Mentální reprezentace poznatků

Mentální reprezentace poznatků

Kognitivní psychologové by byli v ideálním případě velmi rádi, kdyby uměli přímo pozorovat, jak reprezentujeme poznatky - třeba tím způsobem, že by snímali videozáznam nebo sérii momentek tvorby reprezentací v lidské mysli. Přímé empirické metody pozorování reprezentace poznatků v současnosti nejsou známy a je málo pravděpodobné, že by byly k mání v bezprostřední budoucnosti (byť našinec nikdy neví). Nemáme-li přímé empirické metody, zbývá několik alternativních metod. Můžeme kupř. jednotlivce požádat, aby popsali své vlastní reprezentace poznatků a procesy, které k jejich reprezentaci vedou. Nikdo z nás však, bohužel, nemá k procesům vlastní reprezentace poznatků vědomý přístup. Z toho plyne, že introspektivní informace o těchto procesech je vysoce nespolehlivá (Pinker, 1985).

Jinou možností je racionalistický přístup, při němž se snažíme logicky dedukovat nejrozumnější představu o tom, jak lidé poznatky reprezentují. Filozofové se celá staletí zabývali právě tímto problémem. V rámci klasické epistemologie (zkoumání povahy, původu a mezí lidského poznání) rozlišili filozofové dva druhy struktury znalosti: deklarativní (fakta, která je možné tvrdit, např. datum vašeho narození, jméno vašeho nejlepšího přítele, jak vypadá králík) a procedurální (naučené dovednosti, např. postup při zavazování tkaniček u bot, sčítání sloupce čísel, řízení auta). Jak formuloval filozof Gilbert Ryle (1949), jde o rozdíl mezi vědět něco (vědět že) a vědět jak.

Kognitivní psychologové sice racionalistický pohled na problematiku jako výchozí bod pro pochopení poznání v mnoha případech užívali, na druhé straně byli se samotným racionalistickým popisem spokojeni jen vzácně. Pro racionalistickou teorii poznání hledali nějaký druh empirických důkazů. Dvěma hlavními zdroji empirických dat týkajících se reprezentace poznání jsou standardní laboratorní pokusy a neuropsychologické studie.

V průběhu experimentů badatelé zkoumají reprezentaci poznatků nepřímo - pozorováním, jak lidé zvládají rozmanité kognitivní úkoly vyžadující manipulaci mentálně reprezentovaných vědomostí. Při neuropsychologických studiích badatelé buď pozorují, jak normální mozek odpovídá na různé kognitivní úlohy zahrnující reprezentaci poznatků, nebo sledují vztahy mezi rozličnými defekty mentálních reprezentací a poškozením mozku, které je s nimi spjato.

#Vnější (externí) reprezentace: vztah obrázků a slov

V této kapitole se zaměříme na rozlišení mezi poznatky reprezentovanými v mentálních obrazech a poznatky reprezentovanými symboličtější formou, jako jsou slova nebo abstraktní výroky (propozice). Kognitivní psychologové se samozřejmě zajímají o naši niternou, mentální reprezentaci toho, co víme. Pochopení problematiky však pomůže, budeme-li se nejprve věnovat tomu, jak se reprezentace ve slovech odlišují od stejných reprezentací v obrazech.

@Obr. 7.2 (Obr. 7.2): Obrázky, slova a výroky

Věci i myšlenky můžeme reprezentovat jako obrázky, nebo ve slovech. Ani slova, ani obrázky nezachycují vlastnosti všeho, co reprezentují - každá z těchto reprezentací snadněji zachycuje jeden druh informace než její další druhy. Někteří kognitivní psychologové dokazovali, že jsme nositeli a) mentálních reprezentací, které se podobají obrázkovým, analogickým záznamům, b) jiných mentálních reprezentací, jež jsou vysoce symbolické (například slova), a snad i c) fundamentálnějších výrokových reprezentací existujících v čisté „mentálštině“, která není ani obrázková, ani slovní - kognitivní psychologové ji reprezentují tímto vysoce zjednodušeným těsnopisem.@@

Některé ideje se lépe a snadněji reprezentují obrazově, jiné slovně. Jestliže se vás kupř. někdo zeptá: „Jaký je tvar slepičího vejce?“, zjistíte, že nakreslit vejce je snadnější než vejce popsat. Obrázky mnoha geometrických tvarů a konkrétních předmětů sdělují obrovské počty slov o těchto objektech v daleko úspornější podobě. A co když se vás na druhé straně někdo zeptá: „Co je spravedlnost?“ Popis tohoto abstraktního pojmu slovy je velmi obtížný, jeho obrazový popis by však byl ještě náročnější.

Obrázky 7.2 (a, b) sice dokládají, že pro reprezentaci věcí a idejí lze užít jak obrázky, tak slova, nicméně ani jedna tato reprezentace ve skutečnosti neobsahuje všechny znaky toho, co reprezentuje. Kupříkladu ani slovo kočka, ani její obrázek ve skutečnosti nežerou ryby, nemňoukají ani nepředou, jestliže je někdo hladí. Jak slovo kočka, tak její obrázek jsou rozličné reprezentace „kočkovitosti“. Oba druhy reprezentace mají odlišné znaky.

Prohlédněte si obrázek 7.2. Jaký tvar má slovo kočka? Jaký tvar má obrázek kočky? Zakryjte část slova a vysvětlete, jaký vztah má jeho zbytek k vlastnostem kočky. Zakryjte část obrázku a vysvětlete, jaký vztah má zbytek k vlastnostem kočky.

Jak jste si právě všimli, obrázek je ve vztahu k předmětu reálného světa, který reprezentuje, relativně analogický. Na obrázku jsou konkrétní atributy (např. tvar a relativní velikosti), které jsou podobné znakům a vlastnostem předmětu reálného světa, jenž je obrázkem reprezentován. I když část obrázku kočky zakryjete, zbytek obrázku je analogie příslušné části kočky. Za obvyklých okolností chápeme většinu aspektů obrázku simultánně, na druhé straně si můžeme obrázek prohlížet po částech, přiblížit si jeho část k podrobnějšímu prohlížení či vzdálit jej, abychom jej viděli jako velký celek. Ale i v případech, kdy si obrázek prohlížíme po částech, přibližujeme si jej k očím nebo jej od nich vzdalujeme, není nutné respektovat arbitrární (dohodnutá) pravidla prohlížení obrázku shora dolů, zleva doprava apod.

Slovo kočka je naproti tomu symbolická reprezentace. Vztah mezi slovem a tím, co slovo reprezentuje, je jednoduše arbitrární. V daném slově není nic niterně kočičího. Zakryje-li se část slova, nenese zbytek symbolický vztah k nějaké části reprezentovaného předmětu. Protože symboly jsou arbitrární, jejich užívání vyžaduje užití pravidel. Kupříkladu při tvorbě slov je nutné hlásky nebo písmena uspořádat podle pravidel (např. k-o-č-k-a, nikoliv o-č-k-a-k nebo č-a-k-o-k). I při tvorbě vět je nutné uspořádat slova podle pravidel (např. „kočka je pod stolem“, nikoli „stůl je kočka pod“).

Symbolická reprezentace, jako je slovo kočka, nese určitý druh informace, nikoli další druhy informace. Slovník definuje kočku slovy: „ masožravý savec (Felix catus) dlouhodobě domestikovaný za účelem chytání myší a krys, také jako domácí mazlíček“ (Merriam-Webster's collegiate dictionary, 1993). Jestliže se naše vlastní mentální reprezentace významu slov podobá reprezentaci ve slovníku, pak slovo kočka označuje živočicha, který žere maso („masožravce“), kojí mláďata („savec“) atd. Tato informace je abstraktní a obecná, lze ji vztáhnout na jakýkoli počet jednotlivých koček s jakoukoli barvou nebo druhem kožichu. Chceme-li reprezentovat další charakteristiky, musíme užít další slova (např. černá, perská, žíhaná).

Obrázek kočky nenese žádnou abstraktní informaci, kterou nese slovo označující kočku ve vztahu k tomu, co kočka žere, zda kojí mláďata apod. Na druhé straně obrázek poskytuje velký počet konkrétních informací o konkrétní kočce, již znázorňuje, např. přesnou polohu jejích pacek, informaci o úhlu, pod kterým si kočku prohlížíme, o délce jejího ocásku, o tom, jestli má otevřené obě oči.

Obrázky a slova rovněž reprezentují odlišným způsobem vztahy. Obrázek 7.2a ukazuje prostorové vztahy mezi kočkou a stolem. Jakýkoliv obrázek, na němž je stůl a kočka, konkrétně reprezentuje prostorové (poziční) vztahy kočky a stolu (vedle, nad, pod, za atd.). Užijeme-li naproti tomu slova, musíme prostorové vztahy mezi věcmi explicitně vyjádřit vymezenými symboly (tj. slovy, jako jsou předložky) - např. „kočka je pod stolem“. Na druhé straně abstraktnější vztahy, jako je příslušnost do nějaké třídy jevů, je jen vzácně součástí obrázků, zato bývá skryta ve významu slov (např. kočka je savec, stůl je druh nábytku).

Lze shrnout, že obrázky dobře reflektují konkrétní a prostorové informace tím, že se podobají předmětům, které reprezentují. Slova dobře reflektují abstraktní a kategorizující informaci tím, že symbolizují jevy, které reprezentují. Obrazová reprezentace přináší všechny znaky jevu simultánně. Obecně řečeno, jakákoli pravidla pro tvorbu a pochopení obrázku vycházejí z analogizujícího vztahu mezi obrázkem a jevem, jenž je obrázkem reprezentován. V mnoha případech je tento vztah charakterizován snahou zajistit mezi nimi co nejvyšší dosažitelný stupeň podobnosti. Slovní reprezentace obvykle přenášejí informace sekvenčně, podle arbitrárních pravidel, která mají jen málo společného s jevy, které slova reprezentují, zato mají mnoho společného se strukturou symbolického systému užívání slov. Každý z těchto druhů reprezentace slouží svým účelům, nikoliv účelům jiným. Plánky a identifikační fotografie slouží odlišným účelům než eseje a memoranda.

V tomto okamžiku jsme došli k předběžné představě o vnější (externí) reprezentaci znalostí ve vnějším světě, můžeme tedy přejít k reprezentaci niterné. Jakým způsobem ve svém vědomí reprezentujeme to, co víme? Jsme nositeli mentálních scénářů (obrázků) a mentálního vyprávění (slov)? V následujících kapitolách o zpracování informace a jazyce probereme rozličné druhy symbolických mentálních reprezentací. V této kapitole se zaměříme na mentální obrázky.

#Představivost

Představy jsou mentální reprezentace těch věcí (předmětů, událostí, scenerií apod.), které v okamžiku reprezentace nejsou vnímány smyslovými orgány. Vybavte si kupř. některou ze svých prvních zkušeností na střední škole. Jaká byla hra světel, zvuků, nebo dokonce vůní, kterou jste v té době vnímali? Tyhle vjemy si dokážete představit, i když je právě v tomto okamžiku nevnímáte. Představivost může reprezentovat i věci, s nimiž jste se smyslově nikdy a nikde nesetkali. Představte si např., jaké by to bylo, kdybyste putovali po řece Amazonce. Představy mohou dokonce reprezentovat věci, které mimo mysl člověka, jenž představy vytvořil, neexistují. Zkuste si např. představit, jak byste vypadali, kdybyste měli uprostřed čela třetí oko.

Představivost se týká mentálních reprezentací ve všech senzorických modalitách (sluchu, čichu, chuti atd.). Představte si zvuk požárního hlásiče, svou oblíbenou písničku, národní hymnu, vůni růže nebo pečené slaniny, případně cibule, i chuť citronu, nakládané zeleniny nebo oblíbeného cukroví. Přinejmenším hypoteticky je předmětem zkoumání každá podoba mentální reprezentace. Někteří vědci je studovali všechny (např. Intons-Peterson, 1992; Intons-Peterson a kol., 1992; Reisberg, Smith, Baxter a Sonenshine, 1989; Reisberg, Wilson a Smith, 1991; Smith, Reisberg a Wilson, 1992).

Většina kognitivněpsychologických výzkumů představ se však soustředila na zrakové představy, mentální reprezentace zrakových poznatků (např. předmětů nebo prostředí), které nejsou současně pozorovány očima. Je zřejmé, že vědci jsou jako jiní lidé - většina z nás si je více vědoma zrakových spíše než jiných představ. Stephen Kosslyn a jeho kolegové (Kosslyn, Seger, Pani a Hillger, 1990) požádali studenty, aby si vedli deník svých představ. V jejich denících se objevil daleko větší počet zrakových než sluchových, čichových, dotykových nebo chuťových představ.

Podle Kosslyna (1990) zrakové představy užíváme, jestliže odpovídáme na otázky nebo řešíme úkoly, které se týkají předmětů. Co je temněji červené - třešně, nebo jablko? Kolik oken má váš dům či byt? Jak se dostanete z domova na první dnešní přednášku? Jak sestavíte jednotlivé části skládanky, součásti stroje, budovy nebo modelu? Odpovídáme-li na otázky tohoto druhu nebo řešíme-li problémy tohoto druhu, pak si podle Kosslyna předměty, o něž se jedná, vizualizujeme, čímž ve svém vědomí vytváříme mentální reprezentace obrazů.

Řada psychologů pracujících mimo kognitivní psychologii se zajímá o využití mentální představivosti v jiných odvětvích psychologie, např. o užití techniky řízených představ pro kontrolu bolesti, pro posílení imunitní odpovědi nebo jiný druh posílení zdraví, pro překonání psychologických problémů, jako jsou fobie nebo jiné úzkostné stavy. Psychologové pracující v oboru užité psychologie zjišťují, že designéři, biochemici, fyzici a mnoho dalších vědců a technologů užívají představy v průběhu uvažování o rozmanitých strukturách a procesech i při řešení problémů na poli činnosti, kde působí. Všichni lidé však nejsou co do tvorby a manipulace s mentálními představami stejně obratní. Jak laboratorní, tak užitý výzkum odhaluje, že někteří z nás vytvářejí mentální představy snadněji než jiní (Reisberg, Culver, Heuer a Fischman, 1986).

V jaké podobě reprezentujeme ve vědomí představy? Podle krajního názoru můžeme představy čehokoli, co prošlo našimi smysly, ukládat jako přesné kopie fyzikálních obrazů. Ukládat každý pozorovaný fyzikální obraz v mozku se, realisticky viděno, zdá nemožné. Je to prostě dáno kapacitou mozku i strukturami a procesy, které mozek užívá (Kosslyn, 1981; Kosslyn a Pomerantz, 1977). Zkuste si následující jednoduchý příklad.

Podívejte se na svou tvář v zrcadle. Postupně otáčejte hlavou z krajní pravé polohy (kde uvidíte svou tvář v periferii levého zorného pole) do krajní levé polohy, dále zepředu dozadu natolik daleko, dokud ještě svou tvář vidíte. Pak udělejte několik různých mimických výrazů, snad zkuste i mluvit, abyste pohyby své tváře zvýraznili. Jak dokážete do paměti uložit pohyblivý obraz, dokonce sérii jednotlivých obrazů tváře nebo jiného rotujícího objektu?

#Hypotéza dvojího kódu: analogické obrazy versus symboly

Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let 20. století navrhl Allan Paivio (1969, 1971) hypotézu dvojího kódu, podle níž pro reprezentaci informace užíváme jak slovní kód, tak představy. Oba druhy kódování organizují informace do znalostí, které lze dále zpracovávat, nějak ukládat, a později dokonce i vybavit pro další užití. Podle Paivia jsou mentální představy analogové kódy (tj. formy reprezentace znalostí, které uchovávají základní percepční znaky čehokoli, co je reprezentováno) fyzikálních podnětů, jež pozorujeme ve svém prostředí, např. stromů a řek.[1] Podobně jako jsou pohyby ručiček na hodinách analogií toku času, jsou mentální představy, které si tvoříme ve svém vědomí, analogií fyzikálních podnětů, které sledujeme.

Naproti tomu jsou podle Paivia naše mentální reprezentace slov reprezentovány v symbolickém kódu (forma reprezentace znalostí arbitrárně - náhodným, ale dohodnutým způsobem - volená coby zástupce něčeho jiného, tato forma se percepčně nepodobá tomu, co je reprezentováno). Podobně jako digitální hodinky užívají k reprezentaci času arbitrární symboly (číslice), užívá naše vědomí arbitrární symboly (slova a jejich kombinace) k reprezentaci řady idejí. Symbol může být cokoli, co je arbitrárně určeno k zastupování něčeho jiného. I když např. víme, že číslice “9“ je symbol pojmu „devítkovosti“, reprezentujícího kvantitu devět čehokoli, symbol sám žádným způsobem svůj význam neprozrazuje. Pojmy, jako jsou spravedlnost a mír, lze symbolicky reprezentovat. Můžeme zvolit symbol arbitrárně jako reprezentaci pojmu, nicméně “9“ má význam jen proto, že ji užíváme k reprezentaci hlubšího pojmu.

Chcete-li získat intuitivní pocit, jak byste mohli užívat oba druhy reprezentace, přemýšlejte o tom, jak mentálně reprezentujete všechna fakta, která víte o kočkách, přičemž vyjděte ze své mentální definice slova kočka a ze všech soudů, jež ze své mentální představy kočky dokážete získat. Který z obou druhů reprezentace lépe pomáhá při odpovědi na následující otázky: Má kočka dostatečně dlouhý ocas na to, aby jí dosáhl k čumáku, natáhne-li se kočka v celé délce? Žerou kočky ryby? Je délka zadních a předních běhů kočky stejná? Mají zadní a přední běhy stejný tvar? Jsou kočky savci? Co má kočka širší - čumák, nebo oko? Který druh mentální reprezentace byl při odpovídání na tyto otázky cennější?

Paivio rovněž shledal jistou empirickou podporu pro svůj názor tím, že se zdá, že verbální informace je zpracovávána odlišným způsobem než informace plynoucí z představ. V jedné studii (Paivio, 1969) byla pokusným osobám prezentována jednak rychlá sekvence obrázků, jednak slov. Poté byly vyšetřované osoby požádány, aby si vybavily slova nebo obrázky buď náhodně (měly si představit maximum položek, a to bez ohledu na pořadí, v němž byly prezentovány), anebo ve správném pořadí. Pokusné osoby si sice snadněji vybavovaly obrázky, pokud tak směly činit v jakémkoli pořadí, podle pořadí si však snadněji vybavovaly sekvence slov než sekvence obrázků.

I další badatelé zastávali názor, že naše vědomí užívá jeden systém pro reprezentaci slovní informace a odlišný systém pro reprezentaci informací plynoucích z představ. Kupříkladu se objevila hypotéza, podle níž by mohla aktuální zraková percepce interferovat se současnou zrakovou představivostí. Potřeba vytvořit slovní odpověď by podle této hypotézy mohla interferovat se současnou mentální manipulací se slovy. Tento názor testoval Lee Brooks (1968) v průběhu studie, v níž musely pokusné osoby řešit buď zrakovou úlohu (odpovídaly na otázky vyžadující posouzení krátce prezentovaného obrázku), nebo slovní úlohu (odpovídaly na otázky vyžadující posouzení krátce prezentované věty). Pokusné osoby vyjadřovaly odpovědi slovně (nahlas říkaly „ano“ nebo „ne“), zrakově (ukázaly na odpověď) nebo manuálně (poklepaly prsty jedné ruky v případě souhlasu, prsty druhé ruky v případě nesouhlasu). Interferující okolnost byla představována jednak zrakovou úlohou vyžadující zrakovou odpověď (ukázání), jednak slovní úlohou, která vyžadovala slovní odpověď. Brooks zjistil, že se v úlohách užívajících představivost v porovnání s úlohami, v nichž testované osoby užívaly pro odpověď neinterferující médium (tj. verbální nebo manuální), objevovala vyšší míra interference (tj. odpověď se objevila až po delší době) tehdy, jakmile byly pokusné osoby žádány o odpověď s využitím zrakového zobrazení. Podobně postihovala vyšetřované osoby - v porovnání s výkonem, při němž odpovídaly manuálně, a s výkonem za využití zrakového zobrazení - vyšší míra interference při řešení slovní úlohy tehdy, jakmile byly požádány, aby odpovídaly s využitím slovní podoby vyjádření. Z toho plyne, že odpověď, jejíž součástí je zraková percepce, může interferovat s řešením úlohy, která zahrnuje manipulaci se zrakovou představou. Odpověď, jejíž součástí je slovní vyjádření, může interferovat s řešením úlohy, jejíž součástí je mentální manipulace slovním výrokem. Z těchto zjištění vyplývá, že pro mentální reprezentaci vědění užíváme dva odlišné kódy - kód založený na představivosti (analogický) a slovní kód (symbolický).

#Výroková hypotéza

Všichni odborníci však zastánci hypotézy dvojího kódu nejsou. Například John Anderson a Gordon Bower (1973) předložili odlišnou hypotézu reprezentace znalostí. Někdy se jí říká pojmově-propoziční hypotéza nebo jen propoziční (výroková) hypotéza. Podle tohoto pohledu na problematiku, podobně jako podle pohledu jiných autorů (např. Pylyshyn, 1973, 1978, 1981, 1984), mentální reprezentace v podobě představ neukládáme. Naše mentální reprezentace (někdy pojmenovávané „mentálština“) se spíše podobají abstraktní formě propozic neboli výroků. Propozice (výrok) je význam, jenž je podkladem zvláštního vztahu mezi pojmy. Podle tohoto názoru jsou představy epifenomeny, druhotné jevy, které jsou výsledkem jiných kognitivních procesů.

Jak by mohla výroková reprezentace vypadat? Představte si příklad. Kdybyste chtěli popsat obrázek 7.2a, mohli byste říci: „Stůl je nad kočkou.“ Rovněž byste mohli prohlásit: „Kočka je pod stolem.“ Obě tyto věty určují stejný vztah jako vyjádření: „Nad kočkou je stůl.“ S trochou práce navíc byste pravděpodobně dokázali vytvořit tucet dalších podob, které by verbálně reprezentovaly vztah vizuálně reprezentovaný na obrázku 7.2a.

Logici ve snaze odloučit rozmanité povrchní rozdíly ve způsobech, jimiž popisujeme hlubší význam výroku, vytvořili druh těsnopisu (říká se mu „predikátový kalkulus“ nebo „subjekt-predikátová logika“), jenž vyjadřuje význam, který je hlubším podkladem nějakého vztahu:

[vztah mezi prvky]

Logická formulace výroku, jenž je podkladem vztahu mezi kočkou a stolem, je na obrázku 7.2c. Tento logický výrok samozřejmě vyžaduje převod do podoby vhodné pro niternou, mozkovou mentální reprezentaci.

#Užívání výroků

Je snadné pochopit, proč hypotetický konstrukt výroku (propozice) akceptuje tak velký počet kognitivních psychologů. Výroky lze užít k popisu jakéhokoli druhu vztahu, jako jsou akce, atributy, poloha v prostoru, příslušnost do nějaké třídy jevů atd., což ukazuje tabulka 7.1. Navíc lze - za účelem reprezentace složitějších vztahů, představ či slovních řad - kombinovat jakýkoli počet výroků (např.: „Chlupatá myška kousla kočku, která se teď schovává pod stolem“). Klíčová myšlenka říká, že výroková forma mentální reprezentace není ani ve slovech, ani v obrazech - spíše je v abstraktní podobě reprezentující významy, které jsou podkladem znalostí. Výrok reprezentující větu si tudíž neponechává akustické ani vizuální vlastnosti slov, výrok týkající se obrázku si neponechává exaktní percepční podobu tohoto obrázku (H. H. Clark a Chase, 1972).

Tab. 7.1: Výroková (propoziční) reprezentace významů

Podle tohoto výrokového neboli propozičního pohledu na věc (H. H. Clark a Chase, 1972) jsou jak obrázky (např. kočka a stůl na obr. 7.2a), tak slovní formulace (např. obr. 7.2b) mentálně reprezentovány v pojmech jejich hloubkového významu - tj. jako výroky, nikoli jako specifické obrázky nebo tvrzení. Podle výrokové teorie se obrázková i slovní informace kódují a ukládají jako výroky. Jestliže si poté chceme z paměti vybavit nějakou informaci, vybavujeme výrokovou reprezentaci, z ní pak naše vědomí znovu vytvoří relativně přesně jak slovní kód, tak kód pro představy obrázků.

#Meze analogické reprezentace

Existují doklady, které platnost teorie analogické reprezentace obrázků skutečně omezují. Podívejte se, např., rychle na obrázek 7.3 a pak stočte svůj pohled stranou. Je na obrázku 7.3 rovnoběžník (čtyřúhelník tvořený dvěma páry paralelních úseček, z nichž má každý pár úseček stejnou délku)? Stephen Reed (1974) požádal pokusné osoby, aby se podívaly na obrázky, jako je tento, a určily, zda některé obrazce (např. rovnoběžník) byly, nebo naopak nebyly částí daného celého obrazce (viz obr. 7.3). Celkový výkon probandů byl jen o málo lepší než v případě náhodného určování. Testované osoby se chovaly, jako by nebyly s to vytvořit přesný analogický mentální obraz a užít jej k porovnání pozorovaných čar za účelem řešení otázky, zda daný tvar byl, nebo nebyl součástí celého obrazce. Reedovi tato zjištění řekla, že lidé užívají spíše výrokový kód (např. „Davidova hvězda“ nebo „Dva vzájemně se překrývající trojúhelníky, z nichž je jeden invertovaný“) než kód analogický. Domnívám se však, že pravděpodobnější vysvětlení je, že lidé jsou nositeli analogických mentálních obrazů, ty však jsou v některých směrech nepřesné.

@Obr. 7.3 (Obr. 7.3): Vztah celku a části

Podívejte se krátce na tento obrázek, poté jej zakryjte rukou. Vybavte si tento obrázek v představě. Je jeho součástí rovnoběžník (čtyřúhelník tvořený dvojicemi rovnoběžných stran)?@@

@Obr. 7.4 (Obr. 7.4): Dvojznačné obrázky

a) Podívejte se pozorně na králíka, poté obrázek zakryjte rukou a představte si jej. Dokážete v představě spatřit odlišné zvíře jen tím, že mentálně přesunete perspektivu? b) Jaké zvíře vidíte na tomto obrázku? Vytvořte si představu obrázku a zkuste si představit přední konec tohoto zvířete jako zadní část jiného zvířete a ocasní část jiného zvířete jako přední část zvířete prvního. c) Prohlédněte si zvíře na obrázku a vytvořte si jeho představu. Obrázek zakryjte a snažte se reinterpretovat svou představu jako odlišný druh zvířete (obě zvířata se pravděpodobně dívají stejným směrem).@@

Další meze analogické reprezentace našli Deborah Chambersová a Daniel Reisberg (1985, 1992), kteří při svém výzkumu často užívali obrázky, jejichž příklad je na obr. 7.4. Pohlédněte na obr. 7.4a a představte si králíka, který je zde znázorněný. Tvar, jenž je na obrázku, je ve skutečnosti dvojznačné vyobrazení, což znamená, že jej lze vykládat více než jedním způsobem. Dvojznačné obrázky se často užívají při studiu vnímání, ale zmínění vědci se rozhodli, že tyto obrázky užijí k rozhodnutí otázky, zda jsou mentální reprezentace obrazů opravdu analogické vjemům fyzických objektů. Dokážete podat alternativní výklad obrázku 7.4a, aniž byste se na něj znovu podívali? Jakmile měly pokusné osoby v průběhu studie vedené Chambersovou a Reisbergem obtíže, vědci jim nabídli nápovědu - nicméně ani lidé s vysokou mírou zrakových dovedností často nebyli schopni vykouzlit alternativní výklad.

Nakonec autoři pokusu požádali testované osoby, aby si zkusily z paměti vyvolat mentální reprezentace obrázků proto, aby je nakreslily. Aniž byste se podívali na obrázek znovu, zkuste načrtnout obrázek 7.4a čistě na základě toho, jak jej vaše vědomí reprezentuje. Jakmile náčrtek dokončíte, pokuste se ještě jednou zjistit, dokážete-li tento obrázek vyložit odlišně. Podobáte-li se většině probandů Chambersové a Reisberga, nedokážete k alternativnímu výkladu dojít, aniž byste před sebou měli skutečný předmět vnímání. Z těchto studií plyne, že mentální reprezentace obrázků nejsou totožné s jejich vjemy. V případě, že jste k alternativnímu výkladu sami nedošli, je alternativní interpretací králíka kachna - králičí uši jsou její zobák.

Nepravděpodobná interpretace objevu Chambersové a Reisberga má za to, že zvláštní kód pro obrázky neexistuje. Alternativní, pravděpodobnější výklad však říká, že za některých okolností může být kód pro obrázky překonán propozičním neboli výrokovým kódem. Tím máme na mysli, že počáteční interpretace obrázku v propozičním kódu může zahlušit kód pro představy týkající se daného obrázku. Podstatně starší práce (Carmichael, Hogan a Walter, 1932) dokazuje, že sémantická (slovní) informace (např. slovní označení obrázků) má sklon zkreslovat vybavování zrakových představ co do jejich smyslu. Všimněte si např., jak lze každé vyobrazení středního sloupce na obr. 7.5 vyložit alternativně, což je podmíněno odlišným označením jednotlivých obrázků.

@Obr. 7.5 (Obr. 7.5): Výrokový kód a kód založený na představách

Sémantická označení jasně ovlivňují mentální obrazy, což ukazují odlišné kresby založené na představách předmětů, jimž byla udělena odlišná sémantická (slovní) označení. (Carmichael, Hogan, Walter, 1932)@@

#Meze výroků

V rozporu s výše citovanou prací našli Ronald Finke, Steven Pinker a Martha Farahová (1989) určité doklady svědčící pro možnost, že představivost lze ovlivňovat přímo, nikoli výrokovým kódem. Tito badatelé požádali vyšetřované osoby, aby manipulovaly se svými mentálními obrázky tak, že zkombinují dvě vzájemně odlišné představy do třetí, opět odlišné představy. (Tuto manipulaci s mentálními obrázky lze chápat jako imaginární gestaltistickou zkušenost, při níž se celek tvořený dvěma kombinovanými obrazy liší od součtu jeho dvou odlišných součástí.) Finke a jeho kolegové zjistili, že v určitých situacích lze mentální obrázky efektivně kombinovat (např. písmeno H a písmeno X) za účelem vytvoření mentálního obrazu geometrického tvaru (např. pravoúhlých trojúhelníků), písmen (např. M) a předmětů (např. tětivy luku). Zdá se, že výrokový kód ovlivňuje kód pro představy s nižší pravděpodobností tam, kde si pokusné osoby vytvářejí své vlastní mentální obrázky, na rozdíl od situace, v níž se těmto osobám prezentuje k mentální reprezentaci již nějaký hotový obrázek. Na druhé straně může výrokový kód ovlivnit kód pro představy tam, kde je obraz užitý k vytvoření představy dvojznačný (obr. 7.4a-c) nebo dosti abstraktní (obr. 7.5).

Mary Petersonová a její kolegové (M. Peterson, Kihlstrom, Rose a Glisky, 1992) vyšli z práce Finkeho skupiny (Finke a kol., 1989) a předložili odlišný výklad nálezů Chambersové a Reisberga týkající se manipulace s dvojznačnými obrázky (viz obr. 7.4a). Podle M. Petersonové a jejích kolegů zahrnuje mentální reinterpretace dvojznačných obrázků dvě manipulace: a) mentální znovuuspořádání (realignment) referenčních souřadnic (reference frame) - (tj. posun prostorové orientace obrázků na mentální „stránce“ nebo „obrazovce“, na nichž se obrázek „objevuje“; na obr. 7.4a přední část kachny = zadní část králíka, a naopak); a b) mentální rekonstrukci (reinterpretace) součástí obrázku (tj. kachní zobák = králičí uši). Byť se testovaným osobám nemusí dařit manipulace mentálními obrázky za účelem reinterpretace dvojznačných obrázků spontánně, podaří se tato manipulace ve chvíli, kdy probandi zjistí správný kontext.

M. Petersonová a její kolegové v sérii experimentů vyšetřili několik druhů podmínek, za nichž testované osoby reinterpretují svou představu obrázku kachnykrálíka (obr. 7.4a) a některých dalších dvojznačných obrázků. Pokusy se odlišují co do druhu pokynů, které pomáhají problém řešit.

V této řadě pokusů bylo s to reinterpretovat dvojznačný obrázek 20-83 % pokusných osob, jakmile užily jeden nebo více následných pokynů:

1. Implicitní pokyn týkající se referenčních souřadnic. Probandům byl nejprve prezentován jiný dvojznačný obrázek s novým uspořádáním referenčních souřadnic (viz např. obr. 7.4b jestřábí hlava = ocas husy a jestřábí ocas = hlava husy).

2. Explicitní pokyn týkající se referenčních souřadnic. Pokusné osoby jsou požádány, aby uvažovaly buď o “zadní části hlavy zvířete, které již viděly, jako o přední části hlavy jiného druhu zvířete“ (M. Peterson a kol., 1992, s. 111, tzv. pojmový pokyn), nebo o “přední části věci, kterou viděli, jako o zadní části něčeho jiného“ (s. 115, tzv. abstraktní pokyn).

3. Pokyn týkající se pozornosti. Vyšetřované osoby jsou vedeny k tomu, aby svou pozornost zaměřily na ty oblasti obrázku, kde dojde k novému uspořádání nebo rekonstrukci.

4. Pokyn týkající se konstrukce ze „správných“ částí. Pokusné osoby byly požádány, aby konstruovaly obraz z částí označených jako „správné“ (na základě kritérií jak objektivních /geometrických/, tak empirických /podmíněných vzájemným souhlasem hodnotitelů/) spíše než na základě částí označených za „nesprávné“ (jež se určují na základě podobných kritérií).

Kromě toho může někdy dojít i ke spontánní reinterpretaci mentálních představ založených na dvojznačných vyobrazeních, což se týká zejména obrázků, které je možné reinterpretovat, aniž by se měnily jejich referenční souřadnice (viz např. obr. 7.4c, což může být celý hlemýžď, hlava slona, možná i pták, přilba, list nebo mořská lastura).

Mary Petersonová a její spolupracovníci (1992) dále dokazují, že se procesy vytváření mentálních představ a manipulace s nimi podobají procesům, jako je poznávání tvarů - forem (probraným v kap. 4). Ne všichni odborníci souhlasí s názory Petersonové, nicméně určitým způsobem její pohled na problematiku podporují ti kognitivní psychologové, kteří se domnívají, že mentální představy a zraková percepce jsou funkčně ekvivalentní (užívají přibližně stejné operace sloužící ve svých doménách přibližně stejným účelům). Všeobecně řečeno - váha důkazů se zdá svědčit ve prospěch spíše mnohočetných kódů než kódu jediného, spor však pokračuje (viz Barsalou, 1994).