Prnta Prkola - osvícená žena na stolci

Prnta Prkola - osvícená žena na stolci

Treska Kvakev, treska těha
bezkořena Velekněha!
(Tresce Kvakev, tresce těžce
neuctivost k velekněžce!)
POKLONA VELEKNĚŽCE

DOBA BEZVLÁDÍ A TAHANIC - PRVNÍ VOLBY V EJČI POD MEJKNÍNEM - MLÁDÍ A ŽIVOT PRNTY PRKOLY – ROZKVĚT FILOZOFIE - SMUTNÉ ROZLOUČENI S PRNTOU

     Doba dějinné černavy a mrákotného temnověku, kterou jest každému národu protrpět až do dřeně vlastního, nezcizeného jáství, bývá kolbištěm kronikářů, veležreců, praraplů, tmářů a jiných představitelů inteligence pospolně-druhobytné společnosti, odkud nám jen tu a tam a nezřídka i jinde vynášejí učenci posedlí archeologií na svět lo dne tu střep, tu ohořelý trám, tu ještě něco daleko horšího. Tito oráči neúrodných pahorků jsou sice nejpilnějšími dělníky, pracujícími s krumpáčem a lopatou, přesto však nevěřme doslova všemu, co nám ukazují, ušpinění a u vytržení nad zrezivělou čepelí : copak lze vykopat lidský vzdech, touhu, utkvělou myšlenku, sen?
     Tragikomedií lidského rodu je fakt, že si namlouvá, že každá epocha, kterou je mu třeba žít, je neopakovatelná a že není většího štěstí, než žít právě v ní. Chtějí tak ovšem jen malomocně umocňovat skutečnost, že žití samo o sobě je prostě krásné. I když se někdy zdá nesnesitelným.
     O tom, že ani tak nezáživná věda, jako je kronikářství a pomocné vědy historické, nemusí postrádat chvil dobré pohody, svědčí zajisté krátký a šťastný úsek krhútské historie, který byl dán vládou osvícené ženy, Prnty Prkoly, 'čibridy na trůně'.

POZNÁMKA: Slovo 'čibrida' se příliš úzce překládá do češtiny výrazem 'běhna' - je to naprosto mylné. Toto slovo znamená : doslova 'žena, která rozdává radost zdarma nebo za příslušný obnos'. Přitom radostí nemyslí Krhúti pouze lásku (i když i ji!), ale i třeba moudrost, vlídné slovo či obnošené šatstvo. Tímto s1ovem byly pak označovány všechny ženy osvícené, ženy volného myšlení mravů i způsobů. Slovo běhna se v krhútštině sic e také vyskytuje, a1e zcela v jiném smyslu: Krhúti dělili ženy na ty, co chodí rychle ('běhny'), a na ty, co chodí pomalu ('coury').

     Po zániku ukrutného Krče Dršky a smrti Odra (Halifaxe) Vartulíka nastala krátká doba bezvládí a zmatků, která se vyznačovala především energickými tahanicemi mezi Drškovými pohrobky - pacukavci - a jejich odpůrci - posedlými čili odrovci, s téměř naprostou rovnováhou jejich sil. Nárůst kdysi tak neoblíbených pacukavců si lze vysvětlit jedině nostalgií stárnoucích strejců.

POZNÁMKA: Dovedeme si zajisté představit, jak za padesát let prohodí demonstrující student z roku 1989 nostalgicky: Ach, jaká to byla krásná doba, ta doba Husákova a Biľakova a Jakešova - vždyť to jsem by1 tak krásně mlád, byla to doba mých prvních polibků, trhání malin nezralých! Ach, kde jsi, Brežněve!

     Vážky se klonily hned na tu, hned na onu stranu, obě strany často své úsilí egoisticky přeháněly a stávalo se, že posedlí někdy hanili pacukavce za stejné vady, které byly vlastní i jim: někdy to mělo formu až vzájemného vytahování. Obě strany se častoval nadávkami a obviněními z krátkozrakosti, z liberalismu, dogmatismu, hlupáctví, ignorantství, velezrady, mnohoženství, impresionismu, politického abstrakcionismu, ba dokonce i z břichomluvectví.
     Přesto mělo toto období velký význam pro ozdravení charakteru národa. V době nejistoty totiž, zda bude vát vítr zprava, nebo zleva, postupně odpadávali kariéristé a přikrčení úředníci se napřimovali, neboť bylo velmi těžko odpovědně vystihnout, co se v kterém momentu žádá a co je záhodno prohlašovat. Tato volnost projevu byla ovšem odepřena pouze starým Mrtonohům.

POZNÁMKA: Bylo to někdy až komické: např. kniha jakéhosi Obroka Kučery, žertující o Krči Drškovi, byla tištěna osmnáctkrát, aniž vyšla. Když měli totiž vrch podlí byla vždy dávána do tisku, než ale byla vytištěna, nabyli vrchu pacukavci a dali vše do stoupy. Byla tím vázána značná kapacita tiskařských závodů Mír, s.p.

     Konečně ztratili (díky odpadnutí přicmrdálků a plahounů) pacukavci zázemí a jejich vláda definitivně padla. Byli posláni, ba zahnáni zpět do svých kanceláří a dvorů, a národ se rozhodl, že začne znovu (zase jednou opět!).
     Protože pacukavečtí věrozvěstové byli tedy sesazeni a nebylo nikoho, kdo by nové věrozvěsty jmenoval, rozhodl se národ, vedený v té době pouze šupáky a organizátory veselic, že si své věrozvěsty zvolí.

POZNÁMKA: Jak známo, podle starých krhútských obyčejů museli být vždy nejméně tři věrozvěsti, aby v případě nedostatku vládních úkolů mohli hrát mariáš Ubyl-li jeden, byl jeho nástupce jmenován sv. otcem, tj. služebně nejstarším věrozvěstem. Ubyl-li sv. otec, což se stávalo nezřídka, stal se jím automaticky služebně nejstarší věrozvěst.

     Byl to první případ, nikoli však poslední, kdy byli Krhúti nuceni sáhnout k volbě, a proto se rozhodli, že jejich volby budou nejdemokratičtější na světě - že budou volit losem ze všech dospělých občanů.
     Tak se stalo, že po volbách se národu představila bizarní vláda, trojice věrozvěstů, jakou svět nepoznal. Byl tu velice populární klaun ejčského stálého cirku Verych Vosk, dále mentálně zaostalý periferní metař skotského původu MacOurek a konečně čibrida luxusního ejčského podniku, baru 'Mrzena' Prnta Prkola.

POZNÁMKA: Poněkud tendenční pacukavec Rafaj Oštara poznamenává o prvním zasedání věrozvěstů: 'Byla to spíše sranda než zasedání.' Skutečností však je, že když byla čtena nařízení sboru věrozvěstů, propukaly davy občanů v bujarý řehot.

     Je zajímavé, že v té době byla rovněž - nikoli losem - zvolena Prnta Prkola královnou krásy (neboli Miss Ejč pod Mejknínem), jsouc vrcholem Krhútské zrzavé líbeznosti. A tu se věrozvěsti rozhodli, že se podřídí rozhodnutím této jediné, první, volené královny krhútské.

POZNÁMKA: Bylo to spíše jakési gulantní gesto a Verych Vosk prohlásil: 'Národ, který prožil doby drškismu Krčova, si zaslouží kompenzaci!

     Je pochopitelné, že po dlouhém masopustu a sexuální prohibici bylo přijato zvolení Prnty Prkoly 'královnou krásy a tedy celé země, neboť Krhútem býti, krásné jest', jak praví kronikář, s neutuchajícím jásotem všeho lidu.
     Musíme se tu však alespoň stručně zmínit o Prntě Prkule - člověku, o jejím mládí, původu a povolání.
     O jejím původu kolují pouze dohady: má se za to, že byla (a většina kronikářů to potvrzuje) jednou ze 32 krásných dcer z velmi vznešené rodiny věrozvěsta Hrnce Prkoly, čemuž nasvědčovalo její jméno. Tak se o tom zmiňuje nejen Lektvar Sýr, ale i největší krhútský písmák té doby Vejcovod Trubec ve svém obsáhlém díle 'De revolutionibus terrarum Crhutarum libri tres' (neboli O povstáních v krhútských zemích knihy tři, na str. 2665 vlevo nahoře).

POZNÁMKA: Tehdy se v Ejči pod Mejknínem zpíval populární zádrhel neznámého autora, opěvující krásné dcery Hrncovy: Zněl takto:

Dvaatřicet zajíčků
a každý je jiný:
ach, rozkošný pupíčku,
myslím na blbiny …

     Již v raném mladí se Prnta Prkola rozhodla, že se věnuje povolání čibridy, neboť záhy objevila v sobě schopnosti zasahovat do veřejného dění a uplatnit se více než v běžném pracovním procesu. Mezi ejčskými mladíky byla oblíbena, protože velice často nežádala na chuďasech a ni jednoho střibuchu rzivého za tytéž rozkoše, které jí museli boháči platit zatraceně draho. Proto se o ní říkalo, že bohatým bere a chudým dává.
     Prnta Prkola měla vlasy barvy červenozlaté, vzhůru vysoko česané, leč přesto do čela v pravou chví'li padající, což spolu s plnými rty a překrásnýma smaragdovýma očima dodávalo jejímu obličeji nepopsatelné líbeznosti.
     Na své povolání se připravovala opravdu odpovědně: již v raném věku přečetla nejrůznější odbornou literaturu, především od českých současných autorů. Když již nebylo v ejčské Městské knihovně, nesoucí jméno znamenitého lidového vyprávěče dědečka Žabrdy Krucifixy, ničeho, čeho by se musela obávat, odhodlala se ke vstupu do praktického života.
     V té době však nastává období hrůzovlády Krče Dršky. Truchlivý stav milostného života za prohibice Drškovy ji nemohl ovšem uspokojit a proto, po strašném konci Pibřicha Posedlého, rozhodla se odejít do ciziny. A tak se stalo, že přichází budoucí krhútská vladařka do zlatého města svobodného milostného a turistického rozvoje, kde již tehdy přes nízkou úroveň pohostinství byly všechny znalosti rozkoší na vysokém stupni, do příbuzného, slovanského města Prahy. Na pražských dlážděních rachotila její krhútština a krásná Prnta Prkola prochází s vyznamenáním tak významným vysokým školstvím, jako byly fakulty v Narcisu, Carioce, Tatranu, Srdíčku a Jaltě: bylo málo jejích vrstevnic, kterým by se podařilo nashromáždit tolik teoretických znalostí lidské psychologie. Přitom dlužno poznamenat, že ani zde nepropadla Prnta Prkola velikášství, ale naopak žila velice skromně, vydělávajíc si své pražské groše a bonv v potu tváře pouze občasnými kondicemi.
     Konečně se vrací po smrti Drškově do rodné Ejči, aby mohla být posléze zvolena královnou krásy a celé země. Jejím prvním činem byla výstavba velekatedrály bohyně Kvakev, již dala sestrojit na vlastní náklady. Ostatně, nebylo to v Ejči nic výjimečného, neboť u Krhútů byly nezřídka čibridy - jako dobře situovaná vrstva obyvatelstva - skutečnými mecenáši umění.

POZNÁMKA: Někdy to ovšem mělo svůj háček. Tak například byla Prnta jednou velice rozladěna, když zaslechla náhodný rozhovor dvou chodců: Kdes byl? - Ale v tom velechrámu, co dala postavit ta stará děvka Prkola Již nikdy potom nevkládala své velké jmění do staveb, a nevědouc, jak s ním lépe naložit, dala prý jednomu mladému, hezkému Krhútovi zadarmo

     Za vlády Prnty Prkoly vůbec nesmírně vzkvetly vědy, kronikářství, písemnictví a výtvarné umění, hojně zalévány potem těžce pracující inteligence. (Zato upadala administrativa a v říši vládl ekonomický chaos, podle poučky apologeta tohoto stavu Vhrdlo Prsa: 'Holt všechno nejde najednou.') Rozkvět věd a umění v tak nesmírné říši sice nebyl k žádnému praktickému užitku, ale napříště už nikdo nemohl o Krhútech tvrdit, že jsou zaostalým národem jako např. rozvojoví Češi, kteří se v té době zmohli pouze na gotický realismus, infikovaný projevy pracovního kvietismu.
     V rozhovorech a setkáních českých a krhútských spisovatelů, organizovaných v různých kroužcích, svazech a obcích, docházelo sice k bratření, ale nikoliv k porozumění. Jádro pudla bylo v naprosté rozdílnosti vývoje kultury obou národů: zatímco prostý český pracující s bídou mohl pochopit svým nepřipraveným, primitivním uměleckým citem pouze naprosto srozumitelné dřevořezby betlémů a pomalovaných madon s vystrčeným bokem (přesto se hojně v českých a ještě více slovanských kulturních časopisech diskutovalo o tom, zda by bok madon neměl být daleko odvážněji a nově vystrčen ještě o něco víc), i prostý krhútský oráč si při odpočinku na mezi louskal Ch. Morgensterna a své milé večer pod lipou bublal do ouška epigramy Rosenbaumovy. A chtějte na prostém českém poplatníku, aby chápal např. tuto na svou dobu skvělou krhútskou báseň, již napsal mladičký Honc Podprseň po návštěvě Moravy a Čech:

Poroto Poroto Utápím se v Brnu
Poroto nad Ponikvou trnu
Pražane závidím ti Prahu
Pokud roušku sukní neodhrnu
Pálím žáhu

Stýská se mi po porodné Ejči
Šiju verš jak pokrhútský krejčí
Pukám a chce se mi kukat
A když rozteskní mě chutě bejčí
Piju mrukát

POZNÁMKA: V té době totiž by1 v Čechách pořád ještě bestsellerem mnohosvazkový kýč Viktorina Kornela ze Všehrd 'O práviech a sudiech země České knihy devatery”, jakžtakž širokým masám srozumitelný.

     Jak by se mohli tito zaostávající sousedé Krhútů vyznat ve velkém množství směrů krhútského malířství, z nichž největším výdobytkem byl tehdy takzvaný 'fantazismus', který spočíval v tom, že si lidé draho kupovali a doma rozvěšovali zarámovaná čistá plátna , a podle svého gusta si libovolně představovali, co by na nich mohlo být namalováno. Tento směr, ke kterému pomalu spěje teprve dnešní moderní doba, pokládali Češi za projev naprosté degenerace a dekadence, ačkoliv v něm bylo více zdravého než čehokoliv: rozplameňoval fantazii; a dokonce byl signalizován případ, že jeden se k smrti zamiloval do aktu dívky, který si představoval namalovaný na svém kusu čistého, vkusně zarámovaného plátna, a spáchal sebevraždu.

POZNÁMKA: Tento obraz se pak stal nejdražším obrazem té doby: byl vydražen za 12.000 střibuchů rzivých (tj. částka, za kterou by se postavily nové Budějovice). Znamenitě ztvárnil tuto příhodu krhútský romanopisec německo-židovského původu Franta Havránek ve svém vizionářském díle 'Zarámovaná smrt'.

     Tak se tedy na vládě Prnty Prkoly plně potvrdilo staré krhútské přísloví, že zmlknou-li zbraně, haraší Múzy. Byla to skutečně doba mírová, protože Prnta Prkola dovedla svým překrásným zeleným pohledem smést všechny diplomatické překážky z cesty.
     Nikdo, kromě Krhútů samých, neměl v té době v okolí žádných územních požadavků, a Krhúty, jako téměř vždy, nikdo nebral vážně. A přece dosáhla Prnta Prkola svého: při řešení jedné složité krize krhútsko-české, která hrozila pohraničními šarvátkami, sedla Prnta Prkola do obrněných nosítek a nechala se klusem donést do Prahy, kde setrvala s českým panovníkem tři dny a tři noci v přátelském a srdečném rozhovoru, a pak si odnášela s sebou do vlasti dekret, kterým se odstupuje Krhútům území Blovicka a Postoloprt, tradiční krhútské pomezí.
     Prnta Prkola nezemřela ve vysokém věku, oplakávána muži i ženami, neboť si prý v padesátce uchovala svou příslovečnou krásu. Její pohřeb byl velkou vzpomínkovou manifestací, kterou Vejcovod Trubec takto popisuje:
     Prntu Prkolu, blahé paměti nejrozkošnější z žen, položili v černém rouchu na povoz, kde zpravidla spočívá hrpát. Deset moroňů táhlo povoz s tělem tolikrát milované zesnulé, za ní následovala lehká brigáda zrzavic v červených dolománech a černých sukničkářích, oné slavné ejčské divize mažoretek, zvané 'neprobouratelná': často ztrácely kro k i rachlíky. Hned za nimi se šoural sbor věrozvěstů, v čele se sv. otcem Hrstkou Kruťasem. Básníci, umělci, filozofové a pak celá téměř Ejč tvořila závěr průvodu, který nebral konce. Když se blížili ke kimorínu. Padlých věrozvěstů, zakvílel břinčíl a břin kla kvilda, ozvalo se suché poklepávání kostrčí na violadermy: dav zapěl táhlý, zoufalý žalobej Než dozněl, byli jsme na kimoríně. Třesoucí se rukou a naněkolikrát musel sv. otec podpálit hranici, připravenou k spálení překrásného trupu Prkolina. Pak pr onesl řeč, ohřívaje si nad hranicí chvílemi mimoděk své zoufalé, vyschlé ruce. Tklivou řeč zakončil památnými slovy:
     'Nezapomeňte památky této ženy, naší milované Prnty Prkoly, která nikdy nezapřela svůj původ a která zůstala čibridou i na trůně!”