Přínos Josefa Jungmanna české literatuře

Přínos Josefa Jungmanna české literatuře
(výklad) (domácí)

Osobnost Josefa Jungmanna vstupuje do české literatury v období národního obrození, přesněji v jeho druhé fázi, kdy se stává organizovanou silou a kdy stále sílí potřeba ukojit požadavky na náročnější krásnou literaturu pro vzdělanější měšťanstvo a pokročilou českou inteligenci, která urputně bojovala za zrovnoprávnění češtiny a její zavedení do úřadů a škol. Jungmannovi je přisuzována obdobná role ve druhé generaci národního obrození jakou měl v první generaci Josef Dobrovský.
Josef Jungmann pocházel z rodiny chudého řemeslníka. Narodil se roku 1776 v Hudlicích u Berouna a zemřel v roce 1847. Během studia filozofie na pražské universitě nabyl silného vlasteneckého přesvědčení, zvláště silné vzpomínky si odnášel z četby Voltaira, který mu byl zřejmě po celý život předlohou. Po studiích působil jako pedagog na několika gymnáziích, naposledy v Praze, kde okolo sebe velmi rychle soustředil pražskou vlasteneckou společnost.
Ačkoli Jungmann začínal jako básník Puchmajerovy generace, jeho hlavní přínos spočívá v zejména v činnosti vědecké a organizační. Jungmann je charakteristický moderním pojetím národa a odmítá staré uzemní vlastenectví. Díla Josefa Jungmanna poukazují na národní bezpráví a trapné postavení češtiny v tehdejší době, vyjadřují jisté politické a kulturní požadavky, které spočívání zejména ve větší národní svobodě a hrdém postavení češtiny jako slovanského jazyka. Důraz klade především na citový vztah k národu a jeho jazyku, naproti tomu nerespektuje zemské nároky některých rádoby „vlastenců“. Krásným příkladem jeho takřka bezmezné vlastenecké lásky k národu je fakt, že jakmile roku 1816 vyšlo nařízení, které umožňovalo vyučování češtiny na gymnáziích, napsal jakousi učebnici a čítanku literatury. Zatímco Dobrovský a celá první generace obrozeneckých autorů pohlížela na studium češtiny jako na vědecký zájem, pro Jungmanna se studium a výuka mateřského jazyka stala záležitostí citů a věnoval mu převážnou část svého života.
Pokusíme-li se srovnávat práci pro národ Josefa Jungmanna a Josefa Dobrovského nutně dojdeme k závěru, že Jungmann byl přinejmenším pokrokovější a v mnohém také jistě obětavější. Jestliže Dobrovský usiloval o pozvednutí češtiny položením základů slavistiky, vytvořením podrobné mluvnice či zmapováním dějin české literatury, které by přiměly obyvatelstvo pohlédnout zpět do minulosti a uvědomit si sílu a význam státního jazyka pro vlast, Jungmann zvolil cestu zcela odlišnou. Pokoušel se své generaci vštípit jakési opravdové národní cítění, vycházející z vnitřního pocitu a srdce. Pokoušel se přeložit do češtiny co největší počet pokrokových děl zahraničních autorů jako např. Atala či Goethe a snažil se vytvořit silný a uznávaný český jazyk, který by byl veřejně používán. Mužeme tedy říci, že zatímco Dobrovský spatřuje těžiště české literatury v dávných dobách, Josef Jungmann pojal národní obrození coby počátek nové epochy.
Pravděpodobně největší a nejdůležitější Jungmannovo dílo je pětidílný slovník Česko-Německý, který vznikal v letech 1834-1839. Slovní zásobu čerpal Jungmann ze starší české literatury, z lidové slovesnosti i z ostatních slovanských jazyků. Do slovníku zařadil také vlastní novotvary a odborné výrazy různých odvětví vytvořené jinými českými autory. Slovník byl dílo vskutku velkolepé, zvláště když zvážíme dobu za jakou byl vytvořen.
Přínos Jungmanna české literatuře spočívá i v tak zvané Jungmannově škole, což byla skupina tehdejších mladých autorů, která se kolem něho sdružovala. Pro mladé nadějné autory, které osobně považoval za naději pro českou literární tvorbu nebyl pouze učitelem, vzorem a rádcem, pro všechny byl také osobním přítelem, který v srdcích mnoha mladých mužů zanechal hluboké vlastenecké city.
Jungmannově mimořádnému nadání, píli a odhodlání nepřála doba, své četné a značně pokrokové názory nemohl hlásat a stejně jako on sám, byl utlačován i celý český národ, což pro něj byla velmi smutná skutečnost, proti které celý život usilovně bojoval. Po smrti byly dokonce nalezeny Jungmannovy soukromé zápisky, které podávají přesvědčivé svědectví a o jeho názorech, názorech které mu doba neumožňovala svobodně vyslovit.
Jak uvádí známý český autor učebnic Bohuš Balajka: „Jungmann nebyl právě příliš tvůrčím básníkem, spokojil se s poezii, většinou s překladatelstvím. Šlo vesměs o díla významná a jazykově náročná.“ Přesto je však přínos Josefa Jungmanna české literatuře obrovský a nezvratný, je jedním z většího počtu lidí, kterému vděčíme za současnou podobu češtiny, národního jazyka který máme tu čest běžně používat a vyučovat se mu na školách.