Regionální literatura Brna  a okolí

Brno se nachází na území jižní Moravy, kde byly v 9. století položeny základy slovanské vzdělanosti. Roku 863 přicházejí na území Velké Moravy bratři Konstantin a Metoděj, aby hlásali křesťanství slovanským jazykem. Přinášejí s sebou jazyk, který u nás plnil funkci prvního spisovného jazyka, tzv. staroslověnštinu a první slovanské písmo – hlaholici (o 70 – 80 let později byla zjednodušena na cyrilici).

Z pozdějších století měla jižní Morava největší význam v době reformace a je spjata se jmény Jana Blahoslava, Jana Ámose Komenského a působením školství. V Ivančicích a Přerově byly bratrské školy, v Kralicích na Moravě byla v tajné bratrské tiskárně v letech 1579 – 1594 vytištěna Kralická bible (dotištěna v Ivančicích u Brna). Pro svou jazykovou čistotu a vytříbený jazyk byla dlouho vzorem spisovného jazyka.

První písemná zpráva, týkající se Brna, je v kronice Kosmově a vztahuje se k roku 1091. Pak dochází k rychlému rozvoji, takže ve 13. stol. se uvádí Brno jako hlavní středisko markrabství moravského.

Na samém počátku novodobých literárních dějin stojí velká osobnost Josefa Dobrovského. Několik měsíců strávil v Brně jako ani ne dvacetiletý novic jezuitského řádu. Jako pětasedmdesátiletý učenec přijel opět do Brna. U milosrdných bratří na Starém Brně zkoumal kodex Přibíka Pulkavy z Radenína. Zde také r. 1829 zemřel a je pochován na Ústředním hřbitově v Brně.

V téže době dokončil v Brně filozofická a bohoslovecká studia František Sušil. Dosáhl hodnosti profesora bohosloveckého ústavu v Brně. Sebral a vydal 2000 moravských písní (textů, nápěvů).

Na jeho sběratelskou činnost navázal František Bartoš, středoškolský profesor a později ředitel c. k. Slovanského gymnázia v Brně. Sebral na 3500 lidových písní. Na rozdíl od Sušila vynechával z lidových písní ty části, které se mu z morálních nebo estetických důvodů nezamlouvaly.

Jednou z významných buditelských osobností byl i František Matouš Klácel, profesor filozofie v Brně, věnoval se i žurnalistice. Z jeho literárního díla jsou nejznámější Listy přítele přítelkyni o původu socialismu a komunismu (sleduje vývoj myšlenek o spravedlivém uspořádání od dob Platónových po utopický socialismus), věnované Boženě Němcové.

Od svých 22 let působil po celý život v Brně Josef Merhaut. Ve třech knihách povídek zachytil velmi podrobně atmosféru brněnského předměstí, chmurné příběhy silně poznamenané naturalismem. Měl velký význam v brněnském kulturním životě jako kritik, který pozorně sledoval přes dvacet let činnost brněnského divadla. Na náměstí 28. října stojí jeho pomník, dílo sochaře Hlavici.

Rudolf Těsnohlídek se stal soudničkářem brněnských Lidových novin. Jeho soudničky byly pravdivé, nic si nevymýšlel, vyprávěl o skutečných případech, uměl literárně využít dialektu i periferní hantýrky. Nejpopulárnější a nejčtenější jeho knihou je Liška Bystrouška. Od roku 1919 začaly Lidové noviny uveřejňovat v ranním a odpoledním vydání kreslené obrázky a každý obrázek měl být doprovázen krátkým slovním vtipem. Úkol opatřovat obrázky i texty byl svěřen Jaromíru Johnovi. Byl to úkol nemalý – na tisíc obrázků a textů ročně. John objevil ve starších, ještě studentských kresbách Stanislava Lolka seriál obrázků o jakémsi zuřivém hajném a prohnané lišce. Zasedli nad nimi s Těsnohlídkem, kterého chtěl John přemluvit, aby k nim psal veršíčky. Ale Těsnohlídek si hned začal vymýšlet děj a rozhodl se pro prozaické zpracování. Tak vznikl příběh o chytré lišce, pro který si našel i konkrétní krajinné prostředí v Bílovicích nad Svitavou. V Brně připomíná Těsnohlídka, který skončil v roce 1928 sebevraždou, pamětní deska v ul. Zeleného č. 51. Leoš Janáček složil podle tohoto příběhu operu Příhody Lišky Bystroušky.

Jiří Mahen (vl. jménem Antonín Vančura) se v r. 1910 stal redaktorem Lidových novin v Brně. Byl dramaturgem a později ředitelem Městské knihovny. Účastnil se soudobého kulturního života. Už v prvních letech brněnského pobytu psal pohádky pro děti. Je autorem divadelních her (Jánošík, Mrtvé moře, Ulička odvahy aj.). Když byla naše země obsazena nacistickými vojsky, skončil Mahen svůj život dobrovolným odchodem v květnu 1939. Připomíná ho pamětní deska v Solniční ul. č. 12.

Velkou část svého života prožil v Brně poštovní úředník Vladimír Vašek. Do vývoje české literatury zasáhl jako Petr Bezruč. Jako šestiletý přišel s otcem do Brna. Zde vystudoval Slovanské gymnázium. Když mu bylo 22 let, vyšly jeho humorné obrázky ze současného Brna pod názvem Studie z Café Lustig. Z Brna byl také odeslán dopis na adresu dr. Jana Herbena, redaktora pražského časopisu Čas. V obálce bylo jen několik slov, podepsaných jménem Petr Bezruč, a tři básně. Herben je otiskl. Následovaly další Bezručovy dopisy s verši, přicházející z různých míst, mezi nimi byla i báseň Bernard Žár, Maryčka Magdónova, ale básník zůstával přes všechna párání a výzvy nadále neznámý, dokud ho náhodou nepoznal a neprozradil Norbert Mrštík. Na budově brněnské nádražní pošty je jeho pamětní deska..

V Brně se narodil František Halas. Jeho otec byl textilní dělník a předák dělnického hnutí. Když v roce 1922 přišel do Brna Jaroslav Seifert, který měl za sebou už první básnickou sbírku Město v slzách, oba se spřátelili. Seifert se stal redaktorem kulturní rubriky brněnského deníku Rovnost a otiskl v něm první Halasovy pokusy – lyrické poznámky a recenze.

Stanislav Kostka Neumann přišel do Brna na jaře r. 1905. Ubytoval se v Řečkovicích, chodil hodně po lesích a sžíval se s moravskou přírodou:

Lajdák trochu otlučený,

nemytý a nekrmený,

brousím po lesích a lukách,

lidem se vyhnu.

Brzy jej řečkovičtí obyvatelé přinutili opustit tuto čtvrť, odešel potom do Bílovic nad Svitavou, kde jej okouzlily lesy, vody a stráně (sb. Kniha lesů, vod a strání).

K lesům kolem Podkomorské myslivny se obrací Vilém Mrštík románem Pohádka máje. Nejznámějším dílem je drama Maryša (spoluautorem je jeho bratr Alois) o manželství uzavřeném bez lásky. Drama zhudebnil jako operu E. F. Burian.

Na řešení vážných společenských otázek moravského Slovácka se svou tvorbou podílela Gabriela Preissová. Obě její hry se staly podkladem operního zpracování – Gazdina roba pod názvem Eva – Josef Bohuslav Foerster a Její pastorkyňa se stejnojmenným názvem – Leoš Janáček.

Významnou roli v kulturním životě sehrálo brněnské Národní divadlo na Veveří ulici (v místech Bílého domu). Propagací realismu se v 90. letech dostává dokonce do čela českého divadelního vývoje. Na jeho scéně působilo i mnoho vynikajících herců: Eduard Vojan, Hana Kvapilová, Marie Hübnerová, Jaroslav Vojta, Karel Höger, Vlasta Fialová a další.

Brno a řeka Svratka jsou spojeny se jménem básníka Vítězslava Nezvala. Ve svých sbírkách vzpomíná na dětství a rodný kraj ve sbírkách Most, Z domoviny, Chrpy a města (zde báseň Na břehu řeky Svratky).

V Brně žila i sestra spisovatelů Karla a Josefa Čapkových – spisovatelka Helena Čapková, autorka vzpomínkové knihy Moji milí bratři. Zde se stýkala s Leošem Janáčkem a dala podnět k zhudebnění Čapkova dramatu Věc Makropulos.

Z autorů po roce 1945 např. básník Oldřich Mikulášek – sbírky Krajem táhne prašivec, Ortely a milosti – vyzdvihuje lásku k životnímu ruchu, ten staví proti smrtící lhostejnosti a mrtvolnému klidu. Smyslová a reflexívní poezie vrcholí v 60. letech sbírkou Šokovaná růže, v níž reaguje na okupaci r. 1968. V básních z období tzv. normalizace se pak vynořují úzkostné otázky obsahující umělcovo znepokojení nad stagnací „zkonsolidovaného“ života – sbírka Agogh byla napsána na přelomu 60. a 70. let, ale vyšla až r. 1989.

Nad existencí člověka se zamýšlí básník Josef Kainar. Sbírky Člověka hořce mám rád, Lazar a píseň vyslovují pocit nebezpečí lidského osamění, ztráty citových kontaktů.

Bratrancem Josefa Kainara byl básník Ivan Blatný, za okupace autor melodických, kultivovaných veršů – sb. Paní Jitřenka, Melancholické procházky. Většina jeho básní byla lokalizována do rodného Brna, jehož zákoutí a nálady neúnavně objevoval. V r. 1948 byl vyslán do Anglie jako reprezentant „nového Československa“. V Anglii po Únoru 1948 zůstal, měl však strach, že bude unesen do Prahy a uvězněn, až se musel uchýlit do psychiatrické léčebny. I zde psal verše česky, anglicky a francouzsky a zahazoval je do odpadkového koše. Zdravotní sestra Frances jeho básně shromažďovala a poslala J. Škvoreckému do Kanady. Ten je pak vydal v Nakladatelství 68 – sbírka Stará bydliště: v básních převládají vzpomínky na domov.

S Brnem je spjat básník Zdeněk Rotrekl, přítel básníka Jana Zahradníčka. Oba byli v 50. letech vězněni. Rotrekl kromě sbírek s náboženskou tematikou (Útěk do Egypta, Žalmické vzývání ke konci adventu) píše verše, které postihují atmosféru města Brna – sb. Nezděné město.

K autorům dlouho umlčovaným patřil i Jan Skácel (viz poezie po roce 1945).

Prozaik Milan Kundera odcházel do emigrace už jako známý autor: povídková kniha Směšné lásky, román Žert. Od roku 1975 působil jako hostující profesor na univerzitě v Rennes, v roce 1979 byl zbaven čs. občanství. Žije ve Francii a je považován za předního evropského spisovatele. Přestože nyní píše francouzsky, tematika všech jeho románů je česká. V emigraci vydal např. romány Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha smíchu a zapomnění, Nesnesitelná lehkost bytí. Ve všech knihách zpracovává vlastně totéž téma – možné (a nerealizované) variace na vlastní život. Nepochybným vrcholem Kunderovy francouzské tvorby je Nesnesitelná lehkost bytí. Na příběhu lékaře Tomáše a servírky Terezy se autor zamýšlí nad problémy vnitřní a vnější svobody člověka, odpovědnosti za sebe i druhé, možnosti seberealizace a ceny, jakou za ni člověk ještě může zaplatit, až po hledání co vlastně dává životu smysl. Ještě před invazí otiskne Tomáš v literárním časopise článek, který se pak stane důvodem k represím; proto hrdina emigruje do Švýcarska. Vrátí se však kvůli Tereze, za niž se cítí odpovědný, a režim jej vyžene nejdříve z nemocnice, pak ze střediska, udělá z něj umyvače oken a nakonec šoféra v JZD, kde Tomáš a Tereza při havárii zahynou. Kniha zpracovává rovněž základní téma – téma lásky jako způsob seberealizace. Je to kniha velmi erotická, milostné epizody slouží jako modely sebepoznání a stále obtížněji mezilidské komunikace.

K zakázaným autorům patřil Milan Uhde – v 60. letech se uváděla jeho hra Král Vávra v satirickém divadle Večerní Brno. Uhde byl zakázán v r. 1972 po článku otisknutém v Rudém právu. Původní hry, které napsal po zákazu: Hra na holuba, Pán plamínků, Modrý anděl, Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl. Psal rozhlasové hry, několik dramatických variací na klasická témata a řadu prací, které napsal pod cizím jménem. Některé byly uvedené na jevišti. Třeba dramatizace Vladimíra Párala Profesionální žena, dramatická kompozice Balada pro banditu (podle Olbrachtovy románové předlohy Nikola Šuhaj loupežník), mrštíkovský text na Pohádku máje pod názvem Poslední leč. V 70. letech je uvádělo Divadlo na provázku. Režisér Zdeněk Pospíšil, který je oficiálně podepsal, potom emigroval a spolupráci s Uhdem prozradil.

Významné osobnosti dal náš kraj a Brno české kultuře i v jiných uměleckých oborech. Např. v malířství Josef Mánes, Joža Úprka, Max Švabinský, Josef Jambor, Eduard Milen, Antonín Procházka aj. Sochařství – Vincenc Makovský. Hudební skladatelé: Vítězslav Novák, Leoš Janáček.

Z Brna pochází i vynikající světový pianista Rudolf Firkušný.