Alternativní perspektivy, alternativní metafory

Alternativní perspektivy, alternativní metafory

#Úrovně zpracování informace

Od trojsložkového modelu paměti se radikálně odlišuje chápání paměti na základě úrovně zpracování informace (levels-of-processing framework) původně vypracované Fergusem Craikem a Robertem Lockhartem (1972). Jejich model nepředpokládá tři nebo větší počet složek paměti. Rozměry paměti jsou podle nich spíše dány různou hloubkou kódování, tu si lze představit jako kontinuum. Jinak řečeno, teoreticky existuje nekonečný počet úrovní zpracování informace (levels of processing; LOP), v nichž je možné nějakou položku kódovat - mezi jednotlivými úrovněmi nejsou ostré hranice. Úroveň, v níž se informace ukládá, záleží hlavně na tom, jak je kódována. Čím hlubší je úroveň zpracování informace, tím vyšší je pravděpodobnost, že lze položku z paměti reprodukovat.

Craik společně s Endelem Tulvingem (1975) provedli řadu pokusů, jejichž výsledky tento názor dokládají. Probandům byl předložen seznam slov. Každému z nich předcházela otázka. Otázky byly proměňovány tak, aby oslovovaly tři různé úrovně zpracování postupně úměrné hloubce zpracování: fyzikální, akustickou a sémantickou. Příklady slov a otázek jsou v tabulce 5.2. Výsledky tohoto výzkumu jsou jednoznačné. Čím je úroveň zpracování informace podmíněna otázkou hlubší, tím vyšší je úroveň její reprodukce. P. I. Zinčenko (1962, 1981) došel v Rusku, na uvedených autorech nezávisle, k podobným výsledkům - slova, která byla v logické vazbě (např. taxonomické, jako jsou slova pes, živočich), lidé reprodukovali snadněji než slova spojená konkrétně (pes, noha). Konkrétně spojená slova však lidé reprodukovali snadněji než slova, mezi nimiž žádná vazba nebyla.

Tab. 5.2: Rámec úrovní zpracování

Ještě významnější posílení reprodukce bylo pojmenováno autoreferenční efekt (self-reference effect; Rogers, Kuiper a Kirker, 1977). Autoreferenční efekt se projevuje vysokou mírou reprodukce, jestliže jsou pokusné osoby požádány, aby si samy uspořádaly předváděná slova podle smyslu tím, že určí, zda slova se k nim nějakým způsobem vztahují. Testované osoby si velmi dobře pamatují i slova, o nichž usoudily, že se k nim nevztahují, což je prostý důsledek úvahy o tom, zda je slova sama popisují, nebo nepopisují. Nejvyšší míra reprodukce se dosahuje se slovy, jež pokusné osoby považují za slova, která je popisují (self-descriptive). Podobný autoreferenční efekt zjistila řada dalších vědců (např. Bower a Gilligan, 1979; P. Brown, Keenan a Potts, 1986; Ganellen a Carver, 1985; Halpin, Puff, Mason a Marston, 1984; A. N. Katz, 1987; Reeder, McCormick a Esselman, 1987).

Část badatelů dokazuje, že autoreferenční efekt je samostatný jev. Další autoři (např. Mills, 1983) mají za to, že jej lze snadno vysvětlit v pojmech, které užívá teorie úrovně zpracování informace, nebo jinými běžnými paměťovými procesy. Každý z nás je nositelem vysoce propracovaného schématu sebe sama (self-schema), organizovaného systému niterných podnětů týkajících se nás samých, našich atributů a osobních zkušeností. Z toho plyne, že umíme bohatě a propracovaně kódovat informaci zasahující nás samé podstatně víc než informaci týkající se čehokoli jiného (Bellezza, 1984, 1992). Jsme schopni rovněž snadněji reprodukovat informaci zorganizovanou podle našeho systému, i když se nás samých netýká (Klein a Kihlstrom, 1986). Pokud si sami vytváříme svá vlastní vodítka, reprodukujeme podstatně lépe, než je tomu v případě, že nám je vytváří někdo jiný (Greenwald a Banaji, 1989).

Bez ohledu na skutečnost, že pro teorii úrovně zpracovávající informace je řada důkazů, má tato teorie jako celek mnoho kritiků. Někteří badatelé mají např. za to, že teorie jednotlivých úrovní zpracování informace skrývá definici kruhem: úrovně jsou definovány jako hlubší proto, že lépe uchovávají informaci, a naopak. Jiní vědci si všimli, že retence informace může být paradoxní. Za jistých okolností např. strategie užívající rýmy (soustředěné na povrchní zvuky, nikoli významy, které jsou podkladem) vedla k lepší retenci než strategie užívající sémantický postup vyvolání dat z paměti (zaměřený na opakování významů). Jestliže je součástí kontextu vyvolávajícího informace z paměti pozornost k fonematickým (akustickým) vlastnostem slov (např. k rýmům), bývá výkon pokusných osob lepší tam, kde je součástí kontextu kódování do paměti opakování založené spíše na fonematických než na sémantických vlastnostech slov (Fisher a Craik, 1977, 1980). Porovnáme-li na druhé straně vyvolávání informací týkajících se smyslu (sémantických dat), které se ukládaly (kódovaly) na sémantickém základě, s vyvoláváním paměťových dat uložených na základě akustickém (na rýmu), byl výkon testovaných osob lepší v prvním případě (Fisher a Craik, 1977).

Uvedený model byl proto revidován jak na základě zmíněné kritiky, tak zjištění, která jsou s ním v rozporu, a to tak, aby vyjádřil pozorování, podle něhož není pořadí úrovní kódování do paměti tak důležité, jako je významná korelace mezi druhem kódování a druhem úlohy, jejíž řešení se vyžaduje při vybavování dat z paměti (Morris, Bransford a Franks, 1977). Kromě toho se zdá, že pro elaborované kódování do paměti existují dva druhy strategií: 1. elaborace - propracování - uvnitř položky (within-item elaboration), které zakládá kódování jednotlivých položek (např. slova nebo jiného faktu) na jeho charakteristikách - včetně rozmanitých úrovní zpracování informace; 2. elaborace - propracování - mezi položkami (between-item elaboration), jež propracovává kódování tím, že uvádí do vztahu jednotlivé znaky (charakteristiky) ukládané položky (opět na různých úrovních) ke znakům položek, které jsou již v paměti uloženy. Jestliže si tudíž chcete být jisti, že si něco opravdu zapamatujete, můžete si propracovat mechanismus zapamatování na rozličných úrovních oběma strategiemi.

Praktické uplatnění kognitivní psychologie

Elaborující strategie mají praktická užití. V průběhu studia může být výhodné uvést do nějakého vztahu způsob, jímž kódujete učenou látku, s postupem, jaký bude očekáván při jejím vybavování. Navíc - čím propracovaněji a rozmanitěji si budete učenou látku kódovat, tím je pravděpodobnější, že její reprodukce bude v řadě různých druhů úloh snadnější. Pouhé opakované prohlížení učené látky je pro její naučení patrně méně produktivní, než je nalezení více než jednoho způsobu, jak se ji učit. Bude-li kontext nutný k vybavení naučené látky vyžadovat hlubší pochopení informace, měli byste najít postupy kódující učenou látku na hlubší úrovni zpracování, např. tím, že si o povaze učené látky budete klást smysluplné otázky.

Tab. 5.3: Tradiční a netradiční pohled na paměť

#Pracovní paměť

Někteří psychologové (např. Baddeley, 1990a, 1995; Cantor a Engle, 1993; Daneman a Carpenter, 1980; Daneman a Tardif, 1987; Engle, 1994; Engle, Cantor a Carullo, 1992) se dívají na krátkodobou a dlouhodobou paměť z odlišného hlediska. Tabulka 5.3 shrnuje rozdíl Atkinsonova-Shiffrinova a alternativního modelu. Všimněte si sémantických rozdílů, dále odlišností v metaforické reprezentaci a v důrazu kladeném na jednotlivá hlediska. Klíčovým znakem alternativního názoru je role pracovní paměti, která je definována jako součást dlouhodobé paměti a do níž současně patří krátkodobá paměť. Podle tohoto názoru pracovní paměť uchovává (retinuje) pouze čerstvě aktivovanou část dlouhodobé paměti, přičemž přesunuje tyto aktivované prvky jak do místa dočasného uložení, tak z něj.

Allan Baddeley (1990a, 1992, 1993, 1997; Baddeley a Hitch, 1974) navrhl integrující model paměti, zahrnující pracovní paměť do rámce modelu popisujícího jednotlivé úrovně zpracování informace. V podstatě se na tento rámec dívá jako na rozšíření, nikoli náhradu modelu pracovní paměti.

Baddeley (1989, s. 36) předpokládá, že pracovní paměť je tvořena:

1. vizuospaciálním náčrtníkem, který krátce uchovává (retinuje) některé vizuální obrazy;

2. fonologickou smyčkou, jež „přehrává“ niternou řeč, což se týká jak akustického opakování informace (bez něhož akustická informace vyhasíná asi po dvou sekundách), tak pochopení významu slov;

3. centrální výkonnou složkou (jakousi vládou), která koordinuje mechanismy pozornosti a řídí odpovědi;

pravděpodobně řadou dalších „pomocných podřízených systémů“ vykonávajících další kognitivní nebo receptivní úlohy.

Baddeleyův vizuospaciální náčrtník lze pochopit jako nástroj pro Craikovo fyzikální zpracování informace a Baddeleyovu artikulační smyčku lze chápat jako Craikovo zpracování akustické informace. Při integraci různých úrovní zpracování informace přesouvá Baddeleyova centrální výkonná složka jednotlivé položky jak do krátkodobé paměti, tak z krátkodobé paměti a zároveň integruje informace, které přicházejí ze smyslových systémů a z dlouhodobé paměti.

Rozlišování pracovní a dlouhodobé paměti dokládají výsledky neuropsychologického výzkumu. Tyto studie přinesly rozsáhlé důkazy existence krátkodobého paměťového nárazníkového prostředí - vyrovnávacího zásobníku (užívaného pro dočasné zapamatování informace) odlišného od dlouhodobé paměti (užívané pro dlouhodobé zapamatování informace; viz Schacter, 1989a; Squire, 1986). Nový slibný výzkum užívající PET navíc přinesl důkazy, že se na činnostech jednotlivých „součástí“ pracovní paměti podílí aktivita rozličných oblastí mozku. Činnost fonologické smyčky uchovávající řečové informace oboustranně aktivuje čelní a temenní laloky mozku (Cabeza a Nyberg, 1997). Zajímavé je, že vizuospaciální náčrtník patrně aktivuje poněkud odlišné oblasti, což záleží na délce retenčního intervalu. Kratší intervaly aktivují oblasti týlního a pravého čelního laloku, zatímco delší intervaly některé oblasti temenních laloků a levého čelního laloku (Haxby, Ungerleider, Horwitz, Rapoport a Grady, 1995). Činnost centrálního výkonnostního systému je korelována převážně aktivací čelních laloků (Roberts, Robbins a Weiskrantz, 1996). Tyto objevy jsou zajímavé a vzrušující, nicméně je nutné chápat je jako poněkud spekulativní do doby, než je potvrdí další výzkum.

Zatímco trojsložkový model zdůrazňuje strukturální schránky pro ukládanou informaci, model pracovní paměti zdůrazňuje činnost této paměti při řízení paměťových procesů, jako jsou kódování a integrace informací (transmodální integrace sluchových a zrakových informací, organizace informací do smysluplných celků propojujících nové informace s existujícími paměťovými reprezentacemi v dlouhodobé paměti atd.). Pojmově popsat to, na co jednotliví autoři kladou důraz, lze užitím kontrastních metafor, např. přirovnání trojsložkového modelu ke skladišti, v němž se informace ukládá pasivně. Senzorická paměť je vykládací rampa, krátkodobá paměť je oblast, která rampu obklopuje a kde se informace dočasně ukládá do doby, než je přesunuta do správného místa ve skladišti, nebo kam je před expozicí dopravena z nějakého umístění ve skladišti. Metaforou pro model pracovní paměti může být multimediální studio trvale vytvářející a ztvárňující obrazy a zvuky, mixující záběry a zvuky do uspořádaných celků. I když se obrazy, zvuky a jiné informace uloží, je možné jejich přetvoření a další sloučení novým způsobem, na základě nových požadavků a nových informací.

#Model paměti jako většího počtu systémů

Vzpomeňte si, jak v průběhu elektrické stimulace mozku pacienti Wildera Penfielda často tvrdili, že si živě vybavují jednotlivé epizody a události, zatímco sémantická fakta, která neměla k žádné události vztah, si nevybavovali. Z těchto objevů plyne možnost existence oddělených paměťových systémů určených pro organizaci a ukládání informace, jež je ve vztahu k určitému času (např.: Co jste měli včera k obědu? Kdo byl první člověk, kterého jste dnes ráno spatřili?), a jiných systémů pro zpracování informace, která vztah k času nemá (Jak se jmenovali dva psychologové, kteří první předložili trojsložkový model paměti? Co znamená pojem mnemonik?).

Endel Tulving na základě těchto zjištění navrhl (1972) rozlišovat sémantickou paměť (obecná znalost světa - paměť pro neosobní fakta, která nereprodukujeme ve specifickém časovém kontextu) a epizodickou paměť (paměť pro osobní prožitky). Podle Tulvinga užíváme epizodickou paměť, učíme-li se seznam slov nebo potřebujeme-li reprodukovat něco, co se nám přihodilo v nějaké konkrétní době či v určitém kontextu. Jestliže si např. potřebuji zapamatovat, že jsem včera u zubaře spatřil Harrisona Hardimanowitze, pracuji se svou epizodickou pamětí. Jestliže si však potřebuji zapamatovat jméno člověka, kterého právě vidím v čekárně („Harrison Hardimanowitz“), pracuji se svou sémantickou pamětí. Se jménem jedince označeného Harrison Hardimanowitz není spjato zařazení v čase, jestliže jsem ho však spatřil včera u zubaře, v čase ho zařazuji.

Tulving (např. 1983, 1989) a další (např. Shoben, 1984) prosazovali odlišování sémantické a epizodické paměti na základě neurologického vyšetřování (např. studie využívající stimulaci elektrickým proudem, zkoumání pacientů s poruchami paměti i studie sledující krevní průtok v mozku), jakož i kognitivního výzkumu. Poškození čelního laloku pravděpodobně ovlivňuje vzpomínky na to, kdy byl nějaký podnět prezentován, aniž by působil na výbavnost nebo znovupoznání skutečnosti, že byl takový podnět prezentován (viz Schacter, 1989a). Na druhé straně není jasné, zda jsou epizodická a sémantická paměť dva odlišné systémy, byť se někdy zdá, že fungují odlišným způsobem. Řada kognitivních psychologů (např. Baddeley, 1984; M. Eysenck a Keane, 1990; Humphreys, Bain a Pike, 1989; M. K. Johnson a Hasher, 1987; Ratcliff a McKoon, 1986; Richardson-Klavehn a Bjork, 1988) bere toto členění v potaz. Poukazují na neurčité oblasti na hranicích mezi těmito dvěma druhy paměti, stejně jako na metodologické problémy spjaté s některými důkazy. Epizodická paměť může být pouze specializovanou podobou sémantické paměti (Tulving, 1984, 1986). Otázka je otevřená.

Tulving, jenž první navrhl diferenciaci sémantické a epizodické paměti, určil třetí odlišný paměťový systém - procedurální paměť (Tulving, 1985). Zdá se, že klíčovou součástí tohoto systému paměti je mozeček. Neuropsychologické a kognitivní důkazy vymezují procedurální paměť jako zvláštní systém podstatně lépe, než je v současnosti vymezeno rozlišení epizodické a sémantické paměti (např. N. J. Cohen, Eichenbaum, Deacedo a Corkin, 1985; N. J. Cohen a Squire, 1980; Squire, 1987). Larry Squire (např. 1986, 1993) navrhl pro paměť odlišnou taxonomii (obr. 5.4). Rozeznává deklarativní (explicitní) paměť a různé druhy nedeklarativní (implicitní) paměti, mezi něž patří procedurální paměť, priming, klasické pavlovovské podmiňování, habituace, senzitizace a následné percepční efekty (aftereffects).

@Obr. 5.4 (Obr. 5.4): Klasifikace paměti podle Squirea

Larry Squire na základě rozsáhlého neuropsychologického výzkumu klasifikoval paměť do dvou základních typů: deklarativní (explicitní) paměť a různé druhy nedeklarativní (implicitní) paměti. Každý typ paměti je vázán na vymezené struktury a procesy mozku.@@

#Konekcionistický pohled

Strukturálním podkladem modelu paralelně distribuovaného zpracování informace (PDP; parallel distributed processing), jemuž se často říká konekcionistický model, je model sítě. Podle tohoto modelu je základem reprezentace poznatků spojení mezi jednotlivými uzly sítě, nikoliv uzly sítě samé. (Toto pojetí spojů jako základů reprezentace odráží Hebbovu práci s neuronálními soubory popsanou v kap. 2.) Aktivace jednoho uzlu může nadto způsobit aktivaci připojeného uzlu. Tento proces šíření aktivace vede k aktivaci dalších uzlů. Model PDP dobře odpovídá pojetí pracovní paměti coby aktivované části dlouhodobé paměti. Podle tohoto modelu se aktivace šíří uvnitř sítě z uzlu na uzel do doby, než překročí meze pracovní paměti. Uzel, jenž aktivuje připojený uzel, se označuje jako prime (vysl. [prajm]), výsledná aktivace se jmenuje efekt primingu (priming effect). Pro tento efekt svědčí řada dokladů (např. výše popsané studie primingu jako aspektu implicitní paměti). Některé práce navíc dokládají představu, podle níž je priming důsledkem šíření aktivace (např. McClelland a Rumelhart, 1985, 1988). S tímto mechanismem primingu však někteří autoři nesouhlasí (např. McKoon a Ratcliff, 1992b.)

Konekcionistické modely intuitivně přitahují svou schopností integrovat několik současných představ o paměti: pracovní paměť představuje aktivovanou část dlouhodobé paměti a je činná aspoň částečně na základě paralelního zpracování informace. Šířící se aktivace zahrnuje simultánní (paralelní) aktivaci mnohočetných spojů mezi uzly uvnitř sítě. Řada kognitivních psychologů, zastánců tohoto integrovaného hlediska, tvrdí, že důvodem, proč lidé dokážou tak efektivně zpracovávat informace, je skutečnost, že zvládají řadu operací najednou. Současné kognitivněpsychologické pojetí pracovní paměti, model paměti jako sítě, šířící se aktivace, priming a paralelní zpracování informace se dokládají a podporují vzájemně.

Konekcionistický model je do jisté míry dokládán částí výzkumu přímo pocházejícího z pokusných studií s lidmi řešícími v laboratorních podmínkách kognitivní úlohy. Konekcionistický model dobře vykládá efekt primingu, učení dovednostem (procedurální paměť) a několik dalších paměťových fenoménů. Co do jasných predikcí a vysvětlení reprodukce a znovupoznávání, které následují po jediné epizodě nebo jediném kontaktu se sémantickou informací, však konekcionistický model selhává.

Kromě laboratorních pokusů s lidmi užili kognitivní psychologové k simulaci rozličných aspektů zpracovávání informace i počítačové modely. Trojsložkový model paměti je založen na sériovém (sekvenčním) zpracovávání informace. Napodobit jej lze v počítači, jenž zvládá v jednotlivých okamžicích vždy jednu informaci. Paralelní modely zpracování informace, modelující pracovní paměť, fungující na základě současného zvládnutí mnoha operací, naproti tomu jediným běžným počítačem modelovat nelze. Paralelní zpracování informací vyžaduje neuronální síť - propojení mnoha počítačů, které pracují v tandemu, nebo přinejmenším speciální, masivně paralelní počítač. Mnozí kognitivní psychologové nyní při popisu řady paměťových fenoménů dávají přednost paralelnímu modelu zpracování informace. Inspirací pro tento model bylo pozorování způsobu, jímž informace zpracovává lidský mozek: velký počet operací běží simultánně. Neuropsychologický výzkum nejen inspiroval teoretické modely funkce paměti, ale poskytl i vhled do paměťových procesů, stejně jako doklady pro rozličné hypotézy vysvětlující činnost lidské paměti.

#Paměť v reálném světě

Než začneme probírat mimořádnou paměť a neuropsychologii paměti, zaměříme se na současný směr výzkumu paměti, z něhož patrně vyplyne dramatický posun jak studia fenoménů paměti, tak pojmů užívaných k jejímu vysvětlení. Tento pohled na problematiku začíná otázkou, jak se paměť užívá v každodenních situacích, co paměť je. Doporučuje se tedy zkoumat paměť spíše v reálných než v laboratorních podmínkách (G. Cohen, 1989; Neisser, 1978, 1982). Základní myšlenka říká, že by výzkum paměti měl mít ekologickou validitu, zabývat se přirozenými fenomény (jevy), a to v přirozených podmínkách. V tomto myšlenkovém rámci čistě laboratorní výzkum nemá místo. Užité techniky tudíž vyšetřují přirozené situace pomocí dotazníků a autobiografických zpráv. Tento přístup byl sice kritizován pro nedostatečnou možnost kontroly a nemožnost zobecnění (Banaji a Crowder, 1989), přesto však přinesl některé nové pohledy na povahu výzkumu paměti obecně.

Například teoretická práce Koriatova a Goldsmitha (1996) vyzývá ke změně metafor užívaných při popisu paměti spíše než změně v uspořádání výzkumu. Koriat a Goldsmith ukazují, že tradiční metafora paměti jako informačního skladu, která chápe paměť jako úložiště informací a událostí, nevyhnutelně vede k otázce kvantity. Kolik položek si dokážeme zapamatovat nebo užít z nějaké příležitosti? Laboratorní zkoumání je v tomto ohledu nejplodnější, dovoluje kontrolovat proměnné týkající se kvantity. Naproti tomu přístup k paměti jako každodennímu problému reálného světa vyžaduje pro paměť spíše metaforu korespondence, v jejímž rámci je paměť chápána jako prostředek pro interakci s reálným světem. Otázka se tudíž přesunuje směrem k přesnosti reprezentace minulých událostí - do jaké míry paměť odpovídá minulým událostem?

Koriat a Goldsmith (1996) vyzdvihují, že důležitý není ani tak druh výzkumu (zda laboratorní, nebo výzkum ve vztahu k reálnému světu), ale druh metafory. Argumentují tím, že metafora korespondence bere více v úvahu funkční aspekty paměti. Korespondenci paměti lze zkoumat jak v laboratorním uspořádání, tak ve vztahu k reálnému světu. Mají za to, že mnoho ze současných střetů mezi zastánci laboratorního výzkumu a výzkumu paměti ve vztahu k reálnému světu lze odstranit změnou metafory spíše než změnou uspořádání výzkumu paměti. Změna by zajistila pro pochopení paměti novou strukturu - takovou, v níž je paměť nahlížena jako prostředek plnící zvláštní úlohy v naší interakci se světem.

Zdá se, že se tento nový směr rozšiřuje úměrně tomu, jak roste počet badatelů, kteří se zajímají o funkční vlastnosti paměti. Některé nové a slibné názory na otázku, co je paměť, přinesly pro zkoumání struktury paměti konkrétní podněty. Například práce Arthura Glenberga (1997) se zabývá systémem paměti řešícím interakce těla a prostředí. Korespondence s reálným světem je dosahováno reprezentací odrážející strukturální vztah mezi tělem a zevním světem spíše než kódováním abstraktních symbolických reprezentací. Podobně Baddeleyova kniha (1997) inovuje jeho model pracovní paměti řešením otázky, co zajišťuje fonologická smyčka a vizuospaciální náčrtník, stejně jako rozšířením řady paměťových jevů do funkční oblasti.

Teprve budoucnost ukáže, zda tento badatelský směr převezme vedení výzkumu paměti, nebo zda bude překonán tlakem laboratorní metafory paměti jako skladu. Ať je to jakkoli, pro přežití tohoto výzkumného pole jsou zásadní nové metafory a kontroverze. Bez trvalého proudu nových myšlenek (a nového promýšlení starých idejí) by věda stagnovala a zanikla. Dalším přístupem, jenž začíná ovládat mnoho z výzkumu paměti, je neuropsychologické zkoumání paměti vycházející ze studia lidí s mimořádnou pamětí.