NÁBOŽENSKÉ VÁLKY O KVRDLO

NÁBOŽENSKÉ VÁLKY O KVRDLO

'Když je někdo trdlo,
bývá z toho Kvrdlo.'
DR. MOROŇ

VĚTROLAM SRDCEHLAS A JEHO ZJEVENÍ - JEHO MUČEDNICKÁ SMRT - TŘI TÁBORY A BRATROVRAŽEDNÝ BOJ - ŘÁDĚNÍ RADIKÁLNÍCH PIŠTORISTU – VÍTĚZSTVÍ UMÍRNĚNÝCH KVRDLISTU - RUZNÁ HODNOCENÍ NÁBOŽENSKÝCH VÁLEK - KURDĚJ A JEHO UČENÍ O VYSOKÉ ZDI

     Mýlil by se, kdo by se domníval, že Krhúti byli ušetřeni ve svém středověku a začínajícím novověku prudkých náboženských bouří a strašných dršmaší, nikoliv nepodobných těm, které v té době háraly Evropou. Žádné náboženství jich nebylo ušetřeno: měli-li křesťané své katolíky, pravoslavné, protestanty, české bratry a slovenské sesternice, měli-li moslímové ší'ity a sunnity, buddhisté sekt jako máku, měli Krhúti své kvrdlisty.
     U všech náboženství je to důkazem, že dogma pozaostává za životem - jen snad starověcí pohané se dovedli s dobou lépe vyrovnávat: vyskytl-li se nový jev, přírodní či jiný úkaz - šup, zrodilo se nové božstvo a jelo se dál. Ve středověku se jevily nové sekty a noví mučedníci. Krhúti, ač pohané, nežili zase tak izolovaně od Evropy, jak se nám to snaží namluvit čeští nacionalisté v čele s Radovanem Krátkým a Vladimírem Dlouhým, a proto i na ně měla evropská civilizace svůj vliv, i oni se dobrali kulturního požehnání hranic, autodáfé, autorallye, náboženské nevraživosti a jiných faktorů, bez nichž není evropský středověký pokrok myslitelný.
     Nedlouho po smrti Prnty Prkoly, v době hlubokého míru, který byl odleskem nesmírné slávy, kterou si Krhúti dobyli na polích válečných, orných a řepných, setkáváme se v cele klášterní v Ejči s učencem neurčitého věku, který se jmenoval Větrolam Srdcehlas.

POZNÁMA: Přesto, že byli Krhúti pohané, jejich mluvčí a žrecové se nezřídka soustřeďovali v celibátních uskupeních, kam nebyl ženám povolen přístup a jež byla něčím mezi klášterem a anglickým pánským klubem: říkalo se jim borodáče.

     Tento muž nebyl spokojen se svým údělem žrece nižšího svěcení a 6.platové stupnice (daně jsou tu stanoveny ve výši příjmů); uvědomoval si totiž, že kariéra, která jej očekává, je k zoufání ubohá: ano, bude denně uctívat bohyni Kvakev pálením žáhy, ano, bude denně velebit tu starou škebli, zestárne v klášterní cele a psovák po něm nezaštěkelí! Nevejde ani do dějin, ani do Památníku národního písemnictví!
     Jednoho večera jej tato pochopená pravda zvlášť silně uchopila za hrdlo, škrtila jej, až mu přecházel zrak, a zoufale hmatal kolem sebe, hledaje pevný bod ve vesmíru, jehož by se chytil a dle návodu Archimedova světem pohnul: v poslední chvíli se náhodou přidržel láhve s denaturovaným lihem a naráz ji vypil.
     Probudil se pak kdesi daleko, mokrý jako myš, dávil, prozpěvuje si: trdlo - kvrdlo, trdlo - kvrdlo, bůhví jak na ta slova přišel. Pak otevřel oči - ale nic neuzřel než bílou mlhu, v níž končívá oušlap. Cítil, že jej laská slunce, ale neviděl je, slyšel šplouchání řeky, ale neviděl ji, hmatal mazlavou hlínu a hnůj, ale neviděl nic, zhola nic: metylalkohol vykonal svou práci, Větrolam Srdcehlas oslepl. Začal volat o pomoc; když jej přivedli nazpět do kláštera, lidskou trosku, na niž hanba pohledět, bylo všem jasné, že zažil té noci něco vznešeného, neuvěřitelného. Vyptáváním jej přivedli na myšlenku, která zvrátila dějiny Krhútu, a jak se vzápětí dozvíme, i dějiny celého lidstva.

POZNÁMKA: O tomto vyptávání a rozhovorech s příslušníky a s představenými kláštera podrobně pojednávají pokračovatelé Vejcovoda Trubce, liší se však ve svých svědectvích: zatímco Žábr rozsáhle píše o hluboké účasti Větrolamových přátel reprodukuje Carvaš slova opata Brabenečka Kvildy takto: 'Kde ses byl tak zesral, bratře?'
     Větrolam Srdcehlas oznámil, že promluví na táboru lidu, ať svolají, koho mohou. Předvedli tedy jedno učňovské učiliště, redakci ženského časopisu 'Samotrč', několik jednotek vojska a školní děti v čele se školníkem Harachem. Pak jej, mladého slepce, předvedli před tento nesourodý, hlučící dav, který rázem zmlkl. Vysadili jej na dřevěnou budku se srdíčkem, a Větrolam, zahleděn nevidomýma očima do Plus minus nekonečna, promluvil:
     'Lomikel mne oslepil, neboť jsem spatřil to, co neviděli jiní - nelituji toho však. Byl jsem svědkem ponikvy boha Lomikela s bohyní Kvakvem!'

     Účinek jeho slov byl ohromující. Dav vykřikl zbožností a dvě stě osmnáct žen různého věku omdlelo. Jeden starý řídící učitel dostal infarkt, dva mladí vojíni byli postiženi exfarktem.
     Ale Větrolam Srdcehlas, nehnuv brvou, pokračoval:
     'Bůh mne oslepil, neboť po spatření nejvyššího božského ritu již nesmím spatřit nikdy nic jiného. Přitom jsem ve svém úkrytu vyslechl tajemství, které naplnilo moji duši radostí, totiž že dokonanou ponikvou boha Lomikela a Kvakve může vzniknout třeba již zítra - ale třeba až za deset tisíc let - nové božstvo, které se bude nazývat Kvrdlo.
     Padněte v prach, zbožní Ejčané! Bijme se v čela, abychom čisti na duchu byli právi pozdraviti Kvrdlo, Spasitele národů: Kvrdlo je naděje, Kvrdlo je vykoupení z otroctví času, nudy, života a světa! Já jsem prorokem Kvrdla!'

POZNÁMKA: Toto pojetí Větrolantovo nenechá zkušeného teologa na pochybách, že za zimních večerů nahlédl do Starého zákona, nikoli však už do zákona Nového: jistě by pak tvrdil, že se narodil ve chlévě a je proletářského původu, z rozvrácené rodiny.

     A lidé padali v prach, trhali na sobě textil, což bylo zvláště u mladých pobožnůstkařek vítané, několik stařen zešílelo strachy, že jim nebude dopřáno dožíti se příchodu Kvrdla, několik obchodů bylo vyrabováno, některé citlivé duše, které byly schopny chápat širší souvislosti, plakaly radostí a uvědomovaly si, že se otevřela stavidla převratných změn, a draly se vpřed, aby jimi prošly první a s co největším ziskem.
     Avšak desítky idealistů se chopily Větrolama a nosily jej po celý den s jásotem ejčskými ulicemi. Poté jej po starobylém obyčeji upálili sirkami na hlavním ejčském náměstí, jednak proto, že byl tak drzý a rušil boha Lomikela, ale hlavně proto, že každá myšlenka se stane skutečným majetkem mas, až když má své mučedníky.

POZNÁMKA: Když byla zapálena hranice, přiblížila se k Větrolamovi neohroženě redaktorka ženského časopisu 'Samotrč' Drása Čečetka a interviewovala jej. Na otázku, jak se mu líbí změna povolání ze žrece na mučedníka, odvětil, že je šťasten, protože toto nové povolání má budoucnost, kdežto žrectví nikoli: umírá prostě jako Někdo. Pak nadiktoval Dráse ještě několik pozdravných telegramů věrozvěstům a do zahraničí.

     Svatý otec a nejstarší ze tří věrozvěstů Orut Hrb svolal neprodleně své oba kolegy dr. Krouha a Smrtipsa Pistoru: dostavili se ihned a okamžitě si vjeli do vlasů. Mladý, nadšený Pištora se stal okamžitě kvrdlistou, protože viděl, že jedině tak se může poměrně brzy domoci prestolu svatooteckého, ba avatárského. Orut Hrb trval na tom, že učení Větrolama Srdcehlasa je krajně škodlivé, protože narušuje obchod, průmysl, živnosti i zemědělství, z něhož jako skutečný otec národa tyl. Kromě toho těžce snášel, že by jeho, svatého otce, mohl někdo jiný poučovat a předstihnout v bohoslovectví.
     Oba věrozvěsti se porvali, zatímco moudrý a umírněný dr. Krouh zastával názor, že je třeba sice vzít možnost Kvrdla na vědomí, ale že je třeba vyčkat jeho příchodu a teprve pak o něm přemýšlet. Tím se sice přihlásil ke kvrdlismu, ale zároveň trval na zachování starých pořádků. Volil tuto střední cestu v domnění, že je zlatá, a že když se dva perou, nemůže z toho ten třetí prostě nemít užitek.

POZNÁMKA: Dr. Krouh praví doslova: 'Dalekat' cesta Kvrdla je ku nám: nevidět blikáčka jeho - času je dosti. Jen mrav, mrav je nám držeti, aby Kvrdlo našlo nás hotové.'

     Svár věrozvěstů trval nepřetržitě 68 dní. V té době se také události valily jako černí rejtaři: zatím Smrtipes Pištora pořádal po celé zemi besedy se čtenáři. Po krátkém úvodu vyzýval k diskusi, zpravidla marně, ale někde se zvedly dvě tři ruce a jejich majitelé se tázali, zda by jim nemohl blíže popsat ponikvu Lomikela a Kvakve! Na tyto otázky odpovídal prorok Pištora vyhýbavě, a protože jiných otázek nebylo, byly besedy pokládány za úspěšné a za přínos ke kulturní revoluci.
     Jen někde docházelo k ostřejším střetnutím, jako na filozofické fakultě, v ejčském závodu Pivoplechna, a především v květinářství 'Trefulka', kde se lidé zvědavě ptali: Co bude, až přijde Kvrdlo? Bude odstraněn nedostatek šeříků? Budou povoleny cesty do zahraničí? Především do Čech k Máchovu jezeru? Bude se hrát víc dixie, nebo dechovka? Bude zaveden striptýz? A tak dále podobně.
     A prorok Pištora, kdysi tichošlápek, ale nyní dupal, který nabyl svým úspěchem jistoty, odpovídal chytře to, co si lidé přáli slyšet. Ale protože nelze nikdy vyhovět všem, neboť lidé mívají různé mukny, zároveň proti sobě popouzel část obyvatelstva. Sliboval-li pozemkovou reformu, popudil si kominíky, kterých se tato reforma vůbec netýkala, sliboval-li rock, rozlítil příznivce dechovky.

POZNÁMKA: Později se odtrhli od národa, ale byla jich jen hrstka: odstěhovali se na jakýsi ostrůvek v Mejkníně, kde pořádali orgie (dechové) za zpěvu pro Jarmilku. Této sektě se říkalo waldaufští a nakonec musela být - ovšem ke škodě národa - vyhlazena.

     Docházelo k prvním srážkám: ozbrojení sektáři vzali útokem chrám Pokojného zažití a zbavili jej všech ozdob, které se jim hodily na doma, prohlásivše jej za stánek Kvrdla, které si jej upraví samo podle svého gusta, jen co přijde. Pořádek zemský byl vepsí, prorok Pištora se stal černým koněm (moroněm) země. Zatím se věnoval práci teoretické.

POZNÁMKA: V té době píše zároveň skvostnou postilu 'Qurdlum accalamavi”, kterou sám také ilustroval, a dvanáctidílný cyklus 'Příchod Kvrdla aneb Skutečnost ultrakvrdlismu čili Kdoví, jak to vůbec bude”, kde geniálně sám se sebou polemizoval a kde se málem potřel (dílo bohužel zůstalo torzem); pro mládež pak vydal populární kapesní příručku 'Těš se, dcero v Ejči' (vydala též Mladá fronta v překladu Jirotky Vlkové-Kadlecové).

     Kvrdlisté se pak rozdělili na umírněné a radikální, na takzvanou Velkou a Malou stranu. První si říkali (ústy dr. Krouha): 'Byli jsme před Kvrdlem, budeme i po něm!' Rekrutovali se z řad kramářů, klofáčů, rašínů, krejčích, příznivců Offenbachových operet, psovodů, fotbalistů, zlodějů koní, nunvářů, drobných policajtů a soukromě hospodařících prostitutek, tedy z vrstev, které se pokládaly za nepostradatelné za každého režimu.
     Druzí si říkali malostraňáci, pištoristé nebo uitrakvrdlisté. Hlásali, že úhelným problémem bohů a lidí je ponikva, a byli proti sňatkům z rozumu i z jakýchkoli jiných důvodů, proti císařským fialkám a zlé krvi. Lomikel nemiluje Kvakev, tvrdili jejich filozofové, ale protože není jiných bohyň, spojuje se s ní v ponikvě dokonce i přesto, že ona je rodu mužského. Obrazem tohoto božského spojení u lidí v~ak není manželství. Chyba lávky! Obrazem božského spojení a božské dvojice je rozdílnost pohlaví, proto jakékoli spojení dvou pohlaví - ale případně i jednoho -je obrazem ponikvy: čím více a častěji se spojujeme, tím jsme zbožnější.

POZNÁMKA: Učený Jirous Český-Rýd1 k tomu poznamenává: 'Jen tak dospějeme k mravnosti, protože nemravnost již neexistuje jako kriterion.'

     Ovšem, byly i krajně extrémní živly, které zacházely do absurdna: Tak např. jakýsi Strakapoud Lejnečko prohlásil, že se Kvrdlo narodí z lůna prosté ženy, domovnice paní Piskáčkové, oplodněné Lomikelem. Byl pronásledován všemi třemi názorovými skupinami a posléze upálen sirkami, neboť se prokázalo, že paní Piskáčkovou oplodnil sám a hledá cestu z prekérní situace. Dopustil se tak zločinu vydávání se za boha, totiž proti § I. odst. 1 A-C. Kdyby držel hubu, spravily by to alimenty!
     Po těžkých šarvátkách v ejčských lokálech sebral Smrtipes Pištora své věrné a odvedl je na druhý konec Mejknína, kde na příhodném místě založil trucměsto Pištorohrad, aby zde jeho stoupenci žili podle pravého učení Větrolama Srdcehlasa blahé paměti. Město bylo velmi pevné, neboť bylo zbudováno z velkých balzaků a bylo chráněno těžkými haliburtony, které obsluhovali vybraní bicani. Ještě když sem zavítali Hanzelka a Zikmund, hovoří v jedné relaci do vlasti o upadajícím městě Qrdlsburku, kdysi známém kvetoucím průmyslem dětských potřeb a ochranných prostředků proti molům.
     Společnými silami kvrdlistů obojího nátěru byli konečně poraženi zatvrzelí protivníci nového učení, většinou podnikatelé cest, univerzitní profesoři, právníci, krčmáři, pedagogové, lazebníci, penzisté a svíčkové stařeny, kostelníci a admirálové.
     Dva roky na to, v památné bitvě u Šotoliště, došlo ke krvavé srážce obou táborů kvrdlistických.
     Voje z Pištorohradu byly po tuhé bitvě, která trvala několik dní (tehdy se ještě přísně dodržovala osmihodinová denní doba bitevní), rozprášeny, zdeptány a otráveny. Sám Smrtipes Pištora byl jat, hlavně pochybnostmi. Největším překvapením pro všechny ovšem bylo, když se soudně prokázalo, že Pištora je vlastně žena.
     Mír opět zavládl v zemi, dlouho kýžený. A v paláci věrozvěstů v Ejči, poněkud vylidněné bitvami, morem, žloutenkou, infarkty a jinými nádorovými chorobami, se opět sešli tři věrozvěsti, aby dále svorně rozhodovali o osudu národa. Avatár, kterým byl nyní bezpečně dr. Krouh, pravil:
     'Dlouholeté války, které jsme proti sobě vedli, neobtěžujíce zbraněmi druhé národy, daly nám velké duchy a mučedníka. Byla obohacena věda a písemnictví, oživil se obchod i stavebnictví. To není ani penězi, natož životy k zaplacení.'
     Jeho slova přijali oba ostatní věrozvěstové s potleskem a od té doby říkali dr. Krouhlovi 'Strejda vlasti'.

POZNÁMKA: Daleko největší pak byl ohlas kvrdlistických sporů v Evropě: jak u Husa, tak u Luthera, Kalvína a Petra Chelčického a především u oportunistického mistra Jana Rokycany najdeme některé myšlenky a celé pasáže nikoliv nepodobné myšlenkám a pasážím obsaženým v dílech Větrolama Srdcehlasa, Smrtifeny Pištory a Jirouse Českého-Rýdla.

     Že vzal pak průběh reformního hnutí v různých evropských národech jiný směr a často i tragičtější obrat, za to neviňme Krhúty ani Větrolama Srdcehlasa; dějiny si vytvářejí národy samy pro svou potřebu i potěšení, a Krhúti se nikdy nevměšovali do vnitřních problémů ostatních zemí, ani když k tomu byli písemně vyzváni.

POZNÁMKA: Budiž řečeno ke cti evropských národů, že dosud nikdo za tragické události reformistických válek Krhúty neobviňoval.

     Ovšem, že se hodnocení díla kvrdlistů různí: zatímco idealističtí historikové zdůrazňují samu jsoucnost Kvrdla a vysvětlují příčiny rozbrojů a náboženských válek božským zjevením, kterého se Větrolamovi dostalo a které je jakousi věcí 'an sich', kategorickým imperiativem, o němž je zbytečné polemizovat, pokládají materialističtí filozofové Větrolama Srdcehlasa za geniálního (na svou dobu ovšem!) mluvčího určitých vrstev národa, který symbolizuje narůstající neřešitelné rozpory vyrostlé v lůně krhútské společnosti z daných kořenů. Jako byl Prhoň Klátinec ztělesněním zdravého rozmachu krhútských tvůrčích sil v době ohrožení samé existence národa, je Větrolam Srdcehlas ztělesněním marného pokusu řešit v daných podmínkách rozpory úpadkové, zahnívající, především ejčské společnosti v období částečného rozkladu po době vlády Prnty Prkoly. Je zajímavé, že tato skupina vědců, ač na Kvrdlo nevěří, zdůrazňuje daleko silněji kvrdlistické tradi ce než idealisté, kteří na Kvrdlo pevně věří.
     Potud svět. Ale co doma? Kdo první řekne, se vším rizikem, jež k tomu patří, že Větrolam Srdcehlas byl podvodník? Kdo mravně obrodí do slepé ulice zavedený národ? Kdo potvrdí starou pravdu, že myšlenky nejryzejší se s ostychem schovávají před halasem tržnic? Kdo jasně, srozumitelně a bez šumlování prohlásí, že není Kvrdla a že je nábožen ské blouznění třeba nahradit výdobytky filozofie? Že je třeba se vrátit k původnímu Prakršnu a povznést je na vyšší úroveň hodnou současnosti?
     Bude to Vrtichvost Kurděj Záběhlík, nazývaný nejčastěji prostě Kurděj.
     Tento osobní přítel Descartův a Pascalův, s nimiž se však nikdy osobně nesetkal, bude klidně přemýšlet v zápecí svého záběhlického pustorálku o své koncepci krhútské existenční filozofie a o svém učení o vysoké zdi.

POZNÁMKA: Stejně jako jasenista Blaise Pascal (jehož jméno snadno identifikujeme jako zkomoleninu typicky krhútského přízviska Blázen Poscal), bude i náš Kurděj ohromen a zdrcen pochopením neřešitelnosti lidského osudu; přirovnává-li Pascal osud člověka k obrazu bezmocného, spoutaného odsouzence na smrt, bude výchozí bod věrouky Kurdějovy nepochybně optimističtější.

     'Někteří říkají,' píše Kurděj ve svém prvním spise ''Obrazy z prostého života' na str. 97, 'že vše lidské pachtění je beze smyslu: víme, že civilizace zaniknou, že lidstvo vyhyne, že vždy noví barbaři stanou na římské hranici a že vždy noví divoši budou znovu objevovat krásu ženské zadnice: proč tedy všechno snažení lidstva? Ale cožpak jeden každý z nás neví od nejútlejšího dětství, že rovněž zajde, byť král či kmán - a přece, jak i darmošlap se handrkuje o ten svůj nesmyslný čas a hrdlí se o každý den!'
     A přece pohled na tohoto vychrtlého mudrce, lovícího kousek jasu z poznané bezvýchodnosti života, s asketickou tváří kolem pohaslých očí, nebude příliš povzbudivý. Stále rychle pohybuje hlavou, jako by si v duchu přitakával: nebož jeho matka, chudá švadlena, bude jej prý co dítě přivazovat ke šlapadlu svého šicího stroje, aby se nezatoulal: pohyb pedálu bude cukávat s jeho hlavou s takovou pravidelností, až mu tato vada zůstane navždy.

POZNÁMKA: Relativita životního pocitu bude hrát proto v jeho filozofii povážlivou roli: aspoň na chvíli odvázán se bude cítit svoboden a šťasten, byť chud a bit: daleko šťastněji než jeho bohatší vrstevníci, kteří však nebyli od malička systematicky uvazováni.

     A když pak odejde, aby se toulal světem, volný, i když nepěkný pták, zbavený matčina pedálu, zdá se mu krásné žít, byť kol zuřily války, domy pleněny a vsi páleny, tento krhútský František z Assisi, druhý blbeček boží, se bude pokládat za hostáně tohoto světa a postaví na tom celou filozofii krhútského života.

POZNÁMKA: Ve svém spise 'Hostáň světa nebo Aniž odkážeš hnusu”, který je přátelskou polemikou s Labyrintem světa Jana Amose Komenského a jeho pocity odcizeného vykořenění - nazývá zde Komenského familiérné 'tím starým troubou, který by i kozla připravil k maturitě' – dovádí, že člověk je na tomto světě hostáněm: musí “prolézt každou díru”, ale musí se chovat slušně, aby zanechal dobrý dojem.

     Je poutavé, jak k těmto závěrům dospívá Kurděj čistě teoreticky, neboť sám bude asketou a pro svou skromnost a nenáročnost příliš mnoho 'děr tohoto světa' nepozná: velkým městům i ženám se bude vyhýbat, pln ostychu, bude spávat ve chlévech s kozami, a své práce bude klohnit někde za humny u kompostu, kde se cítí nejlépe. A navzdory svému učení nezanechá zpravidla po sobě dobrého dojmu, nebot' jeho současníci o něm shodně vydají svědectví, že smrdíval, že se neholil a že na něho vůbec bylo hnusno pohledět.

POZNÁMKA: To nijak ovšem nezmění objektivní význam jeho učení: skutečnost, že bude žít jinak, než učil, je už sám o sobě artefakt vzácné tolerance vlastního života k vlastnímu učení a naopak.

     Vedle filozofického přínosu Kurdějova pak nelze ovšem pomlčet o jeho významu pro krhútskou teologii, již obohatil svým učením o 'vysoké zdi'. Toto učení navazuje na Vratiprsta Krombožince Lilibínského a jeho učení o oušlapu, dovádí je k mystickému zakončení, či - podle bratří Müllerů (jeden byl z Thurgau a druhý z Vršovic) - je jeho idealistickou variantou. Kurděj totiž učí, že za oním břehem Mejknínu, kde se oušlap ztrácí v mlze, stojí v této mlze Vysoká zeď, která je jeho skutečným koncem. Co je za Vysokou zdí? klade si Kurděj otázku a odpovídá na ni jednoznačně: Za touto zdí je přesně to, co si každý z nás představuje, že za ní je.
     Ne v mlze končí tomuto životnímu optimistovi oušlap, ale zdí, za níž skutečně nacházíš to, o čem jsi snil. Nebo čeho se obáváš. Jdi a najdeš, buď s pokojem!

POZNÁMKA: Je zajímavé, že moderní psychoanalýza pojala tuto představu vysoké zdi do svých psychologických testů: je to důkazem, jak krhútský bohoslovec daleko předeše1 svou dobu.

     Nezbývá než dodat, že konec Kurdějův bude takový jako jeho život: upatlaný a nevonný, neboť přepaden bolestmi těla ulehne na hnojiště malešického statku a na otázku zavšivené děvečky, co vidí za vysokou zdí, odpoví prostě: 'Hovno.'