Česká kultura a literatura po roce 1945

- po osvobození nastává výrazná politizace veřejného a kulturního života, vzrostl vliv komunistické strany, která posílila svou autoritu účastí v protifašistickém odboji a byla dokonce považována za vůdčí sílu odboje

- rostoucí vliv KSČ vede k mocenskému soupeření mezi komunisty a demokratickými silami

- národ se již v roce 1945 začíná vyrovnávat s válečnou minulostí:

- politické vyrovnávání = odsun, Benešovy dekrety, soudy se zločinci, zrádci a „zrádci“

- kulturní vyrovnávání = umělecká svědectví o 2. sv. válce, glorifikace hrdinů, apoteóza Sovětského svazu (v poezii

až „podbízivé“ verše nízké umělecké úrovně, V. Černý hovořil o „výprodeji veršů“)

- v české společnosti je systematicky posilován dojem, že protikladem fašismu není demokracie, ale komunismus, že válka byla především bojem mezi fašisty a komunisty, komunisté se snaží snižovat úlohu západních Spojenců a naopak vyzdvihovat roli Sovětského svazu jako rozhodující síly v boji proti Německu a dalším státům Osy (stalinské procesy ze 30. let jsou jakoby zapomenuty)

- KSČ je prezentována jako strana, která nejlépe a nejvěrněji rozvíjí tradice českého národa a obhajuje jeho vlastenecké zájmy (např. ministr kultury Zdeněk Nejedlý proslul svým projevem „Komunisté-dědicové velkých tradic českého národa“, v němž prezentoval komunisty jako pokračovatele Máchy, Tyla, Němcové, Jiráska atd.)

- v literatuře není (z těchto důvodů) možné navázat na předmnichovskou tvorbu => společnost je ve zcela jiné situaci

- literatura zejména reflektuje dobu války, zabývá se tématy, jež s válkou souvisejí

- ještě před komunistickým pučem v únoru 1948 byl zaveden „dohled“ státu nad kulturními aktivitami, vykonávalo jej ministerstvo informací (ministr Václav Kopecký; jako úředníci zde pracují mj. Ivan Olbracht, František Halas, Vítězslav Nezval aj.)

- již v roce 1945 proběhlo znárodnění filmové výroby (komunisté si uvědomili, že právě film je nejúčinnějším uměleckým nástrojem schopným ovlivňovat masy, proto se zasazovali o znárodnění barrandovských ateliérů a veškerou filmovou tvorbu podřídili kontrole ministerstva informací, které bylo právě v rukou KSČ)

- únorový převrat znamenal přesun veškeré moci do rukou KSČ, tedy vznik totalitního státu

- veškerá opozice byla potlačována - nejen v politice, i v kultuře a společnosti (heslo komunistů: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“, tj. kdo nevyznává komunistickou ideologii, je považován za nepřítele strany, státu, národa)

- za nepřátele považuje nový režim zejména představitele „buržoazie“ (majitele výrobních podniků, živnostníky, statkáře apod.), členy a sympatizanty demokratických stran, představitele církve, účastníky západního protifašistického odboje (zejména bývalé letce RAF), ale také např. intelektuály

- bylo zavedeno kádrové posuzování osob (při přijímání ke studiu či do zaměstnání se zohledňoval „třídní původ“, členství ve straně, společenská angažovanost apod.) - viz např. Milan Kundera: Žert, Josef Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí

- převrat vyvolal masivní vlnu emigrace

- inspirace sovětskou kulturní politikou, stalinizace kultury

- ve veškeré umělecké tvorbě se zdůrazňuje prvořadost ideologického hlediska - není důležitá estetická či myšlenková kvalita díla, ale jeho ideologický obsah

- odstraňuje se vše „staré“ a „nepokrokové“ (tedy také vše, co více či méně připomíná demokratické poměry první republiky): např. demokraticky orientovaný Syndikát českých spisovatelů byl roku 1946 nahrazen Svazem československých spisovatelů, jehož členy však mohli být jen politicky spolehliví a oficiální ideologii respektující autoři (kdo nebyl členem Svazu, neměl možnost oficiálně publikovat)

- svobodná tvorba existuje jen mimo oficiálně vydávanou literaturu

- „nepohodlní“ autoři jsou zakazováni a publikačně omezováni

- likvidace „nevhodných“ knih (v letech 1948-58 bylo zlikvidováno cca 27 milionů knih)

- zákazy jsou namířeny proti:

- křesťanským autorům (katoličtí básníci, ruralisté)

- autorům svázaným s předválečnými demokratickými politickými proudy (Čapek, legionáři)

- levicovým autorům sympatizujícím s avantgardním modernismem (surrealisté)

- proti celé řadě dalších (např. proti německým autorům, ale i proti Židům, např. Kafkovi, Ortenovi aj.)

=> exil: I. Blatný, E. Hostovský, F. Peroutka, P. Tigrid, J. Čep, I. Jelínek, Fr. Listopad atd.

=> vězení: J. Zahradníček, J. Palivec, Zd. Kalista, J. Knap, Fr. Křelina, V. Renč, Zd. Rotrekl, J. Kostohryz, J. Dokulil atd.

=> popraven Záviš Kalandra - lit. kritik, historik, esejista (1950)

=> zastaveny nekomunistické literární časopisy - Kritický měsíčník (V. Černý), Listy, Generace; katolické - Vyšehrad, Akord, Obzory

=> zavedena cenzura, která zajišťuje názorovou jednotu a zabraňuje v publikování všeho, co není v souladu s komunistickou ideologickou doktrínou (to vede k oddělení literatury oficiální a neoficiální; neoficiální se označuje jako literatura samizdatová, vychází nelegálně, její vydávání je trestně postihováno; první samizdatovou edicí je edice Půlnoc od roku 1949)

Exil

- českoslovenští emigranti nejsou na Západě (hl. v USA) zpočátku příliš vítáni a jejich tvůrčí možnosti jsou omezené

- vznikají krajanské časopisy s kulturním zaměření - Sklizeň (Hamburk), Hlas domova (Melbourne) a další

- časopisy jsou antilevicově zaměřeny, články jsou namířeny zcela zásadně a apriorně proti komunistům

- nejvýznamnější exilový časopis Svědectví od 1956 - Pavel Tigrid (New York, Paříž) - usiluje o překlenutí rozdílů mezi názorovými proudy v exilu

- exilová nakladatelství: Křesťanská akademie (Řím), Nový domov a Naše hlasy (Toronto), Moravian Library (New York)

- v kultuře a v umělecké tvorbě je toto „tání“ patrné zejména v oslabení vlivu cenzury a v možnosti stále otevřenějšího zobrazování dosud „problematických“ témat (např. Josef Škvorecký napsal román Zbabělci roku 1948, kdy jej ovšem cenzura zakázala publikovat, o deset let později už jeho tematika nebyla tolik nepřijatelná a kniha mohla vyjít)

- velice rychle vzniká široké spektrum různých literárních časopisů - Literární noviny, Nový život, Kultura, Plamen, Květen, Orientace, Červený květ (Ostrava), Host do domu (Brno), Tvář, Sešity pro mladou literaturu; Světová literatura

- 1956 - II. sjezd Svazu čs. spisovatelů, předsedou zvolen Jaroslav Seifert (po roce 1950 byl též postižen publikačními omezeními) - sjezd vznesl požadavek svobodné tvorby, delegáti vystoupili na obranu pronásledovaných a vězněných tvůrců

- vydávání zakazovaných autorů (ale dosud ne všech) a nových knih přinášejících objektivnější reflexi doby

- v průběhu 60. let pokračuje další uvolňování, dochází k politické a kulturní rehabilitaci odsouzených, zakázaných autorů

- do české literatury vnikají zahraniční vlivy - existencialismus, absurdní drama, nový román (antiromán), konkrétní poezie

- úsilí o svobodnou tvorbu vrcholí v roce 1967 - IV. sjezd Svazu čs. spisovatelů (Ludvík Vaculík zde vystoupil se zásadním projevem požadujícím svobodu umělecké tvorby; Vaculík, I. Klíma a A. J. Lehm pak byli vyloučeni z KSČ)

- umělci se výrazně angažují ve společenských změnách, snaží se o vyrovnání se s deformacemi minulosti, usilují o detabuizaci dosud zamlčovaných témat a pravdivý pohled na nedávnou minulost i současnost

- literatura se oprošťuje od cenzury a ideologie

- próza: pravdivé pojmenovávání dobových skutečností: Kundera, Škvorecký, Hrabal

- drama: Havel, Ivan Vyskočil, Josef Topol (Divadlo za branou)

- film: nová vlna - Miloš Forman, Ivan Passer, Jan Němec, Vojtěch Jasný, Jan Kadár - Elmar Klos, scenárista Jan Procházka (Kočár do Vídně, Noc nevěsty, Ucho)

=> neidealizovaný obraz přítomnosti a nedávné minulosti, témata: poválečný vývoj, 50. léta - politické pronásledování, kolektivizace, současný život

- úsilí o reformu strany a společnosti vrcholí obrodným procesem roku 1968

- leden 1968 - Antonína Novotného nahradil v čele KSČ Alexandr Dubček, pod jehož vlivem se rozběhla příprava rozsáhlých reforem, avšak pod kontrolou komunistické strany => tzv. „pražské jaro“

- s požadavky hlubokých reforem, které měly přiblížit Československo demokratickému systému, vystoupili i spisovatelé

- klíčovou roli sehrála výzva 2000 slov (autor Ludvík Vaculík) z června 1968 - občané tuto výzvu podepisují jako výraz podpory obrodnému procesu (po potlačení „pražského jara“ byli lidé za tyto podpisy novým normalizačním režimem tvrdě postihováni)

- liberalizační reformy násilně zastaveny v srpnu 1968 (ostatní socialistické státy v čele se SSSR chápou československé reformy jako snahu vyvázat se ze socialistického tábora a přiklonit se k „buržoaznímu“ Západu; SSSR proto považuje reformní proces za kontrarevoluční činnost, kterou je potřeba zastavit)

- 21. srpna 1968 okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy, především Sovětskou armádou

- druhá vlna poválečné emigrace, odchod celé řady intelektuálů - umělců, vědců apod. (po srpnu cca 150 000, do 1989 až 800 000 osob?)

- KSČ se naivně domnívá, že v reformách bude možné pokračovat, zatímco ve straně roste vliv stalinistických politiků

- leden 1969 - Jan Palach, Jan Zajíc a Evžen Plocek spáchali sebevraždu na protest proti tomu, že se národ smířil s okupací

- březen 1969 - hokejový týden (po vítězství československých hokejistů nad SSSR) - protest proti okupaci, inscenovaný útok na Aeroflot => zesílení tlaku SSSR => duben 1969 - Dubčeka vystřídal „normalizátor“ Gustáv Husák

- KSČ vydala dokument Poučení z krizového vývoje (obrodný proces je tu hodnocen jako kontrarevoluce, jeho stoupenci jeko lidé, kteří ohrozili budování socialismu, přátelství se SSSR atd.) - na základě Poučení probíhají prověrky, čistky, propouštění, degradace osob sympatizujících s „pražským jarem“

- znovu sestaven seznam zakázaných autorů (žijících i dávno mrtvých!), zakázaných knih („index“) a filmů („trezor“): Jan Čep, Jaroslav Durych, Ivan Diviš, Jan Procházka, Jan Zahradníček + katolíci, Václav Havel, Pavel Kohout, Josef Topol, Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Jiří Gruša, Josef Škvorecký, Arnošt Lustig, Václav Černý, ruralisté, Emanuel Frynta, Jakub Deml, Zdeněk Rotrekl (zákaz 1948-1989)

- zákaz jednotlivých děl: Čapek - Hovory s TGM; Seifert - v 70. letech publikuje v zahraničí - Morový sloup, Deštník z Piccadilly, Všechny krásy světa; Ota Pavel - některé povídky (Běh Prahou)

- cenzura: Josef Nesvadba - První zpráva z Prahy (zákaz, povoleno po přepracování jako Tajná zpráva z Prahy, původní text vydán až 1989)

- rušení časopisů, povolena nejprve jen Tvorba (později s lit. přílohou Kmen), od 1972 Literární měsíčník (normalizační lit. časopis) a časopis Zlatý máj zaměřený na dětskou literaturu

- snaha o vymazání emigrantů z české kultury (např. Egon Hostovský, Ivan Blatný, Ferdinand Peroutka)

- 1970 zrušen Svaz čs. spisovatelů (protože byl spojen s pražským jarem) a 1972 nahrazen Svazem českých spisovatelů (předseda Jan Kozák)

- opět zavedena kontrola strany nad vydáváním literatury: nakladatelství vyžadují „souhlas zaměstnavatele s publikováním lit. díla“

- tzv. „pokrývání“ - publikování pod jinými jmény

- neoficiální kulturní aktivity - underground, samizdat (70 edicí!), bytové divadlo (Ivan Vyskočil), předčítání

- mezi oficiální a neoficiální kulturou je tzv. kultura „na pomezí“ - sice povolená, ale ne zcela důsledně kontrolovaná (Na zábradlí, Semafor, Činoherní klub, Divadlo Járy Cimrmana, Ypsilonka - Liberec, Pražská pětka - Sklep aj.)

- svobodná česká kultura nadále existuje v exilu - vydavatelství, časopisy (ilegální dovoz tiskovin do ČSSR)

1977 - Charta 77 - disidenti kolem dramatika V. Havla vznesli požadavek dodržování zákonnosti (Listiny základních práv a svobod)

- mluvčí: Havel, Jan Patočka (filozof), Jiří Hájek (bývalý ministr školství a zahraničí)

- režim odpověděl Antichartou, odsouzením Charty „pokrokovými silami v čele s KSČ“ (oficiální manifestace umělců na podporu KSČ)

1985 - Gorbačov, perestrojka, glasnosť - demokratizace komunistického režimu, reformy („přestavba“), otevřenější kritika a publicistika

- v literatuře opatrné otevírání „problémových“ témat

- uvolňování není dostatečné, KSČ provádí přestavbu jen formálně - 1989 prohlášení Několik vět (nesouhlas občanů ČSSR se situací v zemi)

Rozdělení proběhlo již po roce 1948:

1. literatura oficiální

2. neoficiální (samizdatová edice Půlnoc od 1949)

3. exilová nakladatelství

Po 1968 se vyčlenily tři zřetelné proudy:

1. literatura oficiální 

- literatura vydávaná legálně v ČSSR, v běžných nakladatelstvích

- tematicky, žánrově i ideově různorodá – oficiálně publikují jak autoři ideologičtí, tak autoři pouze „tolerovaní“ (tj ti, kteří většinou či vůbec nepíší ideologicky, prokomunisticky zabarvenou literaturu: Fuks, Hrabal, Pavel, Páral aj.)

2. literatura samizdatová 

- texty, které nebylo možné vydat oficiálně (buď byly závadné svým obsahem, nebo osobou autora)

- šířily se v podobě strojových opisů pouze mezi zasvěcenými osobami

3. literatura exilová 

- vydávána česky v zahraničních nakladatelstvích řízených českými emigranty

- nejen knihy exilových autorů, ale i autorů „domácích“ (tedy těch, kteří z ČSSR neemigrovali, ale jejichž díla byla zakazována)

Specifickým kulturním okruhem byl tzv. underground, „podzemní“ kultura

- zahrnuje literaturu, hudbu, divadlo atd.

- reprezentují ji umělci netolerovaní režimem

undergroundová díla jsou pobuřující, odkrývají deformovanou tvář soudobé společnosti, jsou v ostré opozici proti oficiální kultuře

68 Publishers - Toronto, Zdena Salivarová, Josef Škvorecký

- vydalo přes 200 titulů (např. Škvorecký, Kundera, Hrabal, Tigrid; memoáry - Černý, Seifert, Mandlová, Baarová ap.)

- o vzniku a rozvoji tohoto nakladatelství napsali Salivarová a Škvorecký knihu Samožerbuch

Rozmluvy - Londýn, Alexandr Tomský

- asi 70 titulů (esejistika, beletrie), od 1990 působí v Praze

Index - Kolín nad Rýnem

- přes 170 titulů (politologie, esejistika, beletrie)

Konfrontace - Curych, Petr Pašek

- přes 100 titulů (literatura faktu, humoristická próza)

Poezie mimo Domov - Mnichov, Daniel Strož

- zaměřeno na exilovou poezii („donkichotský podnik“ – knihy byly vydávány v nákladu cca 350 výtisků bibliofilského typu)

Arkýř - Mnichov, Karel Jadrný

- esejistika, historie, poezie (nejvýznamnější titul: Zdeněk Kalista (1900-1982) - Tvář baroka - autor vězněn v 50. letech, v 70. letech úmysl vytvořit syntetické dílo o baroku => téměř zcela oslepl, přesto se naučil psát na stroji a bez možnosti pracovat s odbornou literaturou vytvořil vynikající esejistickou práci)

(viz též Jan Čulík: Knihy za ohradou; pamfletická parodie českého exilu = Jan Křesadlo: Obětina)

Petlice - Ludvík Vaculík

- vydává nová díla autorů postižených po roce 1968 (název reaguje na oficiální edici Klíč = Knihovna lidové četby)

Edice Expedice - Olga a Václav Havlovi

- esejistika, politologie, filozofie

Česká expedice - Jaromír Hořec

- poezie, studie historické, literární apod.

Pražská imaginace - Václav Kadlec

- vydává zejména Bohumila Hrabala

Kvart,

Kde domov můj

Svědectví - Pavel Tigrid, politologický čtvrtletník

Proměny - USA, kultura, literatura, filozofie

Listy - Řím, Jiří Pelikán, býv. řed. ČST - od 1970, od 1980 beletristická ročenka Čtení na léto

Studie

Obrys

- publicistika v samizdatu byl aktivizována zásahem proti Chartě 77 a Antichartou, rozvíjí se tedy především od roku 1977

- do roku 1989 vycházelo postupně okolo 300 samizdatových časopisů

Vokno - underground, od 1979

Kritický sborník, Obsah - od 1981

Revolver revue - od 1985, Alexandr Vondra, Jáchym Topol; původní mladá tvorba, překlady

- oficiální publicistika reaguje na rozmach samizdatu vydáváním Kmene – nejprve jako přílohy Tvorby, od 1988 pak samostatně; bylo to jediné oficiálně vycházející periodikum, které referovalo o kulturních tématech bez výrazného politického a ideologického zatížení, objektivněji a otevřeněji než jiné časopisy

- literární kritika totalitního období byla nedostatečná

- při hodnocení uměleckých děl hrála velkou roli mimoliterární a mimoumělecká hlediska

- „kvalita“ autorovy tvorby byla často posuzována podle angažovanosti autora v budování socialismu, podle jeho vztahu ke komunistické straně apod. (viz např. Jaroslav Seifert – Píseň o Viktorce: báseň byla kritikou odsouzena jako výsměch pracujícímu lidu, neboť nelíčila optimistickou, budovatelskou tematiku, ale téma tragické; ve skutečnosti však byl Seifert trestán též za své nesouhlasné postoje vůči poúnorovému vývoji a vlivu Sovětského svazu na naši zemi)

- oficiální kritika (Vítězslav Rzounek, Štěpán Vlašín, Hana Hrzalová aj.) buď nezávislou tvorbu zcela opomíjí, nebo ji dogmaticky odsuzuje

- mimooficiální kritika (Milan Jungmann, Květoslav Chvatík aj.) se snaží o reflexi všech tří proudů literatury

- 1946 - sjezd spisovatelů vytyčil jako hlavní témata tvorby Literatura a národ a Cesta literatury k lidu

- spisovatelé podporují komunistickou stranu a její program, mnozí vstupují do řad KSČ

- někteří tvůrci ale vnímají nedemokratické projevy komunistické politiky (např. Halas)

- poezie rychle reaguje na osvobození, konec války, novou situaci

- patos, oslava osvobození, jasné rozlišování dobra a zla

- zachycení dějinného utrpení českého národa a odraz atmosféry protektorátu

S. K. Neumann

- válku prožil na venkově ve Vápenném Podole, roku 1945 se vrátil do Prahy

Bezedný rok - reakce na Mnichov 1938

Zamořená léta - léta války

Fráňa Šrámek

- celou válku prožil uzavřen ve svém bytě, který na protest proti okupaci téměř neopouštěl

Rány, růže

- poslední básnická sbírka, reflexe uplynulé temnoty, ale také lyrické vzpomínky a návraty - Sobotka, přátelé, Masaryk

- 1946 - národní umělec

František Halas

sbírky Barikáda, V řadě

Já se tam vrátím - lyrizovaná próza oslavující básníkův rodný kraj

A co? - sbírka byla dokončena před Halasovou smrtí roku 1949, ale vydána až roku 1957 (halasovské básnictví nezapadalo do dobového optimismu) (ČÍTANKA 3-307)

- návrat k tragickému pohledu, opět odmítnutí služebnosti poezie

- pochybnosti autora o významu poezie a smyslu své vlastní práce

- obavy z poválečného vývoje

- návrat k tragičnosti vyplývá z rozporů poválečné doby a z vědomí možné nesvobody

Zatímco tamtěm poskakují ohryzky

myslet musím na jablko

na velikost obav spíš

než na malost jistot

František Hrubín

- politická lyrika - úzkost o osud nejbližších, o osud světa (do šuplíku)

Chléb s ocelí - skladby Stalingrad, Chléb s ocelí, Pražský máj

Jobova noc - baladická poéma (ČÍTANKA 3-287)

- pětidílná skladba původně určena k recitaci, v D 46 inscenoval E. F. Burian (1. premiéra po válce)

- dramatický konflikt stará země x nová země, starou zemi symbolizuje postava Jóba, pasivního člověka

- osud jedince je součástí osudu lidstva

- závěr: působivý obraz Čech jako krutě zkoušené země, která však všechny pohromy nakonec překoná

Řeka Nezapomnění - verše psané za války a o válce

Nesmírný krásný život

Hirošima (1948) - básnická skladba

- atomová zkáza = hrozba lidstvu; bezvýchodnost

- paralelně probíhající děje - dvě roviny (obyčejné, malé události X velké katastrofy) (později např. Proměně, Zlaté renetě)

- báseň byla nepříznivě přijata kritikou, Hrubín byl donucen odmlčet se až do roku 1956

Jaroslav Seifert

Přilba hlíny

- oslava osvoboditelů

- obsahuje též skladbu Osm dní reflektující smrt a pohřeb T.G.Masaryka roku 1937 a také básně „zpívané do rotačky“

Vítězslav Nezval

Historický obraz

- verše z válečných let od okupace po osvobození, nemají velkou uměleckou hodnotu, některé působí jako chvatná improvizace

Veliký orloj

- od 1948 poezie ve službách budování socialismu - óda Stalin, báseň Zpěv míru

- schematismus, frázovitost, vlivy publicistiky

Vladimír Holan

- čtyři básnické skladby vydané pod společným názvem Dokument

Dík Sovětskému svazu

Panychida

- „tryzna“ za mrtvé pojatá jako polemika básnického subjektu s Bohem, který je netečný k hrůze války

Rudoarmějci (ČÍTANKA 3-292)

- odpatetizované portréty vojáků, civilní výraz, volný verš, navazuje na příběhovou linii své tvorby

Tobě

- politická časová poezie

- zákaz publikování od 1948/49 do 1. poloviny 60. let

Vilém Závada

Povstání z mrtvých

- monumentální apokalyptická poetika

Jan Zahradníček

- jeho básně jsou vědomým opakem dobového patosu

- staví se proti iluzi, že pokrok na zemi lze uskutečnit bez boží vůle a souhlasu

- děsí jej představa světa bez víry a bez Boha

- lidstvo se odklonilo od Boha, slouží falešným modlám pokroku, hrozí mu zánik či boží trest

Stará země

- okupace je boží zkouška, je třeba se sjednotit ve víře

La Saletta - rozsáhlá skladba

- bezbožné Čechy budou stiženy katastrofou

- název se vztahuje k mariánskému zázraku (ve francouzské vesnici La Saletta se roku 1846 zjevila dvěma dětem Panna Maria, aby varovala lidstvo před ztrátou víry)

Rouška Veroničina

- kontrast víry a ateismu

Dům strach, Čtyři léta - sbírky shrnující poezii psanou v 50. letech ve vězení, vydané mnohem později

V poválečné době jsou též vydávána díla autorů zemřelých v době okupace či krátce po ní:

Jiří Orten - Elegie a Scestí vydáno již pod Ortenovým jménem, nikoli pod pseudonymem

Hanuš Bonn - židovský básník, ve 28 letech zahynul v Mauthausenu, Dílo Hanuše Bonna

Josef Hora - Život a dílo básníka Aneliho (fiktivní hrdina - orientální básník), Proud (motiv proudu času, básník v plynutí času)

- pokračuje ve své činnosti

- vznik za okupace, končí roku 1948 - skupina odsouzena komunisty - Ivan Blatný emigroval, Josef Kainar se odklonil k aktuální časové poezii psané pro komunistický tisk, další členové mají po Únoru problémy s publikováním (Kolář, Hanč)

- střízlivý pohled na realitu, nepřikrášlená skutečnost, snaha o umění „neestetizující a nemoralizující“, které „vytváří a objevuje skutečnost“

- téma:  město, člověk ve městě (sklon k civilismu) - městské periférie, všední život (Kolář: existenciální civilismus - velkoměsto jako prostor moderní civilizace)

- znaky: depoetizace básní, epičnost, přímá pojmenování, nepatetičnost, autor jako životní outsider a pozorovatel, osamělost, deziluzívní vidění

- báseň zobrazuje běžné věci, obyčejné projevy života

- využívá prozaické prostředky, hovorovou češtinu, slang

- existenciální ladění - pocity deziluze, marnosti, nicoty, hnusu

Jiří Kolář

- intelektuální básník (nikoli spontánní), prozaizovaný jazyk, přímá pojmenování, tragické vidění světa

- jako výtvarník proslul zejména kolážemi => metodu koláže užívá i v básních - zachycuje útržky skutečnosti, detaily života, úryvky všední řeči

Dny v roce

- stylizováno jako básnický deník

- kritikou odsouzeno, Kolář do roku 1957 vyřazen z literatury

Žít a vymýšlet,

čím živit naději,

jak lhát a podvádět

vlastní srdce.

Přemítám, čím jsem vinna,

stokrát se vracím,

stokrát obracím,

drancuji zrcadlo; nic

Jen jednou zase přijď

Chodím po místech,

kde brals mě mezi rty

jak květ a já tebe.

Zase je konec v kinech,

listí spásá asfalt,

na matku nepromluvím

a když, sotva odštěknu,

ale nesnesu déle

takto žít, mám šňůru

na prádlo smotanou

pod šaty, pod těmi,

jež jsi mi k svátku dal

Josef Kainar

Příběhy a menší básně

- projev tendence k epičnosti, jež je základem básní

Osudy (ČÍTANKA 3-280)

- svět je rozkolísaný, bez pevného řádu, člověk je hříčkou v rukou nelítostného osudu

- biblicky stylizované básně, symboly zla, netečnosti

- symbolem lidského údělu jsou ryby - jsou jen zdánlivě svobodné, protože nikdy nemohou vyplout z vody, kterou také ani nepoznají, protože jim v tom „brání jejich sliz“ (stejně tak člověk nikdy nepozná svůj svět)

- do vody se „někdo ustavičně dívá“ - osud

Nové mythy (1946) (ČÍTANKA 3-281)

- řazena k vrcholným sbírkám; ironie, sarkasmus, hovorový jazyk i vulgarismy

- odkrývání nechutné a absurdní tváře reality, člověk je ubohý a odlidštěný

Vlak s vězni - „Jen aby viděli z vagónů / Ti menší stoupají na něco / Na Něco / Mají tam zmrzlé“)

- východiskem z existenciálního pocitu není ani láska - básníkova představa absolutní, nejvyšší lásky je v rozporu s její reálnou podobou - láska tedy končí deziluzí

Stříhali dohola malého chlapečka - pravidelná výstavba (rým, rytmus, stopa)

- stříhání dětských vlasů = první krok k dospělosti, z idyličnosti dětství

- „uvěznění“ v otáčivé židli = první zážitek nesvobody, manipulovanosti

- „železná“ nezvratnost pravidel lidské existence

Stříhali dohola malého chlapečka
kadeře padaly k zemi a zmíraly
kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela

Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku

Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem

Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem

Učeň se dívá na malého chlapečka
jak malé zvíře se dívává na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
A už přece

Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všelijaké myšlenky
jsou vždycky stranou A trochu vlažné

Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci

Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
nesmět se pohnouti na židli z železa

Už mu to začlo

Jiřina Hauková, Ivan Blatný, Jan Hanč

- působí již za války

- po válce vydávají sborníky A zatím co válka, Skupina Ra

- nesouhlasí s psychickým automatismem a psychoanalytickými přístupy, zdůrazňují tvořivost, promyšlenost kompozice

- skupina zaniká na přelomu 1948/49

Ludvík Kundera

- za války - skladba Rýha smrti, sbírka Hlavy a léta - spojení milostných prožitků s hrůzami války, propojení surrealismu s existencialismem

- po válce - Živly v nás, Klínopisný lampář

Zdeněk Lorenc

- sbírky Vodnář v blížencích, Plavba

- skupina pokoušející se o rozvíjení odkazu Jiřího Ortena a navázání na válečnou tvorbu

- Kamil Bednář, Jaroslav Červinka, Zdeněk Urbánek - členové „válečné“ Bednářovy skupiny

- noví autoři: Antonín Bartušek, Josef Hiršal, Miroslav Holub, Ivan Diviš (výrazněji pronikají do literatury až v 60. letech)

- mladí autoři kolem Mladé fronty, vznik na podzim 1947, „není rozporu mezi uměním a revolucí“

- úsilí o lidovost, aktivita při budování nové společnosti

- spíše volné sdružení - jeho představitelé se vesměs nepřiklonili po roce 1948 ke schematické tvorbě

- Ladislav Fikar, Eduard Petiška, Jaromír Hořec (1. šéfredaktor Mladé fronty), Jan Grossman (divadelní režisér)

- skupina kolem Rudého práva, nejlevicovější literární skupina

- spojení poezie se životem, částečně se snaží navázat na předválečné socialistické umění

- teoretikové: Sergej Machonin, Jan Petrmichl, Jiří Hájek

- autoři: Michal Sedloň, Vlastimil Školaudy, Ivan Skála (později v době totality přední socialistický autor)

- „moderní a křesťanská poezie“ - program: Velikonoční almanach poezie (1947)

- časopis Vyšehrad, hlásí se ke katolicismu a křesťanskému humanismu

- Klement Bochořák, Emanuel Frynta, Ivan Slavík, Zdeněk Rotrekl, Vladimír Vokolek, Josef Kostohryz (Zahradníček patří do starší generace)

Ivan Slavík (*1920) - středoškolský profesor, překladatel, editor zapadlých, opomíjených autorů

- žádná idyličnost - prudké střety mezi dobrem a zlem, prázdnotou a naplněním

- proti chaosu staví víru v řád a v naději, hlavní lidské hodnoty: pravda, láska

- vliv poezie Richarda Weinera (pomohl jej „vrátit“ do literatury)

Snímání (1947) (pův. Snímání z kříže)

Zdeněk Rotrekl (*1920) - básník, prozaik, esejista, kritik, 13 let vězení, dělník, krátce redaktor kulturního časopisu Obroda, od roku 1947 zákaz publikování do 1990 - vydává v exilu a samizdatu

- za okupace: Kyvadlo duše, Kamenný erb

1948 - rozmetána sazba sbírky Žalmy

- tragická a temná reflexe - smrti, rozkladu, násilí, mocenského útlaku; barokní zobrazení světa - protikladnost, expresivita

- zájem o téma války - svědectví autorů přeživších koncentrační tábory či boje na frontě

- snaha podat svědectví o autentických událostech

- tzv. 1. vlna válečných próz: od 1945 do počátku 50. let (2. vlna přichází na přelomu 50. a 60. let)

A) cca 600 publikací převážně svědeckého charakteru (válečné osudy a zážitky, život v koncentráku, ve věznicích, frontové zážitky a vzpomínky apod.)

- např. sborník Poslední dopisy (1946) - dopisy odbojářů popravených za války, mj. i dopis Marušky Kudeříkové (zahynula ve věku 22 let), její další dopisy shrnuty v knize Zlomky života (vyd. 1961)

B) literární tvorba vyšší úrovně:

= zážitky z koncentračního tábora:

Karel Josef Beneš: Rudá v černé - novela

Milan Jariš: Oni přijdou - 15 povídek z Mauthausenu

Emil František Burian: Osm odtamtud - povídky

= vězení:

Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce

- Fučík (1903-1943) - novinář, kritik, komunista

- redaktor Tvorby a Rudého práva, podporoval Gottwaldovo křídlo v KSČ, podnikl cesty do Sovětského svazu (kniha reportáží V zemi, kde zítra již znamená včera - jedna z kapitol Historie stalingradského traktoru; dynamická reportáž - střídání úvahy a reportážních postupů

- člen ilegálního vedení KSČ, zatčen, 8. 9. 1943 popraven v Berlíně - Plötzensee

Reportáž psaná na oprátce - od roku 1945 do roku 1989 vydána třicetkrát

- text psán v době věznění v gestapáckém kriminále na motáky, které byly tajně pašovány z věznice a předány Fučíkově manželce, která je po válce vydala v knižní podobě

- mýtus hrdinného komunistického bojovníka proti fašismu

- text edičně upraven, vypuštěny motáky, které dosvědčovaly, že Fučík zčásti podlehl mučení a vyzradil některé informace o odbojovém hnutí

- úplné, kritické vydání až v roce 1995

= frontové zážitky:

Jiří Mucha: Problémy nadporučíka Knapa (1946), Most (1946), Oheň proti ohni (1947), Spálená setba (1948), Válka pokračuje (1949); 50. léta - věznění, šest let

= život v protektorátu:

Jiří Valja: Zbraně bezbranných (1946)

Jan Weiss: Volání o pomoc (1946),

Jan Drda: Němá barikáda - 11 povídek (1946)

- povídka Němá barikáda zfilmována Otakarem Vávrou roku 1949, povídka Vyšší princip Jiřím Krejčík roku 1960

- čtenářsky nejoblíbenější dílo poválečné literatury

- nepatetické, nehrdinské hrdinství obyčejných lidí, schematismus, tezovitost, povrchní psychologie (spíše plakátky než příběhy)

Hrátky s čertem (1945, psáno od 1942)

- průhledná alegorie o zápase vojenského vysloužilce Martina Kabáta se „silami temna“ - čerty

- inspirace pohádkovými motivy

- vtipné dialogy, hovorová mluva

= odboj v protektorátu

Jiří Marek: Muži jdou v tmě (1946)

- tragický osud pěti parašutistů (čtyři Rusové a jeden Čech) vysazených nad Českomoravskou vysočinou daleko od stanoveného místa; baladická forma; na základě skutečného příběhu

= téma emigrace

Egon Hostovský: Listy z vyhnanství (1941 exil, 1946), Sedmkrát v hlavní úloze (1942 exil, 1946), Úkryt (1943 exil, 1946) - knihy vydané v americkém exilu vycházejí po válce po návratu E. Hostovského domů

Cizinec hledá byt

- napsáno již po válce - nevztahuje se k zobrazení 2. světové války, pocit vyhnance v netečné a odcizené civilizaci Spojených států, existencialistický román

- Český lékař Václav Marek hledá od prosince 1945 do února 1946 byt v New Yorku, potřebuje klid k dokončení vědecké práce, jeho spolubydlící a bytní však sobecky zatěžují jeho život svými životními strastmi - „zaplňují vlastní prázdnotu životy jiných“ - Marek (podoben Sisyfovi) neustále hledá nové a nové bydlení, těžce nemocen umírá u českého dělníka Václava Nováka.

- dr. Marek - typické rysy Hostovského hrdinů, nešťastných, osamělých; dílo vyvolává dojem absurdity světa

= téma židovství

Jiří Weil: Život s hvězdou (1949)

- Žid Josef Roubíček, bývalý bankovní úředník, po okupaci vyhozen z práce, postupně klesá na dno společnosti. Žije sám ve zchátralém domě, dodržuje všechna nařízení a je rád že nic nemá a že na něm Němci nebudou nic chtít. Vzpomíná na svou předválečnou lásku Růženu (za heydrichiády byla zastřelena i se svým mužem). Spřátelí se s dělníkem Maternou, ktrý mu přilepšuje na jídle. Pracuje na hřbitově a smířen s osudem čeká na transport. Materna ho přesvědčuje, aby se skryl a do transportu nenastoupil. Roubíček nejprve odmítá, ale poté, co mu jeden vlajkař zabije kocoura, uvědomuje si, že je zcela sám a nemá vůči nikomu žádnou odpovědnost - nikdo už mu nemůže vzít nic jiného než život. Nemá strach, do transportu nenastoupí - poprvé v životě se samostatně rozhodl vzal na sebe odpovědnost za svůj život, což mu dalo dosud nepoznanou sílu.)

- zvláštní styl: ich-forma (Roubíčkův vnitřní monolog), zvláštní obraty a slovní spojení vyjadřující Roubíčkovu poslušnost a nesamostatnost, v souvislosti s jeho charakterovým přerodem se mění i charakter jeho vnitřní řeči; nepatetické líčení Roubíčkova přerodu jako pásmo vzpomínek a reflexí - socialisticko-realistickou kritikou (I. Skála) román odsouzen pro falešnou subjektivizaci

- inspirace vlastním zážitkem autora, který se část války podobně skrýval ve vile svého známého

- na Život s hvězdou tematicky i formálně navázal Ladislav Fuks v románu Pan Theodor Mundstock

= alegorické reflexe nacismu (vznikají již za války):

Ivan Olbracht: Dobyvatel (1947)

- příběh conquistadora Cortéze podle Prescottových Dějin dobytí Mexika

Jiří Weil: Makanna - otec divů (1945)

- cesta demagogického vůdce mas a falešného proroka k neomezené moci (zasazeno do Střední Asie 8. století)

Josef Kopta: Dies irae (1945)

- jinotajné ohlašování konce války a následné očisty

Miroslav Hanuš: Já - spravedlnost (1946)

- spekulativní román (Adolf Hitler odvezen před koncem války skupinou lidí, kteří jej chtějí potrestat. Vězní ho i po konci války v tajném úkrytu a psychicky jej mučí.)

- kritikou odmítnut, označen za umělecký omyl, 1968 zfilmován jako „historická science fiction“ s Karlem Högrem v hl. roli