Měřítka a struktury inteligence

Měřítka a struktury inteligence

#Dějiny testování a skórování inteligence

Současné měření inteligence lze vystopovat ke dvěma velmi odlišným historickým tradicím. Jedna z nich se soustředila na nižší úroveň, psychofyzické schopnosti (jako jsou smyslové rozlišovací schopnosti, fyzická síla a motorická koordinace), další na vyšší úroveň, a to na usuzovací schopnosti (které se tradičně popisují ve vztahu k myšlení). Jak byste v pojmech inteligence hodnotili své blízké a sebe? Jsou pro vás při tomto hodnocení důležitější psychofyzické nebo usuzovací schopnosti?

Francis Galton (1822-1911) byl přesvědčen, že inteligence je funkce psychofyzických schopností. Po několik let vedl dobře vybavenou laboratoř, v níž si návštěvníci mohli různými psychofyzickými testy změřit své schopnosti. Tyto testy měří širokou škálu psychofyzických dovedností a rozlišovacích schopností, jako je rozlišování hmotnosti (schopnost postřehnout malé rozdíly váhy předmětů), rozlišování kmitočtu (schopnost rozlišit malé rozdíly mezi hudebními tóny) a fyzickou sílu (Galton, 1883). Jeden z mnoha nadšených Galtonových žáků Clark Wissler (1901) se pokusil určit mezi rozličnými testy vzájemné vazby - sjednotily by různé rozměry psychofyzicky definované inteligence. K Wisslerovu zklamání se tyto jednotící asociace určit nezdařilo. Výsledky psychofyzických testů rovněž nepředpovídaly, jaké známky bude mít vyšetřený jedinec na univerzitě. Proto se psychofyzický přístup k hodnocení inteligence dostal téměř do zapomenutí, byť se o mnoho let později znovu objevil.

Alternativu k psychofyzickému přístupu vytvořil Alfred Binet (1857-1911). Se svým spolupracovníkem Theodorem Simonem se rovněž pokusil o hodnocení inteligence. Jejich cíl byl spíše praktický než čistě vědecký. Binet byl požádán, aby vytvořil test, jenž by rozlišoval normální žáky od žáků mentálně retardovaných (Binet a Simon, 1916). Binet a jeho spolupracovník se tudíž jali měřit inteligenci jako funkci schopnosti učit se ve škole. Podle Bineta je klíčem k inteligenci úsudek, nikoli psychofyzická zdatnost, síla nebo obratnost.

@Obr. 14.1 (Obr. 14.1): Normální distribuce a odchylky IQ

Na obrázku je vidět normální distribuce jevu vztažená na IQ včetně vyznačených bodů IQ, která se někdy používají jako předěly mezi jednotlivými inteligenčními pásmy. Je důležité, abychom tato označení nebrali příliš vážně, neboť jsou jen velmi přibližnou charakteristikou, nikoli vědeckým popisem výkonu.@@

Podle Bineta (Binet a Simon, 1916) tvoří inteligentní myšlení - mentální usuzování - tři odlišné složky: zaměření, adaptace a kritičnost. Zkuste uvažovat o tom, do jaké míry sami tyto prvky užíváte inteligentně právě v této chvíli. Zaměření znamená povědomí o tom, co se má dělat a jak. Adaptace se týká volby strategie, která bude vhodná pro řešení úlohy, a sledování této strategie v průběhu jejího užívání. Kritičnost je schopnost kritizovat vlastní myšlenky a činy. Význam zaměření a adaptace je v souladu se současnými názory na povahu inteligence. Binetova představa kritičnosti byla, uvážíme-li současné hodnocení metakognitivních procesů coby klíčového aspektu inteligence, předvídavá.

V průběhu vyvíjení testů inteligence zajímaly Bineta a Simona prostředky porovnávání inteligence vyšetřovaného dítěte s dalšími dětmi ve stejném chronologickém (fyzickém) věku. Za tímto účelem se snažili určit mentální věk dítěte - průměrnou úroveň inteligence pro osobu určitého věku. Mentální věk sedm let odpovídá úrovni myšlení dosahované průměrným sedmiletým dítětem. Tento prostředek dovoloval dobré porovnávání sedmiletého dítěte s jiným stejně starým dítětem, avšak porovnávání relativní inteligence dětí v odlišném chronologickém věku užitím mentálního věku je obtížné.

William Stern (1912) místo toho navrhl, abychom lidskou inteligenci hodnotili užíváním inteligenčního kvocientu (IQ), podílu mentálního věku (MV) a chronologického věku (CV) násobenému číslem 100 (obr. 14.1). Uvedený podíl lze matematicky vyjádřit výrazem IQ = MV/CV×100. Jestliže se tedy Janin mentální věk pět let rovná jejímu chronologickému věku pěti let, pak je její inteligence průměrná a její IQ je 100, neboť 5/5×100 = 100. Jestliže mentální věk předběhne chronologický věk, je podíl vyšší než 100, v opačném případě je nižší než 100. Inteligenční skór vyjadřovaný v pojmech podílu mentálního a chronologického věku se jmenuje poměrový IQ (ratio IQ).

Z různých důvodů je tento IQ inadekvátní. Kupříkladu růst mentálního věku se kolem 16 let zpomaluje. Osmileté dítě s mentálním věkem 12letého je velmi chytré. Máte však pocit, že 40letý jedinec s mentálním věkem 60letého člověka je podobně inteligentní, protože je IQ čtyřicátníka stejné jako v předchozím případě? Co znamená mentální věk 60 let? V současnosti psychologové užívají IQ založený na mentálním věku jen vzácně. Namísto toho se badatelé zaměřili na srovnávání výsledků založených na předpokládané normální distribuci výsledků inteligenčního testu ve velkých populacích. Skór založený na odchylce (deviaci) od středního skóru normální distribuce výsledků IQ se jmenuje deviační IQ (deviation IQ). Řada kognitivních teoretiků je přesvědčena, že IQ je jen neúplným měřítkem inteligence, což probereme později.

#Testy inteligence

Lewis Terman ze Stanfordovy univerzity vyšel z Binetovy a Simonovy evropské práce a vytvořil ranou podobu toho, co se začalo později nazývat Stanford-Binetův test inteligence (Terman a Merrill, 1937; L. R. Thorndike, Hagen a Sattler, 1986, tab. 14.1). Stanford-Binetův test byl standardem testu inteligence řadu let, široce se užívá dodnes. Konkurující Wechslerův test, pojmenovaný podle svého tvůrce Davida Wechslera, je však pravděpodobně užíván častěji.

Tab. 14.1: Stanford-Binetův inteligenční test

Existují tři úrovně Wechslerova testu: třetí vydání testu pro dospělé Wechsler Adult Intelligence Scale (WAIS-III), třetí vydání testu pro děti Wechsler Intelligence Scale for Children (WISC-III) a test pro předškoláky a malé děti Wechsler Preschool and Primary Scale of Intelligence (WPPSI). Výsledkem Wechslerova testu jsou tři skóry: verbální (slovní), performační (performance) a celkový (overall). Verbální skór vychází z testů, jako je slovník (vocabulary) a podobnosti (verbal similarities), kdy musí testovaná osoba sdělit, čím jsou si dvě věci podobné. Performační skór je založen na testech, jako je doplňování obrázků (picture completion), kdy se vyžaduje určení chybějící části obrázku nebo předmětu, a uspořádání obrázků (picture rearrangement), kdy se od vyšetřovaného jedince požaduje, aby uspořádal rozházený soubor komiksům podobných obrázků tak, aby vznikl souvislý celek. Celkový skór vzniká kombinací skóru slovního a performačního. Tabulka 14.2 ukazuje typy položek obou subtestů Wechslerova testu, které můžete porovnat s položkami Stanford-Binetova testu.

Wechsler, stejně jako Binet, si představoval inteligenci jako jev, jenž je rozsáhlejší než to, co měří jejich testy. Byl jasně přesvědčen o ceně pokusu ji měřit, pojem inteligence na výsledky svých testů však neomezoval. Wechsler věřil, že inteligence je jádrem našeho každodenního života. Inteligenci nereprezentují výsledky testů ani školní výsledky. Svou inteligenci užíváme nejen při řešení testů, ale i při domácí práci, ve vztazích s lidmi, při efektivním výkonu povolání a zvládání vlastního života obecně.

Měření inteligence je jen jedním z přístupů k teorii a výzkumu inteligence. Přinejmenším dvě klíčové otázky přístupu ke zkoumání inteligence byly probírány v dřívějších kapitolách této knihy ve vztahu k dalším tématům kognitivní psychologie. Kognitivní psychologové se zejména ptají: a) Máme se soustředit na měření inteligence, nebo zkoumání jejích procesů? b) Co je podkladem inteligence - dědičnost, získané vlastnosti, nebo nějaký druh jejich vzájemné interakce?

#Faktorová analýza inteligence

Psychologové, které zajímala struktura inteligence, se na faktorovou analýzu spoléhali jako na nezastupitelný nástroj svého výzkumu. Faktorová analýza je statistická metoda rozdělení pojmového konstruktu - v tomto případě inteligence - do většího počtu hypotetických faktorů nebo schopností, o nichž badatelé předpokládají, že jsou podkladem individuálních rozdílů v míře, s níž různí lidé zvládají testy. Jednotlivé odvozované faktory samozřejmě záleží na druhu položených otázek a na úkolech, které se hodnotí.

Tab. 14.2: Wechslerův inteligenční test pro dospělé

Faktorová analýza je založena na zkoumání korelace. Vychází se z představy, podle níž rostoucí míra vzájemné korelace testů vypovídá o rostoucí pravděpodobnosti toho, že měří stejný jev. Při výzkumu inteligence může faktorová analýza zahrnovat tyto kroky: a) velký počet lidí je podroben několika odlišným testům schopností, b) mezi výsledky testů se určí korelace, c) korelace se statisticky analyzují s cílem zjednodušit velký počet informací prostřednictvím poměrně malého počtu faktorů shrnujících výsledky, které lidé v testech dosáhli. Odborníci se na tomto postupu obecně shodli a respektovali jej, výsledné faktorové struktury se však mezi jednotlivými teoretiky lišily. Mezi mnoha vzájemně soutěžícími faktorovými teoriemi jsou základní pravděpodobně teorie Spearmanova, Thurstonova, Guilfordova, Cattellova, Vernonova a Carrollova. Obrázek 14.2 porovnává čtyři z těchto teorií.

#Spearmanův faktor „g“

Vynález faktorové analýzy se přisuzuje Charlesu Spearmanovi (1863-1945) - (Spearman, 1927). Na základě faktorové analýzy došel k závěru, že inteligenci lze pochopit jednak jako jediný, obecný faktor, jenž se podílí na výkonu ve všech testech mentálních schopností, jednak jako množinu speciálních faktorů, z nichž je každý podkladem výkonu jen v testu určité mentální schopnosti (např. aritmetického počítání). Podle Spearmana mají tyto jednotlivé speciální faktory jen malý význam s ohledem na to, že je jejich využití úzké. Klíčem k pochopení inteligence byl Spearmanovi obecný faktor, který označil písmenem „g“. Byl přesvědčen, že g je podmíněno „mentální energií“.

#Thurstone: primární mentální schopnosti

Na rozdíl od Spearmana dospěl Louis Thurstone (1887-1955) k závěru, že jádro inteligence nespočívá v jediném faktoru, ale v sedmi, které nazval primární mentální schopnosti (Thurstone, 1938). Podle něho existují tyto primární mentální schopnosti:

1. Chápání slov (verbal comprehension): měřené slovníkovými testy.

2. Slovní plynulost/pohotovost (verbal fluency): měřená časově omezenými testy vyžadujícími, aby testovaný jedinec vytvořil co největší množství slov začínajících daným písmenem.

3. Induktivní usuzování (inductive reasoning): měří se testy, jako jsou analogie a doplňování číselných řad.

4. Prostorová vizualizace (spatial visualization): měřená testy vyžadujícími mentální rotace obrázků a předmětů.

5. Početní faktor (number): měřené počítáním a jednoduchými testy řešení matematických úloh.

6. Paměť (memory): měřená obrázkovými testy a testy cílenými na výbavnost slov.

7. Rychlost vnímání (perceptual speed): měřená testy vyžadujícími, aby testovaný jedinec rozlišil malé rozdíly mezi obrázky, nebo přeškrtával písmena a v řadách rozmanitých písmen.

#Guilford: struktura intelektu

Na opačném okraji spektra začínajícího u Spearmanova modelu jediného faktoru g je Guilfordův model (1967, 1982, 1988) struktury intelektu (SOU, structure-of-intellect), jenž zahrnuje v jedné verzi teorie až 150 faktorů. Podle něho lze inteligenci zobrazit jako krychli reprezentující průnik tří rozměrů (obr. 14.2): jednotlivé operace, obsahy a produkty. Podle Guilforda jsou operace mentální procesy, jako jsou paměť nebo hodnocení (posuzování alternativ, např. určení, zda je nějaký výrok fakt, nebo názor). Obsahy jsou druhy pojmů, které se objevují v rámci problému, např. sémantické (slova) nebo vizuální (obrázky). Produkty chápe jako typy vyžadovaných odpovědí, např. jednotky (jednotlivá slova, čísla nebo obrázky), třídy (hierarchie) a implikace (obr. 14.2).

Máte-li za to, že více než 100 faktorů je příliš vysoký počet, nejste sami. Několik psychologů s vámi bude souhlasit (např. H. J. Eysenck, 1967; Horn a Knapp, 1973). Nejcennější Guilfordův přínos bylo pravděpodobně tvrzení, že ve svých názorech na povahu a stupeň inteligence bereme v úvahu různé druhy mentálních operací, obsahů a produktů.

#Cattell, Vernon a Carroll: hierarchické modely

Úspornější způsob zvládání počtu faktorů vědomí poskytuje hierarchický model inteligence. Jeden z nich vyvinul Raymond Cattell (1971). Podle tohoto modelu tvoří obecnou inteligenci dva hlavní subfaktory popsané v kapitole 13: tekutá (fluidní) inteligence, to je rychlost a přesnost abstraktního uvažování zejména v případě nových problémů, a krystalická inteligence (přesneji krystalizovaná), což jsou nahromaděné znalosti a slovní zásoba. V rámci nich se popisují další, speciálnější faktory. Podobný pohled na problematiku předložil Philip E. Vernon (1971), jenž oddělil prakticko-mechanické schopnosti od verbálně-akademických.

Nověji předložil hierarchický model inteligence John B. Carroll (1993). Založil jej na komplexu více než 460 souborů dat získaných v rozmezí let 1927-1987. Jeho analýza zahrnuje více než 130 tisíc lidí z nejrůznějších oblastí života, a dokonce i z různých zemí (byť jsou země, v nichž se nemluví anglicky, v jeho souboru zastoupeny skromně). Model navržený Carrollem a založený na jeho monumentální práci je hierarchie tvořená třemi vrstvami (stratami): vrstva I zahrnuje řadu úzkých specifických schopností (např. rychlost uvažování, zvládnutí pravopisu), vrstva II zahrnuje rozmanité široké schopnosti (např. tekutou a krystalickou inteligenci), vrstva III je jediná obecná inteligence, velmi podobná Spearmanovu faktoru g. Z těchto vrstev je nejzajímavější vrstva střední, která není ani příliš úzká, ani příliš všezahrnující.

@Obr. 14.2 (Obr. 14.2): Porovnání některých strukturálních pohledů na inteligenci

Jak Spearman, tak i Thurstone, Guilford a Vernon užili k určení faktorů, které jsou podkladem inteligence, faktorovou analýzu, přesto však dospěli co do struktury inteligence k odlišným závěrům. Který z těchto modelů nejjednodušeji a přitom nejúplněji popisuje inteligenci v tom smyslu, v němž jí rozumíte vy? Jakým způsobem ovlivňují naše pochopení inteligence její jednotlivé modely?@@

Kromě tekuté a krystalické inteligence Carroll pojímá do střední vrstvy učení a paměťové procesy, zrakovou a sluchovou percepci, snadnou tvorbu myšlenek (podobnou slovní plynulosti) a rychlost (zahrnující jak pouhou rychlost odpovědi, tak rychlost přesného odpovídání). I když Carroll nevytvořil nic fundamentálně nového a řada ze schopností jeho modelu byla zmiňována v dalších teoriích, dokázal mistrovsky sloučit velkou a rozmanitou literaturu užívající faktorovou analýzu, čímž svému modelu dodal velkou autoritu. Faktorová analýza inteligence zdůrazňovala strukturu inteligence, zatímco postoj k inteligenci jako k procesu zpracovávání informací zdůrazňuje její činnost.