Sergej Prokofjev (1891 – 1953)

Sergej Prokofjev (1891 – 1953)

Narozen v ukrajinské vesnici Soncovka, na klavír se od pěti let učil u své matky. Záhy přibyla i studia skladby u Reinholda Gliera, později u Ljadova a Rimského-Korsakova, klavír u Anny Jessipové a také dirigování na petrohradské konzervatoři. Od 17 let vystupoval jako pianista. Za svůj první klavírní koncert Des dur op. 10 získal Rubinsteinovu cenu. Stejně jako Stravinskij také Prokofjev poznal Ďagileva, jenž pak v Paříži uvedl jeho balety. Po 1. světové válce koncertoval v USA a po celé Evropě jako klavírista a skladatel. Roku 1923 se v Německu oženil se španělskou zpěvačkou Carolinou Lluberou (1898 – 1989), se kterou měl 2 syny. Společně přesídlili do Paříže. Roku 1932 se Prokofjev rozhodl vrátit zpět do své vlasti, usadil se v Moskvě. Po rozchodu se svou ženou, žil až do své smrti s Mirou Mendelson. Po roce 1948 byl nařčen sovětskými politiky z formalismu a komponování proti duchu socialistického realismu. Ve svých posledních dílech se proto pokoušel o nové zjednodušené hudební vyjadřovací prostředky. Zemřel v Moskvě ve stejný den jako Josif Vissarionovič Stalin. Jeho dílo je ovlivněné klasickými formami, typické častým užívání motoriky
a výrazných rytmů, zastoupena je i lyrická stránka, ironie a sarkasmus.

Dílo:

9 sonát – premiérovali je Emil Gilels, Svatoslav Richter a sám Prokofjev

1. f moll op. 1 „Ze starých sešitů“ (1909) – jednovětá, v duchu romantismu

2. d moll op. 14 (1912) – čtyřvětá

3. a moll op. 28 „Ze starých sešitů“ (1907) – jednovětá

4. c moll op. 29 (1908) – čtyřvětá, poměrně málo hraná

5. C dur op. 38 (1923) – třívětá, roku 1953 revidována jako op. 135

6. A dur op. 82 (1940) – první z trojice tzv. „Válečných sonát“, čtyřvětá

7. B dur op. 83 (1942) – druhá z trojice tzv. „Válečných sonát“, třívětá, 3. věta je v ⁷/₈ taktu

8. B dur op. 84 (1944) – třetí z trojice tzv. „Válečných sonát“, třívětá,

2. věta je parodie na vídeňský valčík

9. C dur op. 103 – věnována S. Richterovi, čtyřvětá

10. sonáta c moll op. 137 zůstala nedokončena

4 etudy op. 2 (1909) – d moll, e moll, c moll, c moll

4 klavírní kusy op. 3 (1908)

4 klavírní kusy op. 4 (1908) – 4. část je Ďáblovo našeptávání

Toccata d moll op. 11

10 klavírních kusů op. 12 (1906 – 1913)

Sarkasmy op. 17 (1912 – 1914) – 5 částí

Prchavé vidiny op. 22 (1915 – 1917) – 20 drobných částí

Pohádky staré babičky op. 31 (1918) – 4 části

6 klavírních kusů op. 52 (1930)

2 sonatiny op. 54 (1931) – e moll, G dur

3 klavírní kusy op. 59 (1934)

10 částí z baletu Romeo a Julie op. 75 (1937) – známá je část Montekové a Kapuleti

3 části z baletu Popelka op. 95 (1942)

10 částí z baletu Popelka op. 97 (1943)

6 částí z baletu Popelka op. 102 (1944)

S orchestrem

5 koncertů pro klavír a orchestr

1. Des dur op. 10 (1911) – jednovětý, premiéroval autor v roce 1912

2. g moll op. 16 (1913, revidován 1923) – čtyřvětý, hustá sazba, jedna z nejobtížnějších Prokofjevových skladeb (extrémně náročná kadence v 1. větě taktovaná na 3 osnovách), premiéroval autor v roce 1913

3. C dur op. 26 (1917 – 1921) – třívětý, nejklasičtější ze všech Prokofjevových koncertů, premiéroval jej autor v Chicagu

4. B dur op. 53 pro levou ruku (1931) – čtyřvětý, pro Paula Wittgensteina, ten však odmítl koncert hrát s tím, že mu nerozumí, Prokofjev proto zvažoval rozepsat koncert pro obě ruce, nakonec byl proveden až roku 1956

5. G dur op. 55 (1931) – pětivětý, premiéroval jej autor v Berlíně