Filozofické základy psychologie: racionalismus versus empirismus

Filozofické základy psychologie: racionalismus versus empirismus

Kde a kdy studium kognitivní psychologie začalo? Odpověď na tuto otázku spočívá v pochopení toho, jak vlastně vznikla sama psychologie. Ačkoli naše historické záznamy sahají daleko do minulosti, nemohou obsahovat informace o nejranějších snahách lidí pochopit způsob lidského myšlení. Přesto kroky ke kořenům psychologie směřují ke dvěma odlišným přístupům zabývajícím se lidskou myslí. Jsou jimi: a) filozofie, která se snaží objevit obecnou podstatu mnoha aspektů světa, přičemž pracuje především s introspekcí, tedy se sledováním vlastních myšlenek a zážitků (intro- znamená „dovnitř, uvnitř“ a -spect „dívat se“); b) fyziologie, vědecké studium funkcí udržujících život v živé hmotě, která pracuje především empirickými metodami (založenými na pozorování). Témata zkoumaná v těchto dvou vědních oborech i nadále ovlivňují vývoj psychologie. Řada základních otázek fyziologie a filozofie vlastně patří mezi základní otázky dnešní psychologie. Kognitivní psychologové si například stále kladou otázku: „Jsou psychické charakteristiky lidí, a dokonce i lidský způsob poznávání, vrozené (zděděné od rodičů a dalších předků), nebo získané (naučené na základě interakcí s fyzickým a sociálním světem)?“ Další otázka zní: „Jaký je nejlepší způsob zjišťování a chápání odpovědí na otázky - pozorování založené na smyslech, nebo logické postupy zahrnující interpretaci dostupných informací?“

Moderní psychologické uvažování i řadu dalších vědních oborů zásadně ovlivnili dva řečtí filozofové, Platon (asi 427-347 př. n. l.) a jeho žák Aristoteles (384-322 př. n. l.). Oba filozofové se ve svých názorech na povahu reality lišili. Platon ve své dualistické teorii forem uváděl, že realita nespočívá v konkrétních objektech (kupř. stoly a židle), které vnímáme smysly, ale v abstraktních formách, jež dané objekty představují. Z tohoto pohledu tedy realita není obsažena v konkrétních objektech (např. v židlích), kterých se můžeme dotknout a které vidíme, ale ve věčných abstraktních idejích objektů existujících v našich myslích. Aristoteles se naopak domníval, že realita spočívá pouze ve světě konkrétních objektů, jež vnímáme smysly, a Platonovy intelektuální formy (tj. např. idea židle) považoval za odvozené aspekty konkrétních objektů.

Platon a Aristoteles měli odlišný názor i na způsob zkoumání myšlenek. Každý z nich upřednostňoval jinou metodu zkoumání. Oba filozofové se tedy nerozcházeli pouze v názorech na pravdu, ale i v otázce, jak pravdu zjišťovat. Podle Platona je pozorování nedokonalých, konkrétních objektů nebo činů zavádějící a odvádí nás od pravdy. Jeho přístup lze definovat jako racionalistický, protože za cestu k vědomostem je považována logická analýza. Naopak Aristoteles (přírodovědec, biolog a filozof) se domníval, že jediná cesta vedoucí k pravdě spočívá v pozorování vnějšího světa. Jeho přístup je proto empirický, jelikož se domnívá, že vědomosti získáváme empirickými důkazy, k nimž dospíváme na základě zkušeností a pozorování.

@Obr. 1.1 (Obr. 1.1): Racionalismus a empirismus@

a) Podle racionalisty je jedinou cestou k pravdě rozumová úvaha; b) podle empirika je jedinou cestou pečlivé pozorování. Kognitivní psychologie podobně jako řada dalších věd však vychází jak z práce racionalistů, tak empiriků.

Aristotelův názor nás v psychologii vede přímo k empirickému výzkumu, zatímco Platonův přístup v oblasti vývoje teorií nastiňuje využití logického usuzování. Racionalistické teorie nemusejí bez spojitosti s pozorováním platit, avšak data získaná z bezpočtu pozorování, která nejsou utříděná do teoretického rámce, zase nemusejí být smysluplná. Na Platonovo vnímání světa se můžeme dívat jako na tezi, Aristotelův empirický přístup lze považovat za antitezi. Řada současných psychologů se pokouší dospět k syntéze obou přístupů: empirická pozorování zakládají na teorii a zároveň využívají pozorování pro účely revize svých teorií.

V 17. století se tyto protikladné názory objevují znovu, přicházejí s myšlenkami francouzského racionalisty René Descarta (1596-1650) a britského empirika Johna Locka (1632-1704). Descartes podobně jako Platon upřednostňoval introspektivní, reflexivní metodu, která je při hledání pravdy nadřízená empirickému pozorování. Locke naopak sdílel Aristotelův názor na zásadní roli empirického pozorování. Descartova racionalistická filozofie velkou měrou přispěla k moderní filozofii mysli (byla prarodičem psychologie) a jeho názory významně ovlivnily psychologii jako takovou. Naopak Lockovo aristotelské (a patrně i protikarteziánské) zdůrazňování empirického pozorování přirozeně podporovalo jeho tvrzení, že lidé přicházejí na svět bez jakýchkoli znalostí, které musejí sbírat právě prostřednictvím empirického pozorování. Lockovo pojetí člověka je označováno jako tabula rasa (lat. výraz pro „nepopsanou desku“): poznání získáme v průběhu života skrze zkušenosti. Podle Locka tedy studium učení představuje klíč k pochopení lidské mysli. Locke zastával názor, že vrozené znalosti neexistují v žádné podobě.

V 18. století dosáhly diskuse o empirii a racionalismu svého vrcholu. Německý filozof Immanuel Kant (1724-1804) v tomto směru zahájil proces dialektické syntézy. Při diskusi o racionalismu v protikladu k empirismu včetně otázky, zda jsou znalosti člověka vrozené, či pasivně získané zkušeností, Kant rozhodně prohlásil, že důležitou roli hraje jak racionalismus, tak i empirismus. Při hledání pravdy musejí - podle jeho názoru - oba směry spolupracovat.

Vyřešil Kant tuto otázku jednou provždy? Pochopitelně ne. Vědci se tímto problémem zabývají i nadále, různé aspekty uvedených diskusí jsou podstatou intelektuálního bádání. Kant však znovu a efektivně definoval řadu aspektů této problematiky, což se jeho předchůdcům nepodařilo. Kantův nezměrný vliv na filozofii a rozvoj vědeckého výzkumu lidského těla a jeho funkcí v 19. století zásadně ovlivnily vznik psychologie jako vědy na konci 19. století, přičemž ke vzniku kognitivní psychologie došlo o mnoho let později, na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století.