Etické problémy reprodukční medicíny

Etické problémy reprodukční medicíny

Souhrn:

Práce se zabývá možnostmi určení statutu embrya, jeho právy, otázkou kryokonzervace a pokusů na embryích. Jsou diskutovány etické, biologické a právní problémy dárcovství gamet, manipulace s nimi, udělování finančních odměn apod. Při IVF je možná selekce pohlaví budoucího dítěte - zakázat či povolit? Rodiče si hájí své právo na dítě, má také nenarozené dítě nějaká práva? Dále jsou naznačeny etické a právní aspekty náhradních matek. Připomenuto je kontroverzní téma redukce mnohočetných těhotenství.

Klíčová slova: embryo - asistovaná reprodukce - etika - práva - dárcovství gamet.

Obsah:

Úvod

Odkládané rodičovství

Status embrya

Co je to embryo?

Od kdy je embryo člověkem?

Práva a zájmy embrya

Sex-selekce

Determinace pohlaví

Selekční metody

Čínský problém

Situace u nás

Právo dítěte

Práva vs. povinnosti

Věková hranice pro IVF

Práva budoucího dítěte

Právo na kompletní rodinu

Právo na genetickou a právní identitu

Dárcovství gamet

Anonymita dárců i recipientů

Finanční odměna

Disponování s gametami

Odpovědnost dárce

Redukce vícečetného těhotenství

Náhradní matky

Závěr

1. Úvod

Veškeré současné statistiky se shodují v tom, že v hospodářsky vyvinutých evropských zemích 15-20% manželství zůstává nedobrovolně bezdětných. Většinou za to 'může' nedostatek spermií partnera, někdy tkví příčina ve zdraví ženy. Pomocí asistované reprodukce můžeme toto procento snížit až na 4%. To je jistě velký úspěch, mnoha lidem přinese štěstí, ale zároveň s sebou přináší různá úskalí, problémy a závažné etické otázky. A právě o tom bych se chtěla zmínit podrobněji.

1.1. Odkládané rodičovství

Nemožnost počít dítě je většinou způsobena zdravotními problémy. Zkusme se zamyslet nad dnes jedním velmi častým jevem, který možná přispívá k rostoucímu počtu bezdětných párů. Moderní doba je náročná a každá budoucí maminka musí dobře počítat. Miminko potřebuje čas, péči a určité ekonomické a sociální zázemí. Mladé a ambiciózní ženy však usilují také o seberealizaci, tedy o pracovní kariéru, a nerady se vzdávají ekonomické soběstačnosti. Nejčastěji používaný trik je odklad - teď ne, počkáme dva tři roky. Léta plynou a situace se stále subjektivně nelepší. Pak se ke slovu přihlásí třicítka, žena vidí, jak její vrstevnice vedou děti málem již do školy, a lehce znervózní. Antikoncepce je odložena, manžel se snaží a početí nepřichází. Začínají počítat plodné a neplodné dny, vyhledávají ty dříve vynechávané, a zase nic. Teď přichází ke slovu moderní medicína.

Nemám nic proti plánovanému rodičovství, naopak, ale kdo může vědět, jestli by tyto ženy nebyly ve svých dvaadvaceti normálně plodné? Gynekologové a hlavně farmaceutické firmy nám na svých letáčcích ukazují, že slupnout pilulku je tak jednoduché a přirozené, že si vůbec neuvědomujeme, že přece jen jednáme proti přírodě a upravujeme si její běh tak, jak se to hodí nám.

Asistovaná reprodukce jako jedna z možností, jak pomoci neplodným párům, je velmi moderní metoda. Nejvýraznější rozdíl proti přirozenému oplození je ten, že vznik embrya i manipulace s gametami probíhá mimo tělo matky. Už to není výhradně jen žena, která má právo rozhodovat o osudu embrya ve svém těle. In vitro fertilizace nám přináší mnoho etických, právních i biologických problémů, z nichž některé bych tady chtěla zmínit.

2. Status embrya

2.1. Co je to embryo?

Embryo je několik buněk držících pohromadě, ale i budoucí lidská bytost. Takhle různorodě se dá odpovědět na zdánlivě jednoduchou otázku, odpověď však náleží do oboru medicíny, přírodních věd, filosofie, etiky i práva. V současných diskusích převládají dva názory:

Ontologický personalismus, který z biologického hlediska identifikuje počátek lidského života zcela v souladu s vědeckým poznáním z oboru embryologie a molekulární biologie. Zygota představuje kombinovaný systém skládající se ze dvou subsystémů – spermie a oocytu a jako taková nemůže být redukována na kvantiΘAaatativní součet těchto subsystémů. Její další vývoj spěje ke vzniku komplexního lidského organismu a proto je třeba tento počínající život chránit.

Empirický funkcionalismus přiznává sice embryu od okamžiku početí lidský status, ale má zato, že není nutné mu přiznat i status osoby. Jedná se 'pouze' o lidskou bytost, z níž se osoba možná po čase vyvine. Funkcionalisté přiznávají lidské bytosti status osoby jen na základě určitých funkcí, jako je vnímavost, rozumnost nebo vůle. Jak se potom ale dívat na lidi s mentálním nebo fyzickým handicapem nebo na lidi umírající? Přestávají být osobami a stávají se jen lidskou bytostí?

Každý z nás musí posoudit, který názor je v souladu s lidskou morálkou a důstojností.

2.2. Od kdy je embryo člověkem?

To ne nejdiskutovanější otázka. Zkusme teď ne chvíli zapomenout ne učené teorie a podívejme se na tento problém tak nějak 'lidsky'. Za počátek našeho zkoumání si vezmeme narozené donošené dítě, které je bezpochyby člověkem biologicky i z pohledu zákona. Budeme se posouvat po časové ose zpět a ptát se, jestli je tentýž plod též člověkem, byl-li o něco mladší.

Na tom, že narozené dítě je již člověk, jsme se již shodli. Dítě narozené o měsíc či dva dříve je stále člověk, protože když se mu dostane náležité péče, má stejné šance jako donošené dítě. Tak se dostaneme až do období, kdy by dítě bez naší aktivní pomoci nepřežilo. Podstata se však nemění - nemůžeme definovat člověka jen tím, že dokáže žít bez naší pomoci. Zjednodušeně by pak člověk nakažený morem s 90% pravděpodobností zemře, nedostane-li se mu pomoci, není však pro to jen 10% člověkem.

Dalším posunem proti proudu času se dostáváme do oblasti, kde se někteří snaží definovat člověka pomocí vnějších morfologických znaků, tedy podle vzhledu a podobnosti s dospělým člověkem. Ale ani to není rozhodující, vždyť pak bychom vyřadili ze stavu lidského i děti s těžkými rozštěpy obličeje, ale i akromegaliky nebo těžce popálené osoby.

Nakonec se dostáváme do stádia nediferencovaných buněk, blastocysty a moruly. Tento útvar je člověku zcela nepodobný, dokonce ho nemůžeme ani odlišit od jiných živočichů ve stejném stadiu. I zde však platí přísný determinismus: víme, že z buněk ovce vznikne ovce a z buněk člověka člověk. Podstata embrya je v jeho potenciálu vyvinout se v člověka, nikoli v tom, jak vypadá.

Logickou cestou jsme se tedy dostali k závěru, že již ta buňka, v níž je přítomen genom matky i otce, tedy 'jednobuněčné embryo', je ve své podstatě člověkem.

2.3. Práva a zájmy embrya

Jestliže přiznáme embryu status člověka, musíme mu přiznat i základní lidské právo - právo na život. Tím bychom se ale dostali do střetu se zákonem o interupcích. Tento problém lze právnicky obejít tak, že nebudeme embryu přiznávat přímo práva, ale jako samostatnému subjektu naší péče se budeme snažit mu přinést prospěch, tedy jednat v jeho zájmech. A jeho hlavním zájmem jako všeho živého je dospět a dál se rozmnožovat. Podle dosavadních předpisů týkajících se zacházení s lidským plodem (především zákon i interupci) můžeme zájem embrya do 12. týdne těhotenství považovat za prakticky nulový. Nedosahuje ani té ochrany, které se podle zákona na ochranu zvířat dostává myším nebo psům ('nikdo nesmí bez důvodu usmrtit zvíře').

A kdo by měl práva embrya hájit? Již bylo řečeno, že embryo při IVF vzniká mimo tělo matky, takže jsou to především oba rodiče, kteří hájí zájmy svého dítěte. Za nimi stojí se svými zákony rodiče a posléze i lékař, který je má v péči. Ten ale nesmí nikdy konat bez souhlasu rodičů. Ale co když se rodiče rozvedou, každý bude mít nového partnera a nové názory? To se řeší již předem smlouvou, která podobné alternativy zahrnuje, nebo soudní cestou, pravděpodobně tak, že by každý partner disponoval polovinou embryí.

3. Sex-selekce

Tímto eugenikou zavánějícím termínem je označovaná možnost volby pohlaví dítěte při metodách umělého oplodnění. Je to komplexní problém s etickými, kulturními, sociálními a biologickými aspekty.S příchodem moderních metod separace spermií se stala velmi reálnou volba pohlaví budoucího potomka. Kdo by nechtěl syna – dědice a pokračovatele rodu či naopak dceru, stvořenou k hýčkání nebo s předpokladem, že se lépe postará o rodiče ve stáří?

3.1. Determinace pohlaví

Pohlaví dítěte je determinováno v okamžiku oplození spermií nesoucí X nebo Y chromozom. V závislosti na přítomnosti chromozomu Y se indiferentní blastém vyvine či nevyvine ve fetální varle, čímž je určeno pohlaví gonadální. Postupně se v průběhu fetálního vývoje determinuje ještě pohlaví genitální a hypothalamické. Po porodu je podle morfologického vzhledu určeno pohlaví úřední (matriční). Během dospívání se rozvíjí ještě psychosexuální identifikace a sexuální role. Za fyziologických okolností jsou všechny složky určující pohlaví ve shodě, i když je známa i spousta výjimek. To ale není předmětem našeho zájmu.

3.2. Selekční metody

Moderní selekční metody můžeme dělit na primární využívající oddělení spermií ještě před oplodněním. Zatím jedinou spolehlivou metodou je flowcytometrie založená na rozdílném obsahu DNA v hlavičkách spermií s X nebo Y chromozomem. Tento rozdíl, který činí 2,8 %, lze detekovat pomocí laserového paprsku a roztřídit obě populace spermií až s 90 % přesností.

Sekundární metody jsou z etického hlediska daleko závažnější. Ze třídenního embrya se biopsií odebere jedna buňka (blastomera), cytogeneticky se vyšetří a do dělohy se přenese embryo požadovaného pohlaví.

Jako první nabídla tuto možnost veřejnosti privátní Gender Clinic v Londýně v roce 1992. Vyvolala velkou diskusi, která nakonec vedla k zákazu sex-determinačních metod ve Velké Británii. Zákaz se opíral o průzkum veřejného mínění (kéž by naši politici reagovali tak ochotně na hlasy občanů), ve kterém se většina vyslovila proti primárním i sekundárním metodám selekce pohlaví. Pracovníci dané kliniky argumentovali tím, že z 800 párů jejich klientely bylo 95 % ve věku kolem 35 let a se dvěma až třemi dětmi stejného pohlaví. Důvodem jejich žádosti bylo vyrovnání poměru pohlaví v rodině.

3.3. Čínský problém

Taková žádost se zdá být pochopitelná. Ovšem v případě povolení výběru pohlaví u budoucího dítěte musíme myslet také na kulturně- náboženské cítění některých národů a etnik, zejména arabských, indických a čínských. Preference potomků mužského pohlaví je v těchto společnostech velmi silná. Jasný příklad i se všemi důsledky nám ukazuje Čína. Díky politice jednoho dítěte se sice podařilo snížit porodnost, ale zejména na venkově to vedlo k enormnímu nárůstu potratům nebo i zabíjení novorozenců ženského pohlaví. Tato politika rozbořila tradiční čínský model rodiny jako základní společensko-náboženské jednotky čínské společnosti. Porušuje základní lidské právo určit si svobodně počet dětí a odstupy mezi jejich narozením. Dnes se projevují katastrofální následky této komunistické doktríny – poměr mužů a žen se výrazně změnil ve prospěch mužů, mladí muži mají nedostatek vhodných partnerek, a to někdy vede k únosům žen nebo jejich kupování na černém trhu.

3.4. Situace u nás

Tak katastrofické scénáře zatím v evropských poměrech snad nehrozí, přesto si myslím, že nejlepší rozvrstvení pohlaví obstará sama příroda, když se jí do toho nebudeme plést. U nás není tato otázka zatím legislativně řešena. Česká republika se připojila svým podpisem k jiným evropským zemím schvalujícím tzv. Bioetickou konvenci Rady Evropy ('Dohoda o ochraně lidských práv a důstojnosti lidské bytosti ve vztahu k využití biologie a medicíny'). V bodě IV/14 se jednoznačně říká: 'Není přípustné používat techniky lékařsky asistované reprodukce s cílem výběru pohlaví budoucího dítěte, s výjimkou situací, kdy se má zabránit vzniku závažné dědičné choroby, vázané na pohlaví'. Proto je zarážející, že MUDr. M: Lachman ve svém článku navrhuje, aby se metody determinace pohlaví mohly provádět u 'stabilních párů (tzn. i u nemanželských ?!), které již mají jedno dítě'. Podle něj je účelem sex-selekce dosažení vyváženého pohlaví v rodině. Moc prostoru tedy přírodě nedává. Je již jedno dítě a jeho sourozenec, který je na cestě a 'bohužel' stejného pohlaví, důvodem k nespokojenosti? A jaký vliv by měly na složení sourozenců finanční možnosti dané rodiny? Našli bychom po letech ve všech ekonomicky silných rodinách tolik oblíbené a žádané 'párečky'- chlapečka a holčičku?

4. Právo na dítě

4.1. Práva vs. povinnosti

V dnešní době jsou na nejvyšších stupních hodnot 'práva', tvoří se kodexy práv a jen nesměle se začínají ozývat hlasy volající po vytvoření 'kodexů povinností'. V židovské Bibli není o právech ani slovo. V morálním slovníku židovské nauky se mluví o lidských povinnostech a ne o právech, o závazcích a ne o nárocích. I křesťanské desatero představuje seznam deseti přikázání a ne souhrn lidských práv. V biblickém ustanovení je to boháč, jemuž je přikázáno, aby podporoval chudáka, a ne chuďas, kterému by bylo přiznáno, že má právo žádat boháče o podporu. Lidé na to dnes trochu zapomínají. Lidé se ohánějí nejrůznějšími svými právy (právo na zdraví i právo na smrt) a nechtějí slyšet, že by měli mít také nějaké povinnosti obdaroval chuďase, ne chudák, který měl právo být obdarován. .

Dnes lidé prosazují 'právo na dítě'. Existuje vůbec takové právo ? A kdo na něj má 'právo'? Práva na dítě bychom měli přiznat i homosexuální dvojici, osamělé ženě nebo dokonce panně (která přece má právo 'nepoznat muže'). Není zvláštní už jenom formulace mít dítě = vlastnit?

4.2. Věková hranice pro IVF

Před časem proběhla v tisku zpráva, že 62letá Italka porodila zdravé dítě. Její syn tragicky zahynul a ona takto chtěla napravit krutý osud. Ale je to zodpovědné? Bude stát vedle svého dítěte, až půjde na základní školu či na střední? Jak se projeví na jeho psychice, když pravděpodobně osiří již v dětství nebo mládí? Kdo ho bude dál vychovávat? Nevyhověli tito manželé jen svému přání nemyslejíce příliš na budoucnost svého potomka? A bylo to vůbec morální od lékaře, který se jistě stal velmi populárním a žádaným? Tento případ bude jistě podnětem ke stanovení horní věkové hranice pro indikaci metod asistované reprodukce.

5. Práva budoucího dítěte

Toto téma úzce souvisí s předchozím odstavcem. K budoucímu malému človíčkovi bychom se od začátku měli chovat se vší vážností a odpovědností. Měli bychom mu přiznat několik základních práv:

5.1. Právo na kompletní rodinu

'Narodit se do kompletní rodiny, v níž bude s láskou přijato a vychováváno'. Jinak řečeno, dítě by mělo mít otce-muže a matku-ženu, kteří žijí ve společném svazku. I dítě, které se narodí přirozenou cestou, takové štěstí nemusí mít. Žije jen s matkou nebo s otčímem, kteří ho často dokáží vychovat stejně odpovědně a s láskou jako úplná rodina navenek kdoví jak cnostná. Ale na druhou stranu to jistě nesmíme pokládat za ideální stav. Rozvody, chybějící táta a víkendy strávené střídavě u obou rodičů znamenají pro dítě zmatek, trápení a často i slzy. A proto bychom neměli díky pokrokům v lékařské vědě k těmto situacím přispívat nebo je přímo vytvářet. Měli bychom totiž napodobovat ne to, co je, ale to, co by mělo být.

5.2. Právo na genetickou a právní identitu

'Vědět, kdo je jeho biologický otec a kdo jeho matkou, jaký je jeho genetický původ a kdo jsou jeho předkové'. U fertilizace homogenní, kdy obě gamety pocházejí od manželského páru, je situace jasná. Umělým oplozením byl překonán jen počáteční problematický úsek při oplození vajíčka a zbytek probíhá již fyziologicky. Jiná je situace u heterogenní fertilizace, kde jedna nebo obě gamety jsou dárcovského původu. Potom nemůže být splněno ani třetí právo dítěte:

'Být ušetřeno nejrůznějších komplikací s biologickou a právní identitou'. Vlastní kořeny jsou stále pro člověka velmi důležité. Každý z nás pokládá za zcela jasné a samozřejmé odpovědi na základní otázky - kdo jsem, kam patřím, kdo je má rodina, kdo jsou mí předkové. Lidé bez možnosti znát odpovědi na tyto otázky ( například děti z dětských domovů ) tímto trpí, aniž si to možná uvědomují. Opět platí, že bychom neměli tyto situace sami vytvářet, ale pokud možno se jim vyhnout.

6. Dárcovství gamet

Zpočátku asistovaná reprodukce sloužila především těm partnerům, kterým se nedařila úvodní fáze oplození, ale jinak byli v pořádku. Později se ukázaly i další možnosti, jak pomoci neplodným párům: Má-li manžel málo spermií, zahustí se a ve vybraných dnech se žena oplodní. Nemá-li je vůbec, vybere se vhodný dárce spermií. Manžel musí samozřejmě souhlasit a být si vědom toho, že nebude otcem biologickým, ale zato právním otcem dítěte. Když naopak bude muž v pořádku, ale žena nikoliv, stále není nic ztraceno. Jiná žena, popřípadě matka či sestra (!) jí daruje oocyt a zdravé a oplodněné vajíčko donosí sama. Spermie mohou být buď od manžela nebo od anonymního dárce. V prvním případě bude biologickým i právním otcem tentýž muž, v druhém případě je manžel otcem pouze právním slova smyslu. Zdá se vám to komplikované? Mně také, a to nechávám stranou otázku náhradní matky, která celou věc ještě dále komplikuje.

6.1. Anonymita dárců i recipientů

Dárcovství gamet je běžná praxe, která umožnila narození spousty zdravých dětí. Ale zamysleme se nad některými etickými otázkami, které s dárcovstvím souvisí. Dárce musí splňovat několik podmínek - musí být ve věku od 18 do 45 let u mužů, do 35 let u žen, musí být zdráv (opakovaně se testují infekční a dědičné choroby). Má za to několik práv a výhod. Může zůstat v anonymitě. Názory na tento problém se velmi liší - zatímco ve Francii je anonymita povinná, ve Švédsku má dítě ze zákona právo na identifikaci biologického rodiče. To celou věc značně komplikuje. Který z mužů (ale i žen) bude riskovat, že se u něj doma po dvaceti letech objeví mladý člověk se slovy: 'Já jsem váš syn (popřípadě dcera)!' A co když se těchto dětí objeví třeba deset? Z tohoto důvodu je počet dětí od jednoho dárce zpravidla omezen. Vždyť teoreticky hrozí, obzvláště v naší maličké republičce, že tyto děti mohou mezi sebou navázat vztah nebo se dokonce i vzít, aniž by věděli, že jsou sourozenci! Je to sice málo pravděpodobné, ale možné. Je jasné, že v anonymitě musí zůstat i recipienti, tedy manželský pár, který dítě vychovává. Není přípustné, aby se biologický otec po čase rozhodl hlásit se ke svému potomkovi. O problémech hledání identity a svého místa ve světě u dětí ze zkumavek jsem se již zmínila.

6.2. Finanční odměna

A teď něco k odměňování dárců. Již samo slovo 'dárce' jakoukoli platbu vylučuje - pochází od slova dávat a ne brát. Dárcovství by nemělo být motivováno finančně. Vysoká odměna by mohla přitahovat lidi z takzvaně rizikových skupin a to s sebou přináší i vyšší výskyt infekčních a jiných chorob. Obecně se považuje za přijatelné náhrada výdajů na dopravu, náhrada ušlé mzdy a podobně. Co přesně se pod tím skrývá a kolik by to mělo být, to si může každé centrum pro asistovanou reprodukci určit samo, vždy by však mělo dárcovství zůstat na nekomerční bázi.

6.3. Disponování s gametami

Gamety vždy zůstávají ve vlastnictví dárce. Centrum si od něj musí vyžádat informovaný souhlas ke všemu, co se bude s jeho gametami dít, tedy včetně možných pokusů. Dárce může kdykoliv bez udání důvodu zastavit používání svých spermií. Často se stává, že si najde vážnou známost a partnerka si nepřeje, aby takto plýtval svým genetickým materiálem a po světě běhalo bůhvíkolik jeho dětí. O počtu rodin, ve kterých se z jeho spermií mohou narodit dětí, je dárce dopředu informován. U žen je také nutné je informovat o možných zdravotních rizicích a postupu při odběru.

6.4. Odpovědnost dárce

K darování gamet může mít člověk nejrůznější motivy. Někdo koná z dobré vůle, jiný pro finanční odměnu nebo protože ho přivedl kamarád. Tím se ale vzdává vší odpovědnosti a tíhy svého otcovství. Nevadí mu, že po světě budou běhat jeho děti, které budou připraveny o možnost poznat své biologické rodiče, svou genetickou identitu. Je sice pravda, že většina právních rodičů dětem okolnosti jejich početí neřekne, ale na světě se nic neutají, zejména není-li jim dítě příliš podobné.

Nechci dárcovství zatracovat, nebýt dárců, bylo by na světě o hodně šťastných rodin méně, ale jaký je to pro dárce pocit, že má někde dítě (děti) s neznámou ženou, které nikdy neuvidí. Přemýšlí o tom vůbec někdy? Nebude později své mladické nerozvážnosti litovat ? Již nikdy to nebude moci vzít zpět.

7. Redukce vícečetného těhotenství

Při oplodnění vajíčka ve zkumavce se někdy morula rozdělí na více buněk, aby se vyvíjelo více embryí. Pro zvýšení pravděpodobnosti životaschopnosti a nidace se do dělohy přenese větší počet embryí, zpravidla tři. A tady narážíme na problém. Co když se ujmou všechna a žena není schopná nebo si nepřeje donosit trojčata? Volí se postup, kterému se eufemisticky říká 'redukce těhotenství'.

'Selektivní redukce mnohočetného těhotenství není abortivním postupem, jelikož záměrem je, aby těhotenství pokračovalo.' Tak zní přesná citace z doporučení FIGO. Dále se v dokumentu říká, že je 'eticky méně nepřijatelné selektivně redukovat počet fétů než nedělat nic'. Je absurdní, kam se moderní medicína dostala - léčí neplodnost a v případě velkého úspěchu zabíjí. U zdravé ženy nevidím ospravedlnění pro potrat dvou embryí, protože ať již se tento výkon nazývá jakkoli, potratem je. Definice abortu v jazykových i lékařských slovnících zní: předčasné vypuzení produktu koncepce - embrya nebo neviabilního plodu - z dělohy. Tady se sice nejedná přímo o vypuzení, embryo je usmrceno a vstřebá se, je tedy 'vypuzeno', ale v jiném slova smyslu. Těhotenství pokračuje dále a jiná embrya se vyvíjejí.

Jiná věc je, když se jedná o ženu se zdravotními komplikacemi. Je etické u ženy, o které dopředu víme, že není schopna donosit dvoj- či trojčata, vkládat do dělohy více embryí a spoléhat se na to, že některé odumře (nebo umře!)? Předem určujeme osud dvou ze tří embryí - když už bude natolik silné a přežije (a bude mít tu smůlu, že jeho sourozenci také) - bude zabito. Když nepřežije, jeho smůla. Ale mělo jinou možnost ? Jen jeden je ten vyvolený, jen jednomu je dovoleno žít a dál se vyvíjet. Ale kdo určuje, které to bude ? Tady na sebe bere lékař roli Boha, rozhoduje, komu daruje život a to je velmi nebezpečná situace.

Vím, že gynekologové budou argumentovat tím, že ve vysokém procentu se narodí jen jedno dítě. Také přijímám námitku, že úplný neúspěch je pro ženu traumatizující a opakovaný zákrok zatěžující. Musíme se ale nad těmito otázkami zamyslet, protože ne všechny cíle světí každý prostředek a medicína by mela být především humánní, a to pro každého. i pro embryo.

8. Náhradní matky

Na závěr se jen stručně zmíním o fenoménu náhradních matek, který umožnila právě až asistovaná reprodukce. Za ženu, jež si sice přeje děťátko, ale není schopná jej vynosit, to udělá jiná zdravá žena. Může být použito její vlastní vajíčko a manželovy spermie, anebo darované vajíčko nebo mohou být dárcovského původu obě gamety. Motivy náhradních matek jsou různé, mohou nosit cizí dítě ze soucitu, z lásky nebo z altruismu. Přijmout peníze za tuto službu nesmí, ale pokrytí nákladů souvisejících s těhotenstvím bývá povoleno. Co se odehrává v mysli ženy. která nosí dítě s vědomím, že se ho vzdá? A co když si to přes všechny sliby a smlouvy rozmyslí? Právní matkou dítěte je stále ta žena, která je porodí. V roce 1997 se anglická zdravotní sestra rozhodla nevydat dítě holandskému párů, pro který je vědomě čekala. Nešťastní manželé se cítili podvedeni a především zaskočeni, protože biologickým otcem dítěte je muž, který chtěl vychovávat potomka společně se svou zákonnou ženou a který teď ví, že má v cizí zemi dítě, jež patří někomu jinému. Stále probíhá složitý soudní spor, ve kterém mají obě strany svou pravdu a každé řešení je špatné.

9. Závěr

Etických otázek souvisejících s moderními metodami IVF je celá řada. Vytváříme zcela nové a nevyzkoušené situace, v nichž pojmy jako otec, matka, početí, mateřství dostávají smysl, jaký by si naši předkové vůbec neuměli představit. Nabouráváme samotné pojetí člověka - láska-sexualita-zrození, lidská důstojnost, identita, integrita, rodová linie, rodina, rodičovství. K těmto novým situacím musíme přistupovat s maximální opatrností a odpovědností, s bázní a pokorou. Moderní medicína se dostává na rozcestí, kde se musí rozhodnout, jestli opravdu bude dělat vše, co může dělat. Vždyť vědecký pokrok není ani zdaleka tou nejvyšší hodnotou, jíž bychom se měli podřizovat.

Citace:

Munzarová M.: K etickým aspektům asistované reprodukce, Prakt. Lék. 78, 1998, č. 4,str. 193-195

Crha I., Ventruba P., Mardešič T.: Dárcovství gamet - biologické, legislativní a etické aspekty, Čes. Gyn., 62, 1997,č. 2, str. 72-75

Lachman M.: Distribuce pohlaví ve společnosti a možnost ovlivnění pomocí asistované reprodukce, Prakt. Lék. 78, 1998, č. 9, str. 462-464

Munzarová M.: K článku M. Lachmana: Distribuce pohlaví…, Prakt. Lék. 79, 1999, č. 1, str. 58

Haškovcová H.: Osiřelé embryo, Prakt. Lék. 78, 1998, č. 5, str. 218-220

Řeřábek K., Koryntová D.: Některé etické a právní aspekty asistované reprodukce, Prakt. Lék. 78 1998, č. 12, str. 677-681

Klerer K.-H.: Na hranicích etické únosnosti, ekumenické nakladatelství SÍŤ, 1994