dramata plné tajů, tajemství a pochmurných zámlk. Později psal symbolistické verše, líčící lidskou osamělost. Jeho symbolistická dramata jsou Slepci, Pelléas a Mélisanda, Vnitřek a impresionistická dramata Mona Vanna a Modrý pták.

Česká literatura

V česká literatuře přelomu století jsou pesimistické nálady umocňovány neúspěšným politickým zápasem českých stran s Vídní. Chmurné nálady a osamocení jedince, to vše vede k vzniku individualistických proudů. Nové moderní evropské směry se k nám dostávají pomalu, neboť jsou bržděny tradičním smyslem pro společenskou zodpovědnost literatury. Nová generace s tím nesouhlasí, pociťuje nedostatek uspokojení a pocit krize doby. Dochází k ostrému rozchodu mladých spisovatelů se starší generací. Staré už bylo přežito, přicházelo nové, ale to staré stále neuvolnilo cestu novým myšlenkovým proudům. Mladá generace poprvé vystoupila r. 1895 založením tzv. České moderny - spojení spisovatelů, kteří měli stejné umělecké názory, spojoval je kritický postoj , ale všichni byli velmi silné osobnosti (individualisté), každý si šel svojí vlastní cestou. Každý měl jiné umělecké zaměření ale spojovala je kritika a tak vydali programové prohlášení mladé generace Manifest české moderny, pod který se podepsali F. X. Šalda, J. S. Machar, A. Sova, O. Březina, V. Mrštík. Ústředními body manifestu byla svoboda a volnost slova, důraz na individualitu, osobitost a sociální cítění. Jejich poezie je neobyčejn bohatá a rozrůzněná, jazyk se zbavuje umělosti, obohacuje se o výrazy z oblasti moderní civilizace, je kultivovaný a dokáže vyjádřit složité psychické stavy a smyslové prožitky. Jsou zpracovávána nadčasová témata (samota, věčný život, bratrství). Básníci využívají množství metafor, složitých symbolů (hovoří o jejich složitých pochodech) a zachycují nálady a smyslové vjemy.

Josef Svatopluk Machar

působil jako úředník ve Vídni a získal určitý odstup od českých poměrů. Přátelil se s T. G. Masarykem, ale později se názorově rozešli a on se uzavřel do svého individualismu. Byl básníkem – realistou. Jeho verše jsou kritické, strohé, racionalistické, byl založením polemik a satirik. Jeho poezie se spíše podobá próze. Má spíše myšlenkovou hodnotu než hodnotu uměleckou a byly poplatné pouze pro danou dobu (dnes by se nám to zdálo suchopádné). Měl velmi kladný vztah k dílům J. Nerudy.

Confiteor I. – III jeho rozsáhlá básnická skladba je lyrický deník moderního člověka. Sbírka Zde by měly kvést růže je sbírka veršovaných příběhů o ženách a jejich nerovném postavení ve společnosti. V ženě objevuje pasivní bytost obdařenou bohatým citem, který se však nemůže rozvinou a stále se střetává s drsnou životní realitou. Epická báseň Teta je toho zářivým příkladem.Osud ženy, podávaný čtenáři formou rozhovoru dívky a tety, líčí střízlivě nepatetický pohled ženy a omlouvá drsné chování muže. Svým Svědomím věků se přibližuje J. Vrchlickému a V. Hugovi. Cyklem více sbírek se zamýšlí nad vývojem lidstva a jeho společnosti a ideál spatřuje v antice.

Antonín Sova

byl básník svázaný s jihočeskou krajinou. Psal lyriku přírodní a milostnou. Byl to samotář, velice přemýšlivý a citlivý. Měl neobyčejný smysl pro barevné odstíny, pro mihotavý svět přírody a veškerého dění, pro pohaslé barvy a zvuky. byl to neobyčejný individualista, impresionista a symbolista. Sbírka Soucit i vzor je impresionistické zachycení děje, časté jsou symboly. Květy intimních nálad je opět impresionistická sbírka. Intimní lyrikou se prezentuje ve sbírce Ještě jednou se tam vrátíme (b. Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?) Od melancholie přechází postupně do pesimismu. Ve sbírce Z mého kraje neusiluje o reálný význam, jde mu spíše o vzbuzení nálady a zachycení smyslového dojmu krajiny. Ve sbírce Údolí nového království se autor stylizuje do role poutníka.

Otokar Březina

byl básník, vizionář, mystik, myslitel a filozof. Vychází z impresionismu, ale tvoří v symbolismu. Měl hluboký vztah k Českomoravské vrchovině. Byl samotář a stranil se lidí. Má dvě básnické etapy. První je symbolistická, pesimistická a silně individualistická – vzpomíná na dětství, mládí a lásku. Rozmlouvá s abstraktními jevy, ze kterých si tvoří vlastní svět. Je nespokojený se současným světem. V druhém období se stává sociálním humanistou a soucítí s trpícími. Sbírka Tajemné dálky je poznamenaná vzpomínky na matku a mládí. Samota a bolest se mu stávají osudem. Snaží se přiblížit k poznání tajemství vesmíru a lidské existence – prvky dekadence (b. Moje matka). Už v názvu sbírky Svítání na západě je vidět symbolický oxymorón. Sbírka je silně individualistická. Vrcholem jeho tvorby je sbírka Ruce. Snaží se přiblížit celému světu, ruce jsou symbolem milionu rukou, které objímají svět. Pochopil že se všichni lidé musí podílejí na přeměně světa. Jako první český autor používá volný verš. Jeho poezie je filozofická s nadčasovými tématy, za což je ve světě velice ceněn.

15, Homonyma, synonyma, antonyma

Většina českých slov má několik významů. Často užíváme slov v přenesených významech (hlava, koruna, jazyk, oko). Jednovýznamová slova se vyskytují jen v malé míře - jsou to vlastní jména (Praha, Sněžka) a některé odborné názvy (tečna, sloveso, vodík). Slova vícevýznamová mají více významů. Významy se vyvozují ze základního významu (jazyk – orgán v ústní dutině, řeč, jazyk u boty). Od mnohoznačnosti nutno odlišovat homonymii (souzvučnost slov).

Homonyma jsou slova, která mají stejnou podobu – písemnou nebo fonetickou, avšak jejich významy se liší. Mají buď různý původ, nebo sice stejný původ, ale dnes již společný základní význam nedokážeme rozpoznat (žít trávu - žít klidně, vinný ocet - vinný člověk). Druhy homonym - homonyma úplná (shodují se ve všech gramatických tvarech) homonyma částečná (některé tvary jsou shodné, některé odlišné) homonyma nepravá. Homografy se shodují jen v grafické podobě, zvukově jsou odlišné (panický) homofony se shodují jen zvukově, graficky jsou odlišné (led - let)

Synonyma jsou slova nebo slovní spojení, která pojmenovávají jeden a týž předmět nebo jev několika různými způsobvy. Někdy mají význam úplně stejný (mluvnice – gramatika), jindy jen podobný (hrdý – pyšný). V určitých situacích se dají vzájemně zaměňovat.

Antonyma (opozita, slova protikladná) jsou slova nebo slovní spojení, která označují skutečnosti stejného druhu, ale mají protikladný význam (malý – velký, koupit – prodat).

Historismy (slova historická) pojmenovávají zaniklou skutečnost – např. gladiátor, sudlice, vozová hradba.

Zastaralá slova jsou ta, kterých se přestalo užívat v současném jazyce, protože byla nahrazena jinými (silozpyt - fyzika, hrubě - velmi, lučba – chemie).

Archaismy jsou slova historická nebo zastaralá (v dnešní době nepoužívaná), která se užívají v umělecké literatuře pro přiblížení doby děje (halapartna).

Neologismy jsou slova nově utvořená nebo nově přejatá z jiných literatur (lunochod, loučenec)

Expresivní slova jsou slova citově zabarvená, která mají za úkol nejen pojmenovávat, ale vyjadřovat i kladný nebo záporný vztah autora k označované skutečnosti (holčinka, hajat, mamička, babizna, chlastat).