Cyklus řešení problémů

Cyklus řešení problémů

Řešením problémů (úloh) se zabýváme v takových případech, kdy potřebujeme překonat překážky, abychom našli odpověď na nějakou otázku nebo dosáhli určitého cíle. Jestliže odpověď dokážeme získat rychlým vybavením nějaké vzpomínky, nemáme problém. Pokud si ale okamžitou odpověď vybavit nedovedeme, máme problém, který je třeba řešit. Následující část popisuje jednotlivé fáze cyklu řešení problémů, jimiž jsou: identifikace problému, definování problému, formulování strategie, organizace informací, rozvržení zdrojů, monitorování (průběžná kontrola) a zhodnocení (obr. 11.2; Bransford a Stein, 1993; Hayes, 1989; R. J. Sternberg, 1986a).

@Obr. 11.2 (Obr. 11.2): Cyklus řešení problémů

Kroky při řešení problémů zahrnují identifikaci problému, definování problému, formulování strategie, organizaci informací, rozvržení zdrojů, monitorování (sledování průběhu) a zhodnocení.@@

Při uvažování o těchto fázích si zapamatujme také to, že při provádění různých fází cyklu je velmi důležitá flexibilita. Úspěšné řešení problémů občas může vyžadovat určitou toleranci vůči nejednoznačnosti v tom, jak nejlépe pokračovat. Málokdy je můžeme řešit použitím právě jednoho optimálního sledu kroků. Kromě toho lze jednotlivé kroky procházet dopředu a zase nazpět, měnit jejich pořadí, nebo dokonce podle potřeby přeskakovat a přidávat vhodné kroky.

1. Identifikace problému. Jakkoli zvláštně to zní, označit situaci jako problémovou je někdy složité. Můžeme obtížně rozpoznat, že existuje cíl (např. potřebujeme uhnout z cesty autu, které jsme dříve nezpozorovali), že v naší cestě k cíli stojí překážky (např. potřebujeme získat více peněz, protože jich nemáme dostatek k tomu, abychom si mohli koupit to, co chceme), nebo že řešení, které máme na mysli, je nevyhovující (např. práce, o níž jsme předpokládali, že ji získáme, pro nás není k dispozici). Pokud je vaším problémem napsat semestrální práci, nejdříve musíte identifikovat otázku, které se vaše práce bude týkat.

2. Definování a reprezentace problému. Jakmile jednou identifikujeme existenci problému, musíme jej ještě dostatečně dobře definovat a reprezentovat, abychom zjistili, jak jej máme řešit. Například v přípravě na psaní své práce musíte co nejlépe definovat téma, abyste stanovili, jak bude váš výzkum probíhat, jaké informace budete shromažďovat a jaká bude vaše celková strategie pro její sestavování. Fáze definování problému je stěžejní, protože pokud problém definujete a reprezentujete nepřesně, nebudete schopni jej dobře řešit (Funke, 1991; Hegarty, 1991).

3. Formulování strategie. Jakmile jsme problém efektivně definovali, je naším dalším krokem naplánovat strategii jeho řešení. Tato strategie může zahrnovat „analýzu“ - rozdělení komplexního problému jako celku na zvládnutelné prvky. Místo toho - nebo možná kromě toho - může také zahrnovat doplňkový proces „syntézy“ - skládání různých prvků dohromady, abychom z nich mohli vytvořit něco užitečného. Při psaní vaší práce musíte analyzovat složky tématu, prozkoumat je a potom náměty spojit do hrubého náčrtu.

Další dvojice doplňkových strategií zahrnuje divergentní a konvergentní myšlení. Při divergentním myšlení se snažíte vytvořit široký výběr možných alternativních řešení problému. Když jste již spoustu možností zvážili, musíte se ještě zabývat konvergentním myšlením, abyste nespočetné možnosti zúžili do jediné nejlepší odpovědi - nebo přinejmenším do řešení, o kterém si myslíte, že je s největší pravděpodobností vyzkoušíte jako první. Když navrhujete téma své práce, nejdřív musíte použít divergentní myšlení, abyste vytvořili co největší množství námětů, potom teprve použijete konvergentní myšlení k výběru nejvhodnějšího tématu, které vás zajímá. Při řešení problémů ve skutečném životě můžete potřebovat jak analýzu a syntézu, tak divergentní a konvergentní myšlení. Neexistuje žádná jediná ideální strategie, která by se vztahovala ke každému problému. Optimální strategie řešení problémů závisí jak na úloze, tak i na preferencích řešitele.

4. Organizace informací. Když jste již formulovali strategii (přinejmenším předběžnou), jste připraveni organizovat informace, které máte k dispozici, způsobem, který vám ji umožní realizovat. Je samozřejmé, že během cyklu řešení problému budete nepřetržitě organizovat a přeorganizovávat dostupné informace. Nicméně, v této fázi informace organizujete strategicky, nacházíte takové reprezentace, které vám nejlépe umožní vaši strategii realizovat. Například - je-li vaším problémem uspořádat informace pro svou semestrální práci, můžete si napsat osnovu textu. Pokud je vaším problémem najít nějaké místo, potřebujete dostupné informace organizovat a reprezentovat ve formě mapy. Je-li vaším problémem vydělat určitou částku peněz do určité doby, můžete dostupné informace reprezentovat ve formě harmonogramu, který vám ukáže, kolik v mezidobích musíte vydělat, abyste v potřebném čase dosáhli celkové částky.

5. Rozdělení zdrojů. Kromě jiných problémů musí většina z nás čelit problému omezených zdrojů, včetně času, peněz, vybavení, prostoru atd. Na některé problémy existuje spousta času a dalších zdrojů, kdežto pro jiné velmi málo. Navíc potřebujeme vědět, kdy máme které zdroje jednotlivým úlohám přidělit. Studie ukazují, že řešitelé problémů-odborníci (a lepší studenti) mají tendenci věnovat do globálního (celkového) plánování více svých duševních zdrojů, než je tomu u řešitelů-nováčků. Nováčci a slabší studenti se snaží přidělovat více času do lokálního (na detaily zaměřeného) plánování (např. Larkin, McDermott, Simon a Simon, 1980; R. J. Sternberg, 1981). Například lepší studenti stráví pravděpodobněji více času v počáteční fázi při rozhodování se, jak problém řešit, a potom méně času při jeho řešení (Bloom a Broder, 1950). Tím, že efektivní studenti předtím stráví více času nad rozhodováním co dělat, se s větší pravděpodobností vyhnou trápení nad špatnými začátky, klikatým cestám a všem možným druhům chyb. Pokud osoba přidělí větší množství duševních zdrojů na plánování ve velkém měřítku, může ušetřit čas i energii, a vyvarovat se tak pozdější frustrace. Proto, když máte napsat svou semestrální nebo diplomovou práci do určitého data, strávíte zřejmě spoustu svého času studiem pramenů nebo prováděním výzkumu, uspořádáváním poznámek a celkovým plánováním své práce.

6. Monitorování - průběžná kontrola. Obezřetné nakládání s časem zahrnuje sledování procesu řešení problému. Neefektivní řešitelé se vydávají na cestu k řešení a potom čekají, až se dostanou na konec, kde zkontrolují stav, ve kterém se nacházejí (Schoenfeld, 1981). Efektivní řešitelé se raději kontrolují po celou dobu, aby se ujistili, že se svému cíli přibližují. Pokud tomu tak není, znovu hodnotí, co dělají, a pravděpodobně dojdou k závěru, že na začátku udělali chybu, že se během cesty někde odklonili od trasy, nebo že dokonce uviděli slibnější způsob dosažení cíle vyžadující, aby změnili směr. Při psaní své práce budete chtít průběžně sledovat, zda děláte dobrý pokrok. Pokud jej neděláte, budete chtít zjistit proč.

7. Zhodnocení. Stejně jako musíte kontrolovat problém v procesu řešení, potřebujete zhodnotit vaše vyřešení potom, co skončíte. K některým hodnocením může dojít okamžitě, k některým o něco, nebo dokonce o mnoho později. Například poté, co svou práci napíšete nanečisto, budete pravděpodobně tento náčrt hodnotit, přepracovávat a upravovat až do chvíle, než ji odevzdáte. Ke klíčovým pokrokům často dojde během hodnotícího procesu. Během hodnocení můžete identifikovat nové problémy, problém může být předefinován, mohou se objevit další strategie, můžeme mít k dispozici nové zdroje nebo existující zdroje mohou být využity efektivněji. V bodě, kdy směřujeme k novým vhledům a znovu začínáme, je cyklus kompletní.