Kladívkový klavír

Kladívkový klavír

Snaha po dosažení možnosti plynulého crescenda a decrescenda vedla řadu stavitelů k pokusům o sestrojení nových zdokonalených mechanik u klávesových nástrojů. K jedním z nejvýznamnějších patří stavitel Bartolomeo Cristofori (1655 – 1731), autor prvního doloženého kladívkového klavíru z přelomu 17. a 18. století. Cristofori pocházel z italské Padovy, později přesídlil do Florencie. Jeho mechanika má zvláštní nosnou lištu, na níž jsou připevněna kladívka potažená kůží. Jádro kladívek je z lisovaného pergamenu, jsou zde i dusítka. Rozsah je C – f³. Cristoforiho mechaniku v 18. století zdokonalil německý nástrojář Gottfried Silbermann (1683 – 1753), který zároveň zvětšil rozsah na F₁ – f³. Mechanika Cristofori-Silbermann se stala základem pro pozdější anglickou mechaniku (do Anglie ji dovezl Johannes Zumpe, dalším zlepšovatelem zde byl proslulý John Broadwood).

Zdokonalení klávesové mechaniky přinesl také Johann Andreas Stein (1728 – 1792), klavírník z Augsburku. Jeho zeť Johann Andreas Streicher přestěhoval augsburskou továrnu po Steinově smrti do Vídně a dal tak základ mechanice vídeňské (do té doby německé). Ještě jeden vynález Steina vešel do historie – jeho nástroj z roku 1823 nemá kladívka bijící do strun odspodu nýbrž seshora. Tato mechanika se sice neujala, ale dala podnět novému typu – pianinu, u něhož bijí kladívka směrem od hráče. První pianina pocházejí z let 1815 – 1817.

19. století s sebou přineslo další vývoj. Broadwood rozšířil roku 1790 rozsah na
F₁ – c⁴, o 4 roky později už na C₁ – c⁴. Toho využil ve svých nově vzniklých kompozicích hlavně Beethoven. Mladý Liszt již koncertoval v Paříži na křídle, které mělo 7 oktáv. Jednalo se o klavír zn. Erard. Sébastien Erard spolu s Henri Herzem jsou autory francouzské repetiční mechaniky, která umožnila virtuózní klavírní hru 19. a 20. století. Pozdější vynález železného (dnes litinového) rámu umožnil trojí ostrunění, což znamenalo postupný zánik vídeňské mechaniky, která tak ztratila na své typické lehkosti.