Neuropsychologie a neobyčejná paměť

Neuropsychologie a neobyčejná paměť

Až do tohoto okamžiku jsme se soustředili na úlohy a struktury týkající se normálně fungující paměti. Existují však vzácné případy lidí s neobyčejnou pamětí (buďto zvýšenou, nebo poškozenou), jejichž zkoumání je zdrojem zajímavých poznatků obecné povahy paměti. Zkoumání výjimečné paměti vede přímo k neuropsychologickému vyšetřování fyziologických mechanismů, které jsou podkladem paměti.

#Mimořádná paměť: mnemonici

Představte si, jak by vypadal váš život, kdybyste měli mimořádné paměťové schopnosti - kdybyste např. byli schopni pamatovat si každé slovo vytištěné v této knize. V tomto případě byste byli považováni za mnemonika, člověka obdařeného mimořádnými paměťovými schopnostmi obvykle založenými na speciální technice zvyšující paměťový výkon. Pravděpodobně nejproslulejší mnemonik byl muž známý pod označením “S.“. Popsal ho vynikající ruský psycholog Alexander Luria (1902-1977).

Luria (1968) podal zprávu, že se v jeho laboratoři jednoho dne objevil S. a požádal o testování své paměti. Luria ho otestoval a zjistil, že paměť pana S. vypadá, jako by neměla meze. S. byl schopen vyjmenovat mimořádně dlouhé řetězy slov bez ohledu na to, kolik času uběhlo od chvíle, kdy mu slova byla prezentována. Luria studoval pana S. po dobu 30 let a shledal, že i v případě, kdy se paměťová retence pana S. měřila 15-16 let poté, kdy se S. naučil řetěz slov, byl je S. schopen opakovat. S. se nakonec stal profesionálním bavičem. Posluchače oslňoval svou schopností reprodukovat vše, na co byl tázán.

Co bylo podkladem jeho schopností? Jak si dokázal tolik pamatovat? Zřejmě výrazně spoléhal na paměťové záznamy zrakových představ. Materiál, který si potřeboval zapamatovat, proměnil na zrakové představy. Měl-li si kupř. zapamatovat slovo zelený, pak si, jak sdělil, vybavil zelený květináč. Při slově červený si představil, jak k němu přichází muž v červené košili. Dokonce i číslice si představoval jako obrázky. Například číslice 1 byla hrdý, statný muž, číslice 3 byla zasmušilá osoba, číslice 6 byla muž s oteklou nohou.

Způsob, jímž S. užíval svou zrakovou představivost, nebyl záměrný, šlo spíše o důsledek vzácného psychologického jevu - synestezie (syn- - společně, esthesia - počitky), v jehož rámci prožíval počitky v senzorické modalitě, která se odlišovala od smyslového systému, jenž byl fyzikálně stimulován. S. byl kupř. schopen automaticky proměnit zvuk do zrakového dojmu. Říkal, že umí prožít, jakou mají slova chuť a váhu. Každé slovo, které si měl zapamatovat, vyvolávalo celou řadu počitků, které se mu automaticky objevovaly ve vědomí, jakmile je potřeboval reprodukovat.

Jiní mnemonici užívali odlišné strategie. V. P., ruský emigrant (Hunt a Love, 1972), byl schopen memorovat dlouhé řetězce paměťového materiálu, např. řádky a sloupce čísel. Zatímco S. primárně spoléhal na zrakové představy, V. P. patrně spoléhal spíše na slovní převody. Sdělil, že si čísla zapamatovává tím, že je proměňuje na kalendářová data a poté vzpomíná, co ten den dělal.

Podobnou strategii užíval mnemonik, kterého vyšetřovali K. Anders Ericsson, William Chase a Steve Faloon (1980). Jejich mnemonik S. F. si zapamatovával dlouhé řady čísel tak, že je rozčlenil do skupinek po třech až čtyřech číslech a zakódoval si je jako čas dosahovaný sportovci v průběhu rozličných závodů. S. F. byl sám zkušený běžec na dlouhé trati, takže dobře znal doby odpovídající průběhu jednotlivých běžeckých závodů. V jeho případě je zvláště zajímavé, že se původně do laboratoře coby mnemonik nedostal. Byl vybrán pro výzkum inteligence a paměti průměrného univerzitního studenta.

Paměť pana S. F. pro řadu číslic zpočátku odpovídala asi sedmi číslicím, což je v případě univerzitních studentů průměr. Dvě stě paměťových tréninků rozložených do doby dvou let však rozšířilo jeho paměť pro číslice na více než desetinásobek. Byl schopen reprodukovat asi 80 číslic. Jakmile mu však experimentátoři úmyslně předložili číslice, které nebylo možné převést na doby trvání běžeckých závodů, byla tato jeho paměť podstatně slabší. Práce s panem S. F. ukazuje, že přinejmenším v principu lze s velkou dávkou soustředěného úsilí dovést celkem typickou paměťovou úroveň na úroveň přinejmenším v některých doménách značně mimořádnou.

Mnozí z nás touží mít paměťové schopnosti podobné schopnostem pánů S. a V. P., protože by nám pomohly téměř bez námahy projít zkouškami s vynikajícím prospěchem. Měli bychom si však být vědomi, že S. nebyl v životě nijak zvlášť šťastný člověk, částečně právě pro svou vynikající paměť. Sdělil, že se mu jeho z valné části mimovolní synestezie plete do schopnosti naslouchat lidem. Hlasy spouštěly směsi počitků, které mu zasahovaly do sledování konverzace. Kromě toho mu míra, s níž se opíral o zrakové představy, působila obtíže, když se snažil pochopit abstraktní pojmy, jako jsou nekonečno nebo nic, které mu samy o sobě dobré zrakové představy nevytvářely. Někdy ho také zahlcovalo to, co četl. Ranější vzpomínky mu někdy pronikaly do vzpomínek z pozdější doby. Samozřejmě nejsme s to říci, za kolik obtíží v životě pana S. odpovídala jeho mimořádná paměť. Jasné však je, že pan S. byl přesvědčen, že jeho mimořádná paměť má světlé i temné stránky, že mu často stejně pomáhá jako překáží.

Tito výjimeční mnemonici poskytují na paměťové procesy jistý náhled. Všichni tři, kteří jsou zde popsáni, vědomě nebo téměř automaticky převáděli arbitrární a abstraktní informace, které neměly smysl, na informace, které nějaký význam měly nebo byly smyslově konkrétnější. Ať už převedenou informací byla doba trvání běžeckého závodu, kalendářové datum, nebo událost či zraková představa, klíčem pro mnemonika byl její význam.

Svou schopnost pamatovat si chápeme jako něco daného podobně jako vzduch, který dýcháme. Stejně jako si začneme být vědomi významu vzduchu, nemáme-li jej k dýchání dost, přestáváme chápat paměť jako samozřejmou danost, jakmile pozorujeme lidi, kteří trpí těžkými paměťovými defekty.

#Porušená paměť: amnézie

Jedním znepokojujícím druhem amnézie (těžké ztráty explicitní paměti) je retrográdní amnézie. Pacienti stižení touto poruchou ztrácejí účelovou paměť pro události, které předcházely libovolnému druhu poškození, jež amnézii způsobilo. Mírné podoby retrográdní amnézie se mohou objevit docela běžně v souvislosti s otřesem mozku - pacienti si obvykle nepamatují události, které jejich otřesu mozku předcházely bezprostředně.

W. Ritchie Russell a P. W. Nathan (1946) uveřejnili zprávu o těžším případu retrográdní amnézie. Dvaadvacetiletý zahradník v srpnu roku 1933 spadl ze svého motocyklu. Týden po nehodě byl tento mladý muž schopen souvisle rozmlouvat, zdálo se, že se zotavuje. Brzy však bylo zřejmé, že utrpěl těžkou ztrátu paměti pro události, které proběhly před úrazem. Jako dnešní datum uváděl únor 1922, byl přesvědčen, že je školák. Roky, které mezitím proběhly, si nepamatoval. Paměť pro časově vzdálené události se mu v průběhu několika dalších týdnů postupně vracela, počínajíc událostmi časově vzdálenějšími směrem k událostem čerstvějším. V desátém týdnu po úrazu se mu vrátila paměť pro většinu událostí z předchozích let, nakonec si byl schopen vybavit vše, co se dělo, s výjimkou několika minut, které předcházely nehodě. V průběhu retrográdní amnézie se vzpomínky charakteristicky vracejí, počínaje vzdálenější minulostí, postupně až do doby úrazu. Často se však stává, že si pacienti události bezprostředně před úrazem nevybaví nikdy.

S dalším druhem amnézie máme zkušenost téměř všichni: s infantilní (dětskou) amnézií, což je neschopnost vybavit si události, které proběhly, když jsme byli velmi malými dětmi (Spear, 1979). Obecně si pamatujeme málo nebo téměř nic z toho, co se s námi dělo do věku asi pěti let. Vybavit si větší počet vzpomínek z doby před třetím rokem života je krajně vzácné. Zprávy o dětských vzpomínkách obvykle popisují významné události (např. zrození sourozence nebo smrt rodiče; Fivush a Hamond, 1991). Někteří dospělí lidé si např. vybavují vlastní hospitalizaci nebo zrození sourozence i ve věku, kdy jim bylo kolem dvou let. Úmrtí rodiče nebo přestěhování rodiny si někteří lidé vybaví i z doby, kdy byli tříletí (Usher a Neisser, 1993).

Přesnost vyprávěných dětských vzpomínek však byla nedávno zpochybněna. Řada psychologů (např. Ceci a Bruck, 1993) dokazuje, že přesnost vzpomínek z dětství může být pochybná dokonce i v krátké době poté, co dané události proběhly, a to zvláště v případech, v nichž jsou děti vystaveny otevřeným nebo skrytým sugescím týkajícím se zapamatovaných informací. (Nespolehlivost našich vzpomínek na události se rozsáhleji probírá v další kapitole.)

Jeden z nejproslulejších případů amnézie, případ pana H. M., popsali William Scoville a Brenda Milnerová (1957). H. M. byl podroben neurochirurgickému zákroku, jenž ho zachránil od trvalých, nekontrolovatelných epileptických záchvatů. Operace proběhla 1. září 1953, byla z valné části experimentální, její důsledky byly z větší části nepředvídatelné. V době operace bylo pacientovi H. M. 29 let, měl nadprůměrnou inteligenci. Po operaci se zotavoval běžným způsobem - s jedinou výjimkou. Postihla ho těžká anterográdní amnézie - od operace není s to zapamatovat si nové události. Na druhé straně je jeho paměť pro události, které proběhly před operací, dobrá, byť nikoli perfektní. Ztráta paměti panu H. M. těžce ovlivnila život. Při jedné příležitosti poznamenal: „Každý den probíhá sám o sobě, bez ohledu na to, co mne trápilo nebo z čeho jsem měl radost “ (Milner, Corkin a Teuber, 1968, s. 217) H. M. patrně téměř v úplnosti ztratil schopnost účelně si vybavit jakékoli nové vzpomínky z doby, která následovala po jeho operaci, takže žije ve věčné přítomnosti. (A většině minulosti, která předcházela operaci.)

#Amnézie ve vztahu k rozlišování explicitní a implicitní paměti

Psychologové pracující ve výzkumu vyšetřují amnestické pacienty mimo jiné z toho důvodu, aby lépe pochopili, jak pracuje paměť obecně. Jedno z obecných poznání získaných vyšetřováním obětí amnézie zvýrazňuje rozlišování explicitní paměti, při amnézii typicky postižené, a paměti implicitní (např. efekt primingu na doplňování slov a procedurální paměť pro dovednosti), která stejně typicky postižena není. Schopnost vědomě reflektovat vědomou zkušenost, nutná pro řešení úloh užívajících explicitní neboli deklarativní paměť, se v řadě ohledů odlišuje od schopnosti demonstrovat zřejmě automaticky zapamatované učení bez toho, že by se vybavovalo vědomé učení (Baddeley, 1989). Je skutečností, že oběti amnézie, jejichž výkon je při řešení úloh zatěžujících explicitní paměť mimořádně slabý, řeší úkoly zatěžující implicitní paměť, jejichž příkladem je reprodukce na základě nápovědy (Warrington a Weiskrantz, 1970) nebo doplňování slov (Baddeley, 1989), normálně nebo téměř normálně. Jestliže však byli amnestici poté, co doplnili slova, tázáni, zda někdy slovo, které právě doplnili, již někdy viděli, vybavovali si tuto zkušenost jen s velmi nízkou pravděpodobností (Graf, Mandler a Haden 1982; Tulving, Schacter a Stark, 1982). Tito amnestici navíc slova, která viděli, explicitně nerozpoznávali s vyšší než náhodnou pravděpodobností. Byť se u amnestiků dá bez obtíží pozorovat rozdíl mezi implicitní a explicitní pamětí, implicitní paměť mají jak amnestici, tak zdraví lidé.

Podobně lidé s amnézií vykazují v porovnání se slabým výkonem při řešení úloh zatěžujících deklarativní paměť (paměť pro fakta a události, např. paměť pro pojmy uvedené v učebnici psychologie) paradoxně dobrý výkon při řešení úkolů zatěžujících procedurální paměť (paměť pro dovednosti, např. pro jízdu na kole). Na jedné straně je výkon lidí s amnézií při řešení tradičních paměťových úloh vyžadujících reprodukci nebo znovupoznání, týkajících se deklarativní paměti, krajně slabý. Na druhé straně se jejich výkon při úlohách zatěžujících procedurální paměť, např. řešení skládanek, čtení zrcadlově napsaného textu nebo zvládání motorických úloh, může učením zlepšovat (Baddeley, 1989).

#Amnézie a neuropsychologie

Vyšetřování lidí stižených amnézií prozradilo mnoho o tom, jak paměť závisí na efektivní funkci jednotlivých struktur mozku. Vědci začínají dospívat k pochopení normální funkce paměti vyhledáváním korelací mezi ložiskovým poškozením mozku a vymezeným poškozením funkce. V průběhu vyšetřování různých druhů kognitivních procesů v mozku neuropsychologové často hledají funkční disociace. Normální jedinci jsou nositeli určité funkce (např. explicitní paměti), zatímco u pacientů stižených nějakým druhem poškození mozku se zjišťuje výpadek této funkce, přičemž je funkce jiných oblastí mozku zachována (např. implicitní paměť).

Pozorováním osob s poškozenou pamětí se např. zjišťuje, že paměť je prchavá a může ji ovlivnit úder do hlavy, porucha vědomí, řada dalších poškození a úrazů mozku. Specifický vztah příčiny a následku mezi daným strukturálním poškozením a nějakým druhem poškození paměti však stanovit neumíme. Skutečnost, že je určitá mozková struktura nebo oblast spjata s poškozením funkce, neznamená, že tato oblast odpovídá sama o sobě za kontrolu této funkce. Funkce ve skutečnosti sdílí řada mozkových struktur a oblastí. Vysvětlit obtíže při určování funkční lokalizace na základě pozorovaného výpadku funkce pomáhá vysvětlit široká fyziologická analogie. Normální funkce jedné části mozku (retikulární formace) má pro život základní význam. Život však závisí nejen na fungujícím mozku - pokud bychom pochybovali o důležitosti dalších struktur, stačí se zeptat pacientů s onemocněním srdce nebo plic. Byť je tedy činnost retikulární formace pro život významná zásadně, může být pacientova smrt důsledkem poškození funkce jiných tělesných struktur. Vyhledávání vztahu dysfunkce mozku k jeho jednotlivé struktuře nebo oblasti představuje podobný problém.

Pozn. překl.: Neurovědy v této souvislosti opustily pojmy „center“, „regionů“, „oblastí“. Užívají pojem funkční systém mozku - paměť je jeden z mnoha funkčních systémů -, dále užívají pojem zúžený profil, což je kritické místo systému, jehož poškození vyvolá výpadek funkce, tedy nikoli „centrum“. Korelace anatomických nálezů a funkčních metod vyšetřování mozku v současnosti umožňuje stanovit poměrně přesně vztah ložiskového poškození funkčního systému paměti a poškození některého typu paměti. Například poškození hipokampu nedostatkem kyslíku vede k anterográdní amnézii, což je důsledek poškození velkých neuronů v jedné části hipokampu. Tento hipokampální sektor označený CA1 je zúžený profil informačního chodu.

Vztah mezi ložiskovým poškozením mozku a specifickým poškozením funkce je při jednoduchých disociacích vysvětlován příliš mnoha alternativními hypotézami. Podstatně významnější je proto pro ověřování hypotéz týkajících se kognitivních funkcí nález dvojité disociace, při níž se u pacientů s odlišnými druhy neuropatologického poškození mozku zjišťují opačné druhy funkčního výpadu. Neuropsychologové tyto disociace prokázali při poškození některých částí mozku pro některé funkce. Například část skutečností dokládajících odlišení krátkodobé a dlouhodobé paměti pochází právě z takové dvojité disociace (Schacter, 1989b). Pacienti s poškozením levého temenního laloku mají těžce poškozenou retenci informací v krátkodobé paměti, dlouhodobou paměť poškozenou nemají. Bez větších obtíží jsou zřejmě s to kódovat, ukládat i vybavovat informace z dlouhodobé paměti (Shallice a Warrington, 1970; Warrington a Shallice, 1972). Naproti tomu pacienti s poškozením mediálních temporálních oblastí mozku mají krátkodobou paměť pro slovní materiál (např. písmena a slova) relativně normální, nicméně retenci nového verbálního materiálu v dlouhodobé paměti mají vážně poškozenou (Milner, Corkin a Teuber, 1968; Shallice, 1979; Warrington, 1982).

I když je dvojitá disociace významným dokladem pro názor, že pro paměť mají klíčový význam vymezené mozkové oblasti (Squire, 1987) a důsledkem poškození těchto oblastí jsou těžké poruchy tvorby paměti, nelze říci, že by paměť - nebo její část - v těchto strukturách spočívala. Vyšetřování pacientů s poškozením mozku je nicméně informativní a přinejmenším ukazuje, jak paměť pracuje. V současnosti kognitivní psychologové zjistili, že dvojitá disociace dokládá rozdíl mezi krátkodobou a dlouhodobou pamětí a mezi pamětí deklarativní (explicitní) a nedeklarativní (implicitní), kromě toho předběžně ukazuje i na další rozdíly.

#Role hipokampu a dalších struktur

Jedny z ústředních otázek neuropsychologie paměti zní: Kde se v mozku ukládají paměťové záznamy, které struktury a oblasti mozku se podílejí na paměťových procesech, jako je kódování a vybavování? Řada časných pokusů o lokalizaci paměti byla neplodná. Například renomovaný neuropsycholog Karl Lashley po doslova stovkách pokusů neochotně prohlásil, že se mu v mozku nepodařilo najít specifickou lokalizaci specifických paměťových záznamů. V desetiletích, která následovala po Lashleyově závěru, se psychologům podařilo určit řadu mozkových struktur týkajících se paměti, např. hipokampus a struktury, které jsou v jeho sousedství. Fyziologická struktura však nemusí být místem, v němž najdeme Lashleyovi unikající lokalizaci specifických idejí, myšlenek nebo událostí. I Penfieldova zjištění týkající se vazby mezi elektrickou stimulací a epizodickou pamětí pro události byla podrobena kritice.

Některé práce ukazují povzbuzující, byť předběžné nálezy týkající se struktur, které se zdají souviset s jednotlivými aspekty paměti. Specifické smyslové vlastnosti dané zkušeností jsou zřejmě organizovány v různých oblastech mozkové kůry (Squire, 1986). Například zrakové, prostorové a pachové znaky určité zkušenosti se mohou ukládat ve vymezených oblastech mozkové kůry určených pro zpracovávání příslušných druhů počitků. Z toho plyne, že pro paměť, myšleno dlouhodobé ukládání informace, má důležitý význam pravděpodobně mozková kůra (Zola-Morgan a Squire, 1990).

Hipokampus a některé sousedící struktury, s nimiž je ve vztahu, jsou patrně významné pro explicitní paměť zkušeností a dalších deklarativních informací. Zdá se, že hipokampus hraje klíčovou roli při kódování deklarativních informací (Squire a Zola-Morgan, 1991; Zola-Morgan a Squire, 1990). Vypadá to, že hlavní funkcí hipokampu je integrace a konsolidace oddělených senzorických informací a - což je nejdůležitější - přenos nově syntetizovaných informací do dlouhodobých struktur, které jsou podkladem deklarativní paměti. Hipokampus snad slouží jako místo pro vzájemné propojování informací uložených v rozličných částech mozku (Reber, Knowlton a Squire, 1996; Squire, 1986; Squire, Cohen a Nadel, 1984). Dále se zdá, že hipokampus hraje klíčovou roli v průběhu komplexního učení (McCormick a Thompson, 1984).

Viděno evolučně, výše zmíněné mozkové struktury (zejména kůra a hipokampus) jsou relativně vývojově mladé a deklarativní paměť lze chápat jako relativně nový jev. Další paměťové struktury mohou být zároveň odpovědné za nedeklarativní podoby paměti. Například bazální ganglia jsou pravděpodobně primárními strukturami kontrolujícími procedurální paměť (Mishkin a Petri, 1984), efekt primingu však nekontrolují (Heindel, Butters a Salmon, 1988). Ten může být ovlivňován různými dalšími druhy paměti (Schacter, 1989b). Mozeček se kromě toho zdá hrát klíčovou roli v paměti pro klasickou podmíněnou odpověď, mnohým kognitivním procesům však obecně také přispívá (Cabeza a Nyberg, 1997; Thompson, 1987). Z toho plyne, že různé druhy nedeklarativní paměti jsou zřejmě závislé na vzájemně odlišných strukturách mozku.

Kromě těchto předběžných pohledů na makroúroveň paměťových struktur začínáme chápat i jejich mikroúroveň. Víme kupř., že opakovaná stimulace vymezené nervové dráhy posiluje pravděpodobnost tvorby nervových vzruchů. To znamená, že se na určité synapsi objevují fyziologické změny dendritů neuronu, který informaci dostává. Tím roste pravděpodobnost, že tento neuron dosáhne práh pro nové vydání vzruchu (viz kap. 2).

Rovněž víme, že některé nervové přenašeče narušují ukládání informací do paměti, zatímco jiné přenašeče je posilují. Jak serotonin, tak acetylcholin a snad i noradrenalin ve vztahu k paměti míru neuronálního přenosu patrně zvyšují. V hipokampu normálních jedinců byla zjištěna vysoká koncentrace acetylcholinu (Squire, 1987), zatímco u lidí s Alzheimerovou nemocí, která způsobuje těžkou ztrátu paměti, byla jeho koncentrace nízká. U pacientů s Alzheimerovou nemocí byla zjištěna těžká atrofie oblastí tvořících acetylcholin. Bez ohledu na intenzivní výzkum na tomto poli musí vědci specifické příčiny Alzheimerovy nemoci teprve určit.

Badatelům se sice lépe podařilo vystopovat další příčinu dysfunkce paměti, nicméně způsob, jak tento deficit, jemuž se dá předejít, eliminovat, nevynalezli. Prokazuje se, že pití alkoholu poškozuje činnost serotoninového systému, tím poškozuje vytváření paměťových stop (Weingartner, Rudorfer, Buchsbaum a Linnoila, 1983). Těžký nebo dlouhodobý abúzus alkoholu může způsobit Korsakovovův syndrom, ničivou podobu anterográdní amnézie často doprovázenou přinejmenším nějakým stupněm retrográdní amnézie (Parkin, 1991; Shimamura a Squire, 1986). Korsakovovův syndrom byl uveden do vztahu s poškozením diencefalu (oblast, do níž patří talamus a hypotalamus) - (např. Jernigan, Schafer, Butters a Cermak, 1991; Langlais, Mandel a Mair, 1992), jakož i k dysfunkci nebo poškození dalších mozkových oblastí (Jacobson a Lishman, 1990), např. čelního laloku (Parsons a Nixon, 1993; Squire, 1982) a spánkového laloku (Blansjaar, Vielvoye, Van Dijk, Gert a Rinders, 1992).

Funkci paměti ovlivňují i další fyziologické vlivy. Některé přirozeně se vyskytující hormony zvyšují míru využití glukózy v mozku, což vylepšuje funkci paměti. Tyto hormony se často objevují ve vztahu k vysoce nabuzujícím událostem - např. úrazům, úspěchům, prvním zkušenostem svého druhu (kupř. první vášnivý polibek), krizím a dalším výrazným okamžikům (např. chvíli, v níž učiníme závažné rozhodnutí) - a mohou mít pro zapamatování těchto událostí význam. Ačkoli se mnozí kognitivní teoretici a další badatelé zajímali o neuropsychologii paměti, fascinující práce se týkají také strategií užívaných ve vztahu k paměti. Paměťové strategie a procesy se probírají v následující kapitole.

#SHRNUTÍ

1. Popis některých úloh užívaných při zkoumání paměti. Co říkají o struktuře paměti různé druhy úloh? Z řady úloh užívaných kognitivními psychology jsou nejvýznamnější úlohy zaměřené na explicitní reprodukci informace (např. volná a sériová reprodukce a reprodukce s nápovědou) a úlohy zaměřené na explicitní znovupoznání informace. Porovnáním paměťového výkonu při řešení uvedených explicitních úloh s výkonem při řešení úloh implicitních (např. doplňování slov) dospěli kognitivní psychologové k důkazům existence vzájemně odlišných paměťových systémů nebo procesů, z nichž každý řídí řešení nějakého druhu úlohy (jak např. ukázalo studium lidí s amnézií).

2. Popis nejrozšířenějšího klasického modelu paměti. Paměť je prostředek, jímž zaznamenáváme svou znalost minulosti proto, abychom ji mohli užít v přítomnosti. Podle jednoho druhu modelu je paměť trojsložková: a) senzorická paměť, která je s to uchovávat relativně omezené množství velmi krátkou dobu; b) krátkodobá paměť dokáže uchovat malé množství informace poněkud delší dobu; c) dlouhodobá paměť schopná uchovávat velká množství informace víceméně neomezeně. Zraková senzorická paměť se nazývá ikonická paměť.

3. Popis některých hlavních alternativních modelů struktury paměti. Alternativní model užívá pojem pracovní paměť, která je obvykle definována jako část dlouhodobé paměti a rovněž zahrnuje krátkodobou paměť. Viděno z této perspektivy, pracovní paměť odpovídá jen nejčerstvěji aktivované části dlouhodobé paměti. Pracovní paměť přesouvá ve vztahu ke krátkodobé paměti informace obousměrně. Další modely užívají pojem úroveň zpracovávané informace, jež hypoteticky rozlišuje paměťové schopnosti na základě stupně, v němž se v průběhu kódování zpracovávají jednotlivé položky, a model paměti jako mnoha systémů, jenž rozlišuje nejen procedurální a deklarativní paměť, ale i sémantickou a epizodickou paměť. Kromě toho psychologové navrhli paralelně distribuovaný (PDP; konekcionistický) model. Tento model zahrnuje popis sítí pracovní a sémantické paměti, šířící se aktivace, primingu a paralelního zpracování informace.

4. Co se o struktuře paměti psychologové dozvěděli studiem neobyčejné paměti a fyziologie mozku? Zkoumání mnemoniků mj. ukázalo, jakou hodnotu má zraková představivost pro zapamatování konkrétní informace, stejně jako doložilo význam schopnosti najít nebo vytvořit mezi položkami určenými k zapamatování smysluplné souvislosti. Základní formy amnézie jsou anterográdní, retrográdní a infantilní, která je od ostatních druhů amnézie kvalitativně odlišná, máme ji všichni. Zkoumání paměťových funkcí u pacientů s různými druhy amnézie umožnilo rozlišit jednotlivé aspekty paměti, jako je vztah dlouhodobé a dočasné paměti, vztah deklarativních paměťových procesů k procedurální paměti i vztah explicitní k implicitní paměti.

Specifické paměťové stopy dosud sice identifikovány nebyly, nicméně se podařilo lokalizovat řadu specifických struktur, jejichž činnost se paměti týká. Mezi struktury související s pamětí se v současnosti řadí hipokampus, talamus, hypotalamus, dokonce i bazální ganglia a mozeček. Mozková kůra rovněž kontroluje ukládání dlouhodobé deklarativní paměti. Klíčovými nervovými přenašeči pro paměť se zdají acetylcholin a serotonin. Značně významné jsou i další fyziologické chemické látky, struktury a procesy. Jejich určení však vyžaduje další výzkum.

#PŘEMÝŠLENÍ O MYŠLENÍ

1. Určete dvě charakteristiky senzorické, krátkodobé a dlouhodobé paměti.

2. Co obnáší pojem dvojité disociace a v čem je cenný pro pochopení vztahu mezi kognitivní funkcí a mozkem?

3 .Porovnejte a uveďte rozdíly mezi trojsložkovým modelem paměti a některým alternativním paměťovým modelem.

4. Kritizujte některý z pokusů popsaných v této kapitole. V čem spatřujete interpretační problémy? Jak by měl být pro zvýšení interpretační validity uspořádán další výzkum?

5. Jak byste uspořádali experiment zaměřený na studium některého aspektu implicitní paměti?

6. Představte si, že se zotavujete z některé podoby amnézie. Popište své dojmy a reakce na své nově získané paměťové schopnosti.

7. Jak by se změnil váš život, kdybyste byli nějakým způsobem schopni rozsáhle změnit své paměťové schopnosti?

#Doporučená literatura

Baddeley, A. (1995). Working memory. In Gazzaniga, M. S. (ed.). The cognitive neurosciences, s. 755-764. Cambridge, MA: MIT Press. Stručný přehled současného poznání pracovní paměti.

Koriat, A., Goldsmith, M. (1996). Memory metaphors and the everyday-laboratory controversy: The correspondence versus the storehouse conceptions of memory. Behavioral and Brain Sciences, 19, s. 167-228. Vzrušující nový přístup k organizaci výzkumu paměti předkládá několik hlubokých postřehů týkajících se významu metafor pro směrování bádání.

Schacter, D. L. (1995). Implicit memory. In Gazzaniga, M. S. (ed.). The cognitive neurosciences, s. 815-824. Cambridge, MA: MIT Press. Stručný přehled současného poznání implicitní paměti.

Squire, L. R. (1993). The organization of declarative and nondeclarative memory. In Ono, T., Squire, L. R., Raichle, M. E., Perrett, D. I., Fukuda, M. (eds.). Brain mechanisms of perception and memory: From neuron to behavior, s. 219-227. New York: Oxford University Press. Přehled vysoce ceněné Squireho teorie organizace poznatků v paměti.

Literatura v češtině a slovenštině

Koukolík, F. (2002): Paměť a její poruchy. In: Lidský mozek. Praha, Portál.

Lairová, S. (1999): Trénink paměti. Praha, Portál.

Ruisel, I. (1988): Pamäť a osobnosť. Bratislava, Veda.

Ruisel, I. (1995): Záhady pamäti. Bratislava, SAP.

Svoboda, M. (1999): Testy paměti. In: Psychologická diagnostika dospělých. Praha, Portál.

Vágnerová, M. (2001): Hodnocení paměti. In: Svoboda, M. a kol.: Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha, Portál.