Samorostlá Samova samovláda

Samorostlá Samova samovláda

'Marky a Franky hladce
náš velký samovládce
- jak je mu podobné
rozměnil na drobné!'
Z LIDOVÉ KANTÁTY O SAMOVI

SLAVIÁDY V DOBĚ SAMOVĚ - VŠESLOVANSKÝ KMENOVÝ SVAZ - SPORY O SAMŮV PÚVOD - PRAVDA O AVARECH - PŘÍČINY VÍTĚZSTVÍ U VOGASTISBURGU – SAMOLIBOST SAMOVA

     Již staří Řekové pořádali olympijské hry, aby dokázali svou brannost a vysoce pozvedli myšlenku fyzické připravenosti, aby tak ještě daleko lépe mohli bránit výdobytky své pochybné otrokářské demokracie, která, jak učí Bedřich Engels a jiní pánové (dříve soudruzi), nebyla tou pravou demokracií, i když byla té naší už velice podobná.

POZNÁMKA: Na demokracii ani na starověkých olympijských hrách nesměly mít účastenství ženy a otroci a to činně, ani v hledišti. Každá žena, která by porušila tento zákaz, měla být svržena ze srázné skály Tyrpaia. Některé bylo vyloženě škoda. To jistě není moc demokratické. Bylo to prý asi proto, že závodníci závodili při hrách nazí a obávali se, že se jim budou ženy posmívat, hlavně jejich bimbajícím se pimpáskům

     Disciplíny starověkých olympijských her jsou nám všeobecně známé: běh na dálku 1 stadia, diaulos, doliches, pentathlon, palé, pygmé, pankration. Ale hlavním příkladem i pro nás je, jak si dovedli po dlouhá staletí zachovat svůj amatérismus, neboť vítěz obdržel olivový věnec a měl strašnou radost, takže pořádání her nepřišlo tak draho. Ovšem i zde dochází od r. 338 před n.l. k určité profesionalizaci závodníků.
     Bylo by zpozdilou blbinou se domnívat, že Řekové byli jediní, kdo takové tělovýchovné slavnosti pořádali. Právě my bychom si toho měli být vědomi a měli bychom být o to hrdší, že tradice naší sjednocené tělovýchovy sahala až do úplně raného šerověku primitivních formací, a to až do doby Samovy, kdy vznikly. Jak takové zápolení a přehlídky mládí a krásy vypadaly, pokusím se předestřít, tím spíše, že na nich měli Krhúti nejen lví, ale přímo sloní podíl: prameny, kterých jsem při tom použil, byly čisté a nacházely se všechny blízko mého bydliště: jsou hodnověrné, i když někdy zcela pochybné.
     Již totiž Lewis Henry Morgan, kterého přede mnou cituje již B. Engels ve své knize 'Původ rodiny', kde se zaobírá myšlenkou rozvrácení rodiny u primitivních lidí, nás učí, že při shromáždění náčelníků konfederace indiánských kmenů Irokézů byly konány ceremonie a sportovní soutěže (L. H. Morgan: Pravěká společnost, str.142), a protože můžeme Slovany doby Samovy klidně pokládat na stejném stupni rodového a kmenového zřízení jako Irokézy (zatímco k rozpadu rodin dospívají teprve v současnosti), můžeme tvrdit, že se obrovské tělovýchovné hry Slovanů v české kotlině vyvinuly z podobných ceremonií při shromáždění náčelníků.

POZNÁMKA: Námitky, že nu rozdíl od Indiánů, kteří mučili zajatce u kůlů, byli Slované holubičích povah a spíše sedláci, jsou liché: jasně o tom pojednává autor ve Slovanské kronice Helmolda, kněze buzovského z XII. století: 'Byla mimo to lidu slovanskému vrozená nenasytná a neklidná ukrutnost, znepokojující sousední kraje Neboť je těžko povědíti, jakými způsoby usmrcovali křesťanv, ani jedněm, střeva vykrucovali, vodíce je kolem kůlu (cum his quidem vis cera exterserint palo circumducentes), jiné na kříž přibíjeli, posmívajíce se znamení naší spásy. (Nemusíme se nad tím rmoutit: krutost vždy byla typická pro člověka na nízkém vývojovém stupni.)

     Krhútský předák Samo nebyl žádný trouba. Naopak. Byl nadán až zrůdnou vůlí podniknout něco významného pro svůj kmen, svůj národ, svou rasu, českou kotlinu, domov svůj. Nebyl to vlastně žádný kníže, jak jej Češi nesprávně nazývají, přisvojujíce si ho - o oné době nelze uvažovat v moderních feudálních termínech. Postavení Samovo by se dalo nejspíše přirovnat k vážnost i, jakou požíval v irokézské konfederaci náčelník Onondagů To-do-dä´-ho, nebo k funkci 'Hos-gä-ä- geh'-da-gowä, totiž nejvyššího válečného náčelníka (L. H. Morgan).

POZNÁMKA: Zatímco shromáždění kmenoví náčelníci a sachemové Indiánů kouřívali dýmky míru, staří Slované nekouřili vůbec, a proto bývali statní jonáci. Slovanští náčelníci spíše chlastávali.

     Těžko bychom už dnes sehnali očité svědky, kteří by mohli , doložit hypotetický fakt, že Samo důmyslně využil několika -vaček s celkem neškodnými avarskými kočovníky, kteří spíše žebrali a drobně kradli po slovanských vesnicích, a rozpoutal takovou protiavarskou hysterii, že se mnoho slovanských kmenů, které nikdy nepřišly s Avary do styku, cítilo jimi ohroženo a semkli se pod Samovým vedením v první slovanskou kmenovou konfederaci, podobnou irokézské.

POZNÁMKA: Druhou bylo až RVHP a Varšavská smlouva kde příslušníci NDR zastupovali mezitím vyhubené Prusy, Bodrce a Stodorany.

     Jistě tu svou roli ještě živá vzpomínka na dřívější vpád hunského vůdce Attily, zvaného Bič boží (doc. dr. Péter Rákos pokládá však Józsefa Attilu za básníka a velikána evropské kultury), který byl pochován někde u Budapešti: ani tento hunský nájezd nebyl však tak strašný, jak se přehánělo u ohniště a jak jej tendenčně vylíčili změkčilí západní kronikáři.

POZNÁMKA: Zdeněk Nejdelý k tomu poznamenává ve svých Dějinách národa českého na str.428: 'Poměr Slovanů k Hunům nebyl poměr otroků k pánům, jak rádi líčili němečtí historikové vůbec poměr Slovanů k 'asiatským hordám', aby ukázali 'méněcennost' Slovanů Případ s Attilovým pohřbem je naopak výmluvným dokladem toho, jak si Hunové vážili Slovanů a jejich kultury, užili-li jejich obyčeje při pohřbu samého nejvyššího jejich národního hrdiny.' Nejedlý to musel vědět, on u toho byl. Jinak by takovou koninu nemohl napsat.

     Z toho můžeme bezpečně dovědět, že Avaři si rovněž Slovanů velmi vážili a že byli nebezpeční asi pouze v opilství a z hladu, ale že jich Samo geniálně zneužil ke svým politickým záměrům, neboť již Samův současník, později popravený netolický pisálek Zmatlík Kurděj poznamenává, že 'kdyby Avarů nebylo, musel by si Samo vymyslet Finy', a tato poznámka asi nepostrádá jízlivosti.
     Samo, tento ctižádostivý syn krhútského živnostníka, nebyl franckého původu a francky dovedl pouze několik slov a nadávek; vyrůstal na dvoře svého strýce, starého šupáka v Mokropsích u Zbraslavi, ale narodil se v Samorybách (latinsky Solopisces, později nesprávně Solopysky).

POZNÁMKA: František Palacký pokládá Sama za Čecha, jehož původní celé jméno prý bylo Samoslav. Na sklonku šedesátých let vyslovili západní vědci domněnku, že byl židovského původu, protože se kvůli svému mnohoženství musel vystěhovat z Francké říše, kde bylo v té době mnohoženství definitivně zakázáno. Podle této teorie by se jmenoval Samuel Aškenázy. Ale i vyšehradský kanovník Slowomir, řečený Pejčoch, trvá na jeho krhútském původu.

     Samo se dík vrozené inteligenci a píli stal již velmi mlád stařešinou a vedl svědomitě svůj rod Kodrcanů, který vyznával za své totemové zvíře kapradí tajnosnubné samec, a jemu se i klaníval, ulívaje bohu.

POZNÁMKA: Jak vyplývá ze 'Slovanských starožitností' prof. Lubora Niederleho, byli staří Slované organizováni tak trochu jako skauti.

     Samo si geniálně uvědomil a ujasnil především tři věci: především, že Kodrcani sami těžko obstojí v rozvíjející se vyspělé prvobytně-pospolné společnosti, za druhé, že být Velkým náčelníkem kmenové federace je víc než stát v čele jednomu pitomému rodu, a konečně za třetí - a v tom tkví podstata a pokrokovost jeho geniality - že s e může stát snadno a rychleji sjednotitelem Slovanů než jejich podmanitelem, jak do té doby bývalo zvykem. A tak se stal Samo během jediného roku pánem slovanské konfederace, která sahala od Baltu po Jadran, od Luticů k Srbům. Slované tak měli v tom roce 630 svou největší šanci v historii založit velkou středoevropskou říši, která by se nazývala Slavia a s kterou hned tak někdo nehne. Vskutku, ani mocný král Franků Dagobert s ní nehnul a dostal strašný nářez v bitvě u Samoboru, jenž se původně nazýval Vogas tisburg a později Domažlice neboli Taus.
     Pátráme-li po příčinách válečného úspěchu v bojích s Franky, musíme si nutně položit otázku, co okřídlovalo slovanské spojence onou zdatností, že vydrželi třídenní bitvu a prokázali (i v ní lepší fyzickou přípravu než dobře živení Frankové?

POZNÁMKA: Soukromý docent Padevět Vančura tvrdí, že i zde musíme hledat určité momenty hmotné zainteresovanosti: vzhledem k tomu, že Francká říše byla hospodářsky mnohem rozvinutější než země slovanské, bylo očekávání bohaté kořisti v případě vítězného rabování účinnějším stimulem slovanských bojovníků než bojovníků franckých.

     Prostudovav dostupné materiály a opíraje se o zprávu soudobého franckého Fredegarda, nemohu s Padevětem Vančurou tak docela souhlasit. Počátky vývoje, jež hodlám stopovat, spatřuji totiž v samém počátku Samova působení, totiž v jeho projevu na VIII. zasedání slovanských náčelníků protiavarské koalice, která se konala v Berouně. Samo tehdy pravil: 'Jak dlouho ještě, tatíčkové slovanští, budeme přihlížet plundro vání této bohaté země, jejíž mlíčí kysne a strdí hořkne pod kopyty avarských koní Převalského? Je už taková doba, že musíme býti tvrdí, abychom si mohli být právi. Když lítá les, kácíme třísky!' A dodal: 'Nebudeme-li však tvrdí, buďme aspoň natvrdlí!' A byli.
     Byla by však chyba vykládat si tvrdost či natvrdlost tehdejších Slovanů ve smyslu přeneseném, týkajícím se kornatění mozkových partií: tyto slovní finesy nedovedli tehdejší lidé ještě domýšlet, jsouce přímočaří až hrůza. Šlo o nabývání tvrdosti fyzické, tělesné, která měla upevnit zdraví, odolnost na pochodech, pohotovost a bojeschopnost. Ihned si položme otázku: jak mohlo být takové zdatnosti dosaženo? Odpověď je po ruce: masovým tělocvikem, závody, memoriály a exhibicemi.
     Samo vyhlásil tělovýchovu za rasovou povinnost.
     Primitivní lid bylo nejsnadnější získat pro tělocvik osobním příkladem, proto Samo, ač již nebyl žádný mladík, rozhodl, že dá kmenovému svazu příklad velkolepým výkonem. Jsa od dětství dobrým plavcem - cachtávalť se v rodné Berúnce (nyní Berounce) pod Kazínem již jako kojenec - uplaval před očima shromáždění slovanského lidu od svého soukromého hradiště na zbraslavské Závisti velkou vzdálenost ve Vltavě až do Pšova (dnešní Mělník). Jak se stalo, že mohl tuto velkou plavbu uskutečnit za dvě a půl hodiny, když dnešní parník k tomu potřebuje půl dne, je dodnes velkou záhadou. Pamětníci pouze vyprávěli, že se potopilo šest lodí z jeho doprovodu a že nadšené posádky dvou doprovodných lodí si spletly Sama s velkým sumcem a neúnavně ho s ledovaly až do prostoru dnešního Hamburku, kde jej zvedly na ramena a holdovaly mu, dokud nelekl.…
     Čin tohoto geniálního a lidového psychologa, kterým Samo bezesporu byl, způsobil obrovské nadšení ve slovanských osadách. Pod heslem CO SAMO TO KAŽDEJ vrhali se dobří Slované do Vltavy, Dunaje, Visly, Ohře, Labe, Metuje, Otavy, Svratky, Odry, Nisy, Hronu, Váhu, Moravy a Bugu, takže je dosti znečistili; ti co neutonuli, vylézali z vody zoceleni.

POZNÁMKA: Aby se ulomil hrot případné kritiky, byli utonulí přičteni na vrub zvýšené aktivity vodníků a hastrmanů a v pracovních táborech na Moravské Sibiři u Dačic byly internovány stovky lidí podezřelých z hastrmanství. Teprve v našem století se pokusili o rehabilitaci vodníků spisovatelé Jan Drda a Andrej Gjurič - tro šku pozdě, pánové, proč jste mlčeli v době Samově?

     Po celá léta se usilovně pak nacvičovalo na první Slaviádu, jak bylo nazváno první obrovské společné vystoupení všech spojených slovanských gymnastů, kteří museli překonávat nesmírné vzdálenosti a obtíže, aby zdárný průběh Slaviády zajistili. Odborní cvičitelé se rozjeli po krátkém soustředění v Berouně do všech končin kmenového svazku: do Panonie, na východ k Děrevjanům, na sever k Bodrcům a Stodoradům, ba až na Rujanu. Neměli zřejmě mnoho času se po vsích a hradištích zdržovat: posel přiharcoval, ostře zatroubil na roh, svolal obyvatele, pak seskočiv z koníka předcvičoval sestavy pro muže. ženy, děti i starce, hvízdaje si při tom, a opět uháněl dál. Vesnice pak již nacvičovala sama po paměti. Někdy ovšem paměť selhávala, i stávalo se, že ženy s gustem nacvičovaly bojové sestavy mužů, starci hynuli při nácviku náročných ženských sestav s kuželkami.

POZNÁMKA: Ačkoli byla Slaviáda stanovena na dobu za tři roky, museli cvičenci vzdálených kmenú z Povolží a od Baltu vyrazit na cestu ihned a nacvičovat cestou.

     Tíhnuti k velkým a okázalým fyzkulturním podívaným můžeme u Slovanů stopovat až po naše století: nejsilnější je u Čechů, kteří je v dávnověku provozovali jako Slaviádu a přes slety dospěli k spartakiádám. Někteří badatelé v tom vidí pozůstatek pohanských náboženských obřadů, připomínajících rozcvičku, jen soukromý docent Padevět Vančura jde dál a dovádí, že jde o amortizaci komplexu slovanské cudnosti, neznalé svlékacích scén. Na četných jmenovitých příklade ch uvádí, jak četní členové předsednictev a okresní tajemníci při pohledu na cvičící dorostenky mlaskali, slintali, ba docházeli orgasmu.
     Samu problematiku dopravy a příchodu na místo srazu si těžko můžeme představit lehce. Od vzdálených kmenů nebylo vyšlapaných stezek, a tak se stávalo, že nejedna skupina cvičenců minula nejen místo konání, ale celou českou kotlinu, aby se posléze vynořila kdesi u Cách nebo v Chalons-sur-Marne a k údivu sešlých Franků začala cvičit v domnění, že je na pravém místě. Obyvatelé je zpravidla pokládali za potulné komedianty a házeli jim mince v již tehdy tvrdé valutě.
     Je však třeba znovu a znovu opakovat, zvláště příslušníkům naší mladší generace, že takové mezní případy byly zcela výjimečné a že naprostá většina skupin došla na místo určení téměř v plném počtu, postrádajíc pouze ty, kdo se stali kořistí medvědů, vlků, bludiček a zmijí a ty, kdož cestou zemřeli sešlostí věkem. Na každém kroku tehdy číhalo nebezpečí a úklady přírody.

POZNÁMKA: Tak například cesta z Podbaby na Spořilov, kde byly v té době kvetoucí osady, trvala chodci dva dny. Musel se vyhnout bubenečským urnovým pohřebištím, posvátným hájům v prostoru dnešního ministerstva národní obrany, kam by1 nezaměstnaným vstup zakázán, obejít neprostupný letensky hvozd kolem Špejcharu, spustit se ošidnou soutěskou k močálům Klárova až ke Kampě, tu najít brod na Střelecký ostrov. Odtud se dostat na Slovanský ostrov a na druhý břeh Vltavy k Národnímu divadlu, kde se potloukaly smečky vlků, bytujících v doupatech kolem kavárny Sl avie. Vyčerpaný šťastlivec si pak mohl rozdělat oheň v řidším bukovém lese na Karlově náměstí a nocovat zde. Druhého dne mohl postupovat džunglí kolem Faustova domu k močálům kolem Botiče, s notnou dávkou štěstí se přebrodit na Fidlovačce a už by1 v nusels kých hájích. Pankráci se ovšem zdaleka vyhnul, protože se tu proháněli zubři, zelené lišky a jiná strašidla.

     Další otázkou, která nás pálí, je celkový charakter takové Slaviády. Osobně mám zato, že by nám připomínala dnešní folkloristické slavnosti ve Strážnici. Začínala bezesporu Samovým projevem, který něco vytyčil, zhodnotil, podtrhl, před něčím varoval, upozornil na nebezpečí něčeho, něco rázně odsoudil, vyčíslil, narýsoval a něco v něčem spatřoval a k něčemu nasměroval.
     A pak byl průvod kolem palisád, mávalo se mávátky a křičelo se, našemu největšímu Samovi sláva, ať žije Samo veliký osvoboditel od hnusných Avarů, ať žije Samo vítěz nad Francky, Kašubové zdraví Zbraslav, Dagobert ať nezačíná, za námi jde Vysočina, Bodrci jsou z dubu, všem nabijou hubu - chvíli to trvalo, než přešli, protože se někdy sešlo účastníků Slaviády až sedm set, a to bylo na tu dobu číslo.
     Pak byla masová vystoupení, závody a soutěže, vyhlašování vítězů, kteří byli ozdobováni bronzovými přívěsky, tzv. bulíky - někteří si je věšeli na nos, protože je neměli kam připnout, každý večer zněly háji zpěvy krajových písní, u ohňů se pekli volové, zatímco podnikaví jinoši a dívky se oddávali v lukách pohlavním nevázanostem. Pokud docházelo ke styku pouze dvou jedinců, pochopitelně používali při rozhovoru u slovesných tvarů duálu.
     Pažit hlaholil staroslovanštinu, jeli velmi mírně diferencovanou dialektickými prvky, a shromážděným působilo radost a špás srovnávat v různých kmenových dialektech různé střídnice skupin ra, la; rě, lě vzniklých metathesí. Příslušníci hravě vyslovovali strašně tvrdé jery i mazlivé palatální jeříky, nosovky chrochtaly nejen v řeči Poláků, ale stejně i Dúdlebů, Panonů a Litoměřiců, a minulé věci byly vyjadřovány suverénně nejen aoristem prostým, ale i aoristem sigmatickým starého typu podle vzoru žrjachb, žrja, žrjachomb, žrjaste, žrjachen.
     Úpadek Slaviád nastal po Samově smrti, kdy došlo k rozpadu slovanské konfederace kmenů. Tento rozpad byl rovněž přirozený, neboť tyto konfederace jsou zpravidla uzavírány pouze v době ohrožení. Samo si toho byl vědom a neustále vyvolával třenice s Avary a Franky: přitom se vydával za největšího usilovatele o mír, tedy za honimíra, a skutečně se mu podařilo po dlouhou dobu zachovat mír tím, že nerozpoutal s Franky válku, ke které nem ěli Frankové žádný důvod ani chuť.

POZNAMKA: Za velký peníz si vydržoval zvláštního mírového vyjednavače, zchudlého indického radžu Bobeše Čundru, který stále cestoval po evropských dvorech, kde vládcům spílal mávaje palmovou ratolestí. Jako budoucí britský poddaný skončil v londýnském blázinci, kde se vydával za mluvícího kocoura.

     Samovi totiž zachutnala funkce nejvyššího náčelníka a snažil se svazek kmenů udržet lstí, násilím a posléze i hrůzovládou. Již po vyhnání Avarů došlo totiž k věcem, jež nevěstily nic dobrého. Tak jednou, když Samo hřímal o zoufalých Slovanech úpících pod iluzorním avarským jhem, prohodil vladyka zručský: 'Nono!' Té noci zmizel a už nikdy nikdo nespatřil prostořekého starce. Naopak, podlézavý prostý Slovan Macek od té doby zdůrazňo val, že podavarské úpění slovanských rodů bylo za tichých nocí slyšet až do Duryňska.

POZNÁMKA: Turesk komentoval tyto projevy slovy: Takoví jsme my pak, lidé z této kotliny: než bychom se pozeptali po osudu psance, raděj zveličíme pindy samozvance!

     A tak se stalo, že sláva Samova nabyla nakonec takového vrchu, odkud již není cesty výše. Ne již Sjednotitelem byl zván, ale v rozporu se zvyklostmi stupně vývoje Samo-spasitelem, samojediným samovládcem. Na jeho zdraví se připíjelo samohonkou a tvrdilo se, že j ediným uměleckým projevem velké Samovy epochy mohou být pouze samorosty.

POZNÁMKA: Ještě dnes, na samém konci XX. století se v Čechách udržují samorosty jako projev svébytného prvobytně pospolného realismu.

     Provinilí pošetilci, kteří se Samovi znelíbili, nebo jimiž se cítil ohrožen (je zajímavé, že tito Samové se vždy cítí ohroženi nejmoudřejšími soukmenovci), končili nezřídka v samovazbě. Někteří patolízalové vystihli svou příležitost a ve svém samorostlém nadšení dokonce navrhovali, aby se Slované napříš tě nazývali Samojedy. Leckdo byl přinucen k samohaně a leckdo se zase nespokojil jen skrovným údělem drobného chatrčového důvěrníka.
     Posléze ale ztratil nakonec Samo oporu i mezi svými nejvěrnějšími, kteří nepochopením souvislostí se z podlézavosti stávali samotáři: Samova samospráva se viklala v základech a zhroutila se definitivně ve chvíli, kdy Samo skonal kdesi na samotce, opuštěn svými dvanácti ženami.
     V následujících pokoleních došlo pak k tomu, že památka Samova byla pošetile škrtnuta z vyprávění slepých pěvců a pohádkářů, truvérů i minnesengerů: po odsouzení Samových chyb a přečinů se nesmělo na zákrok Krokův v pokrokovém období o Samovi ani promluvit. Byla to chyba, protože v dalších obdobích pak Slované nevěděli, čeho se mají jejich vládci vyvarovat.

POZNÁMKA: Kosmas ve své kronice o Samovi neví u nechce vědět. Nebýt záznamu cizince, franckého kronikáře Fredegarda, vůbec jsme neznali tento slavný úsek svých dějin.

     Dalo by se uzavřít, že nám Krhútům by mohl být Samo ukraden, kdyby se nám dávno neodcizil sám – pokládal se za typicky všesvazového Slovana.