Cembalo a klavichord

Cembalo a klavichord

Cembalo (it. clavicembalo, franc. clavecin, angl. harpsichord) a klavichord patří mezi dva nejvýznamnější nástroje 15. – 18. století. Nejdůležitější rozdíly:

Cembalo

Trsací mechanika – jako trsátko (plektrum) sloužily trny z ptačích per, buvolí kůže, umělé hmoty, kovu nebo korku, jež jsou upevněny na jazýčcích, volně přichycených na trsacích sloupcích, které stojí na klávesách

Struny – každý tón má samostatnou strunu, která kmitá celá

Klávesnice – na kratší straně ve směru strun, u spinetu (tvar lichoběžníku nebo pětiúhelníku) a virginalu (tvar obdélníku) je na delší straně

Úhoz – ve velké míře neovlivní sílu, může pouze nepatrně ovlivnit kvalitu tónu

Klavichord

Tangentová mechanika – klávesa se dotkne kovovým jazýčkem (tangentou) struny, rozdělí ji a rozkmitá oddělenou část

Struny – společná struna pro několik tónů (vázané klavichordy), všechny struny laděny stejně, struna kmitá jen v části oddělené tangentou

Klávesnice – na delší straně, klávesy jsou kolmo na struny

Úhoz – silnější úhoz může zvýšit tón až
o čtvrt tónu, lze dělat vibrato, tzv. Bebung nebo balancement

klávesa

struna

tangenta

trsací sloupek

pohyblivá lišta

jazýček

brk

dusítko

pružina

Od 17. století se u cembal běžně připojovalo více klaviatur (tzv. manuálů). Ke každému z nich patřilo zvláštní ostrunění se samostatným potahem strun. Pomocí rejstříků nebo táhel hráč zvolil vybraný potah (např. oblíbený loutnový rejstřík). Crescenda tedy není možné dosáhnout, jen terasovité dynamiky. Anglickým typem cembala jsou spinet
a virginal. Měly jen jednosborové ostrunění, zpravidla byly bez podstavce a při hře se kladly na stůl. Cembalo je dominujícím nástrojem 17. století. V 18. století činil rozsah cembala F₁ – f³ (Bachovo cembalo). Se svým pevným, jasným tónem, bohatým na alikvotní tóny, se hodil pro veřejné koncerty v kostele a divadle. Významnou roli zastává také v opeře jako nepostradatelný nástroj generálbasu a opory rytmu, cembalista se často stává zároveň dirigentem.

Nejstarší vázané klavichordy měly kolem 20 – 22 kláves, pro něž stačilo pouze
7 strun. Všechny byly naladěny na tón G. V 16. století byl rozsah zvětšen na 38 kláves, později přibyla nejnižší oktáva, kde byla pro každou klávesu jedna struna. Bylo zde ale užito schéma krátké oktávy, později lomené oktávy. Kolem 18. století se stavěly volné klavichordy, tzn. pro každou klávesu existovala už samostatná struna. V té době se také rozšířil rozsah až na 5 oktáv F₁ – f³ (původně jen F – f²). Ke konci svého vývoje měly některé klavichordy i 6 oktáv. Klavichordy byly velmi oblíbené, nevyžadovaly denní ladění jako cembala, používaly se v domácnostech, při výuce a na cestách. Nenahraditelná byla schopnost tvorby vibrata, hra na klavichord žádala intonačně přesnou a čistou hru. Zvukově však nebyl tak výrazný jako cembalo. Kromě cembala
a klavichordu existovala řada dalších přechodných typů klávesových nástrojů, které však často velmi brzo zanikly. Mezi ně patří např.: pantalon (zvukově podobný cimbálu), skleněná harmonika (jako virtuóz se na ni uplatnil J. L. Dusík), pyramidový nebo také žirafový klavír (se skříní na výšku – předchůdce pianin).

Krátká a lomená oktáva vznikly jako důsledek snahy po zvětšení rozsahu nástroje při zachování počtu kláves. Vyskytovaly se vždy v nejhlubší poloze. Díky omezenému počtu tónin, které se v té době používaly, skladatelům plně postačovaly jen některé basové tóny. Krátká oktáva se udržela téměř po tři století, nacházíme ji na varhanách, spinetech i klavichordech. Krátká a lomená oktáva s basovým G¹ (na obrázku vpravo) se vyskytovala převážně v Nizozemí.