Kladívkový klavír

Kladívkový klavír

Snaha po dosažení možnosti plynulého crescenda a decrescenda vedla øadu stavitelù k pokusùm o sestrojení nových zdokonalených mechanik u klávesových nástrojù. K jedním z nejvýznamnìjších patøí stavitel Bartolomeo Cristofori (1655 – 1731), autor prvního doloženého kladívkového klavíru z pøelomu 17. a 18. století. Cristofori pocházel z italské Padovy, pozdìji pøesídlil do Florencie. Jeho mechanika má zvláštní nosnou lištu, na níž jsou pøipevnìna kladívka potažená kùží. Jádro kladívek je z lisovaného pergamenu, jsou zde i dusítka. Rozsah je C – f³. Cristoforiho mechaniku v 18. století zdokonalil nìmecký nástrojáø Gottfried Silbermann (1683 – 1753), který zároveò zvìtšil rozsah na F₁ – f³. Mechanika Cristofori-Silbermann se stala základem pro pozdìjší anglickou mechaniku (do Anglie ji dovezl Johannes Zumpe, dalším zlepšovatelem zde byl proslulý John Broadwood).

Zdokonalení klávesové mechaniky pøinesl také Johann Andreas Stein (1728 – 1792), klavírník z Augsburku. Jeho ze Johann Andreas Streicher pøestìhoval augsburskou továrnu po Steinovì smrti do Vídnì a dal tak základ mechanice vídeòské (do té doby nìmecké). Ještì jeden vynález Steina vešel do historie – jeho nástroj z roku 1823 nemá kladívka bijící do strun odspodu nýbrž seshora. Tato mechanika se sice neujala, ale dala podnìt novému typu – pianinu, u nìhož bijí kladívka smìrem od hráèe. První pianina pocházejí z let 1815 – 1817.

19. století s sebou pøineslo další vývoj. Broadwood rozšíøil roku 1790 rozsah na
F₁ – c⁴, o 4 roky pozdìji už na C₁ – c⁴. Toho využil ve svých novì vzniklých kompozicích hlavnì Beethoven. Mladý Liszt již koncertoval v Paøíži na køídle, které mìlo 7 oktáv. Jednalo se o klavír zn. Erard. Sébastien Erard spolu s Henri Herzem jsou autory francouzské repetièní mechaniky, která umožnila virtuózní klavírní hru 19. a 20. století. Pozdìjší vynález železného (dnes litinového) rámu umožnil trojí ostrunìní, což znamenalo postupný zánik vídeòské mechaniky, která tak ztratila na své typické lehkosti.